Dne 17. prosince 1938 vyšel v časopise Mladý hlasatel historicky první díl komiksu Rychlé šípy. Seriál z dílny spisovatele Jaroslava Foglara a kreslíře Jana Fischera se stal netušeným fenoménem. Ovlivnil celé generace dětí, které zakládaly podobné kluby a toužily se vyrovnat obdivované pětici: Mirkovi Dušínovi, Jarkovi Metelkovi, Jindrovi Hojerovi, Červenáčkovi a Rychlonožkovi. Tito hrdinové dodnes žijí v nejrůznějších knižních reedicích, v divadelních hrách, písních i v četných parodiích. A navíc tenhle časopisecký seriál předznamenal směřování českého komiksu na desítky let dopředu.
Jak to všechno začalo
„Ráno v kanceláři jsem vytvořil seriál Černí jezdci řádí,“ napsal si Jaroslav Foglar do deníku 30. listopadu 1938. Podrobný scénář vznikl v redakci nakladatelství a vydavatelství Melantrich jen o několik dní později. „A pak zbývalo pouhých třináct dní, aby první díl příštího kultovního komiksu, záhy přejmenovaného na Rychlé šípy, výtvarně pojednal Jan Fischer,“ popsali zrod komiksu 17. prosince 1938 v 7. čísle IV. ročníku časopisu Mladý hlasatel autoři výstavy, která před pěti lety připomněla Rychlé šípy ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí.
Jaroslav Foglar nastoupil do vedení redakce Mladého hlasatele právě v roce 1938 a jeho úkolem bylo mimo jiné zvýšit náklad časopisu. To se mu povedlo, i díky ohromné popularitě komiksu Rychlé šípy se magazín dostal z desetitisícových na stotisícové náklady. Komiks vznikl i proto, aby čtivě instruoval a motivoval živelně vznikající kluby Mladého hlasatele. Časopis totiž v roce 1937 přišel s výzvou, aby se děti sdružovaly do čtenářských klubů a prožívaly s nimi dobrodružství, toulky přírodou i hraní her. Autoři netušili, že budou vznikat tisíce klubů po celé republice a že redakci zaplaví tisíce zvídavých dopisů.
Jak se rodily Rychlé šípy
Nerodily se úplně snadno a z prvních dílů je vidět, že tehdy ještě nezkušený komiksový autor Jaroslav Foglar i kreslíř Jan Fischer (na obrázku) zprvu tápali. Původně se kreslené příběhy jmenovaly Černí jezdci (Černí jezdci řádí, Černí jezdci se mstí, V doupěti Černých jezdců…). Vyznačovaly se určitou brakovostí a drsností.
Jak se měnily Rychlé šípy
V prvním dílu mají Černí jezdci šátky přes ústa, pověsí svázaného Jarku Metelku na dřevěnou ohradu a pak ho bombardují tenisovými míčky. Redakci se přílišná krutost nezdála, oba tvůrci museli ubrat a v této podobě pak už při dalších reedicích první díl nikdy nevyšel. Jarka již později nevisí na ohradě, jen před ní stojí. A Černí jezdci už nemají šátky přes obličeje.
Jak vznikl klub Rychlých šípů
Jarka Metelka je jedinou postavou Rychlých šípů, která se 17. prosince 1938 v prvním díle objevila pod svým jménem. Vysvobodí ho Mirek Dušín, ovšem čtenář se až v dalším díle dozví, že jde o Mirka. Oba pak zachrání Jindra Hojer a tato trojice založí klub Rychlých šípů. Proto má klub na vlajce jen tři šípy. V dalších dílech se k nim připojí dvojice kamarádů Červenáček a Rychlonožka, opět poté, co hochům pomohou proti Černým jezdcům.
Jak se z Rychlých šípů staly celebrity
„Rychlé šípy získaly status ne nepodobný dobovým filmovým hvězdám. Scenárista dokonce přímo do seriálu zařazoval epizody, v nichž se 'běžní' chlapci pokoušejí setkat se svými oblíbenými hrdiny,“ napsal historik a propagátor komiksové tvorby Tomáš Prokůpek (na snímku) v antologii k osmdesáti letům slavného komiksu Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství. Čtenáři komiksu k jeho hrdinům obdivně vzhlíželi a chtěli se svými kamarády prožívat podobná dobrodružství. „Scenáristovy didaktické ambice se skutečně naplňovaly,“ konstatuje Prokůpek.
Spolupráce F & F
Foglar s Fischerem svůj komiks postupně vylepšovali a zřejmě netušili, že svou prací udávají podobu českého komiksu na další desítky let dopředu. Na výstavě velkoformátových plakátů Rychlých šípů ve Skautském institutu bylo možné vidět i ukázku z Foglarova scénáře k dílu Rychlé šípy zvou Tlouštíka včetně poznámky v rohu scénáře, kterou adresoval Fischerovi: „Doktore, dělej malé bubliny, ať je na obrázku taky něco vidět. Obrázek, kde jsou jen figury, hochy nezajímá.“
Časopis Vpřed
Mladý hlasatel byl v květnu 1941 protektorátními úřady zakázán. Do té doby stihl vydat celkem 113 pokračování Rychlých šípů. Po válce vycházel komiks v časopise Vpřed, ten byl pro změnu v roce 1948 zakázán příslušnými komunistickými úřady. Do té doby vydal 103 pokračování.
