Domácí násilí není jen potyčka, při níž padne pár nadávek, pohlavků nebo výhrůžek. Jde o dlouhodobé a opakované fyzické, psychické, sexuální nebo ekonomické týrání, které na obětech zanechává doživotní stopy.
Nejčastěji se týká žen, nevyhýbá se ale ani mužům. Pokud je mu vystaveno dítě, je automaticky považováno za oběť bez ohledu na to, zda se stalo cílem agrese. Životem v podobné rodině je totiž těžce traumatizováno a hrozí, že tento model převezme a později se samo stane agresorem nebo obětí.
S domácím násilím v nějaké formě má zkušenost až třetina lidí. Češi toto téma vnímají velmi citlivě a vážně, přesto kolem něj panuje řada mýtů i stereotypů.
On-line deník Aktuálně.cz proto připravil velký speciál, ve kterém nechal promluvit tři oběti domácího násilí – Janu, Milana a Annu –, a výzkumnice i odborníky ze strany policie, práva a neziskových organizací, kteří se tomuto tématu dlouhodobě a systematicky věnují.
Projekt vznikl za podpory 
Jana: Už nechci být oběť. Přijala jsem podřízenou roli, muži mi posouvali hranice
S bývalým partnerem zažila nenápadné psychické manipulace i agresivní výlevy. Nevědomky opakovala vzor, který znala z dětství od svých rodičů, a snášela domácí násilí posílené mužovými sklony k závislostem. Přesto se poté, co od něj odešla, neutápí v sebelítosti ani výčitkách. Fotografka Jana Bergerová totiž věří, že aby se s tvrdou zkušeností vyrovnala, musí opustit roli oběti a najít ztracené sebevědomí.
Kdyby člověk Janu Bergerovou potkal na ulici a nic o ní nevěděl, řekl by si podle jejího srdečného širokého úsměvu a jiskry v očích, že se jí v životě muselo všechno vydařit. Přitom to není tak dávno, co si sedmatřicetiletá fotografka a bývalá divadelní produkční prošla toxickým vztahem s otcem svých tří dcer a odnesla si z něj mnoho šrámů na duši. Když se příběh o zraněném sebevědomí, které jí nedovolovalo vykročit z role oběti, pokouší odvyprávět, vrací se až hluboko do svého dětství.
„Otec byl alkoholik. Když mi bylo pět, byla jsem svědkem jeho agresivity. O rok později se rodiče rozvedli, soud nás s bráchou svěřil do máminy péče a s tátou jsme se dlouho skoro vůbec nevídali. Máma nás před setkáním s ním chránila, což jí nemám za zlé. Byl to její způsob, jak se s traumatem vyrovnat,“ vzpomíná Jana.
Během dospívání o domácím násilí s matkou skoro nikdy otevřeně nemluvila. Vzorce nezdravého vztahu, které viděla u svých rodičů, jí však zůstaly v podvědomí a některé vzpomínky nedokázala pustit z hlavy. „Utkvěl mi zážitek, kdy chtěl táta v opilosti mámu uhodit a já jsem se mezi ně postavila, abych ji chránila. Myslím, že jsem si takové situace v dětství uložila jako normu a později jsem si nevědomky hledala podobné partnery, jako byl můj táta,“ uvažuje Jana.
Než se ale narušené vazby s rodiči projevily v jejích partnerských vztazích, potkala sympatickou blondýnku ještě jiná tvrdá zkouška. Když byla teenagerkou, objevila se u ní porucha příjmu potravy, jejíž příčinu zpětně vidí právě v tom, že samu sebe nedovedla přijímat takovou, jaká byla. V patnácti letech, kdy bývá lidské sebevědomí obzvlášť křehké, na sebe dokázala být tak přísná, že během měsíce zhubla do stavu, do něhož se dívky bojující s anorexií či bulimií dostanou třeba až za půl roku.
„Ocitla jsem se v nemocnici na kapačkách. Nejdřív jsem tam strávila jen asi tři týdny, hrozně jsem to probrečela a donutila mámu, aby mě vzala na reverz domů. Doma jsem ale zhubla ještě víc než předtím a podruhé jsem na dětské psychiatrii skončila na tři měsíce. V tomhle věku se vám díky hospitalizaci sice podaří přibrat, když to je nezbytné, předepíšou vám prášky, ale téma sebepřijetí se vám jen tak psychicky zpracovat nepodaří a táhne se s vámi až do dospělosti,“ upozorňuje Jana.
Věřila, že partnery před závislostí zachrání
Kdykoli se pak dostala do stresujícího období, ať už to byla maturita nebo rozchod, měla sklony se s tlakem vyrovnávat tím, že nejedla. Přestože se u ní porucha příjmu potravy už znovu nerozvinula do nekontrolovatelných rozměrů, cítila Jana potřebu se k nedořešeným otázkám vlastní psychiky vrátit, a tak později začala docházet na rodinnou terapii. Tam pochopila, že si musí vyjasnit vztah ke svému otci, a na prahu dospělosti se ho odhodlala kontaktovat.
„Párkrát jsme se viděli. Přestože o tématu alkoholu jsem s ním tehdy mluvit nedokázala a on sám před nějakou hlubší debatou uhýbal, myslím, že mi to setkání v něčem pomohlo. Jako kdyby mi tam uvnitř něco zaklaplo a já přestala neustále něco hledat. Dokázala jsem si propojit obě dvě části sebe sama, mámu i tátu, ze kterých pocházím. Táta zanedlouho potom na následky alkoholu zemřel,“ popisuje.
K alkoholu se dlouho stavěla až přehnaně odmítavě. V době, kdy se její spolužáci na gymnáziu, jak už to tak u puberťáků bývá, rádi opíjeli, nemohla Jana skleničku něčeho ostřejšího ani vidět. Nechodila do hospod a alkohol pro ni byl tabu. Opakovaně se ale vrhala do vztahů s partnery, kteří měli na něčem závislost, ať už šlo právě o alkohol nebo marihuanu.
„Když pominu první lásku na gymplu, zažila jsem s muži tři dlouhodobé vztahy, které byly toxické. Nejspíš jsem podvědomě věřila, že partnery svou láskou před závislostí zachráním. Něco podobného v sobě asi měla i moje máma, která o tátově problému s alkoholem také věděla už ve chvíli, kdy spolu začínali chodit. Ve všech třech vztazích jsem také postupně začala ztrácet samu sebe, přijala jsem podřízenou roli a nechala partnera, aby dominoval. Tím, že jsem neměla vybudované zdravé sebevědomí, nedovedla jsem partnerovi jasně ukázat, kde jsou moje hranice,“ připouští Jana.
Náznaky toho, že se vztahy budou ubírat destruktivním směrem, během prvních měsíců neviděla. Ve své zamilovanosti se na varovné indicie dívala skrze růžové brýle. Když se ze strany svých partnerů posléze stále častěji setkávala s agresivními výbuchy, nedovedla si poradit a jen je tolerovala. Po všech svých zkušenostech považuje psychický nátlak za stejně zraňující, jako kdyby na ni muži vztáhli ruku. Fyzické násilí však pocítila až v posledním ze zmiňovaných vztahů a podle svých slov nikdy v životě nezažila moment, kdy by se cítila víc poníženě.
Podoby domácího násilí
- Fyzické útoky: Nejrozmanitější škála útoků agresora vůči tělu oběti, jako například facky, kopance, tahání za vlasy, škrcení, omezování v pohybu, bití nejrůznějšími předměty, zraňování řezáním, pálením, shazování na zem, otloukání například o zeď nebo podlahu a podobně.
- Psychické útoky: Mezi psychické útoky patří urážení, ponižování, výsměch, zastrašování křikem, neustálé kritizování, ale také kontrolování mobilního telefonu nebo e-mailu, kontrola toho, co oběť dělá, kde byla a proč, vyhrožování, vydírání, ničení věcí.
- Sexuální útoky: Jakékoliv vynucování sexu je násilím. Stejně tak například vynucování nepříjemných sexuálních praktik, povolnost získaná vydíráním nebo sex, k němuž se oběť uvolí v naději, že se vyhne jinému druhu násilí.
- Ekonomické útoky: Uplatnění kontroly nad financemi druhé osoby je opět projevem násilného chování. Podobně je tomu, pokud agresor oběť nutí například k přepsání majetku, odevzdávání peněz, zakazuje jí chodit do práce, manipuluje oběť do závislého postavení, kterého pak zneužívá.
- Sociální izolace: Agresor své oběti brání v kontaktu s rodinou a příbuznými, v sociálních kontaktech (kamarádi, přátelé, kolegové).
Trvalo půl roku, než sebrala sílu odejít
S otcem svých třech dcer se potkala před osmi lety a první náznaky toho, že něco není v pořádku, se objevily v době, kdy poprvé otěhotněla. Právě tehdy se ze strany partnera začaly stupňovat nátlak a zuřivé výstupy a nezanedbatelnou roli v tom sehrával jeho sklon k závislostem na návykových látkách. „Stačilo, když jsem s ním v něčem nesouhlasila, chtěla něco jiného než on. V každém vztahu mají lidé na některé věci různé názory, ale dokážou o tom spolu mluvit. Já jsem se dostala do stavu, kdy jsem měla pocit, že se nemůžu jakkoli projevit, že už nemůžu ani dýchat,“ svěřuje se Jana.
Psychický teror, se kterým se potýkala, se projevoval i v maličkostech a vyústil v permanentní strach, aby partnera něčím nerozčílila. „Normální člověk by partnerovi řekl, že něco takového nebude snášet, ale já jsem ho nechala, aby hranice toho, co ještě vydržím, dál a dál posouval. Takhle funguje každý vztah oběti a tyrana. Tyran zkouší, kam ho ještě pustíte. Buď se necháte ovládat, nebo mu jednou za čas neustoupíte a on vás začne citově vydírat,“ přibližuje Jana.
“O domácím násilí budeme hovořit tehdy, pokud se jedná o dlouhodobé a opakované násilí, které probíhá v určitém cyklu a jsou zde jasně rozdělené role. Na jedné straně je násilník, na druhé oběť a tyto pozice jsou neměnné. Oběť i pachatel jsou blízké osoby. Domácí násilí začíná nenápadně psychickým znevažováním, kontrolou a nabývá pak závažnějších forem. A k domácímu násilí dochází od blízkých, nejčastěji od členů rodiny. Při běžné hádce jsou dva rovnocenní partneři, kteří se pohádají a neprosazují svůj zájem mocí, mohou na sebe i křičet. Oproti tomu při násilí se jedná o nerovnováhu moci a k prosazení své moci použije násilník násilí.
Zdena Prokopová, Rosa – Centrum pro ženy
Během čtyřletého období od bývalého partnera několikrát odešla a několikrát se k němu znovu vrátila. Jedním z důvodů, který ji přitahoval zpátky, byly i její dcery – sama kdysi vyrůstala v rozpadlé rodině a moc si přála, aby její dcery měly oba rodiče. Zlomová situace, která ji přiměla vztah definitivně opustit, nastala v momentě, když bylo jejím mladším dcerám, dvojčatům, půl roku. Tehdy ji partner fyzicky napadl a všechny tři děti tomu přihlížely. „Věděla jsem, že nechci, aby dcery podobné situace zažívaly. Trvalo mi ale ještě asi půl roku, než jsem sebrala sílu na to, skutečně odejít,“ přiznává Jana.
Obešla se bez pomoci sociálních pracovníků a oporu našla u své matky a jejího muže. Ti přitom Janě dlouho nevěřili, jak tvrdým zkouškám ve vztahu čelí, protože bývalý partner dokázal manipulovat i je. Přesvědčily je až momenty, kdy toxické projevy jeho chování viděli na vlastní oči. „Zpětně se mi za to omlouvali, ale nic jim nevyčítám, protože i já sama jsem měla problém všechno prokouknout,“ zdůrazňuje Jana.
Její nejbližší přátelé situaci naopak často prohlédli, všímali si, v jakém vztahu se Jana zacyklila, a tak se jí snažili promluvit do duše. „Postupně to ale vzdávali. Štvalo je, že jim pořád jen pláču na rameni a nic se svým životem nedělám. Mrzelo je, že se jim nedaří mi pomoct, a tak už téma odmítali otvírat. Kdykoli totiž ze strany partnera přišlo udobřování, nalhávala jsem si, že přece jenom půjde do sebe, že se změní a všechno bude dobré,“ vysvětluje.
Proč ženy snášejí domácí násilí
- 1 Strach Strach z těch výhrůžek, že je násilný partner skutečně naplní. Nedávno mi volala jedna zoufalá paní, která popsala, jak jí manžel mlátí hlavou o zeď nebo o linku, jak do ní kope. A ona se bojí cokoliv udělat, protože věří, že kdyby něco udělala, on splní své výhrůžky. Nejčastěji to bývají věty typu „Jakmile to někde řekneš, tak tě zabiju.“ „Přijdeš o děti…“ a tak dále.
- 2 Ekonomická situace Žena má třeba pocit, že sama by to finančně nezvládla. Mohou to být i náboženské představy, že když jsem vdaná a věřící, musím toto trpět, což také není úplně v pořádku. Někdy by žena ráda odešla, ale bojí se, co tomu řekne okolí, pokud žije třeba někde na vesnici. Anebo jednoduše nemá kam odejít.
- 3 Děti Žena si říká, že kvůli dětem musí ten vztah udržet. Přitom právě kvůli dětem, pro jejich bezpečí a psychickou pohodu by v takovém soužití pokračovat neměla. K tomu násilí také může docházet jen jednou za čas, třeba jednou za pár měsíců, násilný partner se omluví a klientky často věří, že se změní.
Zdena Prokopová, Rosa – Centrum pro ženy
Jediná cesta? Přijmout minulost a nic netajit
Dobré a snadné to ale nebylo ani poté, co bývalého přítele opustila. Čekalo ji vleklé soudní vyrovnání péče o děti. „Některé věci mezi námi nejsou ani po letech harmonické. Jsem ale ráda, že má o děti zájem a ony mají šanci si k němu vybudovat vztah po svém. Horší by bylo, kdyby svého tátu vůbec neměly šanci poznat,“ myslí si Jana.
Když absolvovala nejrůznější formy terapie a koučování, uvědomila si, že ji v nezdravém vztahu udržoval podvědomý sklon zůstávat v roli oběti a trpět. Věří, že kdyby zkušenost s domácím násilím neměla už v dětství na příkladu rodičů, měla by dostatečné sebevědomí na to, aby si řekla, že si ve vlastních vztazích zaslouží něco lepšího. Proto se dnes nechce utápět v sebelítosti nebo zášti. Jediná cesta, jak se z naučených vzorců dostat ven, je roli oběti opustit a přijmout realitu, ať už je jakkoli těžká.
Pořád se jí stává, že o sobě v některých situacích začne přehnaně pochybovat nebo se litovat, ale už si to dokáže sama uvědomit a vystoupit z naučeného způsobu uvažování ven. „Není to lehké, ale dá se to zvládnout. Na začátku musí být rozhodnutí a potom jdete krůček po krůčku. Musíte se otevřít změně a pracovat sama na sobě. Přála bych si, abych všem ženám, které jsou zacyklené, mohla trochu téhle naděje předat,“ říká Jana. S razantní změnou jejího myšlenkového nastavení jí pomáhá také nový přítel, kterého poznala před rokem.
Na policii volá žena, že jí manžel ubližuje. Jaký je další postup?
“Hlídka Policie ČR vyjíždí na místo a analyzuje situaci. Oddělí od sebe násilnou a ohroženou osobu. Dále zjišťuje přítomnost znaků domácího násilí – dlouhodobost a opakovanost, jasné rozdělení rolí na agresora a oběť, případnou eskalaci. Za tím účelem shromažďuje a zaznamenává veškeré důkazy z místa činu, které mohou být užitečné pro další vyšetřování nebo řízení před správním orgánem, zejména stopy po předchozím násilí na osobách či věcech, výpovědi účastníků incidentu, svědků a podobně. Pokud hrozí riziko dalšího útoku, je pachatel vykázán. Jestliže na základě provedených důkazů policie dospěje k tomu, že zahájí trestní řízení, věc přebírá kriminální policie a zahajuje potřebné úkony. Vyslýchá všechny zúčastněné včetně svědků. Sdělí pachateli obvinění a dále postupuje ve vyšetřování, které může vyústit v podání návrhu na obžalobu.
Jolana Mosleh, Policie ČR
Po rozpadu posledního vztahu přitom byla přesvědčená, že už nikdy s žádným mužem žít nedokáže. „Říkala jsem si, že radši budu po zbytek života sama, než aby se cyklus, kterým jsem si prošla, znovu opakoval. Když jsme se ale poznali, věděla jsem, že to je silný člověk, který to se mnou ustojí, a že se jen nesmím bát s ním o všem mluvit a důvěřovat mu. Strach z dalšího vztahu se mi postupně povedlo překonat,“ usmívá se Jana nad nečekaným happy endem svého příběhu.
Důležitým krokem pro ni byl také moment, kdy svou zkušenost s domácím násilím a s poruchou příjmu potravy sdílela na sociálních sítích. „Ve chvíli, kdy člověk dokáže celý svůj příběh i sám sebe v tom příběhu přijmout a upřímně o tom vyprávět, tak je to za ním, i když to může znamenat, že vystoupí ze své komfortní zóny,“ podotýká Jana.
Protože je fotografkou, vyzvala nedávno další ženy, které mají s podobnými těžkostmi osobní zkušenost, aby se jí ozvaly a zapojily se do jejího projektu Přijmi se ve své kráse. Jeho prostřednictvím chce Jana každé zúčastněné ženě pomoct, aby nalezla a přijala vlastní krásu, pro začátek třeba před objektivem jejího fotoaparátu. A protože se nápad dočkal pozitivní odezvy i mezi terapeuty, uvažuje do budoucna také o organizování ženských skupin, kde by ženy tíživá témata mohly mezi sebou sdílet.
Test: Jste obětí domácího násilí?
1Byli jste napadeni vaším partnerem či partnerkou vy, vaše děti nebo domácí mazlíček? ANONE
2Vyhrožoval/a vám partner či partnerka zabitím? ANONE
3Použil/a proti vám partner či partnerka zbraň nebo nějaký předmět nebo vám tím vyhrožoval/a? ANONE
4Nutil/a vás partner či partnerka k nějaké sexuální praktice nebo chování pro vaší vůli? ANONE
Osoby, které odpověděly „ano“ na některou z těchto otázek, se ocitly v bezprostředním nebezpečí. Doporučujeme vám vyhledat pomoc nebo kontaktovat nejbližší specializovanou službu pro oběti domácího násilí. Užitečná je i aplikace v mobilním telefonu s názvem Bright Sky. Její česká verze je zdarma ke stažení na App Store a Google Play. Obětem pomůže vyhodnotit jejich situaci, nabídne rady a kontakty, bezpečné uložení snímků i spojení s policií. Pokud se cítíte v ohrožení, volejte linku 158.
Zdroj: Bright Sky
Podmínka za kruté týrání vlastní ženy? Absurdní, říká advokátka Lucie Hrdá
Domácí násilí je provázeno mnoha mýty. Myslíte, že se týká převážně nižších sociálních vrstev, oběťmi jsou submisivní ženy a pachatelé nevynikají příliš vysokým vzděláním? Pak se stejně jako poměrně velká část společnosti mýlíte. Podle advokátky Lucie Hrdé, která se touto problematikou zabývá již 18 let, je týrání záležitostí celé populace. Provází páry heterosexuální i homosexuální, ženy i muže různého vzdělání, věku či ekonomického zajištění. „Veřejnost se mylně domnívá, že pachatel nemá dobrou práci ani školu. Lékaři a právníci ale třeba používají velmi sofistikované způsoby týrání,“ říká advokátka a za laické označuje i rozhodování mnoha soudců.
Kritizujete výši trestů, s jakou odcházejí pachatelé domácího násilí od soudu. Co přesně vám vadí?
Aby za mnohaleté brutální týrání a sexuální násilí dostal muž podmínku, protože se jedná o manželku, je špatně. Nikdo nemá právo na sex v manželství ani na jeho vynucování. Bohužel, veřejnost si neuvědomuje, že většina znásilnění se odehrává v partnerských vztazích. Jenže když to není ono přepadení v parku, kde vás cizí chlap zmlátí do bezvědomí, odtáhne do křoví a znásilní, tak se o znásilnění v očích mnoha lidí nejedná. Znala ho? Je to její kamarád? Tak to asi nebyla taková hrůza.
Takže být manželem je polehčující okolnost?
Neměla by být, ale často tomu tak je, i když to zůstane nevyřčené. Údajně je přece na sex s ním zvyklá. Možnost znásilnění v manželství si soudy vůbec neuvědomují. Nepřipouští si, že i zde velmi často dochází k výhružkám a užití fyzické síly. Žena se mnohdy ani nemůže bránit, protože vedle v pokoji spí jejich společné děti, které nechce vystavovat hrůznému pohledu, nebo je třeba na pachateli naprosto existenčně závislá. V případech partnerského znásilnění jsou pak následky o to horší. Závažného trestného činu se totiž nedopouští cizí člověk, ale někdo, kdo by vám měl být nejbližší. Soudy si často nedokážou představit, jak velké následky oběti domácího násilí nesou, ani to, v jaké hrůze žijí.
Můžete toto prostředí trochu přiblížit?
To není o tom, že vám manžel jednou za den řekne „kurvo“ a dá vám pár facek. Mnohem horší je neustálé peklo, strach z toho, co se odehraje, jak tomu předejít a změnit to. Ženy přemýšlejí, co mají dělat, aby se situace znovu neopakovala, a bojí se, co horšího ještě může přijít. V neposlední řadě pak bojují se studem. Smutné je, že nakonec vnímají takový život jako naprostou normu. Ztotožňují se s tvrzením pachatele, že si za to mohou samy. Toto všechno vede až k trvalým změnám na osobnosti, což soudy velmi podceňují. Proto za to, dle mého názoru, padají většinově podmínky.
Co u pachatelů spouští násilnou reakci
Výzkum mezi původci a původkyněmi domácího násilí Oddělení rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR řešil, co u pachatelů spouští násilnou reakci. Významná část uvedla, že pociťovali vztek, který se v nich hromadil, což následně spustilo násilnou reakci. Vztek spustil podle jejich slov stres či situace v práci, neuspokojivá finanční situace rodiny a pocit zodpovědnosti za ni, chování dětí či násilí mezi dětmi nebo hádka s partnerkou. Reakcí na onen vztek pak bylo násilí na partnerce, případně na dětech (např. facka).
Zdroj: vlada.cz
Máte konkrétní případ, který je podle vás extrémně bagatelizovaný?
Takových jsou stovky, tisíce, je velmi těžké si vybrat. Je to obecný problém. Ale mohu vám vyprávět příběh ženy, kterou manžel dlouhodobě týral, před dětmi jí dával nůž na krk a vyhrožoval, že ji podřeže. Po bytě chodil s kanystrem plným benzinu se slovy, že ji poleje a zapálí. Střílel ženě vedle hlavy pistolí, a přesto dostal podmínku. Nebylo to dokonce hodnoceno jako domácí násilí, ale jako trestný čin vyhrožování a vydírání.
Existuje naopak případ, kdy padl adekvátní trest?
Klientku velmi dlouho týral partner, ucpával jí pusu špinavými ponožkami, vyhrožoval vyřezáním hlasivek, bil ji a chtěl jí zabít psa. Po příchodu z práce se musela svléknout před bytem, prádlo dát do igelitu a vyprat ho. Ten nakonec dostal tři roky nepodmíněně. To je jedna z mála kauz domácího násilí za celý můj profesní život, kdy pachatel skončil ve vězení. Čtyři roky natvrdo dostal také muž, který mlátil partnerku kladivem do rakovinového nádoru, znásilňoval ji, vyhrožoval, chodil za ní z práce, v podstatě ji stalkoval. To byl nejbrutálnější případ, co jsem kdy zažila. A přitom za takový trestný čin hrozí osm let.
Prokázalo se v tomto případě u pachatele nějaké patologické chování?
Ano, byl závislý na pervitinu, ale znalci neshledali, že by byl kvůli tomu nepříčetný.
Takže šlo o někoho z nižší sociální vrstvy. Člověk si jen těžko dokáže představit, že by něco podobného udělal například lékař.
Tak to si právě úplně klidně představte, protože takové kauzy existují. Jednu naši klientku nutil partner pod pohrůžkou ublížení jejich společnému miminku k prostituci. Když šla na eskort k nějakému primáři, kam ji poslal, nevydržela to a svěřila se mu, že manžel má dole dítě a chce mu ublížit sekerou. Lékař ji místo pomoci znásilnil. Být násilníkem a přitom vysokoškolákem se nevylučuje.
Dá se přesto u pachatelů pozorovat nějaký vzorec chování?
Každý pachatel je jiný. Agrese ale samozřejmě pramení z toho, o jakého člověka se jedná. Může to být alkoholik, který pije a je agresivní, může to být chorobný žárlivec nebo někdo, kdo má chybně naučené vzorce z dětství. Viděl násilí doma a je to jediný způsob párové komunikace. Pachatelem bývá i někdo s poruchou osobnosti, sadista, ale těch je minimum. U domácích násilníků znalci žádné patologie neshledávají. Je to otázka jejich psychiky a chování ke konkrétní oběti.
Co prožívají násilníci
Většina pachatelů domácího násilí připouští, že u nich dochází ke ztrátě kontroly nad svým jednáním: „… vybouchnu, rupnou mi nervy a začnu křičet a vztekat se a můžu říct něco, čeho potom dodatečně lituju“, „… protože jsem si uvědomil, že v daný situaci se fakt neovládám a mohlo se stát i něco horšího. Teoreticky“, „A opravdu to byl amok, který jsem na sobě nikdy v životě nepoznal…“, „… nechtěl jsem jí ublížit, ale v tu chvíli jsem prostě už nepřemýšlel.“ Z tohoto vycházejí také programy pro původce a původkyně násilí, mezi jejichž cíle patří i to, aby se původci a původkyně násilí naučili své jednání kontrolovat.
Zdroj: vlada.cz
A oběti?
Tou se může stát úplně každý člověk. Vůbec nemusí být submisivní. Samozřejmě když někdo vyrůstá ve špatném prostředí, stává se obětí trestných činů častěji. Týrány ale mohou být i vysokoškolsky vzdělané ženy z dobrých rodin, které jsou finančně zajištěné. To je právě typicky laická představa, že se domácí násilí týká jen sociálně slabších, méně vzdělaných lidí. Naopak inteligentní pachatelé používají velmi sofistikované formy ubližování.
Například?
Lékaři třeba mlátí ženy bez zanechání stopy. Do vlasové části hlavy, kde se nevytvářejí modřiny. Do ledvin, kde to bolí, ale žádné stopy nezůstanou. Umějí páčit ruce tak, že se nezlomí, ale hodně to bolí. To samé policisté. Právníci umějí vydírat i vyhrožovat velmi jednoduše a nikdo jim to není schopen prokázat.
A jaký je poměr takových případů?
Od toho by měly být policejní statistiky, ale ty neodpovídají skutečnosti. Protože zatímco policie hlásí v době covidové pandemie pokles domácího násilí, hot linky neziskovek ohlašují až 40procentní nárůst. Většina případů se bohužel vůbec nehlásí, pravděpodobně více než 90 procent. Ze strachu, ze závislosti, ze studu, protože nevěří policii. Důvodů je spousta.
Myslíte si, že ženy se vdávají za úplně jinou osobu?
Samozřejmě. Nikdo se neseznámí tak, že ho partner hned na první schůzce zmlátí. Naopak v počátku jsou city velmi intenzivní, je to velká láska. Až později vás pachatel začne dostávat do područí. Začátky jsou pomalé, postupné, velmi plíživé. Nejdříve se sociálním omezováním, psychickým násilím, výhružkami, vydíráním, snižováním sebevědomí. Fyzické a sexuální týrání nastupuje až jako poslední, ve chvíli, kdy má pachatel kořist natolik jistou, že si to teoreticky může dovolit.
Oběťmi jsou i muži. Je pro muže snazší týrání nahlásit?
V Česku vládnou velké předsudky, takže přiznání je pro muže ještě složitější než pro ženu. Vysmívají se jim i policisté a soudy: „Co jste to za chlapa, když si doma nedokážete sjednat pořádek?“
Co by měla oběť udělat, pokud se odhodlá týrání nahlásit?
Primárně by ohrožení měli volat policii. V případě, že chtějí ohlásit dlouhodobé násilí, mohou se obrátit na kriminální policii. Zároveň existuje mnoho linek od neziskových organizací a intervenčních center zřizovaných státem. Oběti zde získají rady, jaký je bezpečnostní plán, jakým způsobem se žádá o vykázání pachatele soudně. Policie má pravomoc vykázat násilníka na deset dní ze společné domácnosti. Tato doba se nedá zkrátit. Oběť pak může žádat o prodloužení, a to opakovaně až na dobu šesti měsíců. Zároveň by měla požádat o rozvod, a pokud mají společné děti, pak o výživné. Především by měla zajistit bezpečí sobě a dětem a počítat s tím, že pachatel bude strašlivě zuřit nebo naopak nasadí hodnou tvář, bude nosit kytky a prosit o odpuštění.
Domácí násilí je takový kolotoč omluv. Žena ztrácí ponětí o tom, co je normální a co ne. Nejlepší je, když si najde specializovaného advokáta. Oběti těžkých forem ubližování mají ve většině případů nárok na to, aby je v trestním řízení zastupoval advokát na náklady státu. V poslední době ale bojujeme s tím, že stát slibuje a zaručuje zákonem advokáta zdarma, pak je ale obrovský problém nám to zaplatit. A je to čím dál horší. Stát nás vlastně nutí pracovat zadarmo, protože nám je obětí líto, a nakonec to po ní nechceme zaplatit. Na to se ale v demokracii spoléhat nemá.
Pocity násilníků po konfliktu
Někteří pociťují po konfliktu uspokojení nebo jej považují za správné. Například z toho důvodu, že okolí upozorňovali, že se přestávají kontrolovat. Část respondentů uvedla, že si to, že se násilí dopouští, neuvědomovali a považovali své chování za normální: „Jenom jsem si uvědomoval, že v určitých situacích se velmi rozčiluji a mluvím hodně zvýšeným hlasem.“ „Já jsem si to násilí neuvědomoval, osobně. Já jsem svoje jednání necítil jako násilné, vůbec.“ K reflexi toho, že se jednalo o násilí, došli až díky účasti v programu, ve kterém se naučili násilí identifikovat.
Zmiňovali, že před vstupem do programu pro ně bylo obtížné identifikovat zejména psychické formy násilí. Jiní si své jednání uvědomovali, ale nepovažovali jej za tak problematické: „Já jsem to tehdy bral, že jsem něco udělal, ale že to v podstatě nebylo až tak vážný. Prostě facka ve vztahu. Si myslím, že škaredý řeči jsou občas horší než nějaká facka.“ Násilí bylo pro některé respondenty cestou, jak řešit situaci, problém či hádku, u které již nevěděli, jak ji vyřešit jinak.
Zdroj: vlada.cz
Proč násilníci odcházejí od soudu s nízkými tresty?
Pro české trestání je typické tvrdě řešit daňové a drogové delikty. Máme legislativu, která umožňuje za velmi těžké domácí i sexualizované násilí dávat podmínky, čehož je hojně využíváno. Přísné tresty, které je také možné dostat, se v podstatě neukládají. Takže když soudce uloží vyšší trest, odvolací soud ho zruší, protože jsou zvyklé za tyto věci ukládat nižší sazby. Problém vychází z dlouhodobého přístupu justice, počínaje bagatelizací přes nedostatek vzdělání až po to, že jsou přeplněné věznice. Přitom za krádež vibrátoru v nouzovém stavu, který tu je už rok a nikoho neohrožuje nedostatkem zboží, dostal recidivista dva roky. Za několikaleté týraní ale bohužel soudy ukládají podmínku. Přitom není tolik horších věcí, co vám může udělat druhý člověk, než když vás znásilňuje, poutá k topení a nutí jíst své výkaly. Za to jsem vážně viděla v jednom rozsudku podmínku.
A odkud by měla přijít změna?
Z mého pohledu jde o nedostatek vzdělání ze strany soudu o tom, co všechno tyto trestné činy přinášejí, jak traumatizující je být obětí domácího násilí – je to často doživotní peklo. Dlouhodobě bohužel nejsme schopni zajistit povinné vzdělávání soudců, protože ti se okamžitě bouří s odkazem na to, že jsou nezávislí. Nevím, v čem je problém. Být nezávislý a vzdělaný si přece neodporuje. Považuji to za alibistické tvrzení – Justiční akademie má skvělé vzdělávací programy pro soudce i státní zástupce. Problém vidím také v nastavení společnosti – tresty odráží postoje společnosti.
Takže změna by měla vyjít od veřejnosti?
Společnost sama sebe změní velmi složitě. To je dílem politických stran a zákonodárců. Je to otázka vzdělání a všeobecné diskuse. Dokud ale máme soudce, kteří vysokoškolačky nepovažují za oběti týrání, protože přece nejsou hloupé a nenechaly by se týrat, nemůžeme se špatným rozhodnutím divit. Bojuji s tím, že řada znaleckých posudků je laická a zavádějící. Pro soudce bez vzdělání ve viktimologii a psychologii se pak takový posudek rovná rozsudek, a tak ho převezme. Přitom by měl mít argumentačně navrch.
Vy osobně se o nějakou změnu pokoušíte?
Společně s kolegou Danielem Bartoněm vytváříme databázi rozsudků, kterou následně analyzujeme. Je to zoufalý pokus dvou advokátů nahradit slibovanou databázi ministerstva spravedlnosti. Její výstupy by nakonec měly posloužit odborné i laické veřejnosti a poukazovat jak na běžné, tak i excesivní rozhodování soudů. Za stejným účelem vytváříme i projekt Bez trestu. Plánujeme webovou stránku a videoklipy. Projektem chceme vyvolat celospolečenskou debatu o tom, jak se trestá sexualizované i domácí násilí a jak s tím naložit dál.
Mýty a reality týkající se domácího násilí a zneužívání
MýtusNikdo by přece nikoho bezdůvodně nezneužíval – „Můj synovec se pravděpodobně dopustil zneužívání jen proto, že ho jeho partnerka něčím rozzlobila.“
RealitaPro žádnou formu domácího násilí neexistuje omluva. Pachatelé se často pokoušejí oběť ovládnout pomocí zastrašování a fyzického zneužívání, v žádném případě však nejde o reakci na chování oběti, nikdy to není její vina.
MýtusVe vztahu je běžné, že spolu partneři po nějakou dobu bojují. Nakonec se to určitě nějak srovná.
RealitaPřetrvávající boj není normální, může značit vztah, ve kterém dochází ke zneužívání.
MýtusJe velmi nepravděpodobné, že by starší lidé žijící v dlouholetém oddaném vztahu zažívali domácí násilí – zejména pokud jeden z nich pečuje o druhého.
RealitaDomácí násilí může zažívat každý, bez ohledu na věk. Starší lidé mohou naopak čelit větším překážkám při vyhledání pomoci než mladší lidé. Zneužívat je může osoba, která o ně pečuje a která jim také ztěžuje přístup k informacím a pomoci.
MýtusLidem s vysokými příjmy se tohle nestává.
