reklama
 
 

Čech si vzal dva roky prázdnin a procestoval svět. Zabít mě chtěla jen policie v Kyrgyzstánu, říká

8. 6. 2016 14:19
Miloň Kašpar odjel před dvěma a půl lety na několikaměsíční cestu Hedvábnou stezkou. Když dorazil do Číny, rozhodl se prázdniny prodloužit a na cestách pak zůstal další rok a půl. O tom, proč má rád Blízký východ a které okamžiky se mu vryly do paměti, vyprávěl Aktuálně.cz.

Jak jste se dostal k cestování?

K cestování jsem našel cestu už na vysoké škole. Nemohl jsem najít lidi, kteří by se mnou někam jeli – buď neměli peníze, nebo čas. Tak jsem odjel do Států na dva měsíce za prací a potom, co jsem si něco vydělal, jsem cestoval. Lákalo mě Mexiko, tak jsem si koupil batoh a letenku do Mexika, kde jsem strávil měsíc.

Tehdy byla do Mexika povinná cestovní karta, měl jsem si ji vyřídit ve free zóně v Tijuaně. Jenže já jsem se, už ani nevím jak, pěšky dostal na letiště a odletěl dál bez jakékoliv kontroly. A když jsem se vracel do Států, měl jsem problém, protože jsem byl vlastně nelegálně v Mexiku. Okamžitě jsem tvrdil, že nerozumím anglicky ani španělsky (smích) ... a asi po dvou hodinách to policajti vzdali a pustili mě ven.

A tím to všechno začalo. Chtěl jsem vidět různá místa na vlastní oči, nejen v National Geographic.

A jak vás napadlo vydat se na cestu kolem světa?

V patnácti letech jsem četl knížku o Hedvábné stezce, která mě nadchla. A řekl jsem si, že jednou bych chtěl projet svět. Tahle myšlenka se mi vracela pokaždé cestě, kterou jsem podnikl. Několikrát jsem si řekl, že už to nepotřebuju, že už se chci usadit, mít rodinu a tak dále. Jenže pak se věci v mém životě změnily a já si řekl, že co je víc než splnění životního snu a že do toho půjdu. Odjel jsem na Hedvábnou stezku a pak se to trochu protáhlo. (smích)

Rozhodnutí cestovat kolem světa tedy padlo až na Hedvábné stezce?

Ano i ne. Odjel jsem z Česka s tím, že jedu na půl roku, protože jsem si říkal, že mi to bude stačit. Někde vzadu v hlavě jsem asi měl nápad, že bych jel okolo světa. Ale myslel jsem si, že na to nemám peníze a energii. Ale když jsem po půl roce dojel do Číny, řekl jsem si, že se ještě pojedu podívat do Barmy, která je prakticky za rohem. Poté jsem si vždycky říkal "ještě tři země nebo ještě kousek dál", no a tak jsem stále pokračoval.

Zároveň jsem si na začátku cesty slíbil, že když mi dojdou peníze nebo když mě to přestane bavit, budu unavený, tak se vrátím. Na cestu jsem vyrazil jen kvůli tomu, abych si splnil svůj sen, a bylo mi jedno, kdy to skončí, jestli za 14 dní, nebo za měsíc. Nechtěl jsem se taky vrátit s pocitem, že za dva tři měsíce budu mít pocit, že jsem ještě něco neprojel, a budu mít potřebu znova odjet.

Kudy nakonec vedla vaše cesta?

Odjel jsem dolů do Turecka, Gruzie, Arménie, pak do Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Číny. Odtud jsem pak jel do Barmy, Thajska, Vietnamu, Laosu a Kambodži, Malajsie a Singapuru. Ze Singapuru jsem přeletěl do Indonésie, kde jsem už byl docela unavený a poprvé a naposledy zvažoval, zda se nevrátit. Zde mě mamka ukecala, abych jel dál. Napsala mi: "Dej si měsíc, trošku si odpočiň a uvidíš. Jestli budeš mít stejný pocit za měsíc, tak se vrať, abys měl jistotu, že to nebyla jen chvilková slabost." Nakonec jsem sehnal letenku za sto dolarů na Nový Zéland. A řekl jsem si, že odtud se vrátím do Čech.

