O internetu se často mluví jako o místě, kde dospívající čelí kyberšikaně ze strany predátorů, s nimiž se nikdy dřív nesetkali. Tato představa je podle psycholožky Lenky Dědkové z Masarykovy univerzity mylná. S neznámými osobami totiž chatují hlavně teenageři, kteří nemají kamarády nebo čelí problémům v rodině. Opakovanými útoky v on-line prostředí navíc náctileté trápí hlavně jejich spolužáci.

Kde leží hranice mezi excesivním používáním internetu a závislostí na internetu?

Závislost na internetu musí splňovat základní podmínky závislostního syndromu, což znamená, že člověk na danou on-line aktivitu neustále myslí, potřebuje zvyšovat její dávkování, je bez ní nervózní, a především se daná aktivita pro něj stává tak dominantní, že výrazně narušuje fungování dotyčného v jiných oblastech života, které kvůli dané aktivitě zanedbává. Narušuje jeho vztahy s rodinou, s vrstevníky, ovlivňuje školní výkon a podobně. Takto definované závislostní chování není mezi dospívajícími příliš časté a týká se jednotek procent dospívajících.

Excesivní užívání internetu všechny rysy závislosti nenaplňuje a později k ní někdy může a jindy nemusí vést. V případě excesivního užívání představuje on-line aktivita pro člověka sice důležitou činnost, které věnuje značné množství času, ale současně nemusí mít na jeho život negativní důsledky. Nezáleží jenom na čase stráveném u internetu, ale i na tom, jak dominantní jsou on-line aktivity vzhledem k jiným aktivitám. Musíme vzít taky v úvahu, že se v dnešní době hodně dětí věnuje zájmům, které úzce souvisí s internetem. Ať už to jsou zapálení hráči, nebo youtubeři. Ti dělají něco, v čem jsou kolikrát opravdu dobří a u čeho se učí nové dovednosti. Excesivní užívání internetu bychom tudíž neměli vnímat nevyhnutelně negativně, protože se při něm dítě klidně může intenzivně věnovat svému koníčku, který se pouze pojí s technologií.

Vyplývá z některých výzkumů, jestli mají k excesivnímu užívání internetu větší sklon dospívající se specifickými charakteristikami?

Dost se to různí. Pokud vezmeme v úvahu potenciálně rizikové chování na internetu jako například chatování s neznámými lidmi, tak se dlouhodobě ukazuje, že k němu inklinují spíš dospívající, kteří mají třeba horší vztahy v rodině, pochází z rodin s nižším socioekonomickým statusem nebo nemají dobré vztahy s vrstevníky. To, co jim chybí v životě, se v takových případech mohou snažit najít na internetu. Také v případě počítačových her existuje teoretický model, který říká, že pokud dítě například nezakouší v životě pocit ocenění vlastních dovedností, může ho najít právě při hraní. Pocit uznání je nejen pro dospívající velmi důležitý, a pokud zjistí, že ho získá díky hraní, může se mu začít věnovat mnohem víc a v některých případech to může sklouznout až k závislostnímu typu chování. Tenhle vzorec ale určitě nemusí platit u všech on-line aktivit a takové sledování youtuberů je dnes u dospívajících natolik rozšířená aktivita, že u ní velké množství času určitě netráví jen děti s konkrétním psychosociálním profilem.

Může být pro dospívající sledování youtuberů jiný typ zážitku než například sledování televizních seriálů?

Výzkumníci debatují o tom, že když se dospívající dívají na videa lidí, kteří jsou docela obyčejní a prezentují jen sebe sama, mohou se s nimi identifikovat snadněji než třeba s profesionálním hercem nebo zpěvákem. YouTube navíc dospívajícím prostřednictvím komentářů poskytuje možnost, jak s youtubery mluvit, a sami youtubeři mívají pravidelná okénka, ve kterých komentáře čtou a reagují na ně. Komunikace mezi youtubery a diváky se tak stává oboustrannou, přestože mezi nimi pravděpodobně nevznikají žádné hluboké přátelské vztahy. Právě interaktivita YouTube může být jedním z důvodů jeho atraktivity a jeho sledování tím pádem může být v tomto ohledu jiné než sledování klasické televize.

Podle aktuálního výzkumu EU Kids Online tráví starší teenageři na internetu více času než ti mladší. Čím to může být způsobené?