RealitaK domácímu násilí dochází u lidí všech příjmových a sociálních skupin.
MýtusMoje kamarádka svým partnerem manipuluje a citově ho vydírá, to ale neznamená, že jej zneužívá: ona je prostě taková.
RealitaCitové zneužívání a manipulativní chování není nikdy v pořádku, může způsobit vážné škody. Pokud máte starost o někoho ze svých známých, jděte za ním a nabídněte mu svou pomoc.
MýtusPokud by v jejich vztahu skutečně docházelo ke zneužívání, tak by ona či on prostě odešla nebo odešel.
RealitaNení snadné odejít ze vztahu, ve kterém dochází ke zneužívání. Řada lidí v takovém vztahu zůstává, protože věří, že jejich partner se může změnit.
Zdroj: Bright Sky od Nadace Vodafone
Milan: Když se přiznáš k domácímu násilí, nejsi chlap, myslí si spousta českých mužů
Je všední den, kolem čtvrté hodiny odpoledne a Milan Džavík se vrací z práce. Vystupuje o sedm zastávek dříve, než musí. Domů jde radši pěšky, téměř přes celé Ústí nad Labem. Má obavu a strach z toho, co ho doma zase čeká, co způsobí další výbuch vzteku, nadávek a fyzického násilí. Trvalo dlouho, než si uvědomil, že jeho žena není „jen hysterka“. „Chlapi o tom prostě nemluví, protože se buď stydí, nebo nevědí, že to, co se jim děje, je domácí násilí. A když o tom vědí, tak s tím nic nedělají, protože nechtějí přijít o děti,“ říká 52letý obchodní zástupce.
Milan Džavík potkal svoji budoucí ženu v 16 letech a o čtyři roky později se vzali. Hned se jim narodila první dcera. Doma se zdálo být do té doby všechno v pořádku, než se o dva roky později rodina rozrostla o druhou dceru. Tehdy se u Milanovy manželky začaly objevovat první výbuchy vzteku kvůli maličkostem a byla schopná pětkrát prásknout dveřmi, aby se konečně vysklily.
Agresi přitom způsobovaly i drobnosti. „Stačilo, že jsem postavil hrnek na stůl a ten po sobě zanechal otisk,“ vzpomíná Milan, který si tehdy myslel, že za všechno napětí v rodině může on. „Pořád jsem hledal příčiny v sobě, pořád jsem přemýšlel, co jsem udělal špatně. Teď už ale s odstupem vidím, že i kdybych se rozkrájel, tak jí nevyhovím,“ říká Milan, který žil s ženou 14 let a v roce 2002 se rozvedli.
Manželka přitom největší důraz kladla na to, aby ona i celý vztah vypadaly před ostatními ideálně. „Musela být skvělá manželka, matka a hospodyně. O domácnost se starala pečlivě a vždy říkala: ‚Co kdyby někdo přišel, jak by to vypadalo?‘“ Realita za zavřenými dveřmi byla ale úplně jiná. Milan například odevzdával celou výplatu a pro sebe si nechával dva tisíce, které mu byly později několikrát vyčítány. Také nechtěla, aby její manžel chodil hrát fotbal. „Prý k čemu mi to je a že budeme jen spolu. Nerada se také vídala s mou rodinou, o které mluvila sprostě, a já si vždy musel vymýšlet historky, proč se mnou nepřijela,“ popisuje Milan vzájemné soužití a náznaky nestandardního chování, které teprve před pár roky sám označil za domácí násilí.
Muži netuší, co se děje
Odkud a kvůli čemu výbuch vzteku přijde, nedokázal Milan nikdy předvídat. „Například jsem jednou něco spravoval a zeptal jsem se jí, jestli neví, kde jsem si nechal šroubovák. To se mi často stává, prostě zapomenu. A pak jsem se najednou otočil a ona na mě s tím šroubovákem naběhla, že mě propíchne.“
Milan si dlouho neuvědomoval, že zažívá něco velmi neobvyklého. Přišel na to až v roce 2017, kdy režisér Romuald Štěpán Rob a producentka Kateřina Kovářová natáčeli pro Českou televizi cyklus dokumentů o domácím násilí Z lásky nenávist, kde se druhý díl věnoval právě násilí na mužích. „Viděl jsem výzvu, tak jsem poslal e-mail. Chtěl jsem se přesvědčit, co se mi to vlastně dělo, a až do natáčení jsem si myslel, že se jednalo spíš o nějaké pohnutky mysli mé ženy. Pak jsem ale seděl s režisérem a on mi řekl, ať se podívám na první díl dokumentu, který je o týraných ženách, a že popisují úplně stejné věci jako já.“
Ve vzpomínkách se vrací až do roku 1996, kdy se s manželkou díval na film, kde hysterickou ženu ztvárnila herečka Vilma Cibulková. „Když film skončil, asi pět minut jsem nemluvil a ona taky ne. Pak se na mě otočila a říká: ‚Ona mi byla podobná, co,‘ a já jsem odpověděl: ‚Ne, to je, jako by hrála tebe‘,“ vzpomíná Milan. Jeho žena se za své chování neuměla omluvit a toto byl snad jediný případ, kdy byla schopná sebereflexe. „Neznala slovo promiň a omluvila se mi snad jen v situaci, kdy mi byla nevěrná, slovy: ‚Stejně jsi nejlepší milenec ty‘,“ popisuje Milan, který s manželkou ke konci vztahu už nežil intimně ani partnersky a každý bydlel v jiné místnosti bytu.
Většina mužů, podobně jako Milan, podle něj netuší, že jsou oběťmi domácího násilí. „Myslím si, že sedmdesát procent mužů neví, co se jim děje. A ti, kteří to vědí, o tom nemluví. Stydí se. A stydí se víc než ženy. Ty se často bojí promluvit kvůli tomu, že ztratí zázemí, ale muži mají strach, že budou pranýřovaní za to, že nejsou chlapi. Muži jsou navíc poměrně jednoduchá stvoření a nemají to šanci poznat, pokud jim to někdo nepopíše. A vzhledem k tomu, že se obecně o násilí na mužích moc nemluví, tak se to prostě nedozvědí,“ nastiňuje Milan také jeden z důvodů, proč se rozhodl o tomto tématu veřejně mluvit.
“V naší společnosti je daleko přijatelnější být oběť, když jste žena, než když jste muž. Je to něco, co znesnadňuje přístup k pomoci v momentě, kdy člověk nesplňuje definici ideální oběti. Ale má to špatné, i když je třeba žena vysokoškolačka.
Blanka Nyklová, socioložka
Úřady muže diskriminují
I když několik let přemýšlel, že z manželství odejde, vždy mu v žádosti o rozvod zabránily jeho dcery. Bál se, že o ně rozhodnutím soudu přijde. „Když k soudu nebo na jakýkoliv úřad přijde žena, primárně se věří jí. A aby v roce 2000 přišel k soudu muž a chtěl, aby u něj děti zůstaly, to neexistovalo. My jsme se začali rozvádět o dva roky později a už tehdy trval soud tři roky, kdy jsme museli neustále dokazovat, jak je možné, že holky nechtějí být s mamkou, ale se mnou,“ vysvětluje.
„Na jedné straně se v naší společnosti některé věci mezi ženami a muži vyrovnávají, ale než tuto rovnost vezmou v potaz i úřady, bude to trvat generace. Možná by pomohlo, kdyby na úřadech nedělaly jen ženy, ale byli na nich zastoupení také muži,“ podotýká Milan. Diskriminační jednání úřadů zažil i po druhém rozvodu, kdy před soudem usiloval o střídavou péči pro svoji třetí dceru, v čemž nakonec uspěl.
“Fyzicky týraný chlap je pro většinovou společnost nepředstavitelný. Pro muže bývá obtížnější připustit si, že je v roli oběti. Lidé v takové roli nechtějí být.
Dana Moree, antropoložka
V druhé řadě dokumentu Z lásky nenávist se opakuje i jiné téma – jak se násilí bránit a vyhnout se provokacím partnerky. „Je to velmi složité. Nechcete ženě ublížit, ale když na vás vyběhne se šroubovákem, musíte se bránit. Vždy jsem se snažil ženu uklidnit a říct jí, ať jde k lékaři, ale když na mě vyběhla a chtěla mě zranit, chytl jsem ji a prolískal ji, aby se uklidnila. Když jsem ji pak držel a ptal se, co se zase stalo, řekla jen, že jsem ji napadl, sbalila děti a zavolala na mě policii, která stála při ní a já byl za násilníka,“ říká Milan a při vzpomínce na fyzické násilí na své chování rozhodně pyšný není. „Když už jde do tuhého, nic jiného vám nezbývá. Kdybych ji nezastavil a neukázal, že se mě taky musí bát, bůhví, jak by to dopadlo. A na policii nejdete, protože víte, že budete špatný vy,“ vysvětluje.
Počet trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí 2009–2018
Zdroj: www.domacinasili.cz
Navždy sbohem
Finální zlom nastal v momentě, kdy si jeho bývalá žena zavolala domů tchána s tchyní kvůli tomu, že jí Milan údajně nedává peníze. Dcerám bylo dvanáct a čtrnáct let, on se rozhodl konečně požádat o rozvod. Soud mu po dlouhých tahanicích dcery na jejich vlastní žádost přidělil. „Stojím si za tím, že by děti měly vyrůstat s oběma rodiči. I když za mámou nechtěly, já je k ní posílal. Jednou si je ale nevyzvedla na nádraží a holky s ní teď nemají, stejně jako já, žádný kontakt,“ říká Milan, podle kterého hněv manželky dopadal i na děti.
„Jednou si pozvala kamarádku na kávu a nutila starší dceru, ať jí ukáže, že jí začalo růst ochlupení. O druhou dceru zase kvůli špatné známce zlomila vařečku. To jsem se bohužel dozvěděl až po čase.“ Připouští, že měl strach, jak je dětství v nefunkční rodině do budoucna ovlivní. „Jedna dcera se nechtěla v pubertě z trucu učit, dnes mají ale obě dvě spokojené vztahy a životy,“ říká s úsměvem.
Milan teď žije ve spokojeném půlročním vztahu a přiznává, že se mu po prvním rozvodu párkrát stalo, že narazil na podobný typ ženy. „Téměř hned na začátku vztahu dané ženě říkám, že jsem byl v minulosti pravidelně nazývaný č***kem, a to i před dětmi, a že už jím být nechci. Takže kdyby ji někdy napadlo mě tak nazvat, tak končíme,“ popisuje Milan. „Jedinou výhodou manipulativního a násilnického vztahu je, že už podobné typy lidí jednoduše poznáte. A z takového vztahu není jiná cesta než odejít. A to co nejrychleji.“
Ekonomické dopady domácího násilí
Česko přichází kvůli domácímu násilí ročně zhruba o 14,5 miliardy korun. Největší část z této sumy představují ztráty kvůli pracovní neschopnosti a výdaje na léčbu obětí, a to asi 13 miliard. Úřad vlády situaci analyzoval v roce 2017.
Léčba stála pět miliard korun a dalších 250 milionů si vyžádala terapie psychických následků. Výdaje policie a justice na řešení kauz dosáhly 86 milionů korun. Krizová pomoc, poradenství, chráněné bydlení, intervenční centra a další služby vyšly na 487 milionů korun.
Odhad ekonomických dopadů domácího násilí (2012, v mil. Kč)
Policie
Státní zastupitelství
Znalecké posudky
Soudy – trestní řízení
Soudy – občanskoprávní řízení
Přestupková řízení
Zdravotnictví – fyzické důsledky
Zdravotnictví – psychické důsledky
Sociální služby
Ztráta v souvislosti ekonomickou (ne)aktivitou
Náklady na výplatu nemocenských dávek
Náklady na výplatu dávek v nezaměstnanosti
Celkové náklady
Zdroj: www.vlada.cz
„Celkové náklady nezahrnují výdaje samotných obětí domácího násilí a jejich psychickou újmu, z toho důvodu jsou ekonomické dopady domácího násilí podhodnoceny,‟ uvedli autoři plánu opatření.
