"Alkohol je zlo, tak ho vypijeme." Průměrný Čech si ročně dá 292 piv a 29 lahví vína

Když se mě zeptá trochu baculatá nabarvená blondýna s drdolem, o jaké důvody se jedná, rozhodnu se, stejně jako všechny ty ženské tady, mluvit na rovinu: „Neznám míru, nemám záklopku, nejsem pak schopná celý den fungovat, pití mi nedělá dobře psychicky ani fyzicky. I když nejsem v lihu měsíc v kuse a nepiju doma, je to sociální chlastání, které mi často komplikuje život a kazí plány a já si nejsem schopná poručit a jít prostě domů,“ vysypu ze sebe a okamžitě se začnu červenat. Nahlas ještě dodám, že jsem se strašně zpotila, protože jsem tohle ještě nikdy neřekla. Ženské se začnou smát a já začínám chápat, jak může taková komunita fungovat. Pocit objetí v totální trapnosti a nahotě.

Skupinová terapie: Co já, na mně nezáleží

V deset hodin začíná skupinová terapie a 16 klientek se rozdělí do tří skupin. Skupina tady funguje jako model rodiny – společně bydlí, sdílí povinnosti, o které se musí podělit, a společně také řeší problémy. Vede je adiktoložka Anna Volfová a kromě ní a mě jsou ve skupině ještě tři další ženy.

„Vadilo mi, když k nám do skupiny přišla paní Lada. Chtěla jsem dělat cokoliv jiného – jen ne se o ni starat. Byla jsem strašně naštvaná, protože jsem si říkala, že tohle je přece to, od čeho jsem utekla. A teď to mám tady. Říkala jsem si, tak já přece nejsem se svojí mámou, abych se tady vyléčila, vyčítám si to a pak se tady mám starat o někoho jiného,“ popisuje své pocity spojené s novým příchodem sedmdesátileté Lady do komunity asi pětačtyřicetiletá blondýna Andrea, která se jinak čtyřiadvacet hodin stará o svou nemocnou matku. Péči o ni bere jako povinnost, a kdyby si měla najmout pomocnici, aby měla aspoň jednou za čas pár hodin pro sebe, cítila by se jako špatná dcera. Dát si několik skleniček vína doma se tak jevila jako přijatelnější forma uvolnění.

To Pavla, která je zhruba ve stejném věku jako Andrea, bere péči o paní Ladu jako automatickou věc. Jako zdravotní sestru ji ani nenapadlo, že by měla dělat něco jiného. Terapeutku hned zajímá, co pro ni péče o druhé znamená. Pavla se rozpovídá o tom, že když přijede na víkendové vycházky domů, snaží se uklidit celý byt a manželovi navařit, aby na to všechno nebyl sám. „Já to všechno dělám pro něho, ne pro sebe. Důležité je, aby byli v pohodě on i syn. Až pak já… však co já.“

Podobným způsobem mluví také baculatá blondýna s drdolem, která na mě vznesla na komunitě úvodní otázku ohledně mých osobních důvodů. „Já si strašně vyčítám, že tam s nimi nejsem, že jsou teď na všechno sami. Dělám to primárně pro ně. Co já, to je jedno, hlavně aby oni byli v pořádku a já se o ně mohla postarat,“ říká. Doma pečuje o vážně nemocného muže, dospívající dceru a zároveň řídí manželovu firmu. „No a včera mi volá dcera, že se chce odstěhovat. Tak jsem jí řekla, že je to kráva, jestli se posrala, že já jsem tady a ona teď vymýšlí takové věci. Vždyť je neschopná, umí tak akorát zapnout pračku, vždyť by to nezvládla,“ říká. Manželovi obstarávala kvůli bolestem morfin, který nakonec začala používat sama. Celé rodině se ale ulevilo až v momentě, když léčbu nastoupila a přestala jim dokazovat svou nepostradatelnost.

Do toho vstupuje ani ne třicetiletá dívka s těmi zvlněnými vlasy od copů, Eliška, a říká jí, že takhle se chovat nemůže. Musí svůj přístup změnit. „Moje máma se ke mně chovala úplně stejně. A jak to dopadlo? Utekla jsem. Musíš ji podpořit a dát jí důvěru. Podle toho, co dalšího jsi říkala, máte krásný vztah, tak se neboj.“

Aniž bych původně chtěla, do debaty vstupuji také a baculatou blondýnu s drdolem, která chce mít – i když z láskyplných důvodů – celý svět pod kontrolou, povzbuzujeme, ať se nebojí, že dceru ztratí, že si naopak takto vybuduje pevný vztah založený na důvěře. Na sesterně mi pak Anna Volfová říká, že právě syndrom prázdného hnízda je často důvodem, proč se ženy u nich na oddělení ocitnou. Věkový průměr současné komunity je kolem čtyřiceti a ženy si tady „odsedí“ čtyři měsíce, přičemž se na léčení hlásí dobrovolně.

Eliška, nejmladší v celé skupině, pak začne mluvit o svém snu. „Zdálo se mi, že jsem v hospodě, kde je nějaký chlap, který nevím, kdo je, a pořád mi nutí panáky. A já mu říkám, že nechci, on ale nepřestane. Tak mu nakonec plivnu do obličeje a uteču. A pak je tam Vojta se psem, tak utíkám za nimi,“ říká pomalu a s nešťastným výrazem ve tváři. „Bojím se, že až vyjdu ven, tak budu zlá. Že budu odsuzovat ty, kteří pijí. Třeba máme známé, kteří pijí fakt moc, a já už se s nimi nechci bavit, ale zároveň nevím, jak jim to mám říct. Já prostě jen nechci být zlá,“ tečou jí slzy po tváři. Skupina ji společně uklidňuje, že není ta zlá, ale jen brání sama sebe. A že je to tak správně.

Když po skupinové terapii Anna Volfová popisuje v sesterně v rámci pravidelné každodenní debaty o pacientkách ostatním psychoterapeutkám tento sen, místností se rozlehne jen jednohlasné „wow“. Všem je jasné, že Eliška, která bere antidepresiva, je na dobré cestě a už nechce opakovat cestu své matky alkoholičky.

Obědovou přestávku strávím sama v nemocniční zahradě, kde jím toast. Všímám si motivu, jenž se opakuje u pacientek v různých podobách – chuť utéct, kterou si ale neumí zatím definovat jako přirozenou potřebu času sama pro sebe. Výčitky, že kvůli svému pobytu tady nechávají doma manžely a rodinu a nemohou se o ně starat. Ženy jako pečovatelky do servání duše a jater. Nepochopení toho, že užít si čas i sama pro sebe není sobeckost, ale nutnost.