Byl jsem Nespoutaný Django a všechno se ve mně bouřilo

Lehkost, s jakou o svých útrapách dovede hovořit, svědčí o tom, že byl Jarek přese všechny nesnáze už odmala usměvavý a živý kluk. Někdy až příliš. Dnes už ví, že se jako malý musel potýkat s poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivitou, v současnosti obecně známou pod zkratkou ADHD. S tou si ale tehdy odborníci ještě příliš nevěděli rady.

„Netušili, že by mi mohl pomoct třeba jen koníček, kterému bych se pravidelně věnoval, takže jsem dokonce strávil dva měsíce v psychiatrické léčebně. Lékaři mi dávali léky, které mě měly utlumit a které jsem odmítal brát. Byl jsem totiž přesvědčený, že na tom nejsem tak špatně jako ti skutečně nemocní lidé kolem mě. Ani rodiče se pak s mou poruchou pozornosti vůbec neuměli srovnat. Byl jsem takový Nespoutaný Django a všechno se ve mně bouřilo,“ poukazuje Jarek na jeden z důvodů, proč mu otčím fyzicky ubližoval.

Jednoho dne se například v paneláku ve zlínských Přílukách s bratrem zasekli ve výtahu poté, co si hráli se všemi možnými knoflíky. Když se výtah mezi patry zastavil, začaly děti na celou chodbu křičet, aby je někdo vysvobodil. Vcelku logická dětská reakce ovšem u jejich otčíma vyvolala ostrou odezvu, protože se za svoje nevlastní syny před sousedy styděl.

„Zrovna v ten den nám rodiče slíbili, že půjdeme na kolotoče, ale nakonec z toho nic nebylo. Místo toho jsme od otčíma dostali výprask řemenem a pak jsme museli hodinu klečet na kamenech s opaskem na napřažených rukou.“

„Zrovna v ten den nám rodiče slíbili, že půjdeme na kolotoče, ale nakonec z toho nic nebylo. Místo toho jsme od otčíma dostali výprask řemenem a pak jsme museli hodinu klečet na kamenech s opaskem na napřažených rukou,“ vypráví Jarek. Trest ho přitom neminul ani za prohřešky, které vůbec neměl na svědomí. Třeba když na něj matčina kamarádka svedla, že pomočil koberec.

„Byla náměsíčná a v obýváku, kde spala, jsme ráno našli počůraný koberec. Vina spadla na mě s tím, že jsem byl náměsíčný já a nestihl jsem v noci dojít na záchod. Tehdy jsme zase měli slíbený cirkus, ale já a nevlastní táta jsme zůstali doma, kde mě mlátil hlava nehlava. Doteď si pamatuju, jak mi držel obličej u koberce a domlouval mi, že tohle se nedělá. Zařval jsem mu do tváře, že je hajzl, a tak do mě bušil ještě víc,“ vrací se Jarek k zážitkům, které nedokáže vymazat z paměti.

Matka se ho mnohdy pokoušela před otčímem bránit, a to pak facky schytala místo svých synů. Otčím ji zároveň několikrát donutil děti také bít a ji pak trápily výčitky svědomí, a tak se dětem za rány omlouvala. „Dnes jí to nemám za zlé. Možná si vybíjela frustraci, kterou ve vztahu s otčímem zažívala, a každý člověk někdy dělá věci, které vlastně dělat nechce,“ namítá Jarek.

Coby hyperaktivní dítě nebrnkal na nervy jen svému přísnému otčímovi, ale jeho nesoustředěnost představovala pochopitelně překážku i ve škole. Doma neměl nikoho, kdo by mu nabídl pomocnou ruku, věnoval potřebný čas a vedl ho k učení, od kterého ho vlastní přelétavost odváděla k zábavnějším činnostem. „Doma mě čekal křik a ve škole zase všudypřítomné slovo musíš. Tenhle ofenzivní striktní přístup mě stresoval a deprimoval. K učení jsem se nutil, a proto jsem v předmětech, které mě nebavily, v matematice nebo v chemii, míval klidně trojky,“ říká.

Otčím ani matka se o jeho školní prospěch příliš nestarali a spíš byli rádi, že nepropadá. Jarek navíc základní školu několikrát vystřídal, rodina se totiž kvůli zvyšování nájmů stěhovala z jedné části Zlína do jiné. Jarek si tak musel znovu a znovu zvykat na nový kolektiv spolužáků. Díky své veselé povaze si však nějaké kamarády vždycky našel.

S tím, co se děje doma, se ovšem nikomu z nich nesvěřoval a za všech okolností se snažil tvářit, jako by nic zlého neprožíval. „Když jsem jako dítě vypadl ven z bytu, kde na mě všechna ta tíseň padala, spíš jsem si o to víc užíval každou chvilku venku s kamarády. Kdybych jim o všem řekl, tak by mi mé problémy neustále připomínali, a já jsem před nimi chtěl spíš utéct,“ podotýká.

Sociální pracovníci slíbili, že se s mámou budeme vídat

Až v momentě, kdy už se Jarkovi a jeho bratrům šrámy od bití skrývat nedařilo a učitelka ve škole si jich konečně všimla, začali s rodinou komunikovat sociální pracovníci. Ti sourozence přesvědčovali, že se jim bude lépe dařit v dětském domově. „Říkali nám, že budeme moct jezdit k moři, což na nás udělalo obrovský dojem a dost nás tím nalákali.“

Jarkovi bylo 11 let a chodil do páté třídy na základní škole, když matka usoudila, že syny vzhledem k rodinné situaci raději svěří do ústavní péče. Najednou seděla v autě na parkovišti před dětským domovem ve Vizovicích, 16 kilometrů od Zlína, a po tvářích se jí kutálely slzy. Jarek se v ten moment sám sebe ptal, proč taky nebrečí, ale oči mu zůstaly suché.

„Museli jsme si zvyknout, že jakmile přijdeme ze školy, uděláme si úkoly, pak se postaráme o pořádek ve svém pokoji, uklidíme kuchyň a tak dále. V normálních rodinách to chodí podobně, ale pro mě a další děti to bylo něco nového.“

„Místo toho jsem utěšoval bratra, který to snášel hůř a taky plakal. Myslím, že mámě došlo, že už nemá na vybranou a že nám příznivější podmínky k žití radši zajistí tímhle způsobem. Já jsem to bral jako životní výzvu a doufal jsem, že konečně přijdou lepší časy. Uklidňovalo mě, že nám sociální pracovníci slíbili, že se s mámou budeme moct dál vídat,“ tvrdí.

Současně doufal, že v dětském domově potká děti, které jeho zkušenost budou chápat, děti, jež si mohly projít podobně skličujícími zážitky jako on. Přechod z rodiny, byť nefungující, pro něj přesto nepředstavoval právě jednoduchý krok. Zvykl si, že pokud o něm rodiče nevěděli, nechávali ho volný čas trávit tak, jak si zamanul. V dětském domově si najednou musel zvyknout na pevný každodenní řád.

„V děcáku funguje školský systém, takže ho spousta dětí vnímala jako vězení bez mříží, ve kterém přichází o vlastní svobodu, a utíkala odtud. Jejich režim se totiž najednou razantně přetočil. Museli jsme si zvyknout, že jakmile přijdeme ze školy, uděláme si úkoly, pak se postaráme o pořádek ve svém pokoji, uklidíme kuchyň a tak dále. V normálních rodinách to chodí podobně, ale pro mě a další děti to bylo něco nového,“ říká.

Zřetelné zlepšení mu dětský domov přinesl po materiální stránce. Do školy začal přicházet v hezkém oblečení a spolužáci podle jeho slov vůbec neřešili, jestli žije v děcáku, nebo ne. Brzy se dokonce podíval i k vysněnému moři do Chorvatska. Přesto v novém domově citelně postrádal někoho, ke komu by si vytvořil blízký vztah, komu by se mohl svěřit se svými problémy a pocity. Vychovatelky se střídaly a dětí bylo příliš mnoho na to, aby se k nim chovaly jako k vlastním.

Ředitelka mě přiměla jít na trénink, i když se mi nechtělo

Když jedna z pečovatelek vizovického dětského domova jednoho dne zaslechla hlasitou hudbu, vydala se do místnosti, odkud zvuky vycházely, a tam našla Jarka, jak pohupuje boky podobně jako kdysi s matkou. Jeho nadšení bylo tak nakažlivé, že se k němu začaly přidávat další děti, a v dětském domově tak najednou vznikl ostrůvek svobody. Vychovatelku ale narušení pořádku nerozčílilo a zeptala se ředitelky domova, jestli by nestálo za úvahu Jarkův talent rozvíjet.

Jarek totiž vychovatelce řekl, že mu matka navzdory nedostatku financí nějakou dobu platila účast v tanečním kroužku a že už se dříve věnoval například latinskoamerickým tancům. Ředitelce se nápad líbil, a tak Jarek našel způsob, jak svou hyperaktivitu ventilovat, a navíc v ředitelce objevil tolik potřebného blízkého člověka. „Paní ředitelka mě vždycky přiměla, abych šel na trénink, i když se mi nechtělo. Věděla, že mi nechybí zápal, ale že potřebuju někoho, kdo mě povede. Přitom se se mnou vůbec nemusela párat,“ oceňuje Jarek.

Důvěra, kterou do něj ředitelka vkládala, vygradovala v době, kdy Jarek uvažoval nad výběrem střední školy. Tehdy se ho zeptala, jestli by se nechtěl zkusit přihlásit na soukromou pražskou konzervatoř. Většina dětí z domova se přitom chystala nastoupit na školy v okolí Zlína. Jarek tak bral cestu na přijímací zkoušky spíš jako výlet a o to větší bylo jeho překvapení, když v Praze uspěl.

Studium v hlavním městě by však státem financovaný rozpočet dětského domova neunesl, takže ředitelka pro tyto výjimečné případy vyjednala investiční pomoc od Nadačního fondu Albert a nadace Dejme dětem šanci. „Z Moravy jsem v 15 letech přišel do města, které tepalo jak švýcarské hodinky, a věděl jsem, že když do jeho rytmu nezapadnu, tak mám smůlu.“

Nakonec se mu s metropolí přece jenom podařilo sladit, i když ze soukromé konzervatoře po roce a půl přešel jinam, protože její systém podle něj zvládali jenom ambiciózní studenti s ostrými lokty. Na střední umělecké škole současného tance Duncan centre se cítil lépe a loni na ní úspěšně složil maturitu. Po zkoušce dospělosti zazářil na talentových zkouškách pražské HAMU, kde nyní prvním rokem studuje obor choreografie.

„Chci být připravený na situaci, kdy bych se ze dne na den musel spolehnout jen na sebe. Děti z domovů jsou totiž často zvyklé na to, že dostanou všechno zadarmo.“

K současnému výrazovému tanci se Jarek propracoval poté, co si během dospívání zkusil latinu, balet i street dance. Všechny tyhle žánry teď může v contemporary dance propojovat, protože tento typ tance nepodléhá takřka žádným pravidlům a člověk se při něm nemusí bránit ani nekonvenčním nápadům. Jeden takový teď Jarkovi leží v hlavě. Formou tance by totiž rád zpracoval svou autobiografii.

Uvažuje například o choreografii, při níž by měl na scéně rozprostřených padesát židlí ve zmateném uspořádání. Židli totiž chápe jako symbol rodiny, a protože ta jeho nefungovala právě harmonicky, chtěl by tento chaos ztvárnit na jevišti. „Člověk by se z toho, co prožil, neměl hroutit. Měl by na utrpení, kterým si prošel, stavět a brát ho jako inspirační zdroj,“ shrnuje svou životní filozofii.

Se svým osudem se dokázal obdivuhodně vyrovnat, vůči své matce necítí žádnou zlobu a rád se s ní vídá. „Maminčino dětství taky nebylo vůbec růžové. Její nevlastní tatínek ji sexuálně zneužíval a máma jí umřela, když jí bylo 15. Myslím, že se přes to všechno nedokázala přenést a že si tuhle špatnou energii táhla s sebou dál. Pořád se trápila, ale na povrchu se snažila působit šťastně a doufala, že to v sobě potlačí. Podle mě se jí to ale nepodařilo a ta negativita pod povrchem naopak přitahovala všechny ty grázlíky, které si do života pouštěla,“ uvažuje Jarek.

Ekonomicky zůstává stále závislý na podpoře nadací, které mu hradí mimo jiné ubytování na internátě. K vysoké škole si ale přibral brigádu v administrativě, aby se začal postupně stavět na vlastní nohy a osvojil si i pragmatičtější typ myšlení, než zná z umělecké branže. „Chci být připravený na situaci, kdy bych se ze dne na den musel spolehnout jen na sebe. Děti z domovů jsou totiž často zvyklé na to, že dostanou všechno zadarmo. A když vyjdou ven, těžko se s tím srovnávají,“ uzavírá.

Tento příběh je součástí projektu Zatracená generace Z, který je momentálně nominovaný na Česko-slovenskou cenu veřejnosti. Podpořit ho můžete hlasem na webu Novinářské ceny hlasovani.novinarskacena.cz.

Linda ví, že Instagram má se skutečným životem pramálo společného, ale špatně se jeho vlivu brání. „Je vyčerpávající pořád sledovat, kdo co dělá, když vy sám jste přitom v hajzlu, všichni tam stejně dávají to nejlepší a nikdo nepřizná pravdu,“ říká. Smazat ho nemůže, dostala by se do úplné sociální izolace, přes zprávy si totiž domlouvá se spolužáky věci do školy i kam půjdou na večírek. Má tam proto aspoň co nejmíň lidí. A kromě profilovky a jedné fotky, na které není pořádně vidět, už žádné další snímky. Bojí se, že ji lidé kvůli vzhledu nebudou mít rádi.

Sociální sítě dávají zabrat nejen Lindě, proměnily podle ní i vztahy mezi kamarády, protože kluci na Instagramu pořád „sjíždějí“ fotky polonahých dívek a neodlepí obličej od displeje. „Neměli holku dva roky, protože si vyhlédnou nějakou kravku podle fotek. Narušuje to úplně vztahy, jde to do háje. Úplně nejlepší by bylo všechny tyhle sociální sítě zakázat. Přijde mi, že za chvíli vymřeme, že se spolu už neumíme normálně bavit,“ rozesměje se, když si uvědomí, že trochu zní jako její rodiče.

Stacionář a psychiatrie

Co prožívá dívka ve 14 letech, která nemůže říct kamarádům ani rodičům, co se s ní děje? Linda by to popsala jako ztracení se. Cítila se zraněná, když musela přiznat, čím si prochází. Kromě ponížení se jí ale i ulevilo. Začala chodit do denního stacionáře, kde byl pevný režim a jasně nastavená pravidla – dopoledne vyučování a skupinová terapie, po obědě ergoterapie. A takhle stále dokola šest měsíců.

Ve skupině jich sedělo asi patnáct, nejmladšímu bylo 11 let, tomu nejstaršímu o devět víc. Řešila se šikana, autismus, úzkosti, anorexie i deprese. Vídali se denně, sdíleli svoje problémy, bolesti, strachy i slabosti. Kamarády si tam ale nehledala a ani nenašla. „Neosvědčilo se mi to, protože ani ostatní na tom nebyli moc dobře. Hodně jsem se tam setkávala s tím, jak si ostatní stěžovali, že jim nic nepomáhá a nikdo že jim nepomůže.“

Po půl roce ve stacionáři se ale Lindin stav nelepšil. Přestala na skupinových sezeních komunikovat, přidala se sociální fobie a strach z toho, že ji někdo pronásleduje. „Nebyla jsem schopná tam dojíždět a odjíždět sama,“ popisuje moment, kdy skončila na tři měsíce na dětské psychiatrii v Motole.

Na tuhle dobu paradoxně vzpomíná v dobrém. „Těšila jsem se tam. Samozřejmě je tam přísný režim, kamery jsme měli snad i ve sprše. Vyhovovalo mi, že všechno bylo nalajnované s jasnými pravidly. Dopoledne jsme měli vyučování, odpoledne byly terapie, každý den za námi docházel psychiatr, staral se o nás, krásně nás tam sjížděli práškama.“

Překonala i obavu, jak zvládne být na společném pokoji s dalšími třemi lidmi. Ale poprala se s tím. Byla to další zkušenost, na kterou nikdy nezapomene, další krok k uzdravení. „Člověk si musí v hlavě nejdřív srovnat věci, je to všechno o rozhodnutích. Když mu dojde, že jediný, kdo mu ve skutečnosti může pomoct, je on sám,“ řekne rozechvělým hlasem. A možná tam si Linda uvědomila, že za svoje problémy musí převzít zodpovědnost. A že jí nikdo nepomůže, když sama nebude chtít. „Lidé mě tam spíš rozčilovali, občas jsem si říkala, že takhle debilní nejsem,“ směje se dneska.

Prášky bere dodnes, ale má v plánu je začít pomalu vysazovat. Každý den jí připomínají problém, se kterým od dětství bojuje. Navíc se za ty roky, co je užívá, podepsaly na jejím zdraví. „Zhoršil se mi zrak, strašně dlouho mi trvá, než zaostřím, někdy skoro nevidím. Je to nechutný, když vím, co do sebe denně rvu za chemii.“

Musíme si pomáhat

Jenže díky antidepresivům ustoupila sociální fobie, což je vidět i v zaplněném Starbucksu, kde Linda v klidu a soustředěně vypráví dramatický příběh, do kterého začíná pronikat konečně i trochu světla. Rozpovídá se totiž o pravidelných návštěvách domova seniorů, kam dochází párkrát do měsíce jako dobrovolnice. Hlas se jí najednou zaplní nevídanou hrdostí i radostí. Tohle je jeden z momentů, na které je ve svém životě pyšná.

„Kontaktovala jsem domov, kde mi našli paní, která se skoro nemůže hýbat, ale mozek jí funguje. Nemůže se ani dívat na televizi, protože špatně vidí a slyší. Nemůže si ani číst,“ popisuje Linda návštěvy, které jí dělají radost. Cítí se tu užitečná a potřebná. Vidí v nich smysl. Stařence čte, vypráví jí, co zažila ve škole, pouští jí písničky Voskovce a Wericha. „Někdy si spolu zpíváme a vidím, jak se jí pak najednou rozzáří oči. To je nepopsatelná radost, když vidím, jak jí dokážu zlepšit náladu jen tím, že jsem přišla.“

„Někdy si spolu zpíváme a vidím, jak se jí pak najednou rozzáří oči. To je nepopsatelná radost, když vidím, jak jí dokážu zlepšit náladu jen tím, že jsem přišla.“

Návštěvy domova důchodců považuje za něco normálního. Když může, tak pomůže, říká. Oči jí v tomhle otevřela nezisková organizace Lata, kam sama jako klientka docházela, i čas strávený na psychiatrii. „Tam se nedalo nic moc dělat. A jednou za čtrnáct dní za námi chodili dobrovolníci a opravdu jsem se vždycky na ně moc těšila – a to jsme třeba jenom skládali papírové origami. V Latě jsem pak potkala svoji dobrovolnici a řekla jsem si, že když může ona, tak já taky.“

V pomoci druhým vidí smysl, ale spojovat s dobrovolnictvím svoji budoucnost nehodlá. Odrazují ji případy, kdy o pomoc žádají lidé, kteří ji ve skutečnosti nepotřebují. „Za tou paní chodím, protože to chce, v tom vidím smysl. Mám ale známého, který z jedné neziskovky odešel, protože prostě vyhořel, štvalo ho, že mu tam chodí děti, které jsou rádoby nemocné, a ve skutečnosti jsou nevychované a lemplové,“ říká.

Nový začátek

V plánu má za dva roky dodělat střední školu a zvládnout přijímačky na vysokou, ideálně ekonomický obor. Chce dobrou práci a za ni i hezké peníze. „Je to bezpečné rozhodnutí, věřím, že v tom budu dobrá a najdu i fajn práci, abych se o sebe postarala,“ přemítá a je v tom cítit i přání, aby vysoká škola byla novou startovní pozicí a všechno už bylo jenom lepší.

Lindě je totiž dneska 18 let. V ideálním světě by měla končit střední, randit a mít kolem sebe vybudovaná přátelství, která někdy vydrží i na celý život. Kvůli kolotoči školních přestupů a hospitalizací ale o tohle přišla. „Moji spolužáci se baví s lidmi ze základky, mají svoje party... Strašně mě to mrzí. Mezi lidmi jsem se nikdy necítila úplně dobře. I kvůli té své nemoci. Vždycky jsem si přišla méněcenná. Když jsem pak ze škol v minulosti odešla, už jsem ty lidi nikdy nechtěla vidět. Dodneška se s nikým z bývalých spolužáků nebavím. Myslela jsem si, že si o mně myslí, že jsem ta špatná,“ vypráví sklesle.

Nepochopení, nízké sebevědomí a otázka, kam vlastně patří, se promítají i do jejích mezilidských vztahů. Ráda by měla známost, ale zdá se to téměř nemožné. „Nepřipadám si na to dost dobrá a všichni kluci v okolí mi přijdou jako kreténi. Když vidím, jak se chovají, když mě chtějí balit, tak to je odporný,“ říká trochu z legrace a trochu vážně. „Pořád čumí do telefonů a ani už pořádně neumějí mluvit, rozumně komunikovat.“

Brzy by jí ale mohl začít nový život. Těší se, až odejde z domova, kde je po rozvodu rodičů dusná atmosféra. „Štve mě, že mám v pokoji pořád tašky, protože přejíždím od mámy k tátovi a pořád vybaluju a zabaluju. Mám pocit, že táta opustil nejen mámu, ale i mě... že je teď bez nás šťastnější.“

Dva roky a postaví se na vlastní nohy. Už teď ale plánuje, jak bude věci dělat jinak. A doufá, že to nejhorší už má za sebou…

Tento příběh je součástí projektu Zatracená generace Z, který je momentálně nominovaný na Česko-slovenskou cenu veřejnosti. Podpořit ho můžete hlasem na webu Novinářské ceny hlasovani.novinarskacena.cz.

Moji rodiče se zničili navzájem

Vztah rodičů se však postupně zhoršil, a čím byla Jana starší, tím více vnímala, že jejich rodinný život je všechno, jenom ne idylický. Hádali se, prali a pravidelně se opíjeli. Kromě toho častokrát nebyl ani jeden z nich doma a děti si tak musely poradit samy. „Když jsem byla sama doma a (rodiče) měli nějakou velkou hádku, bála jsem se. Anebo k nám často chodili domů cizí lidé a s rodiči popíjeli. Když jsem pak ráno vstávala do školy, svačinu mi podával úplně cizí chlap.“

Janin otec navíc její matku bil a ta se kvůli psychickému strádání nebyla schopna o děti postarat. Její roli tak častokrát zastávala Janina nejstarší sestra. „Zničili se navzájem, táta bral drogy a dodneška je alkoholik, máma je nemocná. Častokrát od něj odcházela, ale vždycky se vracela. Asi proto, abychom byli zajištění, táta pracoval, takže asi kvůli penězům,“ přemítá. Její rodiče jsou nyní již čtyři roky rozvedení, Jana se s otcem občas vídá. „Teď když už spolu nejsou, je docela v pohodě. Ale nevídáme se tak často.“

Dospívání mezi hádkami rodičů a v nedostatku však nevnímá jako to nejhorší. Nejčernější chvilkou pro ni bylo, když našla matku s podřezanými žílami ve vaně.

„Běžela jsem pro utěrku a podržela jsem ji na máminých žílách. Byla bezvládná a bylo vidět, že je úplně mimo.“

„Odjela jsem vyzvednout kamarádku na nádraží, ale za 15 minut jsme se vrátily, protože mi řekla, že si jenom hodí věci ke mně domů. Přišly jsem domů a bylo tam podezřelé ticho. V tu chvíli se mi udělalo zle, protože jsem tušila, že se asi něco stalo. Říkala jsem si, že tady něco nehraje, protože máma nás nevítala. Šla jsem do obýváku, nikdo tam nebyl, šla jsem do kuchyně, nikdo tam nebyl. Viděla jsem světlo v koupelně a v tu chvíli jsem si říkala, že je to můj konec. Vlítla jsem tam a začala jsem křičet na kamarádku, ať okamžitě zavolá sanitku. Běžela jsem pro utěrku a podržela jsem ji na máminých žílách. Byla bezvládná a bylo vidět, že je úplně mimo.“ Sanitka přijela do deseti minut, pro Janu to byla snad hodina.

„Seděla jsem v koupelně, držela jsem jí ruku a opakovala jsem „prosím“. Říkala, že si nás táta vezme k sobě a že už ji stejně nikdo k životu nepotřebuje. Ta chvíle byla hrozná, ale stala se a já s tím teďka nějak žiju,“ popisuje událost s odstupem dvou let. „Je to těžké, ale nebojím se o tom mluvit, i když mě to dohání k slzám.“

Po traumatu jsem se začala řezat, chtěla jsem cítit bolest

Zatímco její matka po pokusu o sebevraždu absolvovala několik pobytů v pražské psychiatrické léčebně, Jana a její sourozenci se ocitli v nouzi. Měli problémy s penězi a starší sourozenci museli nahradit chybějící rodiče. Jana se kromě běžných věcí spojených s dospíváním ještě potýkala s následky prožitého traumatu a začala si ubližovat. „Nikdy jsem to nedělala stejně jako mamka, na místech, kde bych si mohla ublížit. Ale chtěla jsem cítit bolest, bylo mi tak špatně, že jsem do sebe potřebovala říznout. Řezala jsem se, když mi bylo extrémně blbě,“ říká a hladí si na ruce čtyři jizvy.

„Ale chtěla jsem cítit bolest, bylo mi tak špatně, že jsem do sebe potřebovala říznout. Řezala jsem se, když mi bylo extrémně blbě.“

Se sebepoškozováním před časem skončila, ale noční můry se jí stále vrací. „Vidím v nich, že někdo umře nebo se někomu z mých blízkých stane něco hrozného. Nutí mě to bát se ještě víc.“ Strach o matku ji tak provází neustále. „Snažím se dostat do její hlavy a pochopit, proč jediné, na co myslí, je sebevražda. Říkám si, co s tím můžu dělat, ale já jí vlastně nemůžu pomoct, nevlezu jí do hlavy.“

O svých psychických potížích řekla svým sourozencům a kamarádům, dva roky byla také klientkou organizace Lata, jež pomáhá v krizových situacích. „Nejhorší, co můžeš udělat, je, že na to budeš myslet pořád. Nejlepší je si vymyslet nějakou činnost a myslet pozitivně. Nejhorší je uzavřít se do sebe, lehnout si do postele a myslet na to, jak je ti blbě. To člověka ničí víc a víc. Lidé by se neměli zasekávat u jedné věci a nechat se ničit myšlenkami, které jsou negativní,“ říká.

