Lidé s ADHD mívají potíže s organizací času a hodně zapomínají. Dalo vám zabrat, abyste náš rozhovor nezazdila?
Kdyby mě čekal nějaký nezáživný nebo všední úkol, můj mozek by ho měl tendenci vytěsnit. Rozhovor je na druhou stranu hodně ojedinělá a zajímavá zkušenost, tak to šlo docela samo. Pro všechny případy ale používám diář, velkou tabuli, na kterou si píšu všechnu svou denní i týdenní agendu, a pokud vím, že mě čeká něco důležitého, co by se mi ovšem mohlo vykouřit z hlavy, nastavím si na mobilu hned několik upozornění.
Nejviditelnějším projevem ADHD je nesoustředěnost, které se lidé s poruchou pozornosti zpravidla zbavují nějakou stimulující aktivitou. Typické je třeba okusování propisky, v lepším případě pohrávání si s nějakou antistresovou pomůckou. Co pomáhá vám, abyste se třeba při tomhle rozhovoru dokázala koncentrovat?
Mým velkým zlozvykem je, že si koušu záděry kolem nehtů. Mám úplně ohlodané ruce, ale kdykoliv se potřebuju soustředit, začnu si suchou kůži okusovat, aniž bych si to třeba uvědomovala. Pomáhá mi to pozornost regulovat. Musím totiž všechny svoje jednotky pozornosti zaměstnat, aby žádná z nich neodbíhala jinam. Na gymplu jsem třeba postupně zjistila, že když jsem si v hodinách kreslila, dávala jsem najednou mnohem větší pozor. Zachytila jsem všechno, co učitel říkal, a taky jsem si výklad lépe pamatovala. I teď na vysoké se mi stává, že mě přednáška kolikrát dost zajímá, ale pak se nad něčím zamyslím a zapomenu, že na přednášce jsem. Když ji naproti tomu poslouchám jako podcast a dělám při tom něco jiného, funguje moje pozornost mnohem lépe.
Na své instagramové stránce Můj ADHD mozek zmiňujete celou řadu dalších projevů, které by si leckdo s poruchou pozornosti ani nespojil. Které z nich bývají pro jiné lidi překvapivé?
Překvapivým, ale hodně zásadním projevem je časová slepota. Každý z nás se občas setká s tím, že subjektivní vnímání toho, jak plyne čas, úplně neodpovídá realitě. Nudná přednáška bývá nekonečná, kdežto dobrá party uteče rychle. U lidí s ADHD se tenhle syndrom projevuje ještě silněji. Proto moc nedokážou odhadnout, jak dlouho jim která činnost bude trvat a chodí všude pozdě. Zároveň nemáme v hlavě žádný kalendář, takže nad budoucností uvažujeme v řádu dní. V delším časovém horizontu už nám všechno splývá. Nedovedeme příliš plánovat, pro něco se rozhodnout a těžko si stanovujeme dlouhodobé cíle. Taky máme problémy se spánkem a často býváme noční sovy. Sama třeba vím, že bych měla jít spát v deset večer, jenomže cítím, že se mi ještě nechce, a nedokážu se donutit usnout. Ve chvíli, kdy bych už měla vstávat a jít do školy, bývám naopak úplně mrtvá. Musím se přizpůsobovat režimu, který je pro mě nepřirozený, a můj výkon tím trpí.
Lidé s ADHD taky bývají mnohem citlivější vůči odmítnutí a vyřazení z kolektivu. Neumíme tolik regulovat vlastní emoce a prožíváme je silněji. Často se chováme impulzivněji než druzí, protože kdykoliv někde zahlédneme něco, po čem se nám v mozku vyplaví dopamin, musíme za tím běžet. Proto nás taky zajímá spousta věcí, ale většinou z nich se dokážeme zabývat jenom povrchně. Když si najdeme nové hobby, toužíme se o něm zpočátku dovědět co nejvíc. Brzy nás ale omrzí, a tak svou pozornost přesouváme zase někam jinam - podle toho, co nám zrovna přináší dopamin.
Proč jsou lidé s ADHD na přísunu dopaminu tak závislí?
