Anna a Ondřej bydleli během pandemie covidu-19 měsíc na chatě u kamaráda a zjistili, že už se nechtějí vracet do centra města, kde si pronajímali byt. Po měsících přemýšlení a sledování videí na YouTube se proto rozhodli, že si postaví tiny house, aniž by s tím měli předchozí zkušenosti. Domek, který zaparkovali na okraji Brna, je zvnějšku téměř hotový, a dvojice začíná pracovat na interiéru.

„Řešili jsme, jak to udělat, abychom už nemuseli bydlet v centru Brna. Přemýšleli jsme o nějaké chatě, ale přišlo nám, že to stojí hodně peněz, a ani jsme si nebyli jistí, zda do toho chceme investovat,“ vypráví Anna. S přítelem Ondřejem zvažovali i maringotku, ale ty původní se prodávají často ve špatném stavu a vyžadují nákladnou rekonstrukci. „Navíc se nám nelíbilo, že mají nízký strop a nedá se tam dát patro na spaní, čímž se zmenší obyvatelný prostor,“ doplňuje Ondřej.

Nakonec si z druhé ruky koupili za 30 tisíc přívěs a zjišťovali, jak tiny house postavit. „Přívěs je sice ve špatném technickém stavu a bude se do něj muset investovat, ale v tu chvíli se nám to vyplatilo,“ vysvětluje Anna, která pracuje v neziskovém Hnutí Duha. Konstrukce se navíc dá z podvozku sundat a přemístit na jiný, případně může stát i samostatně.

Protože byli Ondřej i Anna do té doby podobnou prací nepolíbení, pozvali si na pomoc kamarádku projektantku a kamaráda, který se zabývá dřevostavbami. Ti dohlíželi na to, aby mladému pár nespadl domek na hlavu. Dalším významným pomocníkem byl Ondřejův otec, který má v obci asi 30 kilometrů od Brna vybavenou dílnu. „Je šikovný a pomáhal nám,“ říká Anna a dodává, že základní konstrukci stavěli u něj a až pak přesouvali tiny house nákladním vojenským vozidlem Praga V3S zvaným vejtřaska na okraj Brna, kde budou bydlet.

Neviditelný a udržitelný

Domek teď stojí na obecním pozemku, který partneři sdílí s dalšími obyvateli maringotek. Vnější konstrukce je kromě okapů hotová, ale interiér na zvelebení v létě, kdy reportáž vznikala, teprve čekal. „Teď pracujeme na rozvodech, domlouváme elektřinu, vodu a plyn, následně doděláme obklady a pak teprve začneme vyrábět nábytek,“ vyjmenovává Anna. Později by také chtěli přistavět jednoduchou dřevěnou terasu, která poskytne další posezení i pracovní místo. Vyvýšené patro je už hotové, takže může pár v tiny housu přespávat.

„Největší problém samozřejmě z pohledu sociologa vidím v tom, že 'tiny house/life movement' nemůže vyřešit ani jeden z důvodů, kvůli kterým vznikl. Nic neudělá s ekonomickou situací; na rovině individuálních životních voleb nic neuděláme se změnou klimatu nebo vymíráním druhů. Ani nedokáže zajistit větší svobodu pro kritické množství lidí. Pro mě to je individualistická reakce na situaci, která si vyžaduje kolektivní a koordinované řešení. Zase na druhou stranu ale nechci stigmatizovat ty, kteří to dělají. Všichni reagujeme na nastalou situaci, jak můžeme, a jejich způsob je legitimní. V mnoha ohledech je mi jejich snažení navíc sympatické a může přispět k šíření myšlenek o udržitelnosti a nonkonformních způsobech života.“ Petr Kubala, sociolog

Dvojice si přeje, aby bylo stavení co nejekologičtější. Zvolila proto přírodní materiály a zároveň usiluje o to, aby samotné fungování domku bylo co nejšetrnější. „Zateplení máme z ovčí vlny, která byla sice výrazně dražší než minerální vata, ale nám to přišlo přirozenější a je to náš oblíbený materiál,“ vysvětluje Ondřej.