Nyklová a Moree: Čísla jsou alarmující. Každá třetí žena zažila násilí
Je to člověk od člověka, hodnotí systém pomoci obětem domácího násilí v Česku mnoho z těch, kdo v něm pracují. Týraný je často traumatizován natolik, že i po odsouzení pachatele je na tom psychicky hůře než na začátku. „V momentě, kdy se oběť ozve, se její situace mnohdy ještě zhorší. Najednou proti ní jde partner, ale i celý systém, který jí často nevěří,‟ tvrdí antropoložka Dana Moree z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, která spolu se socioložkou Blankou Nyklovou ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR stojí za nejnovějšími výzkumy domácího násilí v Česku. „Ozvat se je přesto vždy potřeba,‟ dodávají obě.
Domácí násilí má podle vás, paní Nyklová, velmi vysokou latenci, některé studie udávají až 95 procent. Valná většina případů tedy zůstává skryta a do celkových statistik se vůbec nedostane. Znamená to, že o domácím násilí vlastně víme jen hodně málo?
Blanka Nyklová (dále BN): Ta latence, utajení, běžně odkazuje na kriminologické chápání. Je to termín, který označuje podíl případů, které by byly kvalifikovatelné jako porušení zákona, ale které nejsou policii oznámeny či jsou později odloženy. Není pravda, že něco víme jen o těch případech, jež na policii skončí. Naopak se ukazuje, že i třeba z intervenčních center máme širší záchyt. Ona ta latence se dá chápat daleko šířeji jako podíl případů, které existují, ale člověk je neřeší – nejen přes policii, ale neobrací se ani na systém pomoci. (Mezi tzv. pilíře pomoci patří Policie ČR, Orgán sociálně-právní ochrany dětí čili OSPOD a intervenční centra – pozn. red.) Případně je neřeší proto, že nevědí, jak nebo že by to vůbec bylo možné.
Umíte odhadnout, kolik procent Češek zažilo v průběhu svého života domácí násilí? A v kolika případech bylo proti násilníkovi vzneseno obvinění, respektive kolikrát toto obvinění vedlo k soudnímu rozhodnutí?
BN: Pracovnice jednoho intervenčního centra uvedla, že z 300 případů, které se k ní ročně dostanou, skončí odsouzením jeden.
Dana Moore (dále DM): To hovoříme o rozsudku za fyzické násilí s viditelnými důsledky: přeražená čelist, zlomená ruka, prsty zavřené do dveří. Za psychické násilí, kterého je ale většina, je podle stejné pracovnice odsouzen jeden člověk zhruba z 900 případů, tedy za tři roky. Ta čísla jsou alarmující. Agentura Evropské unie pro základní práva (FRA) dělala v roce 2014 výzkum napříč EU o násilí na ženách. Podle něj každá třetí žena zažila od svých 15 let nějakou formu fyzického a/nebo sexuálního násilí. V Česku to vychází dost podobně.
62 procent lidí považuje domácí násilí za téma, kterému není věnováno dost pozornosti. Myslí si to především ženy (73 procent ženy versus 50 procent muži), osoby v domácnosti, v přibližně 65 procentech případů si to myslí lidé starší 65 let a studenti.
BN: Strašně záleží na tom, která témata jsou v konkrétní zemi tabuizovaná, do jaké míry je společnost citlivá na násilí a zda vůbec chápe některé projevy jako násilné. Protože když se podíváte na země, které se touto problematikou zabývají mnohem déle než my, tak jejich čísla vypadají hůře. Právě proto, že je tam mnohem větší povědomí o tom, co je násilí. Mají tím pádem výrazně větší schopnost záchytu domácího násilí. Ukazuje se v tomto ohledu třeba na Norsko, jak je to tam hrozné. My jsme na tom ale ve skutečnosti hůře.
Které projevy domácího násilí jsou nejčastější?
DM: Z organizace Rosa máme čísla za rok 2020. Z 266 žen, které tam chodí dlouhodobě osobně na konzultace, jich 258 zažilo nějakou formu psychického násilí, 180 nějakou formu ekonomického násilí. Teprve až poté následuje fyzické a sexuální násilí. Vždycky jde o kombinaci více druhů.
Když se mluví o násilí mezi partnery, předpokládá se automaticky, že obětí bývá žena. Nakolik se domácí násilí týká mužů?
BN: Organizace, s nimiž spolupracujeme, se primárně orientují na ženy, ale překvapilo mě, že mezi klienty mají i muže. Jen jich je výrazně méně. V naší společnosti je daleko přijatelnější být oběť, když jste žena, než když jste muž. Je to něco, co znesnadňuje přístup k pomoci v momentě, kdy člověk nesplňuje definici ideální oběti. Ale má to špatné, i když je třeba žena vysokoškolačka.
15 procent dotázaných vnímá domácí násilí jako přeceňované téma. Jsou to spíše muži (21 procent), lidé se základním vzděláním a z hlediska profese lidé manuálně pracující či majitelé menších firem (20 procent).
DM: Fyzicky týraný chlap je pro většinovou společnost nepředstavitelný. Pro muže bývá obtížnější připustit si, že je v roli oběti. Lidé v takové roli nechtějí být. Jedna policejní metodička nám říkala, že má kolem sebe řadu případů mužů policistů, kteří jsou oběťmi domácího násilí. Nikdo z nich by se však podle ní k tomu nikdy nepřiznal. Zároveň ale statistiky hovoří jasně – většina obětí jsou nejen v Česku ženy.
Být obětí v rámci systému je tedy znevýhodňující a nakonec ještě zraňující?
DM: Řeknu to na příkladu. U všech témat, kterým jsem se kdy věnovala v divadle utlačovaných, od rasismu po sexuální zneužívání mladistvých, je to většinou tak, že v momentě, kdy se oběť začne rvát o zlepšení svojí situace, tak se někde něco pozitivního stane. Minimálně ona to tak začne vnímat. Domácí násilí je specifické tím, že v momentě, kdy se oběť ozve, se její situace často mnohonásobně zhorší. Najednou proti ní jde partner, ale zároveň se musí obhajovat před celým systémem. To je neuvěřitelné.
Můžete to upřesnit?
DM: Násilí doma pokračuje, žena musí řešit rozvod, péči o děti, bydlení, starost, že o děti přijde, navíc je dále traumatizovaná všemi výslechy. Někde jí věří, jinde nevěří, spíš nevěří. Prodlevy mezi jednotlivými kroky na straně systému jsou velké. Její situace se opravdu mnohonásobně zkomplikuje. I když projde celým systémem úspěšně až do konce, je na konci vyčerpaná. Odsouzení pak často znamená podmínku, po tomhle všem martyriu. To je za mě velký vykřičník. Opravdu chceme mít v 21. století systém nastaven takto?
Téměř 90 procent české dospělé populace vnímá vyhrožování zabitím, škrcení i použití fyzického násilí vůči dětem s úmyslem ublížit partnerovi či partnerce za násilné chování, které může způsobit velmi vážnou újmu.
BN: Před několika lety jsem měla studentku ze zahraničí, kterou tady znásilnil jiný cizinec. Měla z toho trauma, šla na policii, kde ale její případ nepojali dobře, když to řeknu velmi jemně. Následně jí byla doporučena psychoterapie, ovšem terapeut rovněž nepracoval citlivě. Než pak mohla začít zpracovávat vlastní znásilnění, musela řešit ta čerstvější traumata. Trvá strašně dlouho, než se „prohrabete‟ zpátky k prvnímu traumatu. To vás velmi poškozuje, protože to do vaší situace vnáší další problém.
Trauma obětí tedy nekončí tím, že se ho snaží řešit. Jak takové situace vypadají v reálu?
DM: Roky žijete s někým, kdo vás týrá, občas uhodí, zlomí prsty na ruce. Snažíte se to řešit. Když s tím člověkem máte děti, opatrovnický soud téma násilí většinou nezohledňuje. Že docházelo k domácímu násilí, má vliv na řešení sporu o děti až v momentě, kdy je agresor pravomocně odsouzen. I když je to pak vyřešené, permanentně řešíte předávání dětí. Z toho se může stát bojiště, kde se péče o děti používá jako zbraň proti tomu druhému. K tomu narážíte v systému neustále na nedůvěru nebo vám doporučují kroky, které ovšem mohou vaši situaci ještě zhoršit. To vše může otřást vaším vnímáním primárního traumatu. Člověk si přestane být jistý, jestli jeho situace byla skutečně tak závažná. Od advokátů navíc víme, že hodně často dochází k nedůstojnému zacházení s obětí. Žena si přijde stěžovat, že ji manžel zmlátil, a policista řekne: No jo, vy jste mu asi uvařila špatnou večeři.
“Odmítáme tvrzení, že by se týrání kohokoliv ze strany Policie ČR bagatelizovalo. Opravdu se neděje, že bychom řekli: Je to váš manžel, tak si ho doma srovnejte. Na vzdělávání policistů soustavně pracujeme právě proto, aby podobné situace nevznikaly. Od spolupracujících intervenčních center, která se starají o oběti, dostáváme zpětné vazby. Nevylučujeme, že nikdy nemůže dojít k pochybení, ale dostávají se k nám převážně kladné reakce na práci policistů.
Zuzana Pidrmanová, Policie ČR
Fyzické útoky bývají doprovázeny dalšími druhy násilí, především psychickým. Je i to důvodem, proč se řada případů táhne roky?
BN: Člověk, který zažívá psychické násilí – to znamená manipulaci, podkopávání sebevědomí – velmi snadno uvěří jinému vysvětlení násilí vůči vlastní osobě, tedy že to vlastně není tak závažné. Daleko snáze potom bude dávat vinu za násilí sám sobě, a tak to nepůjde řešit systémovou cestou. Jestli to vůbec půjde řešit. Než se takový člověk propracuje někam do systému pomoci, trvá často roky.
Váš výzkum se věnuje také pohledu Čechů na sexuální násilí v partnerských vztazích. Větší část populace soudí, že velmi závažnou újmu způsobí oběti spíše škrcení než nucení k sexu. Proč je zde sexuální násilí zlehčováno?
BN: Není to tak dlouho, kdy proběhla médii kauza znásilnění v manželství. Reakce na sociálních sítích byly rozdělené, přičemž část komentářů vyznívala v tom smyslu, že znásilnění v manželství není možné. Sexuální násilí v partnerském vztahu se týká něčeho tak intimního, že se o tom těžko mluví. Když se podíváte na otázku v našem výzkumu, komu by se s tím lidé svěřili nebo na koho by se měli obrátit, tak rodina je až na třetím místě. Asi před třemi lety jsem se účastnila výzkumu sexuálního násilí. Vycházelo z něho, že mnoho věcí, které jsou popsané ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění, lidé jako znásilnění nevnímají.
DM: Existuje navíc bariéra velkého studu jednak na straně obětí, ale i těch, kdo s nimi pracují. Podle terapeutů, se kterými jsme hovořily, není nikomu příjemné o tomto mluvit. K tomu přistupuje ještě obava – do značné míry oprávněná – z necitlivého zacházení ze strany institucí. Aby se o těchto věcech dalo mluvit, potřebuje člověk opravdu velmi jemné zacházení. To se zpravidla neděje.
79 procent žen považuje nucení k sexu za velmi závažnou újmu. To samé si myslí 59 procent mužů.
Jaké to má řešení? Jak nastavit systém pomoci obětem, aby je více ochraňoval a zároveň vedl k prevenci násilí?
BN: Působí tu organizace, které pomoc ohroženým osobám ve všech výše zmíněných oblastech umí pojmout dobře. Máte šanci, že u policie či na OSPOD narazíte na chápavé lidi, kteří mají široký vhled do tohoto problému. Tohle se vám všechno může stát a určitě máte daleko větší pravděpodobnost než třeba před 25 lety. Problém je dost často v tom, že když se z domácího násilí nějak vymaníte a v ideálním případě se vám podaří z toho dostat i děti, nedojde nutně k zastavení násilí ze strany dotčené osoby a vystavení stopky, že toto chování není v pořádku. Jediné, co za stávajícího nastavení může násilí nejspíše zastavit, je nahlášení na policii a následné odsouzení a ideálně i systematická práce s pachatelem. To ale není pro naprostou většinu případů funkční postup.