Ale tam mě to zase nabilo, protože jsem byl na chvíli zpátky v západním moderním světě, kde všechno fungovalo. Na Zélandu navíc máme bezvízový styk, jen když máte koupenou zpáteční letenku. To mě samozřejmě nenapadlo si zjistit. Takže mi na letišti řekli – máte půl hodiny na to, než letadlo odletí zpátky do Sydney, jinak vás vyhostíme. Tak jsem si koupil přes internet nejlevnější letenku do Mexika, s tím, že se tam naučím španělštinu, abych uměl ještě jeden jazyk, a pojedu domů. No, a když už jsem byl v Mexiku… (smích)

Vraťme se ještě na začátek vaší dlouhé cesty. Říkal jste, že domů pojedete, až vám dojdou peníze. Jak jste udělal to, že vám peníze nedošly?

Hodně lidí si myslí, že cestování je drahé, ale záleží, jak cestujete. Já jsem cestoval pořád po zemi – kromě přeletů mezi kontinenty a do Indonésie. A zbytek pěšky, stopem, autobusem, vlakem. Hodně často jsem měl taky štěstí, že mě lidi pozvali k sobě domů a pohostili mě. Rozpočet jsem měl asi dvacet dolarů na den, ale nehlídal jsem, jestli je to ten den pět, nebo padesát. Spal jsem někdy za dolar, někdy zdarma. Dvakrát jsem spal na ulici. Sám jsem překvapený, že mi peníze, co jsem plánoval na půl roku, vystačily na dva a půl roku.

Miloň Kašpar v pěti bodech

Miloň Kašpar v pěti bodech

  1. Cestovateli je 34 let a žije v Hradci Králové. Pracoval v consultingových společnostech, jeden rok pobýval také pracovně v Indii.
  2. Miluje focení a cestu bez fotoaparátu si neumí představit
  3. K cestování s baťohem se dostal na vysoké škole – ve 22 letech odjel do USA na program Work and Travel a následně do Mexika.
  4. Jeho cesta kolem světa za 2 a půl roku vedla po Hedvábné stezce, Jihovýchodní Asii, Novém Zélandu, Střední a Jižní Americe.
  5. Na cestě mu nejvíc chutnala íránská kuchyně.

Máte nějaký zajímavý zážitek z pobytu u lidí, kteří vás hostili?

V horách v Tádžikistánu mě vyhodil řidič uprostřed hor mimo vesnici, kde byla jen jedna cesta tam a zpátky. Tak jsem došel do první vesnice, kde se mě nějaká babička zeptala: Kam jdeš? A já, že tam dál. A ona na mě koukala a ptala se, odkud jdu. Prvně se divila, že z předchozí vesnice, a pak se mě zeptala, jestli chci čaj. Zůstal jsem u ní nakonec dva dny, první večer se sešla celá její rodina a druhý pak vesnice. Vyptávali se mě, jak se žije v Čechách, odkud jedu, kam jedu a tak dále. Jeden den jsem s nimi strávil i na poli, protože jsem chtěl vidět, jak žijí. Ubytovali mě ve venkovním přístřešku, dali mi jídlo. Nikdy si nevzali žádné peníze. Chtěl jsem je jim nechat pod polštářem, ale chytli mě a strašně mi vynadali.

Říká se, že přestože člověk cestuje sám, nakonec nikdy není sám. Je to pravda?

Je. Přiznám se, že když už jsem cestoval déle, snažil jsem se občas tvářit nepřístupně, protože jsem chtěl být chvíli sám. Ale lidi za vámi sami přijdou, ať už jste v hostelu, nebo na ulici, protože jste bílý a cizinec. Občas jsem ale taky lidi sám vyhledával, protože člověk přece jenom nechce být pořád sám, chce si s někým pokecat.

