Touží být ve středu dění. Chtějí se předvést před ostatními. Potřebují zahnat samotu a utéct od problémů nebo jenom přebírají chování, které vidí u svých rodičů. Všechny tyto motivace podle psychologa Jana Kulhánka přitahují dospívající k používání moderních technologií. Kdy už brouzdání sociálními sítěmi nebo virtuálními světy počítačových her překračuje zdravou míru, vysvětluje v rozhovoru.

Jako terapeut pracujete mimo jiné s příslušníky mladé generace, kteří mají problém s nadměrným užíváním digitálních médií. Přichází za vámi někdo z nich z vlastní iniciativy?

Děti za mnou samy nechodí nikdy. Přivádějí je za mnou rodiče a to často nejdřív kvůli jinému důvodu a až později se ukazuje, že se v pozadí objevuje problém s novými technologiemi. Setkávám se například s dospívajícími, které trápí výkyvy nálad až depresivní stavy a přitom jsou pro ně i pro jejich rodiče tyto problémy nesrozumitelné. Mnohdy zjišťujeme, že pocity prázdnoty a méněcennosti souvisí s nějakými aktivitami na sociálních sítích.

Stavy nechutenství, úzkosti a deprese mohou být také důsledkem dlouhodobé spánkové deprivace, která vychází z toho, že děti hrají tajně po nocích hry, visí na sociálních sítích nebo sledují nějaké mediální obsahy. Při prvních sezeních děti obvykle argumentují tím, že to má spousta jejich spolužáků podobně, takže je to v pořádku. Mladí dospělí za mnou už ale přicházejí někdy i sami, a to například s tím, že se cítí být závislí na neustálém kontaktu prostřednictvím sociálních sítí, což jim komplikuje studium nebo fungování v práci.

Zmiňoval jste, že za vámi dospívající a mladí dospělí přicházejí většinou s jinými psychickými problémy, které ale s užíváním digitálních médií často nějak souvisí. Které duševní obtíže se pojí s kterými on-line aktivitami?

S nadužíváním sociálních sítí se z mé zkušenosti může více pojit sociální fobie, tedy strach projevovat se před lidmi ve fyzickém prostředí, který může vyústit až ve vyhýbání se sociálnímu kontaktu off-line. Podrážděnost, náladovost a nesoustředěnost zase podle mě více souvisí s hraním počítačových her.

Existuje z vašeho pohledu nějaká hranice mezi nadměrným užíváním digitálních médií a závislostí?

Jasná dělicí čára tam podle mě není a rozdíly se pohybují spíš na nějaké plynulé škále. Většina lidí, kteří propadnou závislosti, nejdřív internet a služby s ním spojené nadužívá. Závislost nastává tehdy, když je užívání internetových technologií začíná poškozovat, a to tím, že nedokážou myslet na nic jiného, přicházejí o sociální vztahy ve fyzickém prostředí a odstřihnout se dovedou jen tehdy, když vědí, že se za pár hodin budou moct vrátit k počítači. V případě dětí může být známkou závislosti například velmi vypjatá emotivní reakce v situaci, kdy by měly jet s rodiči na pár dnů na chalupu, kde není připojení k internetu.

Definovat excesivní užívání nových médií je ale docela problematické, protože každý máme měřítka toho, co je ještě únosné a co už ne, jinde. Dost záleží na rodinném prostředí, protože někteří rodiče chodí běžně po bytě s mobilem v ruce a v jiných rodinách platí striktní pravidla, kdy se třeba u jídla nesmí mobil vůbec vytahovat. Proto se při terapii vždy nejdřív ptám na zvyklosti v konkrétní rodině.

Znamená to, že k nadměrném užívání digitálních médií, případně k závislostem na nich, mají větší předpoklady dospívající, kterým se rodiče už odmala tolik nevěnovali a nechávali je nekontrolovaně trávit čas u technologií?

Tenhle faktor určitě hraje důležitou roli. Pokud rodiče nechají děti bez nějakých omezení trávit volný čas u herních konzolí, počítačů a mobilních zařízení, nebo jim jsou sami v tomto ohledu negativním vzorem, existuje větší pravděpodobnost, že budou mít děti tendenci mediální technologie nadužívat. Nastat mohou ovšem i případy, kdy ani jeden z těchto vlivů není přítomný, a dospívající přesto digitální média užívají nadměrně. To se objevuje hlavně ve složitějších životních obdobích jako nástup na novou školu a stěhování do jiného města, kdy se dítěti naruší dosavadní sociální vazby, nebo příchod puberty spojený s výkyvy nálad.

V neposlední řadě se může návyk k excesivnějšímu užívání nových médií vytvořit v důsledku dlouhodobé nepohody v rodinném prostředí. Když si děti všímají trvajícího konfliktu v partnerském vztahu svých rodičů, vyvolává to v nich většinou nepříjemné emoce a hledají únik, který jim mohou poskytnout právě technologie. Zavřou se do svého pokoje, dají si sluchátka a utečou do jiného světa, ať už je to počítačová hra, nebo Instagram.

Týká se nadužívání digitálních technologií spíš introvertů, nebo k němu mohou ve stejné míře inklinovat i extroverti?

Nová média už jsou dnes natolik masovou záležitostí, že s jejich nadužíváním mohou mít stejný problém introverti i extroverti. Stačí, aby do školní třídy nastoupil nový žák, jenž bude extrovertní a zároveň to bude například vášnivý hráč počítačových her, a všichni ostatní extroverti, kteří budou chtít patřit do stejné party, se s ním svezou, protože nemají rádi, když jim něco unikne. Najednou budou s technologiemi trávit podobné množství času jako introverti, kteří se k internetu připojují proto, že hůř navazují sociální vazby. Pro všechny teenagery je totiž velmi důležité být součástí skupiny, nebýt out.

Kdy se dá z vašeho pohledu užívání digitálních technologií dospívajícími považovat za patologické?

Většinou za mnou rodiče se svými dětmi přicházejí ve chvíli, kdy se jejich potomkům v důsledku užívání technologií zhoršuje prospěch, bývají náladovější, chtějí víc času trávit doma, opouštějí kroužky a vztekají se, když mají opustit byt s internetovým připojením. Tato kritéria jsou indikátory závislosti.

O nadužívání a závislosti se většinou mluví v souvislosti s hraním multiplayerových počítačových her a s nejrůznějšími sociálními sítěmi. Které jejich charakteristiky jsou pro dospívající tak přitažlivé?

V případě multiplayerových her dospívající láká snadno dostupné vzrušení, adrenalin, soutěžení, možnost vyniknout nad ostatními a nějak se před vrstevníky předvést. Šance se před ostatními ukázat, prezentovat se žádoucím způsobem je pak přitahuje i na sociálních sítích. Sociální sítě jsou zábavné, protože jim umožňují sledovat ten permanentní cvrkot a taky k němu přispívat. I ony přinášejí dospívajícím adrenalin, protože na nich v jeden moment přidají nějaký příspěvek, mají pocit, že ho vidí stovky lidí, a s napětím čekají, jak na něj zareagují. Díky tomu jim připadá, že jsou neustále v kontaktu, že nejsou sami.

Pokud jde o jednu z mnoha aktivit, kterým se věnují, a zároveň dělají sporty, navštěvují umělecké kroužky nebo se pravidelně scházejí s kamarády, může to docela bezproblémově fungovat. V situaci, kdy se pro ně aktivity na sociálních sítích stanou jediným zdrojem zážitků, mohou po nějaké době nastoupit pocity deprese a prázdnoty. V případě počítačových her se na druhou stranu zdroj vzrušení tak snadno nevyčerpá, protože jakmile je hra přestane bavit, nainstalují si nějakou novou.

Před několika lety pronikl do Česka ze zahraničí fenomén youtuberů. Co na jejich tvorbě z vaší zkušenosti dospívající baví?

Stejně jako si jejich rodiče mohli odpočinout od reality u televizních seriálů, dnešní teenageři mohou na chvíli vypnout u youtuberů. Mnozí z nich samozřejmě pořád sledují i ty seriály, ale youtubeři jsou jim mnohdy bližší, protože jsou v podobném věku jako oni, upřednostňují podobný životní styl a podobný způsob trávení volného času jako oni. Snadněji se s nimi identifikují, protože si mohou představovat, jaké by to bylo, stát na jejich místě.

Leckdy se youtubery nechají inspirovat a začnou sami vytvářet obsah, který by mohli někde na internetu zveřejnit. Spousta z nich ho nakonec nepublikuje, ale říká si, že by někdy mohla. To bývá taky jedním z důvodů, proč si příslušníci generace Z natáčejí videa při aktivitách ve fyzickém prostředí. Jednak je sdílejí na svých soukromých profilech na sociálních sítích, ale zároveň někdy taky přemýšlejí, že by to mohl být dobrý materiál pro nějaký jejich youtuberský počin.

Setkal jste se coby terapeut s dospívajícími, kteří se o kariéru youtubera skutečně pokoušeli?

Mluvil jsem s několika dospívajícími, kteří z pasivního sledování youtuberů přešli na aktivní přidávání obsahu na YouTube. Rizikem v takových případech je, že mohou sklidit kritické nebo škodolibé reakce, na které vůbec nejsou připravení, a ty jim mohou ublížit. Od některých mladých youtuberů jsem navíc slyšel, že když začali být úspěšnější, školní kolektiv, v němž do té doby bez problému fungovali, je začal odmítat. Proto bych rodičům zejména v případě dětí do 15 let doporučoval, aby se svými potomky o přidávání obsahu na internet komunikovali a před nepříjemnými reakcemi je chránili.

Mnozí rodiče ale nemají s komunikací na sociálních sítích ani s hraním počítačových her vlastní zkušenost. Jak by tedy měli o používání digitálních médií se svými dětmi v ideálním případě komunikovat?

Ideální je neautoritativní a partnerský dialog s dětmi založený na vzájemném vysvětlování. Rodiče by se měli zajímat o to, co jejich děti na internetu dělají, jaký obsah tam přidávají a jaký konzumují. Zároveň by se měli snažit, aby internet byl jen jednou z mnoha aktivit, kterým se jejich dospívající potomci věnují. Pokud už rodiče hodlají on-line aktivity svých dětí nějak omezovat, měli by o nich sami něco vědět a nereagovat jen na základě vlastní autority a předsudků. Proto rodičům doporučuju, aby si před tím, než budou něco odsuzovat a shazovat, nechali svými dětmi daný obsah nebo aktivitu ukázat.

Přestože se jim ten obsah nebo aktivita nemusí zamlouvat, neměli by je, pokud nejsou nějak závadné, dětem zakazovat a jenom dohlížet na to, aby se naučily volný čas trávit i fyzickými aktivitami a udržovat se v kondici. V téhle souvislosti bych rád zmínil taky problémy s nadváhou a hlavně s pozorností. Pokud dospívající namáhají mozek u nějakého technologického zařízení, mohou mít druhý den problém udržet pozornost ve škole. Pokud dítě tráví volný čas především u počítačových her, chybí mu pak fyzické vyplavení adrenalinu, který se v něm při hraní nahromadí a může způsobovat podrážděnost, problémy s usínáním a nesoustředěnost. Proto je tak důležité hraní kombinovat s fyzickými aktivitami.