Může to být jednak tím, že jak dítě stárne, rodiče mu obvykle dávají větší prostor rozhodovat o jeho volném čase. Takové rozvolňování výchovy je samozřejmě žádoucí. Druhým faktorem může být skutečnost, že vývojové potřeby dospívajících jsou s přibývajícím věkem čím dál víc zaměřené na jejich vrstevníky. Internet jim umožňuje zůstávat s vrstevníky v kontaktu i v době, kdy už jsou doma. V neposlední řadě může hrát roli i to, že v současné době mnoho školních úkolů vyžaduje pomoc internetu. Když se děti učí nebo pracují na seminárkách, nechodí do knihovny, aby si prolistovaly několik let starou encyklopedii, ale vyhledávají si informace na internetu. Tím, jak stárnou, mívají do školy víc úkolů, takže mohou kvůli tomu logicky trávit víc času na internetu. Taky se s přibývajícím věkem začínají víc zajímat o svět, tvořit si vlastní hodnoty a data ukazují, že právě starší skupiny teenagerů na internetu víc než ty mladší sledují zprávy.

Ve společnosti hojně diskutovaným tématem je kyberšikana, kterou definujete jako dlouhodobé agresivní útoky na jedince v on-line prostředí. Dochází k této agresi častěji až na internetu, nebo se spíš šikana z fyzického prostředí přesunuje i do on-line kontextu?

Většina dětí, které zažily nějakou kyberagresi, říkají, že člověka, z jehož strany přišla, znaly už z off-line prostředí. Zejména podle dlouhodobých zahraničních výzkumů se ukazuje, že se převážná část kyberšikany přenáší z off-line světa. Pokud se děti ve školním kolektivu rozhodnou na někoho útočit a vyberou si ho za oběť, napadají ho potom jak on-line, tak off-line. Kyberšikana bývá vždy zacílena na konkrétního člověka a útoky jsou při ní opakované, takže situace, kdy by si na internetu někdo náhodně vybral někoho, koho předtím v životě neviděl, a cíleně a opakovaně ho šikanoval, je velmi nepravděpodobná a ani není logická.

Agresor se totiž prostřednictvím šikany typicky snaží získat lepší pozici v kolektivu a zvýšit si na úkor někoho jiného sebevědomí. Pokud by útočil na úplně neznámého člověka, nemá to pro něj smysl, protože to jeho skupina neuvidí a ani on sám nemůže sledovat dopad svého chování na danou oběť. Může se samozřejmě stát, že dospívajícím v on-line prostředí někdo neznámý jednorázově vynadá nebo je v komentářích vytrollí, ale v takových případech nemůžeme mluvit o kyberšikaně, jakkoli jde pořád o druh kyberagrese.

Pokud budeme mluvit o on-line komunikaci s neznámými lidmi, bývá u některých skupin dospívajících častější?

Podle našich dat se týká v o něco větší míře dětí, které internet využívají jako kompenzaci chudších sociálních vztahů ve fyzickém prostředí. Dospívající, kteří nemají kamarády, jimž by se mohli svěřit, mají tendenci více komunikovat s cizími lidmi na internetu. Ti z nich, kteří navíc rádi vyhledávají nové zážitky, se pak s neznámými lidmi z internetu častěji setkávají i off-line. Komunikace s neznámými lidmi on-line se pak u dospívajících zvyšuje i ve věku, kdy chtějí navazovat první romantické vztahy. Pokud totiž ve svém okolí nemají nikoho, kdo by je zajímal, hledají známosti právě na internetu.

Starší skupiny dospívajících, kteří čelili na internetu nějaké negativní zkušenosti, se podle vašeho výzkumu s problémem méně svěřovaly svým rodičům než ty mladší. Čím si to vysvětlujete?

Jedním z faktorů je skutečnost, že jak dospívají, stávají se pro ně, jak už jsem nastínila, důležitějšími osobami jejich kamarádi. Ti navíc prožívají podobné zkušenosti, takže mohou mít dospívající pocit, že jim dají relevantnější radu. Další důležitá věc je, že někteří rodiče mají tendenci, když se jejich potomkům stane něco nepříjemného na internetu, používání internetu úplně zakázat nebo výrazně limitovat. Pokud děti něco podobného zažily, nebo z podobné reakce mají strach, představuje to pro ně výrazný důvod, proč za rodiči s problémem nechodit. Navíc i v rodinách, kde vztahy mezi rodiči a dětmi fungují lépe, se děti mohou stydět za to, co se jim v on-line prostředí stalo. Když se děti na prahu dospívání například na internetu dostanou do konverzace se sexuálním nábojem a ta je jim nepříjemná, nechtějí to řešit se svými rodiči, protože se stydí za to, že se do podobné interakce vůbec pustily.