Miluju focení, tak jsem si často sedl třeba na náměstí a jen tak pozoroval lidi a oni mě postupně brali jako součást prostředí. To mi umožnilo je fotit v jejich přirozeném prostředí, aniž by mi pózovali, a postupně si sami přišli popovídat. Většina dlouhodobých cestovatelů nenávidí otázky: Kdo jsi, odkud jsi a kam jedeš. (smích) Když jsem je slyšel dvakrát třikrát za den, bylo to unavující. Na druhou stranu jejich zvědavosti naprosto rozumím.

Jak jste s nimi komunikoval? Přece jenom anglicky se nemluví všude.

S cizinci anglicky. V Gruzii jsem poprvé použil ruštinu, kterou jsem se učil chvíli na vysoké. Azbuku jsem přečetl, ale mluvení bylo horší a psaní ještě horší. Ale lidi si mysleli, že když jsem z Čech, automaticky rozumím rusky, takže jsem mixoval ruštinu s angličtinou a pak ruce a nohy. Ale občas nepomohlo ani to. Třeba v Íránu jsem používal k mluvení spíše ruce a nohy. Po pobytu Mexiku jsem pak tři měsíce studoval španělštinu v Guatemale. A po zbytek cesty jsem mluvil španělsky.

Ve které zemi byli lidi nejpříjemnější?

Vypíchnout jednu zemi je těžké. Mě osobně dostala Střední Asie, i kvůli lidem, kteří jsou chudí, ale víc otevření, sami sebou a přátelští. Na Střední Asii a například Írán nedám dopustit. Jihovýchodní Asii milují všichni, neříkám, že je špatná, ale z mého pohledu je extrémně turistická. Prohlížel jsem si místa, která jsem chtěl vidět, ale nenaplňovalo mě to tolik jako Střední Asie.

A úplně mě dostala Jižní Amerika. I tím, že jsem se naučil španělsky, jsem se víc dostal k místním, kteří jsou velmi přátelští. Všude, když se naučíte jejich jazyk, to ocení a potkáte úplně jiné lidi. Třeba Argentinu jsem projel s Argentinci. Navíc jsem přijel během jejich letních prázdnin, takže se mi často stalo, že mi dali číslo jejich příbuzných, ať jim zavolám, až budu v daném místě. Takže jsem u nich buď přespával, nebo mi ukázali úplně jiná místa nebo hostely.

Projel jste, z určitého pohledu, i nebezpečné země, bál jste se někde?

Nepřistupoval jsem k tomu tak, že je něco nebezpečného. Vždycky říkám, že pokud je člověk trošku nervózní a bojí se, je to dobře, protože má respekt. Jakmile ho nemá, dostane se do problémů. Co se týče země, tak jsem se necítil úplně bezpečně v Hondurasu a určitých částech Brazílie.

V Hondurasu není moc turistů, většina turistů z Guatemaly rovnou přelítala do Nikaragui. Řidič mě zde vyhodil v centru hlavního města Hondurasu Tegucigalpě, za autobusem se objevili nějací chlápci a řvali na mě: "Hej, gringo!" a s hasákem v ruce běželi za mnou. Zaběhl jsem dovnitř autobusové stanice a říkal jsem si: "No, to vypadá zajímavě." Ale nakonec to dopadlo dobře a odjel jsem v pohodě dál. Ale problém jsem měl v Kyrgyzstánu, kde se mě snažila okrást policie. Věděl jsem, že se to tam stává.

Co se stalo?

Šel jsem zrovna na autobusové nádraží, se sluchátky na uších, a najednou mi někdo zaklepal na rameno – byli to dva policajti a tvrdili, že dealuju drogy, že jsem jim chtěl utéct a nevím, co všechno. Ale protože už jsem věděl, o co jim jde, napadlo mě, že jim zdrhnu. Jenže když jsem se otočil, tak tam stáli další dva. Takže jsem s nimi šel na policejní stanici, po cestě jsem se snažil kolemjdoucím lidem říkat, že mě chtějí zatknout a že nevím za co, jestli mi můžou poradit nebo pomoct.