Domek by měl být také energeticky soběstačný. „Časem si chceme sami vyrábět elektřinu skrze fotovoltaiku a používat dešťovou vodu,“ říká Anna. Dešťovka by měla v domácnosti posloužit na vše potřebné včetně vaření, jen na pití je nutné, aby prošla speciálním filtrem. V koutku hned u vstupu bude krom vědra s vodou a pračky také kompostovací toaleta. „Postavíme kompost, kam se bude obsah toalety vynášet. Vznikají tam vysoké teploty, čímž se škodlivé látky zničí a obsah lze využít jako hnojivo,“ přibližuje Anna.

Za další výhodu považuje, že v podobných stavbách vzniká velmi málo odpadu a také vede jejich obyvatele k minimalismu, protože na hromadění jednoduše není místo. S partnerem se navíc snažili, aby domek co nejméně zasahoval do okolní krajiny. „Když na něj svítí sluníčko, krajina se v něm jakoby odráží a na dálku je skoro neviditelný,“ ukazuje majitelka.

Bez směrovacího čísla a pojištění

Pár upozorňuje, že český legislativní systém není na tiny housy zatím moc připravený. Metodický pokyn ke stavbě existuje pouze pro mobilní domy (mobilheimy), na maringotky nebo tiny housy ho nelze aplikovat a vše je v současnosti na individuální dohodě se spádovým stavebním úřadem. „Nám je asi jedno, že nemáme své směrovací číslo, ale pro rodiny s dětmi to může být problematické,“ míní majitelka domku. S partnerem děti zatím neplánují.

„Zakotvení v legislativě je zajímavé téma. Výzkumy ukazují, že tady je určitá dělicí linie. Část lidí s tiny housy či maringotkami stojí o nějaké ošetření svého bydlení – chtějí pojištění nebo třeba směrovací číslo. No a ta druhá, menší část, nechce programově nic z toho, chce žít 'mimo systém', 'mimo společnost', takže nemá potřebu být nikde registrovaná ani kontrolovaná.“ Petr Kubala, sociolog

S tiny housy si nevědí rady ani pojišťovny. „Byla jsem ve dvou pojišťovnách a ani jedna nevěděla, jak to udělat. Řekly, že se na to zeptají a ozvou se, ale ještě se nikdo neozval zpět,“ říká Anna a dodává, že jejich stavbu nemohla pojišťovna klasifikovat jako mobilheim, neboť ji mají na kolech.

Domek by si přitom pojistit chtěla, protože, jak říká, je to její největší majetek a má o něj strach. Myslí si také, že se brzy bude muset ošetřit to, kde se tiny housy mohou stavět. Mají totiž zkušenost, že je lidé často staví na nevhodných místech.

Hypotéku nechtěli a na selský dvůr nebyly peníze

Pár žil dlouhou dobu v nájemním bytě v centru Brna a byt si zatím stále ponechává. Do budoucna by se však plechový domek měl stát jejich trvalým bydlištěm. Ondřej si vyzkoušel bydlení na podobně malém prostoru na úplné samotě již dříve a chtěl se vrátit k obdobnému způsobu žití. Anna počítala spíše s tím, že bude žít do konce života v nájmu. Největší motivací pro stavbu tiny housu byla pro dvojici, která miluje outdoorové aktivity a zejména cyklistiku, touha být blíže přírodě. Po vlastním bydlení nijak zvlášť neprahli.

„Nájemní bydlení mi dává smysl, pokud jsou nájmy dostupné a nevadilo by mi takto bydlet,“ říká Anna. „Nechtěli jsme nutně vlastní bydlení, nečekali jsme ani, že bychom stavěli barák nebo kupovali byt, protože jsme si nechtěli brát hypotéku,“ pokračuje.