Sama teď pomoc svých kamarádů v nejtěžších chvílích vrací ostatním. „Moje nejlepší kamarádka měla taky blbé období. Snažila jsem se jí poradit. Jsem člověk, který rád pomáhá ostatním. A dělá mi to radost.“

Chci vystudovat a mít normální život

Po letech těžkostí se tak zdá, že bude mít konečně chvíli klid. Téměř rok žije s mladšími sestrami v dětském domově u Prahy a v září nastoupila do druhého ročníku střední školy se zaměřením na hotelnictví a gastronomii. O své vytoužené budoucnosti má celkem jasno. „Chci vystudovat školu a mít normální život. Po vystudování si chci najít práci nebo jít na vysokou, to ještě nevím. Vím ale, že nechci mít v životě stejnou situaci, jako jsme měli v rodině. Chci, aby moje děti přišly do zajištěné rodiny, kde budou mít lásku a stoprocentní jistotu, že o ně bude postaráno,“ říká.

Nejdůležitější je pro ni přitom nejen vzdělání a dostatek peněz, ale také „normální partner“ a pěkné bydlení. Pracovat by chtěla v hotelnictví nebo si případně otevřít malou kavárnu. Zkušenosti čerpá už nyní, ve svém volném čase pracuje brigádně v hotelu. „Práce servírky je náročná, ale baví mě to. Ráda se bavím s lidmi, je to zajímavá práce a pořád máš co dělat. Sezení v kanceláři nad papíry by mě nebavilo,“ tvrdí.

Pokud zrovna není ve škole, na brigádě nebo venku s kamarády, ráda si čte nebo sleduje seriály. „Každý večer dělám ráda něco jiného. Někdy si kreslím, čtu nebo si prostě něco píšu,“ říká s tím, že knížky si ráda kupuje papírové. Na lásku k literatuře odkazuje i její první tetování, které si nechala udělat před několika měsíci – Malého prince od francouzského spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho.

„Je hodně lidí, kteří mě inspirují, třeba i vychovatelé nebo učitelé. Lidé, které znám a vystudovali nějakou školu nebo mají pohodovou rodinu a dům.“

Když ale dojde řeč na Janiny vzory a idoly, nedokáže říct jednu konkrétní osobu. „Je hodně lidí, kteří mě inspirují, třeba i vychovatelé nebo učitelé. Lidé, které znám a vystudovali nějakou školu nebo mají pohodovou rodinu a dům,“ říká. Rady ale hledá u své nejstarší sestry, která žije mimo Prahu, nebo u kamarádek. Přese všechny rodinné problémy je vděčná za to, že není jedináček a má svoje sourozence, se kterými má velmi dobrý vztah.

Nejhorší je zůstat sám

„Složitá rodinná situace nás podle mě stmelila a posílila, držíme víc při sobě. Nedokážu si představit, že bych byla jedináček a měla podobnou situaci. Spoléhali jsme na sebe, podporovali jsme se a navzájem se o sebe starali.“ Kromě sourozenců žije v Česku ještě její babička z matčiny strany. „Ta nám s hodně věcmi pomáhá, ale nemůže si nás k sobě vzít, protože by to nezvládla,“ vysvětluje. Finančně jim zase pomáhá otcova matka, která jim posílá peníze a se kterou je Jana v kontaktu přes WhatsApp.

Za rok se Jana stane plnoletou a začne se pomalu stavět na vlastní nohy. Na život se cítí připravená. „Asi můžu říct, že jsem na svůj věk docela vyspělá a tím, že jsem se starala o ségry, mám nějakou praxi do života. Ale kdybych se měla teď postarat sama o sebe, bylo by to hodně těžké. Jsem ještě napůl dítě, ale nakonec bych to zvládla,“ myslí si. Přesto je ráda, že má místo, kam se vrátit. „V domově jsem spokojená, máme s holkama svůj pokoj, mám tam lidi, kteří mě mají rádi. A mám střechu nad hlavou. Vím, že se tam o mě postarají, což je po dobách, kdy jsme občas neměli co do pusy, království.“

A co by poradila ostatním, kteří se ocitnou v podobné situaci? „Aby se svěřili někomu, komu věří. Měli by mu říct všechno a taky se věnovat věcem, které je baví. Já si třeba udělám hezký den sama pro sebe, dělám věci, co mě baví, a snažím se být pozitivní. A hodně mi pomáhají kamarádi, nejhorší, co může být, je zůstat sám,“ dodává.

Pravá identita dívky byla kvůli jejímu věku i citlivosti příběhu změněna.

Tento příběh je součástí projektu Zatracená generace Z, který je momentálně nominovaný na Česko-slovenskou cenu veřejnosti. Podpořit ho můžete hlasem na webu Novinářské ceny hlasovani.novinarskacena.cz.

„Diskuse o volbách do Evropského parlamentu v luhačovické buňce ODS měla jako vždy trvat asi 20 až 30 vteřin. Za Zlínský kraj tam většinou nikdo nebývá, a když ano, bývá na posledních místech kandidátky, aby se neřeklo, že Zlínský kraj nikoho nenominoval. Řekl jsem si, že to takhle nemohu nechat a navrhl jsem, abychom nominovali někoho od nás. Předseda ale tvrdil, že to nikoho nezajímá, já jsem na to odpověděl, že to někoho začne zajímat,“ vypráví, jak si díky svému přístupu vysloužil nominaci za kraj.

Nová tvář na regionálním sjezdu strany vyvolala pozdvižení. „Všichni byli zděšeni, že jsem se tam vůbec objevil, vzhledem k tomu, že věkový průměr byl 40 a více let. Dříve jsem navíc neměl ani náznak vousů, takže jsem vypadal na šestnáct. Všichni se ptali, čí jsem syn a pro koho jsem na sněm přijel,“ říká s nadhledem student práv. Jeho proslov a odvaha však nakonec ostatní členy ODS zaujaly a Štěpán se rázem vrhl do předvolební kampaně.

V rámci ní absolvoval setkání s lidmi, diskuse i rozdávání letáků. Kromě toho vedl aktivní kampaň také na sociálních sítích, které jsou podle něj nejlepší nástrojem, jak oslovit mladé lidi a potenciální voliče. Sympatie starších kolegů ze strany si získal přímočarým projevem, distingovaností i vystoupením v tradičním luhačovickém kroji. „Když jsem v kroji přišel na Petřín, lidé se docela divili. Petr Fiala se na mě usmíval a vypadal dost překvapeně.“

Sociální sítě ostatně dříve pomohly i jinému současnému politikovi – Dominiku Ferimu, jenž byl zvolen v roce 2017 do sněmovny. „Sociální sítě jsou strašně důležité. Třeba v osobním kontaktu pak častokrát řeším, které příspěvky se lidem líbily nebo nelíbily. Někdy tam dávám věci ze svého soukromého života a někdy ne, takže je to takové těžké,“ přemítá. Vzápětí však dodává, že nemá co skrývat. Je extrovert, takže odhalování soukromí mu zase tolik nevadí. „Pokud se to nedotýká mojí rodiny, což je zatím jen v tom, že lidé s mou mamkou řeší, co jsem udělal nebo neudělal, nevadí mi to,“ tvrdí.

„Kdyby lidé dělali věci, které píšou do diskusí pod články na sociálních sítích, dostal bych už asi párkrát přes držku.“

Zažil si i pár nenávistných komentářů v diskusích. Třeba pod rozhovorem, který před volbami poskytl Parlamentním listům. „V diskusích na Parlamentních listech mi říkali třeba levoboček Petra Fialy nebo že mě doma málo řezali a co jsem za ksicht. Ze stovek komentářů byly jen tři pozitivní,“ říká s tím, že být aktivním mladým politikem možná trochu nebezpečné je. „Kdyby lidé dělali věci, které píšou do diskusí pod články na sociálních sítích, dostal bych už asi párkrát přes držku.“

Mladí lidé by měli vstupovat do politiky, pak nebudeme za exoty

Mladí politici budou podle něj exoti české politické scény, dokud jeho vrstevníci nebudou mít o politické angažmá zájem. „Pokud začnou do stran vstupovat a lidé uvnitř těchto stran je budou podporovat, pak to pro lidi zvenčí nebude nic výjimečného. Mým cílem je to, aby se lidé nezaměřovali hned na můj věk. Je to mé ústavou zaručené právo být volen od 21 let,“ přesvědčuje pevným hlasem.