Všichni místní otáčeli hlavu na druhou stranu, absolutní nezájem. Na stanici policajti zavřeli dveře, vyndali mi úplně všechno z batohu, jako naschvál jsem zrovna s sebou měl počítač i foťák, říkal jsem si, že jsem o ně přišel. Ale je zajímaly peníze. Vrátili mi všechny věci a pak mi řekli, ať zvednu ruce nahoru. Pod pasem mi našli money belt (taštička na peníze, která se umisťuje pod oblečení, pozn. red.).

Štěstí bylo, že jsem s sebou zrovna měl jen asi 210 dolarů a na památku nejmenší bankovky ze zemí, které jsem projel. Peníze vytáhli a ty, spolu se dvěma kreditními kartami, kolovaly po místnosti plné policajtů. Jednoho chlápka jsem přistihl, že si část peněz vzal a schoval si je. Vrátili mi skoro všechno, kromě 100 dolarů, o které jsem požádal. A oni, že o ničem nevědí, že pod rukou nic nemají.

Snažil jsem se ho usvědčit, ale on na mě zase začal křičet, co si o sobě myslím, že on je policajt. Tak jsem na něj začal řvát zpátky napůl v ruštině, napůl v angličtině. Vůbec nevím, co to do mě vjelo. A když jsem skončil, tak na mě koukal a já si v tu chvíli říkal: "Tak tos přehnal". Tak jsem zahrál, že volám na ambasádu, že chci překladatele do češtiny, abych rozuměl, a tak dále. A v tu chvíli vletěl nějaký jiný chlápek do místnosti a všechny je seřval. Pak mi vrátil mých sto dolarů, za které jsem poděkoval, a odešel. Ještě při odchodu na mě ten druhý policajt řval, že si mě najde a podřízne mě. Takže jsem radši urychlil svůj odjezd z města. To byl asi nejhorší zážitek.

Zmiňoval jste, že jste dvakrát spal na ulici, to se obešlo bez problému?

Na ulici jsem spal v Brazílii, protože mě nechtěli vzít do žádného hostelu, všechno bylo zavřené. Skončilo to tak, že jsem se přidal k bandě bezdomovců, kteří měli rozdělaný oheň. Trochu jsem počítal s tím, že buď dostanu po hubě rovnou od nich, ale když ne, tak mě ochrání před ostatníma. A nakonec to tak skutečně bylo.

Psal jste si deník?

Až do Kolumbie ano. Pak už jsem nenapsal jeden den, dva dny, pět dní…najednou mi to uteklo a říkal jsem si, že to tak asi mělo být. Neměl jsem pak ani sílu deník psát. Čím déle jsem byl na cestě, tím víc času jsem trávil s lidmi kolem a na deník nezbýval čas. Pravidelně jsem třídil fotky, abych se v nich vyznal, ale psaní deníku zabíralo strašně moc času. Spoustu věcí si ale pořád pamatuju, poznámky jsem dopisoval, když jsem se pak vrátil.

Otevřete si jej někdy?

Do deníku jsem se podíval zatím jen jednou. Hodně lidí mi říkalo, ať napíšu knížku. Ale já vždycky říkám – těch knížek je hromada, nemá to smysl. Sepisuju teď pár kapitol pro kamarády a rodinu, uvidíme, co na to řeknou, chci sepsat své zážitky hlavně pro sebe a pro ně.

Co jste si říkal, když jste se po dvou a půl letech vrátil do Česka?

Že je tady zima. (smích) Z Amazonie jsem totiž odletěl, když začínaly tropy a u nás začínala zima. Přiznám se, že jsem se docela těšil domů. Sestře se narodila dcera a já jsem se strašně těšil, až ji uvidím. Těšil jsem se taky na rodiče a na kamarády. Když jsem seděl v letadle, bylo mi na jednu stranu líto, že to končí, ale poprvé v životě jsem sedl do letadla a byl jsem vyrovnaný s tím, že letím domů. Věděl jsem, že je čas vrátit se domů.

"Původně jsme chtěli jet s landrovery, ale protože jsme na ně neměli, tak jezdíme s trabanty," říká Jolaně Voldánové cestovatel Dan Přibáň. | Video: Jolana Voldánová |  08:52

autor: Magdaléna Daňková | 8. 6. 2016 14:19

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama