Obec Stanovice na Karlovarsku má něco málo přes 500 obyvatel. Je to v podstatě jen náves s obecním úřadem, potravinami, do nichž se vstupuje přes hospodu, malým kostelem a farou. Z farního pozemku couvá v černém volkswagenu otec Bob Ogola, pětapadesátiletý farář Českobratrské církve evangelické původem z Keni. Jede pro svého syna Boba mladšího, kterého každý den vyzvedává ze školy ve dvanáct kilometrů vzdálených Karlových Varech.
Bob si nyní užívá odpočinek od kněžské služby. Po třinácti letech opustil farnost v Nejdku, a než v červenci znovu oblékne černý talár, pracuje jako prodavač v supermarketu v obci Potůčky, na samé hranici s Německem. "Užívám si to, je to práce, kde nemusím tolik používat hlavu," pochvaluje si. "V obchodě jsem občas i uklízeč. Sem tam přijdou lidi, kteří mě znají a ptají se: Pane faráři, co tady děláte? Já odpovím: Já nejsem pan farář, já jsem prodavač," směje se.
Jako farář Bob rád pomáhá lidem, ale nelíbí se mu jistá vážnost, která se s jeho povoláním pojí. "Češi hodně rádi používají tituly. Někdo má sice jméno, ale říkají mu pane inženýre nebo pane magistře. V obchodě nejsem pan magistr ani důstojný pán, jsem Bob," říká. Zastává názor, že občas je třeba prožívat život v jeho jednoduchosti a být obyčejným člověkem.
Ukážu vám, kde pěstuju marihuanu
Bob dlouhá léta působil v Nejdku, rovněž na Karlovarsku. Tvrdí, že ve sboru vyvstaly problémy, které si spojuje i s rasismem. Některé věřící rodiny si měly stěžovat, že na farnosti příliš utrácí, a dokonce ho udali na policii s tím, že na půdě pěstuje marihuanu. "Řekl jsem policii: Pojďte, já vám ukážu, kde pěstuju marihuanu. Kdybych pěstoval marihuanu, byl bych dávno za vodou a jezdil bych mercedesem," popisuje incident.
Farář se domnívá, že český rasismus je spíše skrytý než otevřeně agresivní, což je podle něj mnohem horší. "Člověk tebou opovrhuje, ale zároveň předstírá, že tě má rád. Už jsem tady dlouho a poznám to. Skrytý rasismus je mnohem horší, hnusí se mi. Když někdo chodí po ulici a křičí tam "Čechy Čechům", nevadí mi to. Alespoň znám svého nepřítele," říká. Existují podle něj Češi, kteří černochy opovrhují.
Česká republika je prťavá
Mimo službu je od loňského srpna a řada lidí už čeká na to, až se vrátí ke kněžské práci. Bob mladší, který chodí do sedmé třídy, otci připomíná, že maminka jeho spolužačky čeká, až jí pokřtí novorozené dítě. "Musí počkat," odpovídá synovi.
"Ať se ozve v červenci, já teď nemám ani razítko," dodává. Po pracovní pauze Bob čeká také velký nával svateb, řada lidí prý sňatek odložila, aby je oddal právě on. "Kolegové mají dvě tři svatby za rok, já jich mám dvacet až třicet," říká.
Nové působiště našel černošský kněz v Úštěku v severních Čechách. Zároveň tam bude obsluhovat i faru v nedalekých Dolních Řepčicích. Duchovní službě se bude věnovat asi tři dny v týdnu, pak se bude vracet za rodinou do Stanovic. Dojíždění mu problém nedělá. "Česká republika je oproti africkým státům prťavá," směje se.
Osm matek a 70 sourozenců
Bob pochází z hornatého severu Keni, kde lidé žijí v téměř dvoutisícové nadmořské výšce. Život v Keni popisuje jako mnohem více vesnický. Každá z jeho osmi matek má svou velkou farmu, kterou obhospodařuje, i vlastní rodinný hřbitov. Jeho otec byl bohatý a mohl každou ze svých žen zaopatřit. Jelikož se v Keni donedávna pěstovalo mnohoženství, farář ani nedokáže přesně říct, kolik má sourozenců. Odhaduje, že jich je kolem sedmdesáti.
Vysvětluje, že důvody pro mnohoženství byly jak praktické, tak tradiční. "Zdravotnictví bylo dříve velmi špatné, tatínek měl 13 sourozenců a přežil pouze on. Jeho maminka měla strach, že když bude mít jen jednu manželku, zemřou mu všechny děti," vypráví. "Ve společnosti také nesměla existovat svobodná matka nebo nezaopatřené děti, proto každá žena musela mít nějakého muže. Navíc když někomu zemřel třeba bratr, automaticky mu připadly i jeho ženy," říká.