Štěpán se v rámci své budoucí politické kariéry hodlá zaměřit nejen na zvýšení zájmu mladých o politické dění, ale také třeba na osvětu ohledně fungování Evropské unie. „Viděl jsem negativní dopad brexitu, tehdy byla nízká účast mladších u referenda, což je podle mě hrozný hazard a velké nebezpečí. Extrémní nálady se u mladší generace projevují a nerad bych si jednoho dne přečetl průzkum, podle kterého generace do 25 let je pro vystoupení z EU. Jedním z cílů mojí kampaně tak bylo upozornit na to, že lidé by se měli zajímat o EU a o to, co nabízí,“ vysvětluje a jako příklady uvádí investiční projekty v rodných Luhačovicích.

V evropských volbách pro něj nakonec hlasovalo 1284 lidí, což na křeslo europoslance nestačilo, získal ale možnost spolupracovat s jedním z úspěšných kandidátů ODS. „V Luhačovicích jsem měl nejvíce hlasů a pak na Petrůvce, což je obec, kde hraju fotbal. Čekal jsem, že budu mít míň hlasů, tudíž jsem s výsledkem spokojen.“

Prioritou je pro něj však stále studium na právnické fakultě. „Nechci to podcenit, protože se ve škole nekopu do zadku. Chci také zůstat v advokátce, chodím tam dva dny v týdnu a s prací pro europoslance se to dá skloubit.“

Štěpán ale nehodlá být politik na plný úvazek, chce rozumět i advokacii. „Politici podle mě často ztrácí kontakt se svým oborem, protože mají ve sněmovně dost práce a během volebního období jim často ujede vlak. A navíc příjmy ve sněmovně jsou třeba mnohem nižší, než by dostali jako lékaři nebo právníci. Neříkám, že všichni, protože někteří, co tam sedí, by se neuživili ničím jiným. Ale třeba manažer Argemy (narážka na politika Miloslava Roznera, pozn. red.) může ztratit kontakt s Argemou a to pak může být problém,“ směje se.

Tělo v Praze, srdce na Moravě

I přes povolání, kterým by se chtěl do budoucna věnovat, nechybí sympatickému Štěpánovi humor a pověstná moravská srdečnost. „Politiku se mnou neřeší už jenom vrstevníci, ale i dospělí. Častokrát mi říkají: ‚Tak co, ty europoslanče?‘ Ale je fakt, že někdy to lidi, kteří se mnou tráví čas, štve. Třeba moje máma mi říká, že nemám pořád mluvit o politice. Ale vždycky, když přijedu domů, vyjmenovává, kdo ji na magistrátu naštval nebo kdo na ni byl hodný. A tím se dostaneme ke komunální politice a dál.“

S rodným Zlínským krajem chce spojit i svůj budoucí život, v Praze tak navždy zůstat nechce. „Kdo by se nechtěl vrátit do Luhačovic? Z Luhačovic se těžko odchází, přijde mi, že se tam lidé spíše vrací. Asi bych nezvládl bydlet v bytě, přetrpím si to během svých studentských let a už mám nějakou představu o tom, jak by vypadal můj dům. V domě je mi líp a mám rád zahradu, která mě nabíjí, proto se snažím z Prahy utíkat domů skoro každý týden,“ vysvětluje.

„Nejlíp je mi v luhačovické hale, ve starých kraťasech, na tréninku házené.“

Jeho víkendový program se tak většinou odehrává v rodném kraji, kde se kromě fotbalu nebo házené rád věnuje také folkloru. Na něm mimo jiné vyrostl. „Jsem folklorista, tančil jsem v souboru. Přítel mojí sestry také hraje v cimbálovce. Takže během víkendů rád chodím na různé folklorní akce,“ říká. Kromě hudby a sportu jsou pro něj neméně důležití jeho kamarádi a rozvětvená rodina.

Hodně ho inspirují i lidé, které má kolem sebe. „Mám ve svém okolí třeba lidi, kteří rozjíždějí podnikání, což já bych nikdy dělat nemohl. Inspirují mě lidé, kteří jsou schopni alespoň na chvíli vystoupit ze své pohodlnosti. Třeba kamarád z Luhačovic se rozhodl, že bude nabízet kosení trávy. Neměl žádné vybavení a na fyzickou práci byl hrozný, v životě bych mu nesvěřil nic do ruky. Ale minulé léto k nám přišel, jestli bychom mu nepůjčili křovinořez, že pro svého tátu udělá první zakázku,“ uvádí hned jeden z příkladů.

Vzorem jsou mi lidé kolem mě i trenér Emila Zátopka

Inspirativní osobností je pro něj i mladý podnikatel Václav Staněk, vyrábějící boty Vasky, nebo trenér Emila Zátopka a politický vězeň Jan Haluza, jenž žil v Luhačovicích.

„Byl v Atletickém klubu Zlín, před druhou světovou válkou vystudoval právnickou fakultu v Brně. V roce 1948 jej komunisté přemlouvali, aby vstoupil do KSČ, on byl přitom předtím v Lidové straně, takže přestoupit nechtěl a z toho mu plynuly další problémy. Obvinili jej ze spiknutí a byl vězněn v Uherském Hradišti, kde jej mučil elektrickým proudem mimo jiné i Alois Grebeníček, což byl otec nynějšího poslanec Miroslava Grebeníčka z KSČM. Na panu Haluzovi se mi líbilo to, že přes všechno, co se mu dělo, to nikdy nevzdal. Jeho manželka navíc vedla moje první taneční kroky,“ říká Štěpán s tím, že si jej pamatuje i ze svého dětství.

„Jezdil starou Škodou 100 obráceně po kruhovém objezdu, ale všichni to respektovali, protože to byl pan Haluza. Dokonce si pamatuju, že jsme u nich doma byli na fašankách (masopustu) v Pozlovicích u Luhačovic, byly to moje vůbec první fašanky,“ vzpomíná.

Jako budoucí politik má i konkrétní představu o tom, co trápí současnou generaci mladých lidí. „Nejistá budoucnost. Nefunguje propojení vzdělávání a pracovních příležitostí, zejména u řemeslných oborů. A patří sem i bydlení. Mladí lidé nemají ze začátku peníze na bydlení, pokud nemají rodinné zázemí, které jim trochu pomůže. A třeba já na své vlastní bydlení také nemám peníze,“ říká.

„Přijde mi, že spoustě lidí nevadí, pod jakou jsou kontrolou a jak je systém drží v kleštích.“

Podle něj se současná generace Z také více zaměřuje na globální problémy, ale přehlíží ty lokální. „Přijde mi, že spoustě lidí nevadí, pod jakou jsou kontrolou a jak je systém drží v kleštích. Pak je těžké najít tvůrčího člověka, co chce něco dokázat. Dneska jsou spíše všichni následovníci. Spousta lidí je ráda, když je někdo kontroluje a buzeruje, netouží vystoupit a dělat věci po svém.“

Štěpán přiznává, že na jeho cílevědomost měly vliv nejen podporující rodina a starší sestra, ale také sportovní prostředí, ve kterém vyrůstal. I přes angažmá v politice a advokacii se tak pořád cítí nejlépe ve sportovním. „Nejlíp je mi v luhačovické hale, ve starých kraťasech, na tréninku házené.“

Tento příběh je součástí projektu Zatracená generace Z, který je momentálně nominovaný na Česko-slovenskou cenu veřejnosti. Podpořit ho můžete hlasem na webu Novinářské ceny hlasovani.novinarskacena.cz.

Nový začátek přinesl zklamání

V posledním ročníku žatecké základky zatoužila Mia odjet studovat do Prahy, aby se seznámila s dalšími vietnamskými vrstevníky, mezi nimiž by se cítila sebejistější. A protože byla odmalička cílevědomá, vybrala si prestižní soukromé pražské Gymnázium Jana Palacha. Matka s návrhem nejdříve nesouhlasila, nakonec se však podvolila a Mia mohla začít novou etapu svého života v Praze. „Poprvé jsem šla daleko od rodiny. Nebyla jsem na intru, pronajala jsem si pokoj a začala jsem sama v novém prostředí s novými lidmi,“ vypráví s tím, že náklady jí pomáhala hradit mamka.

„Škola je dobrá, ale s lidmi ve třídě si nerozumím, mám jinou mentalitu. S některými jsem během tří let nepromluvila ani slovo, a to jsem strašně ukecaná.“

Zklamání však přišlo daleko dřív, než si myslela. V celé škole byla ke svému překvapení jedinou Asijkou a se spolužáky ve třídě si nerozuměla. Útěchu však nenašla ani mezi vietnamskou komunitou. V 15 letech totiž začala randit se stejně starým vietnamským klukem, kvůli čemuž ji ostatní Vietnamci pomlouvali. „Dodneška mě to hodně mrzí. Mít v 15 letech kluka je normální, ale ne pro vietnamskou komunitu. Starší generace má pořád vietnamské přemýšlení a začali o mně šířit, že jsem děvka, že kluky určitě střídám a nevěnuju se učení. Probíralo se, jestli už jsme spolu spali a co ze mě nakonec bude. Pro patnáctiletou holku je to příliš,“ říká smutně a vzápětí přiznává, že se kvůli tomu uzavřela do sebe a odmítala vycházet z domu.