Časopis Rychlé šípy
Třetí éra Rychlých šípů nastala na konci 60. let v časopise přímo nazvaném Rychlé šípy, kde kromě starých příběhů vyšlo i 87 nových. Autor byl vždy jeden – Jaroslav Foglar. Mezi ilustrátory se po prvním (a těžko překonatelném) Janu Fischerovi vystřídali Václav Junek, Bohumír Čermák a Marko Čermák.
Poslední díl Foglarova komiksu
Marko Čermák nakreslil poslední díl Rychlých šípů po dlouhé pauze v roce 2009 na základě nalezeného pozapomenutého scénáře Jaroslava Foglara. Jmenuje se Rychlé šípy u železničního mostu.
Existovaly Rychlé šípy?
Klub Rychlé šípy neexistoval, ani pětice kluků, podle níž by Foglar komiks tvořil. Existovalo nicméně pět fotek hochů, podle níž Jan Fischer kreslil své komiksové hrdiny. A také podstatně novější snímek pětice chlapců, kteří byli Rychlým šípům podobní. Ten Foglar občas na besedách se čtenáři ukazoval a vydával hochy za pravé Rychlé šípy. Mlžením ohledně jejich existence chtěl dodat příběhu na poutavosti. Nicméně zcela vyfabulovaní jeho hrdinové nebyli. Většinou šlo o kompiláty povah, podob a příhod členů Foglarova skautského oddílu Pražská Dvojka (na obrázku). A jednoho autor včlenil do komiksu i s jeho podobou a skutečným jménem - je jím Jindra Hojer.
„Foglar byl ohromnej člověk, měl velkou imagination. Pracoval pro Melantricha a tam každej tejden měli takový comic strips. A jedním z nich byly Rychlý šípy. A on měl inspiraci, že měl Dvojku, která dělala všechny ty věci, který pak on dal do comics,“ řekl jeden z hochů Foglarovy Pražské Dvojky Boris Navrátil, zvaný Cyklon, pro Paměť národa.
Ne nadarmo se o Borisi Navrátilovi říkalo, že je „jeden z Rychlých šípů“. Do oddílu totiž chodil k Jestřábovi v době, kdy spisovatel pracoval na proslulém komiksu. Když pak Foglar natáčel gramofonovou desku s příběhy Rychlých šípů, pozval si i kluky z oddílu, včetně „Cyklona“. Ten ztvárnil Červenáčka (na fotce v dolní řadě vpravo, Foglar uprostřed za mikrofonem).
Postavy
Kde se odehrávají Rychlé šípy?
Publicista Miloš Dvorský pečlivě analyzoval veškeré knihy a komiksy Rychlých šípů a ze získaných indicií se snažil vyvodit co nejvíce faktů či alespoň domněnek. Vyvozuje například, že (alespoň ti komiksoví) hrdinové z Rychlých šípů žili v Praze, protože v díle Rychlé šípy v redakci jdou do pražské redakce Mladého hlasatele pěšky, bez příprav. Inspirační zdroj pro městská dobrodružství Rychlých šípů vidí například na Vinohradech, kde Foglar prožil své dětství. Kulisy pro jejich výpravy a tábory mohl dodat mix míst, které Jestřáb prochodil se svým skautským oddílem Pražská Dvojka, především pak Sluneční zátoka na Sázavě (na snímku pamětní deska na místě jejich tábořiště) a její okolí.
Kde jsou Stínadla?
Miloš Dvorský vyzdvihuje při pátrání po Stínadlech, respektive po místě, kde se autor inspiroval, starý Josefov (na snímku). Původně židovské ghetto, později chudinská čtvrť plná křivolakých uliček, průchodů a polorozpadlých, natěsnaných domů, území bez kanalizace, jež si v otřesných hygienických podmínkách žilo vlastním životem a nebylo radno do něj vstupovat. Přitom se nacházelo v samotném centru Prahy kousek od Staroměstského náměstí, tam, kde je dnešní luxusní ulice Pařížská. Ovšem na konci 19. století, ještě před Foglarovým narozením, byl Josefov zbourán, zbyly z něj jen Staronová židovská synagoga, starý židovský hřbitov a pár dalších staveb. Dalším inspiračním zdrojem mohlo být i staré centrum Ledče nad Sázavou, města, které se nacházelo nedaleko Jestřábova tábořiště ve Sluneční zátoce.
Kde žili kluci jako Vontové?
Podle Miloše Dvorského a jeho knížky Mýtus zvaný Stínadla se mohl Foglar inspirovat starými fotkami josefovského ghetta, ale pýcha Vontů a jejich nevraživost vůči jiným, „lepším čtvrtím“ by prý daleko lépe seděly na obyvatele oblasti Na Františku (okolí dnešní stejnojmenné nemocnice a Anežského kláštera). Výpady kluků z Františku proti klukům ze sousedních čtvrtí prý byly pověstné a pramenily z chudoby jejich čtvrti a závisti vůči okolí. Tyto okolnosti byly podle Dvorského spisovateli známy a Pražská Dvojka měla být i svědkem některého z incidentů.
