Šumperáky zpravidla sklízely a vlastně dodnes sklízí kritiku a posměšky. Je kritika vůči nim oprávněná?
Ano, architekti je nepovažovali za architekturu, památkáři s obavami sledovali vlnu zájmu mezi stavebníky na vesnicích. Obávali se, že šumperák zničí charakter tradiční české vesnice. Z časového odstupu je ale zřejmé, že vzhled vesnic narušila spíše průměrná dobová zástavba bez architektů, a to daleko více než šumperáky. Tento projekt domu sklízel jak nekritický obdiv, tak mnoho odsudků. Teprve dnes na něj můžeme pohlížet trochu z odstupu a napravit mnohé dřívější dezinformace.
Co jim bylo nebo je nejčastěji vyčítáno?
Projektant Josef Vaněk, autor domu, kterému říkáme šumperák, nebyl v pravém smyslu architektem. Jeho přístup k architektuře byl do určité míry naivní. Historička architektury Martina Mertová, která mi pomáhala s projektem a je autorkou úvodní studie v knize, používá termín insitní architektura. Je zajímavé, že když jsem pořizoval rozhovory se stavebníky a majiteli domů, líbilo se jim typické průběžné okno, které má šumperák v prvním patře, ústící na úzký balkón. Ten je současně slabinou domu, nedal se využít jinak než na kouření nebo mytí oken, protože byl příliš úzký. Mně osobně by vadilo, že ačkoliv byl dům často situován na vesnici nebo do velké zahrady, chybí mu propojení s exteriérem. Abyste na zahradu donesli návštěvě kávu, musíte překonat dvě ramena schodiště a nejméně osm prostor.
Jak jsou na tom šumperáky ve srovnání se současnou typizovanou výstavbou?
Pocházím z malého města. Když jsem přišel k některému kamarádovi na návštěvu, hned jsem věděl, kde mají pokojíček, televizi nebo toaletu. Byly tam jen dva typy panelových domů. Typizovaná výstavba předpokládá, že vás láká pořídit si něco, co mají i ostatní. Kdybych si stavěl dům, chtěl bych, aby byl vymyšlen na míru pro mne, moji rodinu, aby odpovídal tomu, co dělám a co mám rád.
Vím, že šumperáky se vám líbí. Vidíte na nich přeci jen něco negativního?
Neřekl bych, že se mi šumperáky líbí, ale ani že se mi nelíbí. Díky fenoménu jejich vzniku, obliby a rozšíření se dá pohrávat s celou řadou otázek: Co je to originál v architektuře? Co šumperák říká o tehdejší stavební praxi, době, o nás? Jak se "rodinný dům typu V" změnil v legendu zvanou šumperák? Jaké byly v šedesátých letech představy o moderním bydlení? A především - jsem fotograf. Hledal jsem něco, co bude neustále stejné, jen se bude proměňovat prostředí. Lákalo mne vytvořit velký archiv stejných, a přesto jiných fotografií. Kniha ani výstava o šumperáku proto zdaleka nejsou jen o architektuře. Pohrávají si také se stereotypy, jak se má architektura fotografovat, nebo sleduji, jak si lidé původní plán šumperáku interpretovali.
Šumperáky po roce 1966 doslova zaplavily česká města a vesnice. Proč se podle vás lidé do tohoto typu domu tak zamilovali?
Těch odpovědí by se dalo uvést hned několik. Byl to ohlas na moderní architekturu a bruselský styl, takže vzbudil zájem u těch, kteří chtěli něco moderního, ale aktuální přístupy v architektuře pro ně byly příliš radikální. Projektant Vaněk byl vyučený zedník, který si dálkově dodělal dvě maturity, měl tedy pochopení pro ty, kdo si budou dům stavět svépomocí, a snažil se jim jej navrhnout do všech podrobností a upozornit na různé problémové momenty. Byl to jeden z mála typových domů, které byly skutečně známy.