Proč?
DM: Ze strany policie, OSPOD a intervenčních center dochází často k redukci domácího násilí na čtyři faktory, které legitimizují takzvané vykázání. (Zjistí-li policie, že v daném případě lze zachytit výskyt těchto faktorů, je oprávněna násilnou osobu na místě ze společného obydlí vykázat a současně s tím jí zakáže vstup do společného obydlí na dobu 10 dnů – pozn. red.) Mezi tyto čtyři znaky opravňující k vykázání patří eskalace, dlouhodobost, rozdělení rolí a společná domácnost. Když jsou tyto faktory přítomné, existuje určitá míra pravděpodobnosti, že policie bude zvažovat vykázání násilníka a rozjede se celý kolotoč následných kroků, které mohou skončit až u soudu. To se však děje u velmi nízkého procenta případů, častěji u fyzického násilí s viditelnými následky než u dlouhodobého psychického. Pokud policie nevyhodnotí případ na vykázání, řeší ho jako incident. Ten putuje na přestupkové řízení, které z našeho výzkumu vychází jako naprosto bezzubý nástroj, který nikomu nic dobrého nepřináší.
“Vykázání nastane, když jsou splněny podmínky v zákoně. Když hrozí nebezpečný útok na život či zdraví nebo zvlášť závažný útok proti lidské důstojnosti, což je třeba znásilnění. Vykázání je oprávnění policisty, který sám rozhoduje o jeho využití, obdobně jako u jiných zákonných oprávnění, například použití donucovacích prostředků a zbraně. Může být uplatněno bez ohledu na posouzení jednání pachatele jako přestupek nebo trestný čin. Policista může osobu vykázat i pro ojedinělý vážný incident násilí vůči blízké osobě.
Martina Petrovičová, Policie ČR
Znamená to, že se výskyt domácího násilí redukuje jen na procenta vykázání? Mimochodem, Policie ČR loni evidovala 1169 těchto případů.
DM: Přesně tak. A to vysvětluje disproporci mezi oficiálními policejními statistikami a čísly pomáhajících organizací, které teď signalizují 30- až 40procentní nárůst poptávky po svých službách oproti situaci před vyhlášením nouzového stavu loni na jaře.
Na oficiálních statistikách výše zmiňovaného institutu vykázání se tento stav ovšem nijak neprojevil. V porovnání s předchozími dvěma roky zůstala čísla víceméně totožná. Jak je to možné? Ochabla během pandemie podpora obětem domácího násilí ze strany státu?
BN: Velký problém je už v tom, že izolace zhoršuje podmínky k vyhledání pomoci, i kdyby instituce fungovaly. Terapeuti hovořili o tom, že po vypuknutí pandemie nezaznamenali nutně nárůst počtu klientů, ale že narostla intenzita incidentů v jednotlivých rodinách a také jejich brutalita.
Jedno z řešení problému našly pomáhající neziskové organizace. Téměř okamžitě po vyhlášení nouzového stavu zavedly nový typ služeb – chaty a messengery. Posílat zprávy a chatovat je možné i v přítomnosti agresora. Jakou roli v systému pomoci mají vlastně neziskovky?
DM: Pomáhají obětem v orientaci v systému a vytváří jim doprovod a jistou nárazníkovou zónu. Jsou místa, kde policie funguje dobře. Ví se, že v tom kterém městě je špatný OSPOD, ale dobrá neziskovka. Pak zase máte jiné místo, kde je skvělá paní na OSPOD, která ví, že městští policisté stojí za houby, ale státní jsou dobří, protože tam má kamaráda, a tak mu zavolá. Neziskové organizace pomáhají jako nárazník pro ty části systému, které jsou nefunkční. Mají tedy naprosto nezastupitelnou úlohu, a o to absurdnější je jejich nejistá existence.
73 procent oslovených soudí, že výraznou újmu obětem způsobí i facky, rány pěstí nebo kopání.
Váš nejnovější výzkum jako jedno z hlavních zjištění ukázal, že celý systém pomoci obětem je nekonzistentní. Situace obětí se tak často vyhodnocuje na každém místě jinak. Přístup je odlišný kraj od kraje, město od města a člověk od člověka. Jak je to možné?
DM: Když jsou policisté přivolaní k výjezdu, míří do krizové situace. Mnohdy jsou to mladí kluci po škole, jdou k páru, který je o 15 let starší, ale nemají nástroje k rozkrytí subtilnějších forem násilí. Jejich metodika obsahuje otázky odkazující spíše k fyzickému násilí. Sami to i říkají, že často mají pocit, že by se měli ptát jinak. Ale neumějí to, nejsou na to školení. Když ale o tom samém hovoříte s advokáty, tak ti říkají: I klasickým kriminologickým přístupem se umíme dostat ke skutkové podstatě domácího násilí. Během dvou sezení víme, jestli ta žena je, nebo není obětí.
BN: Systém nevychází z potřeb osob, které jsou ohrožené násilím, ale spíš koresponduje s potřebami, které má sám. Prostě potřebuje tu kterou výpověď znovu a znovu, ale už se nebere moc v potaz, co to dělá s vyslýchanou osobou.
Co by policii pomohlo?
DM: Funkčnější by mohlo být například oddělit pachatele od oběti, rozdělit to, co se prošetřuje na místě, s výslechem oběti o den později, v nějakém chráněném prostoru. Z rozhovoru s policisty je zřejmé, že oni často mají intuitivní pocit, že by měli postupovat jinak, ale nevědí jak. To je jedna z věcí, které bychom moc rády, aby se posunuly – kromě toho, že by bylo užitečné změnit výhledově i legislativu. Pro začátek by ale stačilo vybavit policisty a pracovnice OSPOD metodikami, které by jim pomáhaly rozkrýt psychické a sexuální násilí. To by neměl být takový problém.
“Všichni nastupující policisté prochází základní odbornou přípravou, jejíž součástí je i problematika domácího násilí a vykázání. Od roku 2017 působí na celostátní i krajské úrovni, jakož i na všech územních odborech Policie ČR specialisté-metodici, a to jak po linii pořádkové policie, tak po linii služby kriminální policie a vyšetřování. Předávají policistům zkušenosti především v otázkách identifikace domácího násilí, použití institutu vykázání, komunikace s ohroženou a násilnou osobou, postupu v rámci trestního řízení a podobně.
Součástí vzdělávacího programu jsou i různé modelové situace. Pravidelně zařazujeme témata týkající se psychologie obětí, která jsou prezentována experty v této oblasti. Policisté jsou seznamováni nejen s klasickými případy partnerského násilí, kde ohroženou osobou je žena, ale i se situacemi, kdy se jedná o muže či osobu seniorského věku, kde je stále velká míra latence, protože tyto osoby z různých důvodů týrání neoznamují.
Jolana Mosleh, Policie ČR
Říkáte, že systém pomoci obětem domácího násilí nefunguje dobře. Jak by se podle vás měl změnit?
DM: V minimalistické variantě zprůchodnit alespoň to, co je v systému už nastavené, ale není funkčně používané. Dobře je to vidět na už zmíněném případu policie. Když mladý policista vyjede k případu domácího násilí a neví si rady, zpravidla zavolá svému nadřízenému a o vykázání či nevykázání rozhodují společně. A jedno z velkých ok v systému v tu chvíli je, že pokud si nejsou jistí a raději případ vyhodnotí jako incident, protože se bojí vykázat, s onou rodinou už dále často nepracují. Dají jí kontakt na intervenční centrum nebo na pomáhající organizaci, ale nesledují ji. Zde by moc pomohl proaktivní přístup, jejž jsme na některých místech zaznamenali jako funkční. Tedy když by policisté měli problematickou rodinu v hledáčku, pozvali by si ohroženou osobu na výslech, zkusili se k nim vrátit za měsíc, doporučit specializovanou poradnu, kde mohou vše začít řešit. Od eskalace násilí by se to celé posunulo trošku níž, mohlo by se to dříve zachytit. Ale toto se neděje. Nebo se to děje, ale nahodile, to znamená někde ano, někde ne. Jedna oběť na jedné adrese má naději, že se dovolá, druhá oběť na jiné adrese se stejným typem zážitků se nedovolá. To je tragické, to by se vůbec nemělo dít.
BN: Mně připadá, jako kdyby se všichni snažili zbavit odpovědnosti za řešení a prevenci násilí.
DM: On ten alibismus je dán zadáním jednotlivých institucí ve vztahu k tématu domácího násilí, které není definované. Když přijdete na OSPOD, tak ten neřeší domácí násilí, ale to, jestli je ohrožené dítě. A nemají-li soudní rozhodnutí ohledně agresora, je to tvrzení proti tvrzení a dítě podle nich často ohrožené není. Policie řeší, zda se stal trestný čin. A když takhle postupujete systémem, tak vlastně vidíte, že každý řeší jen nějaký výsek. Neexistuje v téhle chvíli nikdo, kdo by problém domácího násilí řešil jako celek. Teoreticky by to mohla být intervenční centra, ale ta nemají žádnou pravomoc a jejich schopnost reagovat je různá.
BN: Domácí násilí má přímo ve své gesci vládní výbor pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách. Předpokládáme, že se s výsledky našeho výzkumu seznámí a nějak s nimi naloží.
DM: Variant nápravy je celá řada, naší ambicí bylo tuto problematiku do hloubky popsat tak, aby bylo na čem stavět. Jednou z možností je zprůchodnit to, co už existuje, inspirovat se místy, kde se daří pomáhat, a využít všechny zákonné prostředky pro to, aby se obětem dařilo lépe. Potom je třeba doplnit některé typy metodik a vzdělávání třeba v detekci psychického násilí. Výhledově by bylo užitečné sjednotit domácí násilí definičně, což by se poté asi mělo odrazit v legislativě. Vítaná by byla i větší spolupráce mezi jednotlivými institucemi.
Domácí násilí a covid-19
V Česku loni ubylo vykázání z domova kvůli domácímu násilí. Policie k tomuto opatření přikročila v 1170 případech. Je jich o 89 méně než před rokem. Loňský počet je tak nejnižší za posledních 10 let.
Řada organizací upozorňovala na to, že v době nařízených omezení může výpadů za dveřmi domovů přibývat. Podle organizace Bílý kruh bezpečí v první vlně epidemie exploze domácího násilí nenastala, ve druhé vlně se ale situace mění a dopady jsou výraznější.
Vzrostla naopak poptávka po službách organizací na pomoc obětem domácího násilí za prvního nouzového stavu, a to o 30 až 40 procent. Ještě větší zájem o podporu byl pak v týdnech po skončení omezení, kapacita se rychle naplnila.
Zdroj: www.domacinasili.cz
„Především počet hovorů, tedy distanční forma pomoci, se loni zvýšil zhruba o 40 procent. Telefonátů nebo dotazů přes e-mail loni přišlo přes dva tisíce. Ještě větší zvýšení nastalo v první vlně pandemie na jaře, to přesáhlo i 50 až 60 procent,‟ přibližuje svoji zkušenost Zdena Prokopová z neziskové organizace Rosa – Centrum pro ženy, která nově poskytuje i on-line chat nebo konzultace přes Skype. „Pro klientky je totiž někdy těžké se někam třeba i s dítětem dopravit, když je menší možnost pohybu venku.‟
Stejně tak na jaře ještě nebyly úplně nastavené možnosti, kam mohla policie vykázat násilníky, protože vykázání trvá 10 dní a vykázaní se nesmějí k bytu ani přiblížit. „A když ten člověk byl v karanténě nebo měl koronavirus, tak kam ho vykázat?‟ říká Zdena Prokopová.