„Neudělala jsem nic špatně, nikomu jsem neublížila, ale stejně se to stalo. Rok jsem z toho byla špatná. Dokonce to zašlo tak daleko, že vietnamští rodiče říkali svým dětem, že se se mnou nemají bavit, že na ně budu mít špatný vliv,“ dodává smutným hlasem.

Naučila jsem se mít ráda sama sebe

Začala tak pochybovat o svém rozhodnutí odejít do Prahy. „Nejtěžší bylo, když jsem si ve druháku uvědomila, jak náročnou cestu jsem si vybrala, že jsem odbočila úplně jinam. Už jen odjezd do Prahy byl velká výzva, všichni mi důvěřovali, že tady něco stvořím. Kdybych byla v Žatci, třeba bych měla kamarády a skvělou školu, mamka by nemusela platit tolik peněz za školné,“ přemítá.

Největším problémem pro ni však nebyla samotná škola, ale pocity osamělosti. „Škola je dobrá, ale s lidmi ve třídě si nerozumím, mám jinou mentalitu. S některými jsem během tří let nepromluvila ani slovo, a to jsem strašně ukecaná.“

Z temných dnů ji nakonec vytáhl týdenní dobrovolnický pobyt ve Španělsku. „Bydlela jsem u super rodiny a potkala jsem spoustu skvělých lidí, se kterými jsem si za týden stihla vybudovat vztah. Díky tomu jsem si uvědomila, že existují lidi, kteří mi budou rozumět, a naučila jsem se mít ráda sebe samu,“ vypráví. Dobrá zkušenost ji nakopla k tomu, aby o věcech začala smýšlet pozitivněji. „Uvědomila jsem si, že kdybych nešla do Prahy, nepotkala bych lidi, které jsem potkala, nezažila bych to, co jsem zažila, a nebyla bych tím, kým jsem teď. Jsem za to vděčná.“

Postupem času si našla další vietnamské přátele v organizaci Viet Up, se kterými dokáže sdílet i ty nejniternější pocity. České kamarády však stále nemá. Hlavní problém podle Mii tkví v tom, že s českými vrstevníky může řešit jenom omezený počet témat, nesdílejí stejné problémy, mají rozdílný smysl pro humor i záliby. „Když někdo řekne nějaký vtip, nevím, jak na něj reagovat. Neumím se s těmi lidmi bavit do hloubky, můžu se s nimi bavit o škole, ale o jiných věcech moc ne. Bohužel.“

Na rozdíl od nich totiž třeba neřeší politiku, nesleduje české influencery a youtubery a nemá stejný hudební vkus. „V Česku se politika řeší hodně a já se o ni fakt upřímně nezajímám. Ve Vietnamu se nikdo o politiku nezajímá, protože to nemá cenu. Vietnamci třeba ani neví, kdo je jejich prezidentem. Nebo teďka je třeba populární rap, ale já poslouchám vietnamskou hudbu. Nečtu české noviny, čtu vietnamské noviny a zajímám se o to, co se děje ve Vietnamu, znám problémy, které se řeší tam. Jasně, není to správný přístup, žiju tady, takže bych se měla zajímat o problémy, které se řeší tady, ale je to můj zvyk,“ přiznává.

Most mezi Českem a Vietnamem

Nejlépe se tak cítí v komunitě Viet Up, kde vypomáhá s různými akcemi. Organizace sdružuje stejně staré Vietnamce, některým pomáhá překonávat jazykové a kulturní bariéry, jiným udržovat tradice a jazyk. Mia tak cítí, že ostatním může pomoct překonat to, čím už si sama prošla, a zároveň stavět určitý most mezi českým a vietnamským světem. Pomyslným mostem je pak i její práce – provádí Čechy po Sapě na kraji Prahy. Tržnice se podobá malému Hanoji a češtinu zde uslyšíte pouze sporadicky. Mia sem chodí i mimo práci, když je jí smutno po Vietnamu.

Přestože žije více vietnamskou kulturou, dokáže ji vnímat i kriticky. „Vietnamci jsou někdy falešní. Před tebou se tváří strašně mile, ale za zády říkají špatné věci. Ve Vietnamu taky panují hrozné předsudky. Když je vám 28 let a nemáte manžela, jste divná. Češi takové předsudky nemají,“ uvádí příklad.

Cílevědomé Mie také vadí nedostatek podpory emancipace žen. „Vietnamské ženy jsou v domácnosti a měly by se starat o děti a manžela. Když nemají práci nebo vzdělání, je to jedno, hlavně ať umí vařit a starat se o domácnost. Ženy jsou pak strašně závislé na muži jako hlavě rodiny. Vietnamci nejsou zvyklí na to, že žena je samostatná, nemá třeba manžela nebo má svůj podnik. Jsou zvyklí na to, že ženy jsou za zády muže, starají se o něj a o domácnost. A to mě štve,“ říká se zápalem. Jednoho dne by se tak ráda osamostatnila natolik, aby nebyla závislá nejen na své rodině, ale ani na svém budoucím manželovi.

„Nechci být závislá na mamce. Nemám tátu a moje mamka se stará o nás oba s bráchou a myslím si, že je to hodně náročné. Proto už teď pracuju a vydělávám si na jídlo a starám se sama o sebe.“ Jejím snem je být dostatečně bohatá na to, aby si mohla dovolit, po čem touží. Bohatství je pro Vietnamce spojeno především s prestiží. „Ve Vietnamu všichni používají iPhone a jezdí dobrým autem, i když nemají na jídlo. Chtějí ukázat, že se mají dobře.“

Cestování je nejlepší způsob, jak poznat lidi a svět

Ze stejného důvodu podle Mii používají taky Facebook, který se mezi Vietnamci těší největší oblibě. „Stráví na něm třeba osm hodin denně a píšou na něj každou kravinu. Češi to takhle nedělají. Vietnamci totiž rádi ukazují, že jsou skvělí, že se mají dobře, chodí do pěkných kaváren a mají hezké kamarádky,“ říká Mia. A ani ona není výjimkou, Facebook je pro ni nedílnou součástí každodenního života a taky způsob, jak zůstat ve spojení s kamarády či rodinou. Komunikace s ostatními je pro Miu jedna z nejdůležitějších věcí v životě.

Socializace a sebevzdělávání se snoubí i v jejím nejoblíbenějším koníčku – cestování. Navštívila většinu zemí EU a loni o Vánocích sama vyrazila na výlet do Kodaně a Malmö. „Cestování je podle mě nejlepší způsob, jak poznat další lidi a kultury. Nerada se učím o zemi přes knížky. Chci si to zažít na vlastní kůži, potkávat lidi a učit se nové jazyky.“ Jednoho dne by chtěla procestovat celou Asii. Letošní léto strávila ve Vietnamu a příští rok dost možná začne další etapu svého života v Dánsku.

„Nerada se učím o zemi přes knížky. Chci si to zažít na vlastní kůži, potkávat lidi a učit se nové jazyky.“

„Po škole bych si chtěla otevřít svůj vlastní byznys a myslím si, že právě byznys učí v Dánsku dobře. Navíc se mi líbí i způsob výuky, dávají totiž větší důraz na praxi než teorii.“ Pokud se do Dánska nakonec dostane, bude na ni pyšná i matka, která se bude moct chlubit úspěchy své dcery.

Touha se zavděčit se mamince Miu provází od té doby, co jí jako devítileté zemřel otec. Dříve mírná žena, která svým dvěma dětem dovolila ledacos, musela převzít i roli jejího chybějícího partnera, což Mia nesla zpočátku těžce.

„S mamkou jsme si rozuměly, ale potom, co táta umřel, se změnila a začala být hodně přísná. Nikam mě nepouštěla, hádaly jsme se, protože jsme měly na různé věci jiný názor. Chtěla jsem pak vypadnout z domu, protože jsme se hádaly každičký den. Třeba jsem jeden den uvařila večeři, protože Vietnamky se učí vařit odmalička, a mamce to nechutnalo. Zkritizovala mě a všechno jídlo shodila ze stolu. Hrozně mě to tehdy zranilo, vařením jsem strávila tři hodiny a ona mi řekla, že by raději snědla rohlíky než to, co jsem uvařila. Já jsem byla tvrdohlavá, ale ona na mě byla zase tvrdá,“ vypráví.

Jedním dechem však dodává, že od té doby, co se odstěhovala do Prahy a domů se vrací jednou měsíčně, je jejich vztah citelně lepší. „Jakmile jednou vypadnete z domova na delší dobu, zjistíte, že je to místo, kde se cítíte nejpohodlněji, a když se všechno zhroutí, uvědomíte si, že chcete jít jenom domů za mamkou,“ přiznává s tím, že i její matka polevila.