Dopamin je hormon, který se v našem mozku vyplavuje jako odměna. Dodává nám motivaci a vyvolává příjemné pocity, když se nám něco podaří, takže je pro náš každodenní život nepostradatelný. Pokud nám chybí, býváme unavení, náladoví a do ničeho se nám nechce. Lidé s ADHD mívají hladinu dopaminu nižší než ostatní a zároveň jim hormon z mozku rychleji vyprchává. Proto ho také více vyhledávají a přirozeně tíhnou k aktivitám, které je nepříjemných pocitů z nedostatku dopaminu snadno zbavují. Doplňují si ho například sportováním, jídlem, ale i drogami. Tím pádem lidé s ADHD více inklinují k závislostem, častěji trpí obezitou nebo je naopak mnohdy najdeme mezi vrcholovými atlety.
Kvůli nižší hladině dopaminu dělá lidem s ADHD větší problém plnit úkoly, které je nebaví. Jen málokomu se například chce umývat nádobí. Běžný člověk si ale snadněji uvědomí, že mu po takové nepříjemné aktivitě bude dobře. Když je nádobí čisté, má z dokončené práce skvělý pocit, takže se do každého dalšího mytí nádobí pouští s větší chutí. Dopamin se mu totiž uvolňuje ještě předtím, než nezáživnou aktivitu dokončí, a tak později automaticky očekává, že přísun hormonu dostane. Lidem s ADHD se ale tyhle procesy v mozku nedějí. Během samotné činnosti se jim dopamin nevyplavuje, takže jim celou dobu není dobře - a až později přichází úleva, že je ta hrozná věc konečně hotová.
Lidé s ADHD tedy asi i častěji trpí prokrastinací a odkládají nepříjemné povinnosti na později. Je to tak?
Ano, často býváme chroničtí odkládači, kteří většinu úkolů plní až na poslední chvíli. Máme v mozku rozbité funkce, které zajišťují motivaci. To znamená, že víme, co bychom měli dělat, stresujeme se tím, že to neděláme, ale motivace nepřichází, protože ji v mozku nemá co spustit. Z gauče se zpravidla dokážeme zvednout až v situaci, kdy něco opravdu hoří a víme, že hrozí fatální konsekvence, pokud se k tomu nedonutíme. V tu chvíli nás namísto chybějícího dopaminu začíná motivovat neúnosný stres.
Jedním z mála účinných způsobů, jak se člověk s ADHD může přimět k tomu, aby se každý den několik hodin věnoval věcem, které ho nudí, je z mojí zkušenosti střídání prostředí. Když víte, že se doma nezvládnete učit, můžete se domluvit s kamarády, že se budete společně učit v knihovně. Donutíte se na místo dorazit, protože by na vás jinak ostatní byli naštvaní, a pokud už tam jste, tak vás přítomnost druhých motivuje, abyste něco dělali. Když motivace nepřichází zevnitř, musíme si ji vytvářet zvenčí.
Momentálně studujete třetím rokem psychologii, takže jste během covidu zažila období, kdy studenti zůstávali dlouhé měsíce doma a výuka se přesunula do virtuálního prostoru. Jak jste situaci, kdy jste prostředí příliš měnit nemohla, zvládala?
Dostala jsem se do silné deprese. Před lockdownem jsem byla zvyklá na všechny přednášky docházet, protože mě ve třídě nabíjela přítomnost dalších lidí a interaktivní prostředí. Najednou ale byly hodiny osamělé a monotónní. Už mi ani nezabíralo si při nich kreslit. Vůbec nic jsem si z nich neodnášela a učit se s kamarády v knihovně taky nešlo. Bez vnější motivace jsem přišla o jakoukoliv energii. Přestala jsem zvládat veškeré aktivity, které by mi přinášely radost, nebo alespoň zapínaly mozek. Právě v tomhle stavu jsem navíc musela psát bakalářskou práci. Bylo to snad nejhorší období v mém životě.
Ve společnosti stále do jisté míry přetrvává mýtus, že je ADHD nemoc zlobivých dětí. Vám přitom poruchu diagnostikovali až v dospělosti. Do té doby nikoho nenapadlo, že by se vás mohla týkat?