Navíc zde najdeme rozdělovací tramvajovou třídu, která tento jiný, „stínadelský“ svět oddělovala – dnešní Revoluční třídu. A ještě další stopa – u Haštalského náměstí najdeme ulici s názvem Řásnovka (na snímku). Foglar napsal knihu Tajemná Řásnovka – o dětech z tajemné čtvrti, které hrají zvláštní hru Fan-Tan…
Červenáček na vozíku
K osmdesátinám Rychlých šípů sestavil komiksový autor a editor Tomáš Prokůpek antologii Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, do níž přispěla svým příběhem padesátka nejlepších českých a slovenských komiksových autorů. Kniha vyšla v nakladatelství Akropolis a ukázky byly k vidění i na výstavě v pražské Lucerně s názvem Pocta Rychlým šípům. Sám editor antologie se nestačil divit, jak široká škála prací se sešla – od těch pietních, které se drží původního stylu, až po velmi neortodoxní. Čtenáři tak mohou vidět starého zarostlého Rychlonožku v hospodě čtvrté cenové skupiny, jenž říká „TVL“, nebo také stařičkého Červenáčka na invalidním vozíku, Jarku Metelku v batikovaném tričku či alternativně žijícího Mirka Dušína s vlasy do culíku.
Rychlým šípům jsem v dětství záviděla jejich partu a snažila jsem se založit klub ze svých kamarádek – nějak se to bohužel nechytlo. O prázdninách jsme ale s kamarádkami plnily bobříky, pamatuju se hlavně na bobříka samoty, kdy jsem seděla na dně strže, abych nikoho neviděla a mě nikdo nespatřil, žrali mě komáři a já, zabalená od hlavy k patě do deky, jsem si krátila čas počítáním, kolik jich zabiju. Vydržela jsem a bobříka splnila a pamatuju si ten vítězoslavný pocit, když jsem se vracela domů. Pak přišla fáze, kdy si člověk z té vzornosti a ušlechtilosti utahuje, ale přes zdravý odstup přetrvává vzpomínka na silné emoce, na to přesvědčení dětské duše, že zlo a dobro se dá dobře oddělit, a když se chce, tak to jde.
Lucie Lomová (1964)
Rychlé šípy mám spojené se Skautem, černobílými výtisky rozmnožovanými na xeroxu a také s televizním seriálem Záhada hlavolamu. Jan Tříska v roli tajemného Široka je zkrátka český Batman!
Karel Jerie (1977)
Rychlé šípy byly vždy až nadlidsky dokonalými vzory, což dnes nutně vyvolává ironický úsměv. Rozhodl jsem se je přesadit do doby a prostředí mého dětství a trochu je polidštit. Uprostřed devadesátkového sídliště už nejsou vzory, ale alternativou. Výstřední outsideři a naivní milovníci přírody. Svému okolí jsou spíš pro smích, ale o to více stojí při sobě a tím větší je jejich odhodlání pomáhat slabším.
Marek Berger (1987)
Komiksy jsem měla vždycky ráda, ale v případě Rychlých šípů víc než komiksy utkvěly v mém srdci knižní příběhy. Ta strašidelná atmosféra, když hoši četli deník Jana Tleskače, a všechna napínavá dobrodružství ve Stínadlech… Vždy se k nim budu ráda vracet.
Ester Kuchynková (1993)
Rychlé šípy 85
Skautská nadace Jaroslava Foglara připomíná 85 let od prvního dílu Rychlých šípů reedicí prvního souborného vydání jejich příběhů z roku 1940. Výtěžek z prodeje má putovat na výstavbu a rekonstrukci skautských kluboven. Místo dárku k narozeninám mohou zájemci přispět do sbírky, z jejíhož výtěžku nadace vydá Foglarovo dílo Záhada hlavolamu v ukrajinštině. „Zveme všechny fanoušky Rychlých šípů, aby přišli na hochy zavzpomínat ke Šmejkalovic ohradě, která bude instalována na Kampě před Skautským institutem v Rybárně,“ říká Roman Šantora ze Skautské nadace Jaroslava Foglara. Vzkazy bude na místě možné psát do nedělního večera. „Následně je možné v kavárně Rybárny zakoupit mapu k rodinné hře Stínadelská tajemství, vyrazit do uliček Malé Strany a nechat se vtáhnout do minulosti Stínadel,“ doplňuje Šantora.
Použité fotografie:
Archiv Skautského institutu
Česká televize
Nakladatelství Akropolis
Post Bellum / Junák - český skaut
Repro z výstavy Pocta Rychlým šípům
Shutterstock
Skautská nadace Jaroslava Foglara
Wikimedia Commons - autor neznámý (CC-PD)
Wikimedia Commons – Jan Polák (CC BY-SA 3.0)
Zuzana Hronová