S otcem jsem neměla čas si vytvořit hluboký vztah

Když přijde řeč na rodinu, posteskne si, že neměla dost času na to, poznat pořádně svého otce. „Upřímně, lituji toho, že když jsem byla malá, nebyla jsem s ním víc. Táta byl vždycky ten přísný, a když mi byly tři, musela jsem umět počítat od jedné do sta ve vietnamštině, a když jsem udělala nějakou chybu, trochu mě plácnul. Bála jsem se ho, ale přitom jsem si vůbec neuvědomila, jak mu asi muselo být. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, jak strašně moc mě miloval a chtěl mi dopřát všechno, co mohl. Stála jsem u něj, když zemřel, a bude to znít hrozně, ale neměla jsem žádné pocity, chyběl mi ten hluboký vztah,“ říká smutně.

Ráda by jednou měla vlastní rodinu, dobrou práci a dost peněz na to, aby ji zabezpečila, zároveň si chce život i našetřené peníze užívat. „Naše generace si vytvořila takovou hlášku: ‚Do potravin nebo za kasu nepůjdem‘. Nechceme jít cestou našich rodičů, chceme radši dělat v kanceláři mezi Čechy a chceme se víc dostat do české kultury, abychom ukázali, že nejsme uzavření a nechceme být takoví. Když dneska ‚banán‘ dodělá školu, ale pak si otevře večerku nebo začne dělat nehty a půjde cestou svých rodičů, vnímáme to jako neúspěch,“ vysvětluje Mia s tím, že i vietnamští rodiče chtějí, aby jejich děti měly lepší život.

„Ví, jak je to náročné mít obchod, že nemají vůbec žádné volno, pracují v neděli a během svátků taky. Rodiče chtějí, aby jejich děti tak nedřely, proto chtějí, ať se dobře učíme, abychom mohli do kanceláře a měli třeba dovolenou.“

„Nevím přesně, co bych chtěla mít, jestli start-up, nebo kavárnu. Chtěla bych žít v Anglii v mrakodrapu, protože mě to láká. A protože nechci být žena v domácnosti...“

Svůj budoucí život si tak představuje v zahraničí, v moderním bytě a kanceláři. Podnikavost okoukaná od rodičů v ní ale zůstala. „Nevím přesně, co bych chtěla mít, jestli start-up, nebo kavárnu. Chtěla bych žít v Anglii v mrakodrapu, protože mě to láká. A protože nechci být žena v domácnosti, říkala jsem si, že budu vydělávat dost peněz na to, abych mohla mít svou hospodyni a trávit čas tím, co mě baví, a ne v kuchyni,“ říká rozhodně.

První důležité kroky už udělala, dalším pro ni bude získání českého občanství. „To mi změní život,“ věří. Hlavní devízou pro ni bude možnost svobodně cestovat. Do Vietnamu se však natrvalo vracet nehodlá. „Bojím se žít ve Vietnamu. Vietnam je zajímavé místo, ale život je tam hrozný. Zaprvé nemůžete říct svůj názor a zadruhé komunita je hrozná, protože ne všichni jsou upřímní. Lidi se přetvařují, aby dostali to, co od vás chtějí,“ tvrdí.

Po šesti letech našla Mia svou rovnováhu a těší se na další životní výzvy. „Jsem šťastná, protože jsem si prošla různými problémy a získala jsem zkušenosti. Už vím, jak se z toho dostat, a nelámu si hlavu s malými problémy. Jsem pozitivní, protože špatné věci jednou přejdou,“ dodává.

Tento příběh je součástí projektu Zatracená generace Z, který je momentálně nominovaný na Česko-slovenskou cenu veřejnosti. Podpořit ho můžete hlasem na webu Novinářské ceny hlasovani.novinarskacena.cz.

Jako bych stála na plném náměstí a nikdo mě neviděl ani neslyšel

Před matkou, se kterou dodnes v rodném Děčíně bydlí, tehdy Lucie zvládala své problémy se stravováním skrývat. Přejídala se buď v době, kdy maminka ani její přítel nebyli doma, nebo si zakázané pochutiny brala potají do pokoje. Na rodinných oslavách se sladkostem a tučnému vyhýbala úplně, aby si někdo z blízkých nevšiml, jak se navzdory důrazu na zdravý životní styl láduje například dortem. Záchvatovité přejídání se u Lucie navíc objevilo dohromady s už zmíněnou depresí doprovázenou úzkostnými stavy, a protože jí nezdravé jídlo sloužilo jako ventil vnitřního trápení, ocitla se v bludném kruhu, z něhož nevěděla, jak ven.

O prvních příznacích deprese ale nejdřív vůbec nevěděla a stavu, do něhož se ve třeťáku na obchodní akademii čím dál častěji propadala, začala říkat temnota. „Deprese na mě většinou čekala už ráno. Říká se o ní, že je pro člověka těžké byť jenom vstát z postele, a přesně tohle jsem prožívala. Cítila jsem totální prázdno, bezmoc a osamění. Chtěla jsem jenom ležet, nic nedělat a ideálně se úplně vypařit. Připadala jsem si, jako kdybych stála uprostřed velkého náměstí plného lidí a nikdo mě neviděl ani neslyšel,“ líčí své rozpoložení.

„Cítila jsem totální prázdno, bezmoc a osamění. Chtěla jsem jenom ležet, nic nedělat a ideálně se úplně vypařit. “

Zpočátku se jí temnotu dařilo navenek potlačovat, a teprve až se za ní po příchodu ze školy zabouchly dveře pokoje, propukla v pláč, který trval klidně i pár hodin. Lucie přitom mnohdy neměla ponětí, odkud se potřeba brečet bere. „To stejné se brzo začalo dít i ve škole, kde jsem vždycky utíkala na záchod, aby se spolužáci nedivili, proč brečím. Ve škole mi potom kolikrát stačilo, aby mi nedopadla písemka nebo aby na mě učitelka zvýšila hlas, a už jsem měla na krajíčku,“ říká.

Fungovat ve škole se pro Lucii stalo ještě složitější, když se k depresi přidala nespavost. V některých případech se jí povedlo usnout až po několika hodinách, ale někdy klidně probděla i celou noc. Ráno pak z postele vstávala úplně bez energie, nespavost šla ruku v ruce se zhoršením deprese a učení jí trvalo výrazně déle než dřív, jelikož se na probíranou látku nemohla soustředit.

„Dneska mi to přijde paradoxní, ale kolem dvanácti nebo třinácti jsem byla docela extrovert. Ráda jsem byla ve středu pozornosti a vůbec mě nebavilo, když jsem musela trávit čas sama doma,“ vrací se Lucie do časů před propuknutím svých psychických problémů. V šestnácti a sedmnácti se její povaha proměnila v pravý opak. Upnula se na velmi dobrou kamarádku, jiné spolužáky se snažila držet od těla a k tomu, aby s vrstevníky čas od času vyrazila do společnosti, se musela nutit.

„Kamarádce jsem později řekla, že se poslední dobou cítím nějak divně emočně rozladěná. Nedávala tomu samozřejmě takovou váhu, jako kdyby věděla, že se potýkám s duševním onemocněním, ale aspoň se mě ptala, jak by mi mohla pomoct. Já jsem navíc byla pořád přesvědčená, že projevovat na veřejnosti svůj smutek není vhodné. Způsob, jakým jsem to v sobě dusila, pak ale vždycky vygradoval právě doma, kde jsem byla daleko od ostatních.“

Stres mi sevřel hrudník, nemohla jsem se nadechnout

Deprese ji pohlcovala postupně. Po prvním měsíci ztratila radost ze svých koníčků a ze setkávání s přáteli. Do té doby přitom byla naopak velmi aktivní, takže ji překvapilo, jak tvrdě na ni najednou při sebemenším stresu doléhaly fyzické projevy úzkostných stavů. „Ty se mi objevovaly, hlavně když jsem někam pospíchala nebo když jsem se například při učení na písemku ocitla pod tlakem. Stres mi nejdřív sevřel hrudník, nemohla jsem se nadechnout, strašně rychle mi bušilo srdce, zužovalo se mi vidění, měla jsem mžitky před očima nebo se mi motala hlava,“ přibližuje.

Přes obrovskou psychickou i fyzickou únavu se vždycky donutila alespoň ke cvičení, protože ji děsila představa, že bude tlustá. Dva měsíce od počátečních příznaků ale řešila i myšlenky na to, jaké by to bylo, vůbec neexistovat. „Neuvažovala jsem přímo o sebevraždě, ale říkala jsem si, jestli by pro mě nebylo jednodušší spolykat prášky a vůbec nebýt na světě. A jestli by to pak nebylo snazší i pro lidi v mém okolí. Měla jsem totiž pocit, že je svými nesnázemi jenom zatěžuju.“

Její tehdejší přítel v tu dobu studoval až v Hradci Králové, viděli se proto tak jednou za dva týdny. V momentech, kdy Lucie svého kluka potřebovala, se tak nacházel 200 kilometrů od Děčína. Nakonec se svěřila matce. „Máma je stejně citlivá jako já, takže brečela se mnou, ale bylo pro ni těžké mě úplně pochopit, protože když se mě ptala, co se děje, řekla jsem jí, že sama nevím. Bylo jí divné, že ve věku, kdy bych si měla užívat života, zůstávám pořád zavřená v pokoji, a tak se mě zeptala, jestli bych nechtěla zkusit nějakou odbornou pomoc,“ vzpomíná.

