Eurovize je hodně lidem pro smích, za což můžou úlety v podobě vítězství vousatých zpěvaček nebo zpívajících klaunů typu Věrka Serďučka. Pravdou ovšem je, že jde stále o populární soutěž s fanoušky po celém kontinentu, ze které občas vyleze i příjemné překvapení.
Typickým příkladem je třeba Måns Zelmerlöw, jehož loňský pražský koncert patřil k popové špičce a kdejaká tuzemská hvězdička by se od něj mohla učit.
Zdá se, že touto cestou se chystá v soutěži jít i Gabriela Gunčíková. Singl I Stand je pro měřítka Eurovize jako dělaný. Opulentní nadýchaný pop balancující na hranici dramatičnosti a teatrálnosti, to mají fanoušci soutěže rádi. Díky tomu je ze všech bývalých zástupců Česka nyní nejblíže vítězství – prostě splňuje do puntíku nároky i chutě diváka.
Navíc si na nic nehraje, nepotřebuje žádnou show, žádné masky, kostýmy nebo loutky, na které už v Eurovizi také došlo. Je to dobře nejen z hlediska důstojnosti soutěže a jejího repertoáru, ale i pro samotnou interpretku.
Gabriela Gunčíková totiž chvíli trpěla klasickým syndromem tváře z talentové soutěže (probojovala se do finále Česko Slovenské Superstar v roce 2011). Poté, co v ní zazářila, musela se ukazovat na kdejakých akcích, které často spadaly do povrchní estrádní produkce. Vypořádala se s tím po svém, odletěla do USA studovat zpěv a dotáhla to až ke koncertování s Trans-Siberian Orchestra, což je skutečně obdivuhodná kariérní proměna.
S Eurovizí se k nám tak vrací úplně jiná Gunčíková, než jak jsme ji znali dřív. Zkušená, sebevědomá, superprofesionální. Přejme jí, aby došla v soutěži co nejdál. A aby ji neporazilo zase nějaké balkánské cirkusové číslo, kterých i letos bude v soutěži požehnaně.
