U nastupující generace se prodlužuje období, ve kterém její členové hledají sami sebe. Jak ovšem upozorňuje sociolog Martin Buchtík, množství a dostupnost životních cest, kterými se mohou ubírat, zároveň přináší riziko, že u žádné z nich dlouho nevydrží. Obraz mladého člověka, který cestuje, zakládá start-upy a žije ekologicky, navíc podle šéfa agentury STEM odpovídá jen větší polovině dvacátníků.

Často se mluví o tom, že dnešní mladá generace dospívá později. Ve kterých směrech a co k tomuto trendu přispívá?

Není nejmenších pochyb, že mladí lidé dnes dospívají později v otázkách ekonomické samostatnosti, což je dané prodlužující se dobou vzdělávání. Současně platí, že u současných dospívajících vznikla nová životní etapa, se kterou lidé, kteří dospívali okolo začátku nového tisíciletí, ještě neměli takovou zkušenost. Tato etapa je důsledkem rozvolnění pravidel ve společnosti. Dnes se od mnoha mladých lidí neočekává, že během pevně daného počtu let dokončí školu a potom hned nastoupí do pracovního procesu.

Tekutost sociálních norem dává vzniknout životnímu období trvajícímu přibližně od 23 do 31 let věku, které členové mladé generace vyplňují různými způsoby – cestováním, studiem, budováním partnerského vztahu, zakládáním kapely, start-upu a podobně. Všichni v něm každopádně hledají, co od života chtějí. Takové množství variant ovšem velmi dráždí příslušníky starších generací, kteří nic podobného nezažili, a proto mají pocit, že mladší ročníky se svým časem nakládají nehospodárně. Nutnost rozhodnout se, kterým směrem se v životě budou ubírat, může zároveň pro spoustu mladých lidí představovat past. Skutečnost, že vás společnost nikam jednoznačně nesměruje, totiž může být paralyzující.

Takže větší svoboda, kterou generace rodičů vyrůstajících za totality předhazuje svým dětem, může paradoxně působit jako větší tlak?

Ano, mladí lidé mohou cítit větší tlak, nemusí vůbec vědět, co si s množstvím možností počít, a kvůli nedostatku plánů mohou skákat od jednoho pokusu k jinému a nedovedou nikde zakotvit. V důsledku toho pak napříč mladou generací dochází k velké roztříštěnosti životních stylů a je složité všechny její členy nějak jednotně charakterizovat. Lidi, kteří k této generaci nepatří, to mnohdy vede k nepřiměřenému zjednodušování. Buď mladší ročníky odsoudí a řeknou, že mají nekonečno možností, nebo vezmou jen výsek mladé generace, kam patří její úspěšnější a kosmopolitnější příslušníci, a hovoří o něm jako o běžném vzorku této populace.

Vybírat ze zdánlivě nekonečného množství životních drah si navíc mohou dovolit jen mladí lidé z vyšších socioekonomických vrstev, nebo ne?

U členů mladé generace z nižších socioekonomických vrstev je množství variant životních stylů mnohem limitovanější. Třetina českých domácností nemá naspořené víc než deset tisíc korun. To u mladých lidí omezuje nejen například možnost vycestovat, ale i šance jít na vysokou školu. Pokud má potomek vysokoškolsky vzdělané rodiče, tak je šestkrát vyšší naděje, že půjde na vysokou školu, než u jeho vrstevníka, jehož rodiče prošli jenom učňákem. Sociální nerovnosti se přenášejí z generace na generaci. Zatímco lidé, kteří dospívali kolem roku 2000, ještě žili z polistopadového étosu a věřili, že budou posuzovaní podle svých schopností, dnes se legitimita tohoto pohledu rozpadá. Ukazuje se, že to takhle nefunguje.

Vděčnou mediální zkratkou také bývá přesun mladé generace od důrazu na vysokou mzdu, luxusní bydlení nebo dovolenou v exotických destinacích směrem k hledání naplnění v práci či starosti o životní prostředí. Je tato proměna hodnot z materialistických na postmaterialistické taky jen mýtus?

Samozřejmě. Stereotypní obraz mladého člověka, který hodně cestuje, neustále se z vlastního zájmu vzdělává, žije ekologicky a efektivně využívá nové technologie, splňuje jen trochu větší polovina dnešních dvacátníků. Zároveň by přitom stejný obraz platil i na takových 25 procent padesátníků a šedesátníků. Také zájem o veřejné dění a budoucnost je mezi příslušníky mladé generace spíše ojedinělá tendence, přestože ti, kterých se týká, bývají hodně aktivní, a tak se o nich na veřejnosti dost mluví. Určitý posun v hodnotách můžeme určitě pozorovat i mezigeneračně. Obecně se ale zdá, že pro příklon k postmaterialitickým hodnotám není důležité ani tak to, kolik vám je let, jako spíš to, jaké je vaše socioekonomické zázemí. Názor na to, jak má společnost vypadat a na jaké hodnoty má klást důraz, si vytváříme podle své aktuální sociální situace. Abychom se začali zajímat o to, jak chránit životní prostředí nebo jaká práce by nám skutečně dávala smysl, musíme mít nejdřív nasycené klíčové materiální potřeby.

Tím, jak se mladí lidé kvůli studiím i práci přesouvají do větších měst, narážejí na překážku vysokých cen bytů. Jak velký problém to pro ně aktuálně představuje?

