Stanislav Holubec se na Jihočeské univerzitě a Historickém ústavu Akademie věd České republiky věnuje výzkumu sociálních dějin i proměnám evropské společnosti ve 20. století. “Klíčovou zkušenost současných mladých lidí bych nazval jako vědomí určité krize,” říká.

V posledních desetiletích si společnost navykla charakterizovat lidi podle ročníku narození, generace dostávají pojmenování, jako je X, Y nebo Z. Jak byste specifikoval současnou generaci mladých lidí mezi 16 až 25 lety?

Předně generaci nelze generalizovat. Jak je různorodá česká společnost, tak je různorodá i každá generace. Obecně při provádění výzkumů sociologové rozčleňují lidi po deseti letech, jenom u těch nejmladších je kategorie kratší, neboť se člověk rychleji vyvíjí, takže například od 18 do 25 let, od 25 do 35 let a tak dále. Kdykoliv se vyskytne nová generace, horečně se pro ni hledá nějaký nový termín, takže teď je generace Z a kdo ví, kdo přijde po nich. Každá generace má určitou tzv. generační zkušenost, která ji ovlivnila v době jejího mládí. Třeba pro starší generaci je to sametová revoluce. U té mladší to může být hospodářská krize v roce 2008, u té ještě mladší uprchlická krize, vzestup populismu nebo klimatická krize.

Klíčovou zkušenost současných mladých lidí bych nazval jako vědomí určité krize. Na druhou stranu společnost se za posledních třicet let diverzifikovala a současná generace mladých lidí tak nemá tolik společných prvků, jako měla moje generace (čtyřicátníků, pozn. red.). My jsme si třeba hráli se stejnými hračkami nebo sledovali stejné pořady. Dnes mají děti daleko větší výběr pořadů na YouTube, rodiny mají různé rozpočty a mohou si dovolit různé hračky, různé způsoby trávení volného času, takže generace nedrží příliš pohromadě.

Dá se vůbec říct, že v 18 letech už člověk není dospívající, ale dospělý?

Kategorie, kde končí mládí a začíná dospělost, je dnes velmi rozvolněná a u spousty lidí pokračuje mládí až hluboko do dospělosti. Střední generace se dnes obléká po vzoru mladé generace, nebo má zábavu podle vzoru mladé generace. Kult mládí je v současné pozdně moderní společnosti velice silný. Střední generace se pokouší být alespoň vizuálně co nejdéle mladá. Dneska se napříč Evropou například diskutuje snížení voličského věku. Za Rakouska-Uherska se volilo od 24 let, první republika snížila věk na 21 let a teprve v roce 1945 byl věk snížen na 18 let. A nyní některé západoevropské země chtějí snížit věk až na 16 let. Mladší generace dneska získává na váze, je vnímána jako dostatečně vyzrálá, v 19. století se na mladé lidi pohlíželo s mírným despektem, dcery musely poslouchat otce až do svatby apod.

Věnujete se nejen sociologii, ale především historii. Jak se proměnila mladá generace během posledních sto let?

Zatímco počátkem 20. století tvořila mladá generace do 24 let společně s dětmi polovinu populace, dneska tvoří jenom pětinu. Z toho vyplývá určitý pokles významu společenské relevance této generace. Zatímco před sto lety bylo lidí nad 60 let pouze několik procent, dneska je to čtvrtina populace. Je to zajímavý trend, protože narůstá váha starší generace ve společnosti, ale proti tomu jde trend zrychlování a digitalizace, což naznačuje spíše trend rostoucí váhy mladší generaci. Ta je totiž schopna porozumět rychle se měnícímu světu. Někteří sociologové si tak kladou otázku, jestli nenastane válka generací. Ale to je podle mě trochu přehnané, protože ve společnosti je celá řada jiných konfliktů.

Další věcí je vymezení, kde mladá generace končí. Sociologové uvádí, že končí se třemi událostmi – ukončení vzdělání, získání placeného zaměstnání a vstup do manželství, případně zplození potomků. Jenže tohle platilo ve 20. století, ve 21. století je to složitější. Spousta lidí studuje do 30 let, vydělává si třeba spíš brigádami a z finančních důvodů si ani nemohou dovolit vlastní bydlení, málo lidí vstupuje do manželství a plození potomků se odkládá.

Může obrácený poměr generačních sil s českou společnost nějak výrazně zamávat?

Určitě ovlivňuje volby, protože roste počet voličů-seniorů. Ale každá politická strana si zároveň uvědomuje, že mladých voličů je sice méně než seniorů, nicméně sázka na ně má také svůj význam, neboť jim patří budoucnost. Každopádně počátkem dvacátého století byl starý člověk dost často nositelem poznání a moudrosti, protože svět se zas tak rychle neměnil, dnes nemá vědění starého člověka pro mladé lidi takovou hodnotu jako dříve.

Mladí lidé se o politiku příliš nezajímají. Má tedy vůbec cenu pokoušet se o prosazení snížení věku voličů?