Anna doufala, že jednou bude vlastnit starý selský dvůr, ale před nějakou dobou zjistila, že si svůj sen nesplní. „Dívala jsem se, co to stojí, a zjistila jsem, že by mi na to nikdo hypotéku nedal, přestože chodím do práce. Pokud nemáte jiný majetek nebo firmu, kterou se můžete zaručit, nejde to. To byl pro mě střet s realitou,“ vzpomíná.

Počet průměrných ročních platů potřebných ke koupi bytu o rozloze 70 m²

2019

2020

11,2

Česko

12,2

Polsko

Slovensko

10,6

Německo

7,5

Polsko

7,6

Česko

5,7

Slovensko

Rakousko

10,6

Rakousko

5,1

Německo

6

2019

2020

11,2

Česko

12,2

Slovensko

10,6

7,5

Polsko

7,6

5,7

Rakousko

10,6

5,1

Německo

6

Zdroj: Deloitte

„V této části se ukazuje hned několik témat – nemožnost i nechuť vzít si hypotéku, vysoké nájmy, ale taky to, že tiny house nějak souvisí s jejich životním stylem, filozofií a postojem, kdy by klidně mohli bydlet dál v nájmu, ale volí tiny house. Navíc trefně reflektují, že jde o systémový problém, který se nedá řešit takto individuálně.“ Petr Kubala, sociolog

Annu obecně zajímají sociální témata a nerovnosti a mrzí ji, že nelze zařídit, aby měli všichni právo na střechu nad hlavou. Bydlení je podle ní právo, nikoliv odměna. „Jde také o rodiny, které žijí v malých bytech nebo na ubytovnách, o minority nebo staré lidi,“ říká. „Tiny housy nejsou řešením, jde o systémový problém. Určitě by zde měl zasahovat stát,“ dodává.

Výhodou minimalistického bydlení jsou však nízké náklady. Jediné měsíční výdaje Anny a Ondřeje spojené s bydlením jsou momentálně povinné ručení za přívěs, internet a nájem na obecním pozemku. Později přibude ještě plyn, na kterém budou ve stavení vařit.

Být blíž přírodě

Anna si dokáže představit, že v tiny housu žije dalších pět nebo deset let. Pár přemýšlí také o tom, že by načas odcestoval do zahraničí a své obydlí mezitím někomu pronajímal. Okraj Brna ale není jejich snovou lokalitou. „Tady jsme spíše proto, že je to praktické, ale není to naše vysněné místo, chtěli bychom být dál od města, více v přírodě,“ vysvětluje.

Do budoucna se mohou s tiny housem přestěhovat na jiné místo, to ale plánují dělat spíše jednou za pár let. Snem Anny a Ondřeje je si jednou koupit větší zemědělské stavení, které by obývali s více lidmi a kde by mohli vytvářet i kulturu, například pořádat různé kurzy.

„Tiny house je pro ně časově omezené řešení, které v ideálním případě nahradí kolektivní či komunitní bydlení na statku někde dál od města. Tohle by se dalo považovat za dráhu jiného způsobu bydlení. Anna a Ondřej nechtějí vlastnit, nechtějí hypotéku, a kdyby měli bydlet ve městě, tak v nájmu a ideálně kolektivně.“ Petr Kubala, sociolog

Momentálně se těší, až budou svůj nový domov obývat. Nejdůležitější je pro ně trávit hodně času venku, čímž vyvracejí obavy okolí, jak spolu na tak malém prostoru vydrží. „Ten domek je zázemí, kde spíte, máte tam věci, vaříte, když leje, tak se schováte, ale nestane se, že jste tam zavření čtrnáct dní v kuse,“ tvrdí Anna. „Pro mě je stěžejní, abych tady měla prostor na jógu, když bude venku hnusně,“ dodává.