V tuhle chvíli představuje bytová krize akutní problém zejména pro Prahu a Brno. Další krajská města mají totiž stále významné možnosti v kapacitách suburbánní zástavby. Výhledově se situace ale dotkne i těchto měst a stane se tak celorepublikovým problémem. Ve velkých městech západní Evropy už tahle krize do své poslední fáze doběhla, ale zároveň se tam objevují inovativní opatření, jak s krizí pracovat. V Česku tento problém umocňuje někdy až hysterická snaha nedotknout se svobody vlastnictví. Od 90. let je v nás hluboce zakořeněné přesvědčení, že spoustu věcí dokáže vyřešit jen trh, takže jakákoli inovativní opatření, která stojí na předpokladu, že to trh nezvládne, dostávají nálepku příliš levicových návrhů.

O posouvání ekonomické samostatnosti jsme už mluvili. Odsouvají mladí lidé na později i dlouhodobé partnerské vztahy a zakládání rodiny?

Tlak společnosti, aby se mladý člověk hned po dokončení školy odstěhoval od rodičů, uzavřel sňatek a založil vlastní rodinu, polevuje. Reálný socialismus ho předtím dlouho přiživoval tím, že měly mladé sezdané páry větší šanci získat byt. Představy dnešních mladých lidí o tom, jak má vypadat partnerský život, se sice naproti tomu dost rozvolňují, ale zhruba tři čtvrtiny žen a dvě třetiny mužů ve věku okolo 20 let si pořád představují svou budoucnost v klasickém manželském soužití. Mediálně vděčné fenomény jako polyamorie nebo celoživotní status single jsou opravdu jen okrajové záležitosti.

Jak se mezigeneračně mění očekávání, která na partnera mladí lidé kladou? Přesouvají se od pragmatických otázek materiálního zabezpečení a péče o děti spíše k vzájemnému porozumění, společným zájmům a podobně?

Když uděláme krátký historický exkurz, tak zjistíme, že myšlenka moderního manželství má kořeny už v romantismu 19. století. Tehdy se začala lámat představa, že manželství má především ekonomickou funkci, ke které přispívala skutečnost, že velkou část sňatků do té doby předem domlouvali rodiče. Po první světové válce nabývá romantická verze manželství na významu, přestože důraz na jeho ekonomickou funkci přetrvává a postupně se vytrácí až po druhé světové válce, která v některých zemích změnila pohled na pracující ženy. S rozšířením antikoncepce se pak proměňuje i význam prokreační funkce partnerského vztahu, jelikož párům umožňuje kontrolovat, kolik bude mít dětí. Ruku v ruce s tím se uvolňují sexuální normy, protože riziko nechtěného početí je nižší a mizí tak i výlučnost sexuální funkce partnerského vztahu. Díky tomuto vývoji se dnes do diskuse nad tím, co od partnerství očekáváme, daleko víc dostávají témata jako vzájemná důvěra, pochopení, intimita a slaďování kariéry a vztahu.

Zajímavý trend týkající se mladé generace, který platí i pro vztahy, je větší důraz na vizualitu. Existuje taková zajímavá hypotéza, že mladý jste, když si na internetu pustíte radši video, a starý, když si místo toho přečtete článek. U vztahů se pak důraz na vizualitu projevuje jejich přesunem do kyberprostoru, kde jsou daleko více veřejně vidět.

Zmínil jste, že příslušníci mladé generace dávají před textem přednost videím. Všímáte si u nich v souvislosti s přístupem k médiím i nějakých dalších zajímavých trendů?

Právě v konzumaci médií se mladá generace od těch starších jednoznačně liší. Zatímco pro lidi v předdůchodovém věku hrají papírová média klíčovou kulturní a sociální roli, protože na ně byli celí život zvyklí, když uvidíte mladého člověka s tištěnými novinami v ruce, znamená to, že se hodně zajímá o veřejné dění. Další zajímavý trend se odehrává i napříč mladou generací, když ji podle věku rozdělíme na jednotlivé mikrogenerace, a spočívá v naprostém nepochopení některých s technologiemi spjatých fenoménů. Například youtuberství může být pro lidi okolo 30 naprosto nepochopitelné a hodné odsouzení, kdežto pro lidi kolem 20 představuje úplně samozřejmou součást jejich dospívání, a proto naopak nerozumějí, jak se jejich o několik let starší současníci mohou dívat na lineární televizní vysílání.

Dnešní mladí lidé mají taky díky technologiím mnohem širší prostor, jak vstupovat do vztahů, koníčků, zaměstnání a vlastně všech sociálních interakcí a jak z nich zase snadno vystupovat. Náklady najít si na internetu nový koníček nebo nového partnera stále klesají a nabídka se pořád zvyšuje. Každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo se každý měsíc pustí do nového koníčku, nadšeně vám o něm vypráví a pak ho odhodí a vymění za jiný.

Mladá generace tak podle mě čelí riziku, že se utopí v nekonečném karnevalu, a platí to nejen pro koníčky, ale i pro ty vztahy. Když totiž poznáte někoho nového, tak nastává stav zamilovanosti, ve kterém se cítíte skvěle, ale brzy se to láme a vy zjišťujete, že váš vztah má ve skutečnosti taky nějaké nedostatky. Zatímco dřív vás společnost díky svému tlaku u vztahu, koníčku nebo práce držela, v současnosti už to nedělá a možnost najít si něco nového je zároveň velmi dostupná. Z toho pro mladé lidi vyplývá nebezpečí, že se zacyklí jen v kruhu krátkodobých zdánlivých pout založených na pozitivních emocích, ale nebudou si ve svých vztazích, zájmech a zaměstnáních vytvářet žádné skutečné závazky. Bez sítě těchto reálných závazků se v případě problému nemáte na koho obrátit a vypadáváte ze společnosti ven.