Jsi tak hloupý, že musíš být farář
Bob přiznává, že keňský způsob života se mu zamlouvá více než český, ale ví, že jeho žena a dvě děti jsou v tuzemsku zvyklí. Do Afriky proto jezdí jenom na návštěvu. Jako "malou Afriku" popisuje i svůj prostorný byt na faře. Do Stanovic se přestěhoval z Nejdku v srpnu a přiznává, že faru ještě nestačil dát dohromady. V obývacím pokoji má kromě sochy anděla několik afrických váziček, v knihovně vedle Bible knihu o Africe a deníkové zápisky herečky Ani Geislerové.
Největší radost mu ale dělají kachlová kamna, která jsou skoro v každé místnosti. Byt zdědil po nedávno zesnulém Josefu Mixovi, který byl nejdéle sloužícím farářem v Česku a do Stanovic byl za komunistické totality přesunut za trest. Bob se přátelil s katolickým farářem v Nejdku, a ten mu přesun na stanovickou faru zařídil, ačkoliv ve zdejším kostele jakožto anglikánský kněz propůjčený Českobratrské církvi sloužit nemůže.
Bob vypráví, že ke kněžské službě jej inspiroval jeho strýc, který v Keni působil jako biskup. "Celá rodina jsou křesťané, buď anglikáni nebo katolíci, takže jsem v tom vyrůstal." Žertuje také, že ho zaklela jeho matka, když rozdal mléko na dluh, místo aby jej prodal. Vyhubovala mu s tím, že je tak hloupý, že může dělat jedině faráře.
"Když jsem skončil gympl, začalo mě to víc a víc zajímat. Studoval jsem teologii a dostal jsem stipendium na studium do Prahy," vypráví. Rok studoval češtinu a pět let teologii. Po studiích sloužil dva roky v Keni jako anglikánský kněz, jeho tehdejší přítelkyně a současná žena Michaela však zůstala v Česku, kde pracovala jako učitelka.
Pár se později dohodl, že bude žít společně v Česku, svatbu ale měl v Keni. Bob popisuje, že keňská svatba se hodně liší od české a oslavy trvají klidně i dva měsíce. Neorganizují ji přitom snoubenci, ale několik vybraných příbuzných či přátel. "Africké tradice už se ale moc nedodržují, sňatky už jsou takové poloevropské," říká.
Pivo v Keni je hrozné, tady se dá pít i Braník
Po návratu do Česka Bob sloužil rok v Brně, deset let v Krabčicích na Podřipsku v domově pro seniory, který patří pod Českobratrskou církev evangelickou, a 13 let v Nejdku. Na život v Česku si prý zvykl snadno a oblíbil si tuzemské pivo. "Když jsem naposledy ochutnal pivo v Keni, byla to hrůza. Tady se dá pít i Braník," směje se duchovní. Dodává ale, že když si jako kněz sedne do hospody, často to vzbuzuje nechtěnou pozornost věřících.
Přiznává, že mít na starost celou farnost je náročné. "Nemáš čas odpočívat. Sekáš trávu, sháníš peníze, organizuješ koncerty, navštěvuješ babičky," popisuje náplň své práce. V kostele v Nejdku pořádal například koncerty Spiritual kvintetu nebo Lenky Filipové, a přilákal tak i nevěřící, kteří podle jeho slov ani nevěděli, že v obci nějaký kostel je. Nechce totiž svatostánek uzavírat jen pro evangelické rodiny.
"Čeští věřící mají tendenci si církev přivlastňovat, říkají, "toto je náš kostel" a podobně. Lidé zvenčí pak mají pocit, že je to nějaký uzavřený klub. Ale církev nepatří nikomu," míní. Pozoruje, že Češi mají k víře jiný vztah než Afričané a že se neradi hlásí k církvi. "Spousta lidí zase chodí do kostela jen ze zvyku. To také není správné, protože vůbec nemají duchovní směr," dodává.
Ačkoliv je Bobovi příjemné odpočinout si od práce faráře, zpět do služby se těší. Jako duchovní má největší radost z toho, když může někomu pomáhat. Vypráví o mladém muži, který upadl do dluhů a drog, zřekla se ho vlastní rodina a skončil jako bezdomovec. Pak se ho Bob ujal a mladík za ním začal docházet do kostela.
"Řekl mi, že se poprvé někde cítí doma," vzpomíná. "Naučil se řídit vysokozdvižný vozík a teď pracuje v Rotterdamu. "Možná by umřel jako bezdomovec. Teď začal nový život. I když zachráníš jen jednoho člověka, je to skvělé," říká.