Pár se však shoduje, že bydlení v tiny housu není pro každého. „Já třeba jako člověk z bytu nejsem zvyklá, že si musím topit. Dále musíte spotřebovávat enormně malé množství vody, jste mnohem víc vystaveni okolním podmínkám, je zde třeba mnohem větší hluk, když je déšť nebo bouřka,“ vyjmenovává Anna. Dodává ale, že je pro ni zásadní trávit čas venku. „Člověk otevře dveře a je v přírodě, byť je to jen zahrada. Zní to jako klišé, ale je to ono,“ uzavírá Ondřej.

Až 95 procent mladých Čechů touží žít ve svém, na vlastní byt nebo dům však dosáhne jen 40 procent z nich, a to ještě s pomocí rodičů, tvrdí v první části třídílného rozhovoru sociologové Tomáš Hoření Samec a Petr Kubala, působící v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. Vysvětlují, co by se muselo změnit, aby nájemní bydlení přestalo být vnímané jako podřadné, a vyvracejí mýtus, že tíhnutí k vlastnictví je české specifikum a že na Západě se žije spokojeně v nájmech.

Česko v posledních letech čelí krizi bydlení. Ceny bytů i domů rostou v uplynulých letech v desítkách procent, výstavba vázne. Jak se podle vás v roce 2021 bydlí v Česku?

Tomáš Hoření Samec: Když se podíváme na data Českého statistického úřadu, tak za posledních pět nebo šest let vzrostly ceny nemovitostí téměř dvojnásobně. To je dobrá zpráva pro vlastníky nemovitostí. Pro lidi, kteří by si rádi vlastní bydlení pořídili, už však tolik ne, bydlení se pro ně totiž stává finančně nedostupným. Tento problém se netýká jen velkých měst, jako je Praha nebo Brno, ale celé České republiky. Tržní nájemné není sice dvojnásobné, ale také rostlo v řádu desítek procent. Pandemie covidu situaci s nájmy trochu zpomalila, nicméně rozhodně ji nezvrátila. Navíc se naplno odhalila slabina současného systému bydlení v Česku, který je založený na vlastnickém a soukromém nájemním bydlení. Chybí tu jiné formy, které by umožnily rozředit tlak na vlastnické a soukromé nájemní bydlení. Krize ještě prohloubila zažitou praxi i normu, že vlastnické bydlení je ideální a může přinášet stabilitu a jistotu lidem i přesto, že si musí brát velmi vysokou hypotéku, což pro řadu z nich není něco, co by s nadšením přijímali.

Petr Kubala: Část lidí si myslela, že během pandemie a krize s ní spojené dojde ke korekci cen nemovitostí, což se nepotvrdilo, trend paradoxně akceleroval. U nájmů došlo k jistému zpomalení, zejména v Praze kvůli výpadku turismu a krátkodobých pobytů. Byty, které byly za normálního stavu v Airbnb, se vrátily na trh soukromého nájemního bydlení s tím, že nájemci dostávají například šestiměsíční smlouvy. Jakmile totiž pandemie skončí, vrátí se na Airbnb.

Hoření Samec: Krize dostupnosti bydlení se najednou začala v posledních letech dotýkat i střední třídy, respektive lidí, kteří mají střední příjmy. A to je v České republice úplně nový fenomén. Navíc se ještě více posiluje významná role rodiny, díky níž mohou mladí lidé dosáhnout na hypotéku – rodiče či příbuzní se za ni zaručí, nebo jim předají zamýšlené dědictví o něco dříve, aby mohlo dojít k nákupu vlastního bydlení. A je otázka, jak to bude dál, protože tohle nepůjde donekonečna.

Ve výzkumu Dráhy bydlení mileniálů jste se zaměřili na mladé Čechy z velkých měst, kteří momentálně čelí prudce rostoucím cenám bytů a domů. Jak si dnešní mladí vůbec představují ideální bydlení?