Ne, protože jsem byla odmala chytrá holka a nikdo tím pádem neviděl důvod, proč bych se nemohla chovat takzvaně normálně. Spoustu dětí diagnostikují už třeba na základce, protože mají podprůměrný prospěch. Já jsem v tom věku ale ještě dostávala samé jedničky, jenom jsem domů nosila poznámky, protože jsem v jednom kuse vyrušovala. Učitelka to tehdy řešila třeba tak, že mě posadila úplně na kraj třídy, odkud jsem pomalu ani neviděla na tabuli, abych byla od ostatních co nejdál a nemohla se s nikým vykecávat. Taky mi učitelé neustále předhazovali, že jsem divná, vyčítali mi, že nejsem jako druzí.
Kázeňské postihy mě neminuly ani na gymplu. Nedostatek dopaminu jsem si totiž vynahrazovala tím, že jsem ráda dělala nějakou srandu, a nějaká sranda vždycky končila nějakým průšvihem. Navíc se mi na gymplu zhoršily i známky. Hned v prvním ročníku jsem na vysvědčení posbírala asi šest trojek. Pokud mě předmět bavil, snadno jsem se do něj ponořila a učení šlo samo. V předmětech, které mě nezajímaly, jsem ale kvůli ADHD nedokázala dávat pozor, ani jsem se do nich ve volném čase nedonutila učit. Při rozhodující písemce jsem se přesto vždycky vybičovala k tomu, abych to aspoň na čtyřku vytáhla.
Na to, že bych mohla mít ADHD, jsem si přišla úplně sama, když už jsem byla na vysoké. Dlouhodobě jsem totiž cítila, že nenaplňuju svůj potenciál. Každý den jsem usínala s tím, že bych chtěla dělat hrozně moc věcí, ale pak jsem se stejně do žádné nebyla schopná dokopat. Jenom jsem dřív hledala chybu v sobě, neuvědomovala jsem si, že můj problém vůbec nesouvisí s leností ani s intelektem.
Co vás přimělo zauvažovat nad tím, jestli za vším není ADHD, a nakonec vyhledat odbornou pomoc?
Když jsem jednou brouzdala internetem, zaujalo mě na TikToku video, ve kterém někdo popisoval každodenní projevy ADHD. Zmiňoval podrobnosti, které mi připadaly neuvěřitelně povědomé. Mluvil třeba o tom, jak pokaždé, když přijde do místnosti, okamžitě zapomene, proč tam vlastně je. Nebo jak si spustí mobil a nemůže si vzpomenout, proč ho potřeboval. Podobné věci se samozřejmě stávají mnohým z nás, jenomže lidé s ADHD je zažívají v míře, které narušuje jejich běžné fungování. Jak jsem najednou slyšela osobní zkušenosti člověka, který se s poruchou pozornosti sám potýká, zdálo se mi podezřelé, že většina příznaků sedí i na mně. Tak jsem se nechala vyšetřit. Odborníků, kteří se poruše pozornosti s hyperaktivitou věnují a umějí ji diagnostikovat, je přitom v Česku pořád jen hrstka a ještě u nich musíte třeba i několik měsíců čekat, než vás objednají. Řada lékařů si stále myslí, že pokud jste v dětství nezlobili a ve škole nepropadali, tak žádné ADHD nemáte.
Vás při vyšetření zpočátku taky nebrali vážně?
Ano, i moje psychiatrička nejdřív ironicky poznamenala, že ADHD je teď taková trendy diagnóza. Potom, co jsem si s ní o všech svých symptomech chvilku povídala, ale naštěstí pochopila, že jsem úplně jasná. Momentálně beru léky, které mi ohromně pomohly. Když jsem si je poprvé vzala, připadala jsem si, jako když si krátkozraký člověk nasadí brýle a konečně pochopí, proč ostatní zvládnou přečíst na ulici cedule. Všechno mě najednou stálo mnohem méně úsilí než dřív. Procesy, které jiným lidem v mozku automaticky fungují, mi zničehonic fungovaly taky, takže jsem už nemusela všechno hnát přes sílu vůle. Spousta lidí samozřejmě dokáže ADHD zvládat i bez medikace a sama nevím, jestli prášky budu brát už napořád. Říkám si, že až dostuduju vysokou, která teď na exekutivní funkce v mém mozku vytváří obrovský tlak, možná si dám s léky zase oraz.