Na nově nastalou situaci proto musela policie reagovat. „Vykázaná násilná osoba, která je v karanténě nebo izolaci, nemůže jít k rodičům, na ubytovnu ani do hotelu,‟ připouští Kateřina Bělohlávková z ministerstva vnitra. „Ihned po vyhlášení nouzového stavu v březnu 2020 jsme ve spolupráci s Policejním prezidiem ČR vydali opatření, kterým byl stanoven postup policistů v uvedených případech. Ten zahrnuje mimo jiné i umisťování vykázaných osob do objektů k tomuto účelu vyčleněných včetně vzájemné spolupráce s krajskými hygienickými stanicemi. Dále byla usnesením vlády zavedena spolupráce policie a hygienických stanic na vyčleňování ubytovacích prostor pro vykázané osoby v karanténě.‟
„Pro rok 2021 lze očekávat nárůst klientely především v poradnách pro oběti domácího násilí, v azylových domech a na dalších místech pomoci,‟ uvedla organizace Bílý kruh bezpečí. Podle ní výraznější dopady násilí ve druhé vlně naznačují lednové poznatky z linky pomoci 116 006, poraden a intervenčního centra v Ostravě.
Anna: Kvůli manželově násilí jsem skoro přišla o děti. Spouštěčem byla žárlivost i koronavirus
Tři roky žila Anna s partnerem, který ji psychicky deptal. Vygradovalo to loni na jaře fyzickým napadením jí i jednoho z jejích dětí. Díky pomoci kamaráda se však ze začarovaného kruhu domácího násilí dostala včas, a přestože již více než půl roku s manželem nežije a rozvádí se, strachů a úzkostí se zbavila teprve nedávno.
„Začalo to psychickým nátlakem, který se stupňoval. Ke zhoršení došlo na začátku pandemie koronaviru loni v březnu, když přišel o práci. Dělal totiž v gastronomii. Na konci loňského jara to pak vygradovalo fyzickým násilím,“ popisuje své zážitky 37letá Anna. Jméno je v příběhu kvůli bezpečnosti na její přání změněno, redakce však její identitu zná.
Na rozdíl od manžela jí zaměstnání i během pandemie zůstalo, což však prohloubilo napětí v jejich vztahu. „Zhoršilo se to do té míry, že neměl ani zájem si hledat jinou práci, a to vedlo ke konfliktům,“ vypráví Anna. Partner na ni navíc začal bezdůvodně žárlit.
“Pandemie v Česku domácí násilí zhoršila, protože ženy zůstávají s partnerem více doma. Celkově v pandemii lidé více pracují z domova, jsou na home officech a situace se tím mohla vyhrocovat. Zhoršovala se jistě i po stránce ekonomické. Řada lidí přišla o práci nebo ji nemohla vykonávat a to jen zvýšilo napětí, které pak propuklo v násilí.
Zdena Prokopová, Rosa – Centrum pro ženy
A stranou sváru nezůstaly ani její dvě děti, které má z předchozího vztahu ve střídavé péči, což podle ní k manželově frustraci zřejmě přidalo. Na druhou stranu i díky nim si uvědomila, jak závažnému problému se svým partnerem čelí.
„Manžel jedno z dětí napadl a ony se o tom zmínily svému biologickému tatínkovi. Ten mi je jednoho dne odmítl předat a došlo mi, že moje problémy doma nejsou malé a musím je vyřešit. Já něco vydržím, ale v momentě, kdy se to dotklo mých dětí, jsem si uvědomila, že nad tím nemůžu mávnout rukou,“ vysvětluje Anna.
Zabraná do svého problému a strachu, že přijde o děti, netušila, na koho by se měla obrátit ani jak situaci řešit. Pomohl jí až kamarád v práci, který vytušil, že s ní něco není v pořádku.
„Všiml si, že se mi něco děje, ostatní v práci nikdy nic nepoznali. Nikdy se mi totiž nestalo, že bych nepřišla na směnu, a ani v mém tehdejším zaměstnání nebylo zvykem osobní problémy probírat. Ale kamarád se tehdy dovtípil, že se mi něco děje, a nenásilnou formou ze mě dostal, co to je. Myslím si, že bez něj bych se k nějakému řešení neodhodlala,“ připouští 37letá žena. Dostala se tak do Centra Rosa, které pomáhá obětem domácího násilí. Kromě krizové intervence a sociálně-právního poradenství poskytuje také terapie a provází klienty bezpečnostním plánem, který jim má pomoci vymanit se ze společné domácnosti s agresorem.
Na koho byste se pravděpodobně obrátil/a o pomoc, kdybyste zjistil/a, že je někdo z vašich blízkých ohrožen fyzickým domácím násilím?
Policie
Rodina či přátelé
Orgán sociálně-právní ochrany dětí
Psycholog
Lékař
Právník
Nezisková organizace
Intervenční centrum
Místní úřad
Kolegy či kolegyně v práci
Škola
Nadřízený
Církev
Na nikoho
Nevím
Zdroj: Nadace Vodafone
„Když jsem začala chodit do Rosy, s terapeutkami jsme rozklíčovaly, že z jeho strany byly vždycky nějaké náznaky agrese,“ uvědomila si Anna. Agrese se u něj projevovaly například nadměrnou žárlivostí a přehnanou reakcí na cizí lidi. „Třeba když mu v MHD někdo narušil osobní prostor, reagoval ihned konfliktně. A takových situací bylo více,“ přibližuje.
Nepřipouštěla si však, jak velký problém manželova agresivita i směrem k ní představuje. Během terapie navíc přišla na to, že už jako dítě byla svědkem domácího násilí na své matce. „Naši se po sedmnácti letech i kvůli domácímu násilí rozvedli. Byly to ale jiné formy, než jsem zažila já. Domácí násilí totiž není jenom o tom, že vás někdo bije, ale i o tom, že vám někdo něco zakazuje, omezuje vám přístup k penězům a podobně,“ vysvětluje Anna.
Když se sociálními pracovnicemi začala probírat možnosti řešení své situace, trvala na tom, že do celé záležitosti nechce zatahovat policii ani úřady. A to především ze strachu, že by mohla přijít o děti. „Věděla jsem, že řešení přes policii by nebyla dobrá cesta. Bála jsem se, že by mi sociálka mohla děti ze střídavé péče vzít. Proto jsme se s otcem mých dětí dohodli na termínu, do kterého jsem mu slíbila svou situaci vyřešit, a zainteresovala jsem do ní co nejméně lidí,“ vypráví. Neměla žádný plán, jenom věděla, že musí dostat děti zpátky do péče a už je nikdy neohrozit.
Jelikož s manželem sdílela nájemní bydlení, musela vyřešit i svou bytovou situaci. „V Rose jsme řešily možnost, že bych odešla do azylového bydlení, ale to jsem nakonec odmítla. Nechala jsem si poradit, jak dostat manžela z bytu sama,“ popisuje Anna. Azylové bydlení poskytuje lidem v těchto situacích bezpečný prostor, kde mohou zůstat, dokud se jejich situace nezlepší. Kvůli bezpečnosti se však nedoporučuje sdělovat adresu blízkým.
“Když ženě skutečně jde o život, násilník jí například vyhrožuje zabitím, je důležité dostat ji ze společného bytu. Proto máme utajený azylový dům Rosa, včetně dvou bytů. Celkem se jedná o 35 lůžek, kde týraná žena s dětmi nalezne nejen bezpečí, ale i komplexní pomoc ve své těžké situaci. V České republice jsou bohužel pouze tři utajené azylové domy s komplexní pomocí pro ženy – oběti domácího násilí.
Zdena Prokopová, Rosa – Centrum pro ženy
Rozhodnutá Anna se tak jednoho srpnového dne vrátila domů a manželovi oznámila, aby jí dal klíče od bytu a odstěhoval se. „Bylo to neskutečně nebezpečné, ale myslím si, že to pro něj byl tak nečekaný krok a byl v takovém šoku, že udělal, co jsem mu řekla. Vyměnila jsem zámek a oznámila jsem majiteli bytu, co se stalo,“ vybavuje si své další kroky. „Samozřejmě jsem měla záložní plán, že bych případně zavolala policii, ta by jej vykázala z bytu minimálně na deset dní a já bych tak získala čas situaci vyřešit,“ připouští.
Následovalo jeho zablokování na sociálních sítích. „V Rose mi ale poradily, abych ho zcela neignorovala, protože by to v něm mohlo vyvolat touhu po pomstě. Čas od času jsem mu tak odpověděla na zprávu, ale po čtvrt roce to utichlo úplně,“ vypráví s tím, že již nejsou v kontaktu skoro vůbec. Připouští však, že snahu se s ní zkontaktovat nebo vidět ještě úplně nevzdal.
Ani srpnovým vykázáním z bytu její boj s manželem agresorem neskončil. Přišly fáze lítosti, vzteku i omluvy. „Přesně, jak mi bylo řečeno, že to bude,“ vypočítává. A kromě kolegy v práci a neziskové organizace jí pomohl i bývalý partner a nadřízená v novém zaměstnání. Úzký okruh lidí, kterým se svěřila, se tak snažil o její podporu a také o to, aby jí manžel znovu neublížil.
„Teď už jsem z toho úplně venku. Ale je pravda, že mi trvalo tři měsíce zbavit se strachu, jestli na mě někde nečíhá po cestě z práce. Stávalo se mi, že na mě někdo pravidelně zvonil, byl to asi on. Tři měsíce po rozchodu byly fakt nepříjemné,“ svěřuje se. Aby se ze všeho nezhroutila, brala čtvrt roku antidepresiva. „Dneska už je to v pohodě, jenom na sobě pořád vnímám určité dopady. Třeba nezvládám konflikty s cizími lidmi, zejména když na mě někdo zvyšuje hlas,“ přiznává.
“Když někdo někoho týrá fyzicky a způsobí mu trvalé následky, má to nepopiratelný vliv. Psychické týrání osob ale zanechává následky na rozpadu osobnosti a oběti mají problém vrátit se k normálnímu životu.
Martina Petrovičová, Policie ČR
Nový vztah jen tak nenaváže
Odloučení od manžela musela vysvětlit i svým dětem. „Situaci jsme jim s bývalým partnerem, jejich tatínkem, vysvětlili, ale neřekli jsme jim úplně všechno do detailu.“ Právě bývalý partner pro ni byl v těžkých měsících velkou oporou. Dokonce jí nabídl, aby se k sobě na čas vrátili, to však odmítla. „Nevstupuju dvakrát do stejné řeky, v tomhle jsem měla a mám jasno. Ale když nemohly být děti u mě, chodila jsem domů k jejich biologickému tatínkovi a trávila tam s nimi čas, k sobě domů jsem se vracela jenom přespat,“ vzpomíná.
Ačkoliv jedno z jejích dětí mělo po střetu s jejím manželem strach se u ní ukazovat, jakmile zjistilo, že se rozvádějí, úzkost pominula. „Jsem ráda, že jsem situaci s manželem vyřešila relativně rychle a teď, když jsou ještě relativně malí, protože kdyby byli v pubertě, brali by to mnohem hůř,“ myslí si Anna. Připouští, že ji zážitek ovlivnil i v přístupu k výchově. S jejich otcem tak klade velký důraz na to, aby se zejména k ženám chovali synové galantně. „Ale aby se i k sobě navzájem chovali hezky a bránili jeden druhého. Což se nám myslím celkem daří.“
Zkušenost ji ovlivnila i v náhledu na partnerské vztahy. Připouští, že bude mnohem opatrnější než dříve. „To, že jsem tím vztahem ohrozila i svoje děti, je opravdu zásadní. Než zase navážu s někým vztah, bude to trvat dlouho. Když je člověk rodič, dává svoje potřeby a přání spíše stranou,“ vysvětluje.
“Pokud žena zažije skutečně velmi traumatické situace, často pak potřebuje pomoc psycholožky nebo psychiatričky. Některé ženy třeba nezažily tak závažné a hrubé násilí, ale i u těch bývá velký problém. Je také důležitá podpora ženy poté, co od partnera odejde, aby se s tou situací vyrovnala.