Kubala: Není to nic překvapivého, reprodukují názory rodičů, od kterých přebírají ideál – vlastní dům na okraji města, kde je na jednu stranu les a na druhou pak zastávka tramvaje, která je doveze do centra. Dobré bydlení je pro ně to vlastnické, které pro ně symbolizuje, že člověk žije dobrý a úspěšný život. Po vlastnickém bydlení toužilo 95 procent dotázaných. Když jsme se potom ptali na reálné aspirace, tak se jednalo asi o 75 až 80 procent. Tendence osamostatnit se do individuálního vlastnického bydlení je, jak vidíte, velmi silná.

Hoření Samec: Určitě to je také podmíněné tím, že v rámci výzkumu jsme mluvili s lidmi z tzv. mainstreamu. Nejednalo se většinou o různé dobrodruhy nebo lidi, kteří výrazně vybočují, přestože i náš vzorek byl poměrně pestrý a zahrnoval lidi různého vzdělání a různých majetkových i příjmových pozic. Mám pocit, že ve veřejné debatě postrádáme trochu představivost, jak o bydlení mluvit a uvažovat, neumíme si moc představit, že by to zkrátka mohlo jít i trochu jinak. Dám příklad, v Česku jsou velmi běžné studentské byty, kde lidé bydlí společně či komunitně, ale na druhou stranu se bere automaticky, že když po škole budují rodinu, tak si byt koupí a bydlí samostatně. Vůbec na tu studentskou zkušenost nenavazují a neusilují o nějakou formu participativního bydlení.

Kubala: Mladá dospělost je období života, které se objevilo relativně nově. Moji rodiče ho třeba neznali, já jsem se narodil, když jim bylo 21 let. Tehdy to byl průměrný věk prvorodiček, teď to je o 10 let později. Objevila se tu relativně nová životní etapa, kdy si člověk, pokud na to má dostatek prostředků, zkouší bydlet v různých typech bydlení, nicméně pak se stejně zase vrátí do těch vyjetých kolejí a kopíruje rodiče.

Jak mladí lidé vnímají ceny bytů ve velkých městech?

Hoření Samec: Mladí dospělí vnímají, že ceny bytů jsou, jejich slovy, šílené. Pořád ale mají pocit, respektive určitou víru, že to nějak zvládnou. Ať za pomoci rodičů, nebo přes známé, kteří jim poskytnou výhodný nájem mimo tradiční tržní rámec. Zároveň hovoří o tom, že stát, veřejné instituce a obce by s bytovou politikou měly něco dělat, ale je pro ně obtížné formulovat, co přesně by to mělo být. Považuji to za zajímavý paradox, lidé si totiž dlouhodobě zvykli na stát příliš nespoléhat, což má možná kořeny už v období socialismu a 90. letech, kdy mohli mít pocit, že je lepší spolehnout se zejména na sebe a rodinu. Lidem chybí vědomí, že se mohou ozvat a něco od státu chtít, protože bez jeho intervence se dál pravděpodobně neposuneme.

Když pomineme ideální bydlení, jak reálně žijí?

Kubala: Pokud se podíváme na lidi ve věku 18 až 35 let, tak 40 procent z nich bydlí ve vlastním. Zhruba polovina z nich dostala bydlení od rodičů – buď darem, nebo dědictvím – a čtvrtina získala významnou finanční injekci větší než 25 procent z ceny nemovitosti. Takže asi jen čtvrtina lidí, kteří bydlí ve vlastním, byla nucena si byt či dům pořídit za tržních podmínek bez finanční injekce od rodičů. Zbytek bydlí v nájemním bydlení s tím, že ideálně by se při zakládání rodiny rádi přestěhovali do vlastního. Otázka je, kolika lidem se to povede…

Je těch 40 procent lidí, kteří bydlí ve vlastním, dobrým číslem, nebo spíše alarmujícím?

Hoření Samec: Pokud se na to podíváme optikou lidí, tak tam by bylo ideální číslo 95 procent, protože přesně tolik lidí touží žít ve vlastním. Dosáhne na to ale jen 40 procent z nich. V ideálním světě by se ta čísla neměla zase tolik lišit, dochází pak k rozpojení reality a potenciálního snu a lidé snadno mohou ztratit víru v systém a jeho legitimitu.

