Liberec - Pochází z katolické rodiny, maminka se vdala za Srba. Gordana Momičová (68) je tudíž pravoslavná. Narodila se v Bosně, vyrůstala v Chorvatsku, na vysokou školu se vrátila do Bosny, už zde zůstala a vdala se tu za Srba.
Pracovala jako učitelka, poté jako bankovní úřednice. Žila sama se synem v paneláku na sídlišti v Banja Luce. Tam je také zastihla válka.
"Neměli jsme elektřinu. Plyn jsem neměla, na co bych měla v paneláku plyn, když jsem měla elektřinu? Na vesnici měli lidé oheň, my jsme neměli absolutně nic."
Jedna plynová bomba stála 100 marek, dnešních 50 eur. Navíc člověk neměl jistotu, jestli v kupované bombě nějaký plyn je.
Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.
"Svítila jsem tak, že jsem do konzervičky nalila slivovici a zažehla, popřípadě jsme zapalovali hadr namočený v oleji."
Synovi pomohla uprchnout do České republiky. Ona v banjaluckém paneláku dva a půl roku živořila.
"Když přestala jít elektřina, zastavily se samozřejmě i výtahy a senioři ve vyšších patrech umírali jako mouchy. Nemohli si ani dojít ven pro základní potraviny."
Musela jsem uprchnout. Neměla jsem už z čeho žít
Nakonec musela i ona odejít. "Už jsem neměla z čeho žít. Úspory došly, práci jsem neměla, platy, důchody, nic nefungovalo."
Uprchla v létě jen s několika letními věcmi v tašce.
"Nemohla jsem si vzít s sebou kabát nebo něco takového. Bylo by poznat, že odcházím. Zastavili by mě a zastřelili, nikdo se neptal, kdo je, co je. Můj poslední pohled na místo, kde jsem žila, byla spálená a rozstřílená země."
Po dramatickém útěku se dostala do uprchlického tábora u Rakovníka. Syn si mezitím našel práci sanitáře. Gordana si našla několik pracovních míst, kde uklízela.
"Se synem jsme si vždy hledali dvě práce najednou, abychom vyšli. Známí nám půjčili k bydlení suterénní místnost, platili jsme jen energie. Jakž takž to konečně začalo jít," vypráví Gordana a pak se odmlčí.
Sotva se jim začalo trochu dařit, přišla další rána. Syn těžce onemocněl a v roce 2002 zemřel.
O rok později ji čekal další šok. Když se poprvé vrátila do svého bytu v Banja Luce, zjistila, jak její byt zničila nájemkyně, která se tam po ní nastěhovala. Byt upravila a prodala. Zdrcujícím dojmem na ni také působily informace, kolik jejích bývalých žáků bylo ve válce zabito.
Čechům nejde dvě hodiny televize a už jsou zoufalí
"Mně vždycky vstávají vlasy na hlavě, když slyším, na co všechno si jsou Češi schopní stěžovat: 'Dvě hodiny nám nešla elektřina, no představte si to! Vypadával signál televize, nemohl jsem sledovat rozkoukaný seriál, hrůza!!' My byli dva a půl roku až na výjimky bez proudu, a tedy bez světla, teplého jídla, bez jakékoliv energie."
Nový domov a spoustu nových přátel našla v Liberci. Navštěvuje Komunitní centrum Kontakt a účastní se nejrůznějších aktivit. "Navštěvuji v Kontaktu dva kluby a doma vyšívám gobelíny. A také pěstuji květiny. Já kdybych zasadila hrábě, tak mi vyrostou."
Na dotaz, kde bere tolik síly a energie stále začínat znovu a znovu a přijímat s takovou odvahou další a další rány osudu a zůstat takto vitální, odpovídá, že se řídí tibetským moudrem:
"Jestli problém má řešení, tak proč se starat? A jestli nemá řešení, tak starosti nepomůžou. A podle toho se snažím žít."
Její přání je prosté: Konečně začít v klidu žít, bez strachu a existenčních problémů. První krok se paní Gordaně Momičové podařil. Po dlouhých dvaceti letech konečně dostala české občanství.
Motto našeho seriálu o výjimečných seniorech "Život začíná v sedmdesáti!" dostává u paní Momičové nový rozměr.