Zdena Prokopová, Rosa – Centrum pro ženy
Kromě toho se teď také angažuje v přednáškách o domácím násilí. Přestože v současné době existuje v Česku řada organizací na pomoc obětem domácího násilí, podle Anny se o něm stále nemluví dostatečně hlasitě. „Lidi často nevědí, na koho se můžou obrátit a jak konkrétní věci řešit,“ tvrdí. Síť pomoci pro oběti domácího násilí by podle ní mohla být větší. Problematická je podle jejího názoru i nedostatečná podpora a pochopení v některých pracovních prostředích, kde ale lidé tráví většinu svého dne.
„Velkou roli v řešení domácího násilí hraje strach. Lidi se o tom nesmí bát mluvit. Pro každého člověka, který si prochází domácím násilím, je to náročné, ale jakmile má děti, je to ještě složitější a náročnější,“ přemítá. Oběti agresorů se často bojí o svých prožitcích mluvit a problémy řešit i kvůli finanční situaci. „Není jednoduché zůstat najednou na všechno sám – na náklady na bydlení, na vedení domácnosti a třeba i na výchovu dětí.“
Jak policie postupuje v případě psychického násilí
To je samozřejmě složitější. Musíme mít dostatečné argumenty, se kterými bychom obstáli při případné žalobě vykázané osoby. Vykázání nesmí být hodnoceno jako libovůle policie. Samozřejmě když není psychické násilí na první pohled vidět, je to obtížné. I zde vykazujeme násilníka v souladu se zákonem o policii.
Jolana Mosleh, Policie ČR
Sama teď musí utáhnout pražský nájem a uživit dvě děti. „Obrovský problém je, že do doby, než dostanete papír s potvrzením, že jste rozvedená, nemáte moc možností, jak zažádat o pomocné finanční prostředky,“ vysvětluje. A pokračuje: „Je tak docela těžké volit mezi tím, že s agresorem zůstanete a budete trpět, ale budete mít jistotu finančního zabezpečení, anebo odejdete a všechno spadne na vás,“ říká. Chápe tak, že někteří lidé ve vztahu zůstanou i přes domácí násilí, protože nemají kam jít a nemohou si to ani dovolit.
Upozorňuje, že na oběti je potřeba netlačit a nenutit jim konkrétní řešení. „Sama jsem to poznala. Máte stokrát chuť se s problémem někomu svěřit, ale zároveň si uvědomujete následky, které by to mohlo mít. Musíte toho člověka trochu znát, abyste věděla, jak mu poradit. Samozřejmě pokud už to není ve fázi, kdy je ohrožen na životě,“ uzavírá.
Aplikace Bright Sky
Proti domácímu násilí může pomoci i aplikace v mobilním telefonu s názvem Bright Sky. Její česká verze je zdarma ke stažení na App Store a Google Play. Obětem pomůže vyhodnotit jejich situaci, nabídne rady a kontakty, bezpečné uložení snímků i spojení na policii. Digitální stopu nebude možné vysledovat.
Aplikace nabízí možnost uchovat si audio, video, textové či foto záznamy incidentů, které mohou být důkazním materiálem pro policii. Je také dobré vést si evidenci, jak často a v jaké intenzitě k násilným projevům dochází. Aplikace je rovněž nápomocná i všem ostatním, kteří mají obavy o někoho ze svých blízkých.
„Často se mi stává, že zavolá klientka a říká: Víte, já nevím, jestli to už je násilí, nebo ne. Vím, že je těžké někam zavolat a svěřit se. Ale pokud se tím člověk už opravdu trápí, je skutečně vhodné zvednout telefon a poradit se. Doporučit mohu také mobilní aplikaci Bright Sky, kterou v Česku implementovala Nadace Vodafone, dělali jsme pro ně odborného garanta,“ říká Zdena Prokopová z neziskové organizace Rosa – Centrum pro ženy.
Podle spoluautora aplikace, bývalého britského policisty Johna Liversidge, oběti obvykle trpí léta a nikomu se nesvěří, obviňují samy sebe a bojí se, že ztratí domov a dobrou pověst. „Nevědí, kam jít a co dělat. Představte si, že jste v temné místnosti a vůbec nic nevidíte. Jste v nebezpečí, ale východ nevidíte. Aplikace je nástroj, který jim pomůže situaci lépe pochopit a dá jim radu, jak se mohou zachránit,“ řekl. Aplikace pomáhá desítkám tisíc uživatelů v osmi zemích světa.
Řekni to dál: Bright Sky může zachránit život
Test: Nacházíte se v násilném vztahu?
1Máte někdy ze svého partnera strach? ANONE
2Kritizuje vás partner za většinu věcí, které děláte? ANONE
3Snaží se vás partner kontrolovat a je přehnaně žárlivý? ANONE
4Je váš partner pod vlivem alkoholu či drog agresivnější? ANONE
5Brání vám partner v setkávání s rodinou, přáteli či ve vyhledávání zdravotního ošetření, nebo vás od toho odrazuje? ANONE
6Kritizuje vás partner nebo ponižuje před ostatními, snižuje vaše nápady nebo názory? ANONE
7Brání vám partner, abyste měla přehled o společných financích a kontrolu nad svými financemi? ANONE
Osoby, které odpověděly ANO na některé z těchto otázek, se nachází v násilném vztahu. Doporučujeme vám kontaktovat nejbližší specializovanou službu pro oběti domácího násilí nebo navštívit web www.stopnasili.cz.
Zdroj: Bright Sky
Jak v práci řešit domácí násilí
Odhaduje se, že každá třetí žena a každý šestý muž byli během svého života zneužíváni – tento problém se ve společnosti dotýká téměř každého.
Většina zaměstnanců, kteří zažili domácí násilí a zneužívání, uvedla, že toto násilí ovlivnilo jejich pracovní výkon a pocit bezpečí na pracovišti.
Doktorka Jane Pillingerová proto zpracovala pro Nadaci Vodafone příručku, která má dodat zaměstnavatelům a manažerům důvěru, že se s tímto problémem dokážou vypořádat a pomoct obětem zneužití v jejich týmech a podnicích. Pomůže rozpoznat známky násilí, správně na ně zareagovat a nasměrovat zaměstnance na patřičná místa, která jim poskytnou pomoc.
Dopad domácího násilí na pracovní život a kariéru:
Sebeúcta/sebedůvěra
Každý druhý účastník (50 procent) prohlásil, že zneužívání, kterému byl během pracovního života vystaven, mu snížilo sebeúctu/sebedůvěru – týkalo se to 45 procent mužů a 53 procent žen.
Produktivita práce
38 procent oslovených uvedlo, že se jim snížila produktivita práce.
Přerušení práce
Každý pátý oslovený (22 procent) zmínil, že někdy přestal chodit do práce / vzal si dovolenou.
Odchod ze zaměstnání
Každý desátý (13 procent) odešel ze zaměstnání.
Vliv na kariéru
Dvě třetiny respondentů (67 procent) uvedly, že domácí násilí mělo vliv na jejich kariéru.
Vliv spolupracovníky
Každá druhá oběť (56 procent) prohlásila, že domácí násilí, které zažila, mělo vliv na její spolupracovníky.
Zdroj: Opinium pro Nadaci Vodafone
Jak v zaměstnání rozpoznat příznaky domácího násilí a zneužívání
Změny v pracovní docházce
Pozdní příchod do práce. Bezdůvodný požadavek na změnu pracovní doby, potřeba odcházet z práce dříve. Časté pracovní absence bez vysvětlení. Nárůst čerpání nemocenské, sick days apod. Bezdůvodné trávení neobvykle velkého počtu hodin v práci.
Změny pracovní výkonnosti a produktivity
Zhoršila se kvalita práce – zaměstnanec neplní stanovené pracovní cíle a termíny. Dělá chyby. Kvalitu práce zaměstnance ovlivňuje časté posílání textových zpráv a e-mailů a časté telefonáty nebo návštěvy jeho partnera. Zaměstnanec se vyhýbá telefonátům, při obdržení textové zprávy nebo SMS u něj lze pozorovat rozrušení či úzkost.
Změny v chování či vystupování
Změny v chování – stává se tichým, úzkostným, vystrašeným, agresivním, roztěkaným nebo deprimovaným. Izoluje se od kolegů – nechodí s kolegy na kafe nebo na oběd, nepřipojuje se ke společenským událostem v práci. Tají svůj osobní život a vztahy. Bojí se nechávat děti doma, neodchází z práce včas.
Fyzické změny
Viditelné pohmožděniny nebo zranění s nepřesvědčivým vysvětlením. Změna ve způsobu používání make-upu nebo jeho množství. Změna v oblékání, například nošení dlouhých rukávů, které zakryjí zranění. Změna vzhledu, například ve způsobu používání make-upu. Vykazuje známky únavy a podrážděnosti. Užívá, i nadměrně, návykové látky.
Další faktory
Současný či bývalý partner pronásleduje zaměstnance na pracoviště nebo v jeho okolí, popřípadě prostřednictvím sociálních médií. Současný či bývalý partner vynakládá neobvykle velkou snahu zaměstnance kontrolovat nebo vznáší požadavky související s pracovním harmonogramem. Izolace od rodiny a přátel.
Vypracování bezpečnostního plánu
Pomozte oběti získat pocit bezpečí (například poskytnutím telefonních čísel na podpůrné služby, osoby, které lze kontaktovat v případě hrozícího nebezpečí, a snadnou dostupností relevantních telefonních čísel). Poskytněte oběti nové/bezpečné místo k parkování poblíž vstupu do budovy a doprovod z/na parkoviště, je-li nutný, a zlepšete osvětlení parkoviště a bezpečnostní opatření, například kamerový systém nebo tísňové tlačítko. Změňte místo výkonu práce oběti, zajistěte, aby nikdy nebyla na pracovišti sama, popřípadě přemístěte pracovní stůl dále od vchodu a od oken, kde by mohla být snadno pozorována zvenčí. Pokud je oběť pronásledována nebo obtěžována přes e-mail, mobil nebo sociální média, poskytněte jí novou e-mailovou adresu a číslo telefonu, případně přesměrujte jí určené telefonáty. Pokud panuje obava, že by oběť mohla být zneužívána na pracovišti, popřípadě mohlo dojít k porušení ochranného opatření, obraťte se na policii. Nezapomeňte, že oběti třeba postačí mít někoho, na koho se může se svými starostmi obrátit. Umožněte oběti, aby měla situaci sama pod kontrolou – zeptejte se, jak jí můžete pomoci, a nechte ji, aby se sama rozhodla.
Nasměrování
Jednou z nejdůležitějších věcí, které může nadřízený učinit, je nasměrovat zaměstnance tam, kde se mu dostane diskrétní a odborné pomoci. Nadřízení by také měli sami vědět, kdo může být schopen diskrétně pohovořit se zaměstnancem:
Určená osoba na personálním oddělení Pracovník firemního programu pomoci zaměstnancům Poskytovatelé služby pomoci obětem domácího násilí a zneužívání Podpůrná služba pro oběti Poradenská služba Policie, včetně speciálního útvaru zaměřeného na domácí násilí, pokud takový existuje Služba právní pomoci a asistence
Jedním z velmi užitečných zdrojů, který lze zaměstnanci doporučit, je aplikace Bright Sky.
| Vedoucí projektu | Marek Pros |
|---|---|
| Texty | Klára Elšíková, Magdaléna Daňková, Tomáš Maca, Zuzana Keményová, Tomáš Wehle, Helena Dostálová, Marek Pros, ČTK |
| Fotky | Tomáš Vocelka, Lukáš Oujeský, Jiří Benda, Policie ČR, Rosa – Centrum pro ženy, Shutterstock |
| Grafika a kódování | Jiří Kropáček |
| Projekt vznikl ve spolupráci s Nadací Vodafone. | |