Proč je nájemní bydlení pořád vnímáno jako něco podřadného?

Hoření Samec: Vlastnické bydlení je do značné míry kulturně spojeno s představou o úspěšném a správném životě. Od 90. let minulého století se tu ustanovila představa, že nájemní bydlení je jenom tranzitní a je normální a správné směřovat k tomu vlastnickému. V našich výzkumech se následně ukázalo, že tato představa se v podstatě dědí v rámci rodiny. Pokud rodiče vlastní dům či byt, tak své děti do tohoto modelu automaticky vychovávají. Vlastnické bydlení má rovněž silný ekonomický rozměr, mladí lidé jej považují za finančně výhodnější a mají představu, že jedině v něm mohou být samostatní, nezávislí a dospělí.

Co by tohle vnímání nájemního bydlení mohlo změnit a proč se to neděje? Často se také argumentuje Západem, kde nájemní bydlení není nic negativního…

Kubala: Nájemnímu bydlení by pomohla určitá destigmatizace, tu může přinést nějaký krizový moment, například kdy většina lidí začne bydlet v nájmech, protože jim zkrátka nic jiného nezbude, a tím pádem se z toho stane normálnější součást života. Ruku v ruce s tím musí jít i právní proměna, aby se nájem stal dlouhodobým a plnohodnotným bydlením, kde je možné vytvořit si domov a kde nebudete muset prodlužovat smlouvu každý rok. Zároveň musí nastat i kulturní proměna, aby si lidé spojovali dobrý a kvalitní život s nájmem, který jim poskytne jisté výhody – ať je to například větší volnost, nižší náklady, případně jiný způsob života… Jenže v pozadí toho všeho stojí nedůvěra v systém, vlastnické bydlení je totiž vnímáno jako jistá investice i pojistka pro stáří, protože lidé nevěří státu, že se o ně postará. Což je v našem kontextu dost pochopitelná nedůvěra.

Hoření Samec: Pro lidi je strašně důležité, aby v domě či bytě, kde žijí, měli pocit jistoty a bezpečí, že tam budou moct bydlet a nikdo je nebude vyhazovat a že náklady na bydlení neporostou do závratných výšin. Tyto pocity mají ve vlastnickém bydlení, byť trochu paradoxně si raději ani nepřipouštějí že by se mohly zvyšovat úroky z hypotéky, kterou mají například na desítky let. U nájmů by pomohla legislativní změna, aby se nájemní smlouvy uzavíraly na dobu určitou s horizontem, který člověku umožní jistotu na pět či 10 let, a kde by se náklady zvyšovaly například maximálně o inflaci nebo také na dobu neurčitou. Pak by i nájemní bydlení mohlo generovat pocit jistoty a bezpečí.

„Ležel někde zarostlý kopřivami a už trochu rezivěl. Měl jenom střechu, čelní stěny a poničenou podlahu. Tak jsme ten skelet nechali dovézt sem, jeřáb ho dosadil na betonové patky a začali jsme pracovat na bočních stěnách. Konzultovali jsme to s odborníky, kteří se zabývají přírodními stavitelstvím, a zvolili jsme technologii difuzně otevřených stěn. Vzali jsme dřevěné OSB desky, za ně dali fólii, deseticentimetrovou konopnou izolaci, fasádní fólii určenou pro běžné domy a nakonec ještě odvětrávanou fasádu z nesámovaných dřevěných prken,“ popisuje Honza.

Tiny house se začal stavět loni v létě, během rozvolněných protikoronavirových opatření, a jeho vnější fasáda byla hotová asi za dva týdny. Honzovi a Vendule totiž v jednu chvíli s pracemi pomáhalo snad patnáct lidí, od sousedů z Vlčkové až po kamarády, kteří dorazili z opačného konce republiky. Interiér se pak doladil na podzim a ve chvíli, kdy už měl mladý pár konečně pocit, že může kutilství na chvíli nechat, se narodil syn Matěj. „Počkal si, až bude mít kde bydlet,“ smějí se manželé.