Na vašem Instagramu mě překvapilo zjištění, že 76 procent dětí s ADHD nemá jediného kamaráda. Očekával bych, že budou díky své živé povaze v kolektivech naopak oblíbené. Proč tomu tak není?
Protože se chovají jinak a ve školních kolektivech bývá jakákoliv odlišnost penalizovaná. Sama jsem například bývala tak rozjívená, že jsem nepoznala, kdy mají ostatní dost. Hranice srandy jsem měla kvůli jinému nastavení mozku posunuté mnohem dál než druzí. I když se ke mně tedy spolužáci při nějaké lumpárně nejdřív rádi přidali, později už je to otravovalo a opravdové přátelství z toho nikdy nevzniklo. Já jsem si přitom dlouho myslela, že si kamarády získám tím, že budu chrlit co nejlepší vtipy, a nedocházelo mi, že existují i jiné kvality, než aby s vámi vždycky byla zábava. Souvisí to i s tím, že děti s ADHD hůře rozeznávají společenská očekávání. S nabýváním sociálních zkušeností se samozřejmě dokážou do jisté míry přizpůsobit a dělat, jako by poruchu pozornosti neměly. Tohle maskování je ale stojí obrovské množství úsilí a neznamená to, že by se z ADHD v dospělosti vyléčily, jak se dřív předpokládalo.
Projevuje se porucha pozornosti s hyperaktivitou v dospělosti trochu jinak než v dětství?
Když člověk s ADHD vstupuje do dospělého života, je najednou na všechno sám. Zatímco v dětství se může opřít o podporu rodičů a na základce nebo na střední mu už dnes mnohdy pomáhá asistent, na vysoké i později v zaměstnání se musí spoléhat sám na sebe. Právě proto se lidem s ADHD často nedaří udržet si práci. Chodí pozdě, nestíhají deadliny a na rozdíl od školy, kde jim tyhle nedostatky ještě nějak prominou, už kolem sebe nemají žádnou záchrannou síť, která by je hlídala před průšvihem. Pro lidi s ADHD je přitom nesmírně důležitý pevně strukturovaný čas, jenom si ho těžko dokážou rozvrhnout sami. Během dospívání to za nás dělá škola, ale jakmile struktura školního rozvrhu zmizí, nezvládáme si často vytvořit vlastní.
Předpokládám, že lidem s ADHD nejde příliš naproti ani dnešní doba chytrých technologií a sociálních sítích, které náš mozek zahlcují těžko vstřebatelným množstvím podnětů.
Ano, koneckonců není náhoda, že jsem se o svém ADHD dověděla právě díky TikToku, který vám nonstop nabízí nějakou dopaminovou svačinku. Sama většinu života bojuju se závislostí na internetu a dlouho jsem ji považovala za příčinu všech svých problémů. Než jsme si u nás doma někdy v mých třinácti letech pořídili wi-fi, tak jsem třeba strašně moc četla. Přelouskala jsem klidně jednu knížku denně, zatímco teď stihnu jen takových šest knížek ročně. Když jsem přitom na ADHD začala brát prášky, najednou jsem zjistila, že pro mě není ani zdaleka takový problém se od obrazovky zvednout a jít dělat něco jiného. Kdyby tedy nebylo internetu, žilo by se mnoha lidem s ADHD daleko lépe.
Vyvažují všechny zmiňované nevýhody ADHD i nějaká pozitiva?
Možná se zdá, že si na ADHD jenom stěžuju. Pravdou ale je, že jsem za něj vlastně vděčná. Když už teď vím, co za mými problémy stojí, dokážu je mnohem lépe kompenzovat a užívat si i některých výhod, které s sebou diagnóza nese. Určitě bych vyzdvihla kreativitu. Tím, že nám mozek přelétává od jednoho podnětu k druhému a špatně se nám dodržují normy, býváme zároveň dobří ve vymýšlení nových věcí. Nesnášíme nudu, což z nás dělá zábavné společníky. Taky máme ohromný potenciál řešit problémy způsobem, který by ostatní třeba nenapadl. Jenom je škoda, když se u mnoha z nás tenhle talent vůbec neprojeví, protože nás semele systém, který je v mnoha věcech nastavený úplně proti naší přirozenosti.
