Jan Špilar z Brna není obyčejný duchovní. Tento katolický jáhen je ženatý a má tři děti a tři vnuky. A také patří ke světové špičce mezi kadeřníky. Stříhal i v Paříži, získal ty nejprestižnější oborové ceny a byl uveden do kadeřnické síně slávy. Jeho brněnské kadeřnické studio patří k oblíbeným zpovědnicím. Nad ním se nachází místnost, kde provádí nejrůznější svatební nebo křestní přípravy, radí manželům v jejich trampotách, a ještě o patro výš se svou rodinou bydlí.
"Kněz musí být celibátní, jáhen může být ženatý. Jedná se o nižší stupeň kněžského svěcení. Může být kazatel, křtít a provádět další obřady, ale nemůže třeba zpovídat nebo vést mši svatou," vysvětluje kněz, farář a dokumentarista Jan Hanák, jenž o něm natočil radiodokument Roztančená oficína, který byl nominován na cenu mezinárodního festivalu Grand Prix Bohemia Radio.
Naproti domku s kadeřnictvím a bytem na Dominikánském náměstí stojí kostel sv. Michala, kam, jak říká, chodí do práce.
Je to vlastně práce? "Ano, taky je to práce. Když se připravuje, tak je to práce, když se to realizuje, tak je to práce, ale jinak je to samozřejmě potěcha," vysvětluje v dokumentu.
Ten ho zachycuje v momentě, kdy v necelých 53 letech Špilar říká, že žil a byl úspěšný až moc rychle a že nyní už je akorát tak zralý na důchod.
"Tou cenou v síni slávy jsem vlastně ztratil možnost soutěžit. Můžu jenom být v porotách. Takže jsem se tou cenou v podstatě dostal do důchodu," líčí Jan Špilar v dokumentu. "Dvacet let jsem vydržel na špici a nikoho jsem před sebe nepustil, takže nenáviděný Špilar zmizel konečně ze scény," dodává s nadsázkou.
Prix Bohemia Radio
Mezinárodní festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio je tradiční soutěžní přehlídkou toho nejlepšího z rozhlasové tvorby, jejímž vyhlašovatelem a pořadatelem je Český rozhlas. Pro 34. ročník festivalu byly vyhlášeny soutěžní kategorie Dokument, Drama a Reportáž, jež má mezinárodní přesah. Ambicí festivalu je rozvíjet a sdílet rozhlasovou tvorbu veřejnoprávních médií v zemích střední Evropy s důrazem na členy Visegrádské čtyřky (V4). Základním smyslem a posláním Prix Bohemia Radio je zvyšování kvality rozhlasové tvorby a prezentace veřejnoprávních médií zemí V4 jako institucí, které vytvářejí a šíří kulturní hodnoty.
"Jelikož šlo o zvukový dokument a jelikož je nesmírný kreativec, začal mi do natáčení nabízet spoustu zvuků - hledal ty nejhlučnější nůžky, pustil mi fén nebo hrál na hřeben. Probudily se v něm ty umělecké vlohy," usmívá se Jan Hanák.
Tím se u tohoto muže mnoha řemesel dostává k jeho prapůvodní touze - stát se umělcem a jít k divadlu.
"On chtěl jít na konzervatoř, ale nemohl, protože jeho tatínek, jak říká, 'moc mluvil', takže z kádrových důvodů ho na studia nepustili. Ale v královéhradeckém divadle mu poradili, ať se vyučí kadeřníkem, že to je nejjednodušší cesta, jak se dostat k divadlu jako maskér."
Tuto svou původně "nouzovou" profesi vzal nesmírně vážně a už po půl roce "učňáku" vyhrál celorepublikovou kadeřnickou soutěž. Po vyučení šel hned v osmnácti letech do Národního divadla dělat maskéra. A zde si ho právě vyhlédl štáb Miloše Formana, když v Praze natáčel Amadea.
"Druhý den, jak to bývá v Americe, když něco zvládneš, dostaneš lepší úkol, když něco zvládneš, dostaneš zase lepší práci, takže jsem dostal lepší, lepší, lepší, lepší, až jsem skončil v šéfmaskérně," vypráví v dokumentu Jan Špilar.
Šéfmaskér Paul LeBlanc mu pak nabízel, aby šel s ním do Hollywoodu, že se stane za chvíli slavným. Jenže se psal rok 1984, a tak místo do Ameriky šel na socialistickou vojnu. Mimochodem, Amadeus dostal osm Oscarů, mimo jiné i za nejlepší masky. Sošku obdržel právě Paul LeBlanc.
Po vojně se stal mnichem v tajné podzemní církvi, navenek však pracoval jako pošťák. A krom toho byl také mim. Ostatně dodnes provádí autorská sólová vystoupení na biblická témata.
"Za bolševika byly všechny řády zakázané, ale podzemní tajné struktury fungovaly. V Brně proto vstoupil k Malým bratřím Ježíšovým, což byla nová spiritualita pocházející z Francie. Interně činili sliby a žili podle určitých pravidel, oficiálně však neexistovali," líčí dokumentarista Jan Hanák.
Po pádu komunistického režimu se Špilar propracoval do světové kadeřnické elity a stříhal i v Paříži. Vše šlo možná až moc rychle, takže v necelých 53 letech ví, že už výš jít nemůže.
Do jeho brněnské oficíny nechodí běžní zákazníci. Někteří si ho oblíbili, protože znají jeho slavnou minulost, jiní se k němu jdou zároveň "vyzpovídat", protože vědí, že je duchovní. A některé zase zaujal coby brněnský aktivista na protivládních a protizemanovských demonstracích.
Ostatně v dokumentu jedna ze zákaznic vypráví, jak si vybrala za kadeřníka právě Jana Špilara: "Rozhodla jsem se, že změním radikálně účes. A když jsem vás slyšela mluvit na demonstraci, tak jsem si říkala, že musím jít za vámi. Takže já jsem chtěla holiče s názorem."
"A tohle byla skutečně hned první zákaznice, kterou jsme natočili," říká tvůrce dokumentu Jan Hanák. "Nemuseli jsme dlouze čekat a složitě vybírat. Hned první paní, která tam přišla, líčila, že chce holiče s názorem."
Když natáčejí na ulici, k Janu Špilarovi se na každém kroku hlásí nejrůznější kolemjdoucí od mládeže po staré babičky. V Brně je totiž velmi oblíbený. "On je srdce otevřené, takže lidé se u něj rádi zastaví, ať už na ulici, v kostele, nebo v kadeřnictví," líčí autor.
Jáhen, mnich, kadeřník, aktivista či galerista v jedné osobě se nyní chce soustředit na svůj duchovní život a dosáhnout vnitřní harmonie.
"V každém člověku je Kain i Ábel, Mozart i Salieri. No, někdy jsme Salieri, někdy Mozart. Ale už tolik netoužím být Mozartem. To je lepší varianta," říká o sobě Jan Špilar v závěru rozhlasového snímku Roztančená oficína.
Video: Ženy mají dražšího kadeřníka, měly by vydělávat víc, tvrdí kontroverzní reklama