„Je zvláštní svěřovat se úplně cizímu člověku se svými niternými pocity a myšlenkami, o kterých jsem neříkala ani mámě, ani kamarádům.“

S tou měla ovšem už jednu negativní zkušenost, protože se v 15 letech nemohla zbavit bolesti hlavy a ta ji zavedla až do ordinace jedné psycholožky, která se jí neustále ptala na vztah s otcem. To Lucii podle jejích slov nijak nepomohlo, a právě naopak si kvůli tomu vypěstovala nedůvěru k psychologii jako takové. K další psycholožce se jí proto příliš nechtělo, ale po matčině naléhání se k terapeutce přece jen objednala.

„Je zvláštní svěřovat se úplně cizímu člověku se svými niternými pocity a myšlenkami, o kterých jsem neříkala ani mámě, ani kamarádům. Na prvních třech čtyřech sezeních jsem tak psycholožce neodhalovala úplně všechno zcela upřímně. Pak jsem si ale uvědomila, že aby terapie fungovala, musím se kousnout a stoprocentně se jí otevřít. I když jsem se toho bála, nakonec jsem cítila úlevu a věřila, že nic z toho, co jsem jí pověděla, se nedostane k nikomu dalšímu.“

Už před první návštěvou si na internetu četla o projevech deprese a tušila, že by tahle diagnóza na její stavy mohla sedět, ale až psycholožka jí domněnky potvrdila. Právě ujištění, že není blázen ani hypochondr, Lucie potřebovala, aby se za své psychické potíže přestala stydět. O depresi si pak konečně promluvila s nejbližšími přáteli, a dokonce zjistila, že podobnou zkušeností prochází i kamarádka, se kterou se zná už od dětství. Obě dívky si pak mohly vzájemně podávat pomocnou ruku a nezůstat na své trápení samy.

Chtěla jsem, aby si o mně všichni mysleli jenom to dobré

Kromě toho se Lucie dověděla, že temné stavy mysli v dospívání sužovaly už její maminku i babičku, přestože se s nimi nikdy neléčily a neměly ponětí, že může jít o depresi. Genetická výbava se tak při terapii ukázala být jednou z možných příčin Luciina duševního onemocnění. Výraznou roli však podle psycholožky mohl hrát také její sklon k perfekcionismu a sebekontrole.

„Když získám pocit, že jsem v něčem selhala nebo v něčem úplně neodpovídám svým představám, mám sklony se za to vnitřně trestat. Dlouho jsem se bála, že když nebudu dokonalá ve svých očích, nebudou mě mít rádi ani ostatní, a zakládala jsem si na tom, aby si o mně všichni mysleli jenom to dobré,“ přiznává. Tuhle tendenci si Lucie pravděpodobně vytvořila už jako malá na základě svého vztahu s babičkou.

„Dlouho jsem se bála, že když nebudu dokonalá ve svých očích, nebudou mě mít rádi ani ostatní.“

„Babičku samotnou prý v dětství rodiče moc nechválili, takže tu chválu pak ani neuměla příliš rozdávat. Já jsem jako dítě byla trochu při těle, a když se o mě babička starala, říkala mi, že bych měla zhubnout a že bych měla omezit sladkosti. Možná právě tam vznikl důraz na fyzický vzhled a omezování jídla, který se u mě vyskytl v pozdějších letech. Vedle toho jsem vždycky ráda zpívala a babička mi coby bývalá zpěvačka neustále připomínala, kde byly tóny falešné a že bych se měla snažit víc,“ vypráví Lucie. Nic z toho nemá babičce za zlé, jejích rad a názorů si dodnes váží a chápe, že je vždycky myslela dobře. Jako teenagerka se však bála, že ji takto přísně budou soudit i ostatní.

S pomocí psychoterapie se Lucie dobrala také ještě k jedné potenciální příčině svých problémů, která vycházela z dětství – podvědomému pocitu nedostatku pozornosti. „Je možné, že jsem jako malá v hloubi duše necítila od mámy tolik lásky, kolik jsem potřebovala. Věřím, že jsou pro ni děti na prvním místě, jak sama říká. Na druhou stranu jsem v útlém věku mohla mít dojem, že jsem hodně sama, protože máma byla vždycky dost akční, a mě tak často hlídali ségra s bráchou. Vím, že mě máma vždycky milovala, ale moje hlava to tehdy vyhodnotila jinak.“

K psycholožce docházela nejdřív několik měsíců v maturitním ročníku. Další rok se bez terapeutických sezení obešla, ale potom se k nim zase raději vrátila. K tomuto rozhodnutí ji dovedl rozchod s bývalým partnerem. V době, kdy s ním chodila, deprese na čas odezněly, ale protože k němu až příliš přilnula a na úkor vztahu omezovala kontakty s přáteli, představoval pro ni náhlý konec příliš náročnou změnu, která ji uvrhla do deprese znovu. „Svého tehdejšího kluka z ničeho neviním, dneska jsou z nás dobří kamarádi a na období, kdy jsme byli spolu, ráda vzpomínám.“

Pochopila jsem, že nedokonalost je lidská

Po rozchodu se nicméně potřebovala zbavit nečekané prázdnoty, a tak si volný čas zaplnila různými aktivitami – od fotografování přes pořádání workshopů o duševním zdraví v rámci neziskové organizace Nevypusť duši až po návrat ke cvičení. „Jak jsem si nabírala čím dál víc povinností, abych přestala myslet na rozchod, dostávala jsem se do stresu a tím pádem i větších úzkostných stavů. Myslela jsem si, že toho stihnu víc, než jsem skutečně mohla,“ podotýká.

Další sezení u psycholožky jí tak ukázala, že na sebe nesmí klást tak vysoké nároky a musí se pokusit životem proplouvat s větší lehkostí. „Člověk se nemusí věnovat milionu věcí, aby se cítil šťastný ani aby ho ostatní měli rádi. Pochopila jsem, že nedokonalost je lidská a že vás ostatní mohou mít o to radši právě kvůli tomu, že děláte stejné chyby jako oni.“ Taky ji zpětně mrzí, že své stavy tak dlouho sváděla na přecitlivělost a z toho důvodu se i zdráhala požádat o pomoc rodinu. Dnes totiž vidí, že se na své nejbližší může kdykoli s důvěrou obrátit.

„Ostatní vás mohou mít o to radši právě kvůli tomu, že děláte stejné chyby jako oni.“

Záchvatovitého přejídání se dokázala ve větší míře zbavit teprve nedávno, když došla k závěru, že si věci, na které má zrovna chuť, nesmí úplně zakazovat. „Teď si klidně dám kus dortu a řeknu si, že si místo toho třeba u večeře nenaložím takovou porci. Pomáhá to, protože potom nesním tu půlku pekáče na posezení jako kdysi, a i když myšlenky, že bych snědla ještě víc, pořád mívám, dokážu je už kontrolovat.“ Noci, kdy vůbec nezamhouřila oči, jsou pryč, ale musela se smířit s tím, že neusne dřív než třeba dvě hodiny poté, co se zachumlá pod peřinu.

Lucie chápe, že deprese nejde nikdy úplně nadobro vyléčit a že se v jakémkoli obtížnějším životním období může vrátit. Život s duševním onemocněním se jí doposud dařilo zvládat jen s pomocí terapie a k psychiatrovi si pro předpis na medikaci zatím nikdy zajít nemusela. Z antidepresiv ale strach nemá. „Hodně lidí si představuje, že po prášcích vypadáte jako mrtvola, ale dnešní antidepresiva už fungují daleko šetrněji a můžete po nich mít naopak energie víc. Sama jsem se obešla bez nich, ale pokud bych věděla, že mi už terapie nestačí, myslím, že by bylo lepší antidepresiva zkusit,“ dodává.

S osobní zkušeností s duševní nemocí se vyrovnává mimo jiné tím, že o ní píše na svém blogu a přednáší o ní na středních školách jako lektorka neziskovky Nevypusť duši. Touha pomáhat lidem, kteří se potýkají s podobnými problémy jako ona, ale bojí se o nich mluvit, ji dovedla také k pokusu studovat psychologii na Karlově univerzitě. Ten zatím bohužel nevyšel, protože Lucii na školu nevzali. Letos to ale zkouší znovu a hlásí se na obdobný obor na jiné fakultě.

Tento příběh je součástí projektu Zatracená generace Z, který je momentálně nominovaný na Česko-slovenskou cenu veřejnosti. Podpořit ho můžete hlasem na webu Novinářské ceny hlasovani.novinarskacena.cz.