„Nos roušku, nebo jdi do vězení.“ Jak se lišila pandemie španělské chřipky od covidu

V zákopech první světové války to v první půlce roku 1918 vypadalo bledě. Vojáci umírali na chřipku na obou stranách. Ale nemluvilo se o tom, cenzura to zakazovala. Politici v tom viděli podlamování morálky vojáků i civilistů.

Kde nejsou informace, šíří se fámy. „Příčinou chřipky jsou prý hnijící mrtvoly ve střeleckých zákopech. Kvůli sexuální abstinenci vojáků se prý v těle hromadí škodlivé látky. Nebo: chřipka je údajně důsledkem nasazených bojových plynů,“ připomíná Harald Salfellner zvěsti, které se šířily mezi vojáky (v disertační práci Pandemie španělské chřipky 1918/19 se zvláštním zřetelem na České země a středoevropské poměry).

Ještě 1. června, kdy už byla epidemie ve Španělsku a mnoha jiných zemích na prudkém vzestupu, citují Lidové noviny s obrovským despektem zprávy z Haagu, kde noviny psaly: „Záhadná epidemie není nic jiného než horečka senná.“ Tedy dnešními slovy senná rýma…

Svět a s ním i České země brzy zjistily, že cenzura španělskou nemoc neutají, protože je všude. Po jarní či letní vlně, která byla relativně slabší, přišel těžký úder počátkem podzimu 1918.

Ty čtyři řádky v Lidových novinách ze 13. září se krčí kdesi v hloubi listu, na první straně pro ně nebylo místo: „Oběť španělky v Praze, Praha 12./9. První obětí zákeřné španělky stal se policejní úředník dr. Prorok, přidělený úřadu pro potírání válečné lichvy, který ve středu podlehl španělské nemoci.“ Celým jménem JUDr. Egon M. Prorok. Bylo mu 25 let.

Americkému spisovateli Johnu Steinbeckovi bylo v době španělské chřipky šestnáct let a studoval na Stanfordské univerzitě. Nebyl příliš dobrý student, a když v roce 1918 onemocněl, paradoxně ho to ušetřilo vyloučení z univerzity.

Steinbeckův stav byl během nemoci velmi vážný. Rozvinul se u něj zápal plic a rodiče prosili o urgentní pomoc lékaře. Ten mladíka ještě tentýž den operoval přímo v ložnici Steinbeckových. Při zákroku prořízl hrudní koš, odstranil levé žebro a vyčistil zasaženou plíci. Zachránil ho. Steinbeck později o nemoci napsal: „Propadal jsem se hlouběji a hlouběji, až jsem najednou ucítil vánek z andělských křídel.“

Lidové noviny 17. října 1918 napsaly: „Úmrtnost v Praze nabyla takového rozsahu, že na Olšanských hřbitovech pochováni teprve včera nemocní, kteří zemřeli minulý pátek. Dnes byla konána schůze hospodářské komise na Staroměstské radnici, v níž bylo konstatováno, že v důsledku velikého počtu úmrtí chřipkou muselo býti dožádáno o přidělení většího počtu vojínů ke kopání hrobů.“

Právě v té době zasáhly úmrtí na chřipku mnoho zdejších rodin. Patřila k nim i rodina spisovatele Jaroslava Vrchlického. „V Praze zemřel p. Jar. Frida, jediný 27letý syn velkého našeho básníka, úředník Válečného obilního úřadu. Zachvácen byl chřipkou a v několika dnech podlehl zákeřné této nemoci. Toutéž nemocí byla zachvácena i jeho mladá choť a velmi těžce stůně. V nemoci této povila dvojčátka…“ píše v tentýž den Moravská orlice. Novorodička zemřela, stejně tak i rodinná služka a nakonec i Vrchlického mladší bratr Bedřich Frida.

Jméno: Florence Hoggová. Věk: 23 let. Nástup do služby: 15. července 1918. Hodnost: Sestra (dobrovolnice). Ukončení služby: 31. října 1918. Jedna zažloutlá strohá karta v archivech Červeného kříže.

Jaký byl osud této ženy? Vypráví o něm jen jedna malá fotka ve složkách britského válečného muzea. Oválná, téměř ještě dívčí tvář, tmavé vlasy, vážný pohled, módní klobouk – a pod tím krasopisně vyvedená poznámka: Florence Hoggová, zemřela na chřipku 31. 10. 1918. Více o ní nevíme, podobně jako o tisících mladých žen, které během první světové války pomáhaly zachraňovat životy a mnohé o něj samy přišly.

Podobný osud měla i Phyllis Burnová. V říjnu 1918 se při péči o vojáky nakazila španělskou chřipkou. „Byla mladá a zdravá. Začalo to bolestí hlavy a třesavkou. Stihla ještě odejít z domova, aby uchránila rodinu. Pak se přidaly ty nejhorší symptomy, začaly jí selhávat plíce,“ napsal o ní v roce 2004 britský bulvární list The Mirror. Proč ten zájem bulváru? Ostatky Phyllis Burnové byly v tom roce exhumovány se souhlasem rodiny, aby dnešní vědci mohli zkoumat vir španělské chřipky.

Pokud myslíte, že tisíce dobrovolnic byly uznávány za svou odvahu a službu nemocným, mýlíte se. V armádě na ně mnozí lékaři i profesionální sestry pohlíželi s velkým despektem, jako na podřadné osoby. Přesto mělo jejich nasazení obrovský pozitivní důsledek. Přispělo k uvědomění, že neexistují důvody, proč by ženy měly být podřízené a závislé na mužích, jak se jim to snažila vnucovat tehdejší společnost. I kvůli zkušenostem sester získala hnutí usilující o rovnoprávnost žen ohromnou sílu.

