O týden později sedím na patníku na zastávce v centru Prahy a čekám po práci na tramvaj. Zažívám těžkou podovolenkovou kocovinu, je mi totálně na nic, je mi smutno, jako Tarzan si chci rozervat triko a utéct zpátky do divočiny. A pak si všimnu, že mi po nohou lozí mravenci. Je mi líp, všechno je totiž jedno.