Svým způsobem je logické, že se mladí lidé o politiku tak nezajímají, protože je spjatá se zaměstnáním nebo placením daní, a když nechodíte do práce, mnohé politické problémy jsou vám cizí, to je jasné. Největší volební účast bývá u střední generace. Jeden z argumentů pro snížení je, že se mladí lidé začnou o politiku zajímat více. Ale odpůrci tohoto nápadu zase říkají, že by to znamenalo nechat rozhodovat o společenských věcech lidi, kteří k vytváření společenského bohatství nepřispívají. Tenhle argument musíme brát také vážně. Dokážu si představit, že by se experimentovalo s věkem voličů v rámci komunálních voleb, které mohou být dobrou školou. I v zemích, kde snížili volební věk, začali tím, že lidé mohli volit v komunálních volbách a od 18 let pak v celostátních volbách.

Více než o politiku se ale mladí lidé zajímají o aktivismus, což je patrné z nedávných protivládních demonstrací nebo boje proti klimatickým změnám. Proč se raději upínají k aktivismu než k politice?

Mladý člověk, kterému je třeba 18 let a ještě nepracuje a rodiče ho živí, má privilegia dospělých, ale nemá jejich povinnosti. Ochota věnovat se aktivismu je tak větší a má i více času chodit demonstrovat. Je zajímavý historický fenomén, že v současnosti jsou mladší lidé, obyvatelé velkých měst, ze střední vrstvy a s vyšším vzděláním ochotnější přijít demonstrovat na náměstí. Naopak dělníci nebo senioři demonstrovat příliš nechodí. V české společnosti je tak stále patrný étos listopadové revoluce, která byla spíše revolucí studentů, intelektuálů a umělců z velkých měst. Taky v tom možná hraje roli identita, potřeba se prezentovat a získat oblibu mezi vrstevníky, ta je u mladých lidí silnější.

Svým způsobem je to generační statusová věc, ale tím nechci zpochybňovat právo mladých lidí takto vystupovat. Před rokem ’89 a občas i dnes zaznívá argument, že mladí lidé jsou naivkové, zmanipulovaní, a až začnou pracovat, tak pochopí, jak to je, a přestanou chodit na demonstrace. Stačí si vzpomenout na nesmrtelný výrok Miroslava Štěpána (komunistický politik z doby před rokem 1989, pozn. red.), že 15leté děti nemají rozhodovat o tom, jak bude vypadat vláda. To není fér. Označovat něčí idealismus za něco, z čeho člověk vyroste, je velice cynický přístup. Znám spoustu idealistů mezi čtyřicátníky nebo padesátníky. Spíše jde o to, jak si udržet idealismus i po seznámení se starostmi každodenního dospělého života v dospělosti.

Říkal jste, že v 19. století dělnická třída protestovala více. Je to dáno tím, že dnes má pocit, že její názor není důležitý?

V 19. století mělo dělnictvo větší sebevědomí, protože byli rostoucí třídou. Všude kolem rostly továrny, měli pocit, že vyrábí společenské bohatství. Dnes mají zlomené sebevědomí, všude kolem sebe vidí, že se továrny zavírají, průmysl se přesouvá do třetího světa. Ztratili sebevědomí, že budou stavem, který změní společnost. Navíc označení dělník bylo během socialismu v Československu zdiskreditováno.

Ale svou roli nepochybně hraje i to, že požadavky dělnictva z 19. století byly ve 20. století do značné míry splněny – byla zavedena osmihodinová pracovní doba, dovolená a pojištění, většina z toho, po čem pracující toužili, byla splněna. Mám pocit, že se dneska demonstruje za post-materiální hodnoty, které si asi spíš uvědomí člověk, co více studoval. Dělník 19. století se zajímal o základní lidské potřeby. Vysvětlit mu, že se má zajímat o klimatickou krizi nebo že konflikt s uprchlíky je složitější, než se zdá, není tak jednoduché.

Generace mladých lidí se za posledních třicet let značně diverzifikovala. V čem se liší od svých předchůdců?

Sociologové v posledním desetiletí sledují v české společnosti tendenci k prosazování normalizačních hodnot, jako je spokojený rodinný život a nezájem o dění venku. Zdá se mi, že studenti mají menší zájem studovat v cizině, než měla moje generace. V 90. letech bylo studium v cizině něco nového a byl o něj velký zájem, dneska chtějí studenti raději získat praxi a tvrdí, že by to pro ně byl ztracený rok. Když dnešní mladou generaci srovnám se svými vrstevníky, působí mnohem sebevědoměji a schopněji. Ale jak už jsem řekl, je mnohem diverzifikovanější. Třeba výzkumy proměn obezity ukazují, že na jedné straně se u mladé generace rozšiřuje oblíbenost sportu a fitness, ale na druhé straně je stále větším problémem obezita.

Současná mladá generace je taky hodně zaměřená na vizualitu, chtějí zapůsobit nejen oblečením, ale i svým profilem na sociálních sítích. A kdo neodpovídá ideálu, čelí různému vylučování. Když si vzpomenu na své mládí, bylo velice obtížné dostat z nějaké dívky fotografii. Dneska mají moje studentky i studenti na Facebooku spoustu fotek a některé z nich jsou docela odvážné. Možná by se většina z nich smála onomu starému ideálu, že není důležité, co má člověk na sobě, ale co má v hlavě.

Mě osobně trochu znervózňuje, že se u mladých lidí radikálně snižuje schopnost porozumět psanému textu. Mám pocit, že kniha jako médium dramaticky ztrácí na své přitažlivosti. Přitom psaný text vás vybaví do života strukturovaným myšlením. Vnímat svět pouze vizuálně samozřejmě není úplná katastrofa, ale je to velká ztráta. Bojím se, jestli se ze čtení jednou nestane věc spojovaná především se staršími generacemi nebo s nějakými nerdy.

Může ztráta schopnosti strukturovaného myšlení a porozumění psanému textu vést k větší ovlivnitelnosti těchto lidí?

Spíš si myslím, že mladí lidé tím ztrácí schopnost se soustředit a schopnost si něco odříct. Z knihy máte větší radost, až když se jí prokoušete, je to jiné než krátkodobá, povrchní radost při sledování hezkých nebo vtipných obrázků. Na druhou stranu je nutné brát v potaz i pozitivní dopady sociálních sítí, jako je schopnost sebeorganizace, rychlejší diskutování problémů nebo sdílení nových myšlenek. Sociální sítě pomohly i současným demonstracím v Česku nebo vzestupu Pirátské strany. Jenom se bojím, abychom za sociální sítě nezaplatili klesající schopností se soustředit a v konečném důsledku porozumět některým problémům.

Dá se odhadnout, jaký to bude mít vliv na budoucí českou společnost?

Sociologie velice nerada předvídá budoucnost, ale ráda hovoří o určitých trendech. Jedním z nich je tlak na výkon a dokonalost. Pokud se to mladému ambicióznímu člověku nepodaří, přichází velké zklamání. Dalším trendem je už zmiňovaný ideál krásy nebo selhání na trhu práce, které ale není patrné okamžitě. Chodit po brigádách v 25 nebo 30 letech může patřit ke cool životnímu stylu, ale chodit po brigádách ve 40 nebo 50 letech už cool není. Znám ze své generace lidi, kteří čas mezi svými 20 až 35 lety strávili ježděním po světě. Když se pak vrátili, zjistili, že nemají vybudovanou žádnou kariéru a nemají žádnou pořádnou praxi, protože posledních 15 let strávili na Novém Zélandu stříháním ovcí nebo ve Španělsku sběrem ovoce. Častokrát se taky mluví o tom, jak velké mají dnešní mladí lidé kariérní příležitosti. Při bližším zkoumání kariérních příležitostí lidí, kteří přicházeli do dospělosti v 90. letech a dnes, se ale nedá jednoznačně říct, že příležitostí přibývá.

Nicméně se vzestupem internetu a sociálních sítí vznikla celá řada zaměstnání, která dříve neexistovala, vzniká také spousta start-upů. Nevytváří si tak mladí lidé svoje příležitosti sami?

Samozřejmě že moderní společnost pořád roste. Když roste ekonomika, objevují se nová odvětví a příležitosti. Mladí lidé vždycky začínali s novým oborem podnikání, to není trend posledních let. A ke start-upům – samozřejmě, že i z čističe bot se může stát milionář, ale kolik je čističů bot a kolik je milionářů?

Řekl jste, že někteří lidé mezi 30 až 40 lety strávili dobu, kdy se formuje kariéra, na cestách a brigádami. Současní mladí lidé zase na dlouhodobé pobyty do zahraničí moc jezdit nechtějí a preferují jistoty. Není to tím, že se od starší generace přece jenom poučili?

Možná je to určitým odkouzlením cest do ciziny, protože je stejně všechno na internetu. Když se ptám svých vysokoškolských studentů, kdo z nich navštívil nějakou exotickou zemi, je to překvapivě málo lidí v kontrastu s tím, že se o mladé generaci hovoří jako o velmi aktivní. Podle mě to dokazuje zmiňovanou diverzifikaci této generace. Nicméně se rozhodně nesplnilo klišé z počátku 90. let, že mladá generace českou společnost přivede na západní úroveň a překoná dědictví komunismu. Dnešní generace je sice aktivní, ale takový cíl rozhodně splnit nemohla.

Takže se dá říct, že současnou generaci mladých lidí provází nejistota?

Určitě, ale pořád si myslím, že k mládí má určitá nejistota patřit a že se s mladou generací pojí také třeba schopnost se bavit, něco si doopravdy užít, nebo mít sny, jelikož ve dvaceti se každému zdá, že bude žít věčně. Mít předem nalajnovaný život je veliká nuda. Okno, kdy jsou mladí dospělí, ale ještě nemají závazky a mají spoustu volného času, pořád představuje příležitost. A je na nich samotných, jak toho využijí.