Matka šesti dětí Ida Mae Breedloveová ze Swan City v USA čekala se svým mužem na podzim roku 1918 sedmého potomka. Její syn Wade o něco dřív narukoval do americké armády, a když v listopadu (těsně před koncem války) dostal volno, aby navštívil své nejbližší, měla rodina velkou radost.

Breedloveovi uspořádali slavnostní uvítací hostinu. Jenže Wade byl nakažený, i když to ještě netušil. Po dovolence se vrátil na základnu a chřipku přežil. Ida Mae porodila malého Paula a zemřela na chřipku, stejně jako její dvouletý syn Woodrow. Zemřel i maličký Paul, pravděpodobně proto, že rodina byla chřipkou tak zesláblá, že se o něj nedokázala postarat a nakrmit ho.

Podobný osud jako Wade měla tehdy čtrnáctiletá texasanka Jennie O’Neilová. Máma Ester jí v obavách ze chřipky zakázala tancovačku. Jennie přesto šla. Nakazila se, přežila. Ale její matka ne. Pocit viny si s sebou Jennie nesla celý život.

Nebyl by to snad ani literát Fráňa Šrámek, kdyby nepsal i dopis o nakažení chřipkou jako milostnou lyriku. Své dívce Miličce napsal: „Vdíval jsem se do očí černějších, než jsou Vaše, vrhl jsem se v náruč horečnější, než jakou se honosila býti náruč vaše.“ Pak se naštěstí začal uzdravovat. „Drahá Miličko, znám dobře přeletné srdce žen, – Španělka mne již opustila.“

Španělskou chřipku s dobrým koncem zmiňuje i Karel Čapek v dopise Stanislavu Kostkovi Neumannovi. „Milý pane Neumanne, jak mi řekl prof. Syllaba, není Vám tak zle, – jen prý ještě ležet máte. Chci k tomu připomenouti, abyste ležel a hlavně zůstal ještě doma několik dní, jelikož ta potvora chřipka se ráda vrací. Byli bychom Vás už dávno navštívili, ale ve čtvrtek ráno lehl náš Peťa se španělkou, večer měl už 40°, ale jinak lehký případ, že jsme ani doktora nevolali.“

Jeden ze zakladatelů moderní francouzské poezie Guillaume Apollinaire byl během první světové války seržantem u dělostřelectva a poručíkem u pěchoty. Střepina granátu ho zasáhla do hlavy a musel podstoupit trepanaci lebky. To vše přežil. V roce 1918 se mu však stala osudnou španělská chřipka. Byl pohřben dva dny před válečným příměřím.

Španělská chřipka dramaticky zasáhla do života i rakouskému malíři Egonovi Schielemu. V únoru 1918 kvůli ní přišel o svého učitele a přítele Gustava Klimta. V říjnu se nakazila Schieleho manželka Edith v šestém měsíci těhotenství. Umělec se s ní chtěl kvůli epidemii přestěhovat z Vídně na venkov, ale už to nestihl.

„Nemoc je výjimečně krutá a připravuji se na nejhorší,“ stihl malíř napsat v dopise své matce, ještě než mu žena zemřela. Před jejím úmrtím svou milovanou choť zachytil na několika skicách a poslední říjnový den nemoci sám podlehl. Dožil se pouhých 28 let. Miliony lidí v Evropě, kteří nebyli tak slavní, se ve svých rodinách setkávali s podobnými tragédiemi.

Duchovní vůdce Mahátma Gándhí byl jedním z mnoha milionů lidí, kteří v Indii onemocněli španělskou chřipkou. Odborníci odhadují, že virus v britské kolonii zabil během jednoho roku až 18 milionů mužů, žen i dětí. Epicentrem nákazy bylo podle britského deníku BBC město Bombaj, kam nemoc zavlekla loď, která přivezla vojáky z první světové války. V době, kdy Gándhí onemocněl, žil už čtyři roky ve státě Gudžarát a bylo mu 48 let. Jak sám řekl, španělská chřipka byla nejdelší nemocí, kterou kdy v životě prodělal.

Španělskou chřipkou onemocněl v roce 1918 velmi pravděpodobně i bolševický revolucionář Vladimir Iljič Lenin (i když se to jeho okolí snažilo tajit či zlehčovat). I on nemoc přežil.

Spisovatele Franze Kafku zasáhla španělská chřipka v obzvlášť choulostivém stavu. V roce 1917 mu lékař diagnostikoval katar plicních hrotů, a přestože se dál snažil živit jako úředník Dělnické úrazové pojišťovny, v práci kvůli svému chatrnému zdraví často chyběl. Bylo 14. října 1918, když ho skolila horečka a naměřili mu 41 stupňů.

Vznik samostatného Československa Kafka proležel v posteli v bytě svých rodičů na pražském Staroměstském náměstí. V listopadu se jeho stav zlepšil, a tak zkusil jít zase do práce. Jeho doktor ale zjistil, že se Kafka ke všemu zdravotnímu trápení nakazil ještě i španělskou chřipkou, k níž se přidal zápal plic, a tak mu doporučil pobyt v lázních.

Na konci listopadu Kafka odcestoval léčit se do Želíz na Mělnicku. Kúru si prodloužil do jara 1919, a to už byla pryč i třetí chřipková vlna. Plicních onemocnění se ovšem autor Procesu, Proměny nebo Zámku nikdy nezbavil. Zbývalo mu jen pět let života.