Vytratila se meziválečná kultura, kdy si ten, kdo chtěl něco postavit, oslovil architekta anebo aspoň stavitele a najal firmu, která mu to postavila. Architekti byli zaměstnáni v projekčních kancelářích, kde byly jiné priority než individuální bydlení a jen málokdo měl známé, nebo si dokázal sehnat architekty, kteří mu navrhli dům na míru.
Můžete tedy přiblížit, co šumperák o nás nebo tehdejší době vypovídá?
Je zhmotněním situace, kdy stát zrušil architektonické kanceláře a nahnal architekty do projekčních kanceláří, situace, kdy byl nedostatek stavebního materiálu, kvalitních řemeslníků a kdy neexistovaly stavební firmy, které by vám dům postavily, tak jak tomu bylo dříve nebo je dnes. Lidé tak byli státem nuceni k amatérismu, fušerství, vháněni do zóny šedé ekonomiky. Současně vypovídá o naší oblibě mít to, co mají i ostatní, namísto toho, abychom měli originál navržený přesně pro naše potřeby. A také vypovídá o tom, co se nám líbilo a jak jsme si představovali moderní architekturu.
Mimochodem už před Josefem Vaňkem rozvíjeli podobná řešení i slavný brazilský architekt Oskar Niemeyer nebo Jiří Suchomel ze Sialu a sám projektant Vaněk se přímo inspiroval projektem architekta Vladimíra Kalivody. Nakolik lze tedy autorství šumperáku přisuzovat právě projektantovi Vaňkovi?
Na Niemeyera upozornila Martina Mertová (historička architektury a spoluautorka knihy Šumperák, pozn. red.), na Jiřího Suchomela Rostislav Švácha a na Kalivodovy domy, z nichž první byl postaven už v roce 1960, Martin Strakoš. Každý z těchto historiků umění přinesl jeden z důležitých podnětů. I mně se stávalo, když jsem fotografoval některé šumperáky, že mi majitelé říkali, že jejich dům byl postaven v roce 1960 nebo krátce potom. A přitom první šumperák vznikl až v roce 1966. Je pozoruhodné, že kopie se stala slavnější než originál. Někteří stavebníci Kalivodova domu jej pak upravovali, aby vypadal více jako Vaňkův.
Nad otázkou originality a sériovosti v architektuře se zamýšlí i výstava.
Na výstavě si s Martinou Mertovou vypomáháme myšlenkami historika umění Georga Kublera, který rozvíjel princip série a mimo jiné krátce před vznikem šumperáku napsal, že "všechno, co je udělané teď, je buď replikou, anebo variantou něčeho udělaného poněkud dříve…" Každopádně dnes už víme, že si Josef Vaněk okopíroval plány domu Vladimíra Kalivody, a když přišel se svým domem typu V, mnohé prvky využil. Navrhl ale jiný dům. Na výstavě se trochu s nadsázkou pokoušíme o takovou Kublerovskou sérii a současně ukazujeme různé variace, které si stavebníci vytvořili podle výchozího plánu a které je často dovedli až k hodně bizarním realizacím.
Veřejnost se negativně staví k většině staveb postavených v minulém režimu. Architektura, mnohdy velmi kvalitní, je neprávem spojována s komunistickou nomenklaturou. Může to být podobně i se šumperáky?
I za minulého režimu se podařila postavit řada zajímavých staveb, namátkou bych jen z Prahy jmenoval stavby od manželů Machoninových, libereckého SIALu, Ivo Loose, Aleny Šrámkové a řady dalších autorů, zvykáme si i na realizace Karla Pragera. Měli bychom se naučit k ním mít vztah a chránit je dříve, než zaniknou.
Šumperák hovoří o jedné prazvláštní době, kdy vám stát znemožňoval oslovit architekta, téměř nemožné bylo získat firmu, která vám dům postaví, a i když jste stavěli ve volném čase sami a s pomocí rodiny, bylo obtížné obstarat si materiál a ještě těžší schopné řemeslníky. Jsou šumperáky, které dnes vypadají skvěle, některé zase dopadly trochu hůře. Většinou v nich ale žijí lidé, kteří si je těžce postavili a pak je po padesát let zkoušeli svým životem. Většina z nich nenechá na šumperák dodnes dopustit.
