Aktuálně.cz: Před časem jste pobývala u domorodého kmene v Kolumbii. Co vás na jejich životě zaujalo?
Monika Michaelová: V kmeni Kogi pracují v páru, což mě okamžitě zaujalo. Pár má naprosto vyrovnané síly, ani muž ani žena nic neovládá. Jde o neustálý konsenzus toho, co je mužství a co ženství. Žena je podle nich jako anakonda – had, který vnímá celým povrchem svého těla. Nezaměřuje se na jeden bod, ale vnímá prostor na kilometry kolem sebe. Aniž by přemýšlela, ví, co se kolem děje. Kde je jaký kámen, kde se co šustne, kde je potrava. Žena je sama o sobě životem a její prací je ho udržovat.
Muž je zase jako orel nebo kondor. On celý prostor, který žena vnímá, vidí. Orel vidí v krajině potravu i překážky a je ve spojení s hadem prostřednictvím citu. Já tomu říkám láska. Jsou otevření, a na rozdíl od nás si domorodý pár rozumí. Když se žena ráno probudí, ptá se jí muž, co se jí zdálo, jak se cítí, pozoruje ji a čte v ní o světě jako naši muži v novinách.
A.cz: Velmi pozorní domorodci. Proč to dělají?
Věří tomu, že žena je reflexí života. Nejen odrazem, ale živou součástí. To, co se děje na Zemi, přímo ovlivňuje, jak se cítí. To mě na celém pobytu u domorodců nejvíce fascinovalo. Tři měsíce mě Mamo Akindue učil, jak v páru udržují KOGI rovnováhu i životní prostředí. Každé ráno mě pozoroval a podle toho si pak nastavil program celého svého dne.
A.cz: Život u kmene je přeci jen o něčem jiném. Myslíte, že i u nás jsou ženy reflexí života?
Potkávám se s Češkami a některé z nich jsou velmi vnímavé. Setkala jsem se ale s tím, že ženy svým přirozeným schopnostem nerozumí a neumí s nimi pracovat. Potlačování citu může vést až ke zdravotním problémům. Když se tělesné symptomy vracejí, ani lékaři pak nevědí, čím žena vlastně trpí. Zdá se mi, že žena je přímo ovlivněná vytěženou, zastavěnou a příliš kultivovanou krajinou. Na jihu Čech graduje problém se Šumavou. Další problém je všude, kde se těžilo. Když se podívám na ženy tam, jsou drsné a bez radosti. Cítí v sobě, že bylo ze Země něco násilně vzato. Odráží se to na jejich psychickém stavu a schopnosti užít si svůj život i ve vztahu s mužem.
A.cz: Chápu správně, že v moderním světě nemáme prostor být pravými ženami?
To, že žena je ženou, tady nepoznáme, protože jsme odmala trénované být muži. Podstupujeme v podstatě vojenský výcvik.
A.cz: Jak to myslíte? Že jsme se ve snaze se mužům vyrovnat staly jimi samotnými?
Ano. Trénují nás, abychom přemýšlely a dělaly věci. Ne abychom nechaly, aby se věci děly. Chováme se tak, jak nám kdo říká, a nemáme rozvinutý ženský dar tvoření a proměny. Ženská kvalita se nedá vysvětlit slovy. Není logická, ani mentální. Je prožitková.
V naší společnosti je žena definována dlouhými vlasy, prsy, sukní a dalšími aspekty z módních časopisů. Chybí nám ale dovednost udržovat prostor k obnově životních zdrojů.
A.cz: Máte neuvěřitelně bohatý životopis. Byla jste učitelkou, pracovala v ziskovém i neziskovém sektoru, učila se u šamanů atd. Co tedy vlastně jste?
V naší společnosti nemám kolonku. Přišla jsem na to, jaký je můj talent, a nemá to nic společného s tím, že bych znala nazpaměť Mendělejevovu tabulku chemických prvků, nebo byla výborná krasobruslařka. Můj talent není měřitelný, přesto přináším společnosti přidanou hodnotu v tom, že dělám, co je třeba.
Zastávám roli, kterou najdete například u severoamerických indiánů, kde má místo člověk, jemuž říkají šaman, medicinman, léčitel, nebo také klaun. Dalo by se tedy říci, že jsem klaunka.
A.cz: Klaunka?
Ano, v historii byli běžně klauni na královských dvorech a jako jediní byli schopni se podívat králi přímo do očí a říci mu pravdu bez obalu, ale za to s vtipem. V případě ženy jde o to, že přesně cítí, kde se ve společnosti děje něco, co ji vyvádí z rovnováhy. V té chvíli se přestane lidem dobře dařit, což má různé průvodní jevy. Od civilizačních chorob po psychické stresy a poruchy. Úkolem ženy klaunky nebo páru, který udržuje rovnováhu, je poukázat na chybu a začít vyvažovat.
A.cz: Co tedy naší společnosti chybí? V čem potřebujeme uzdravit?
Začal školní rok a mým přáním je, aby se naše děti už přestaly učit, jak opakovat minulost, a vydaly se svým vlastním směrem. Učí se pořád dokola to, co někdo zanesl do osnov před padesáti lety. Nemá cenu nadávat, to nikam nevede. Dochází mi, že každý z nás musí udělat tu svoji změnu. Někdo například zdravě vaří, já pracuju s maminkami a se studentkami. S přicházejícím podzimem je dobré si najít způsob, jak dát pozornost našemu tělu a naučit se rozumět potenciálu duchovní moudrosti, kterou v něm máme.