Když přijde ponorka, vypadneme do lesa

Získat stavební povolení nebylo v případě domku s menšími rozměry podle jejich slov nijak zvlášť složité. Díky tomu, že si tiny house postavili svépomocí a materiál i vybavení interiéru sháněli po kamarádech a bazarech, výrazně ušetřili a nemuseli vedle příspěvků od rodičů žádat o hypotéku. Tu by jim podle jejich slov banky navíc pravděpodobně neposkytly, protože scénografové pracují na volné noze.

„Když jsme cenu našeho domečku počítali, dostali jsme se na nějakých sto tisíc, což je částka, kterou bychom v Praze dali za půl roku na nájem. V Praze by nám navíc těžko zavolali bratranci, že se jim někde válí konstrukce kontejneru, nebo známí, kteří vlastní pilu, že jim zbyla dřevěná prkna a že nám je prodají za přátelštější cenu,“ zdůrazňuje Honza. Když na druhou stranu o chvíli později odpovídá na otázku, jak je na tom tiny house s elektřinou a vodou, musí se méně dobrodružné povahy nutně ošívat nad poněkud spartánskými podmínkami, s nimiž se domácí potýkají.

„Přívod elektřiny nám zavedli až teď po roce. Během stavby nám sousedi natáhli prodlužku od sebe a potom jsme používali velkou přenosnou powerbanku, která se osm hodin nabíjela a pak se tu s ní dalo dva až tři dny vydržet. Zrovna dneska nám už ale poprvé funguje přípojka,“ raduje se Honza a na zkoušku hned rozsvěcuje lampičku. Hůř je na tom ale tiny house s vodou. Nedávno se tu sice byl podívat proutkař a vypadá to, že by se na pozemku mohla brzy začít kopat studna, prozatím ale manželé musí vodu donášet v barelech od sousedů nebo Honzových příbuzných.

„Zde se, myslím, dobře ukazuje schopnost přizpůsobení se určitým, ne zrovna ideálním podmínkám a hledání řešení, aby se zachovala vlastní důstojnost a situace se využila 'nějak navíc'. Je to obdobné, jako když respondenti a respondentky našeho výzkumu o mladých dospělých z českých metropolí hovořili o tom, že doufají či věří, že se oni nebo ony osobně s krizí bydlení nějak vyrovnají třeba právě díky rodinným vazbám, kamarádům či známým, kteří jim například poskytnou nájem bytu za cenu o něco nižší než tržní a podobně.“ Tomáš Hoření Samec, sociolog

Z toho taky pochopitelně vyplývá, že si musí vystačit se suchým záchodem a nemohou se doma umývat ani si prát. „Zatím to řešíme tak, že zajdeme k Honzovým rodičům nebo babičce na kafíčko, na návštěvě si dáme sprchu a u toho si tam ještě vypereme,“ směje se Vendula. „Babička nám zároveň ráda hlídá malého Matěje, což je skvělé ve chvíli, kdy si zrovna v rámci naší profese potřebujeme něco stloukat nebo svářet. U Honzových rodičů máme ateliér, kde si můžu vyřezávat, a babička se mezitím těší z pravnoučka. A když pracujeme na počítači, stačí malému zatáhnout závěs, aby měl nahoře na posteli tmu,“ dodává.

Nabízí se ale ještě otázka, jestli mladí rodiče s ročním synem neřeší čas od času v malém prostoru, ze kterého není úniku, ponorkovou nemoc. „Žádná výrazná krize zatím nepřišla, a kdyby taková situace přece jenom nastala, máme hned za loukou les, kam člověk může vypadnout, vyčistit si hlavu a pak se zase vrátit,“ říká Vendula. „Navíc si tady na pozemku chceme v příštích letech vybudovat trochu větší slaměný dům, takže pokud to vyjde, mohla by se potom z tiny housu stát trucovna, kam se vždycky jeden z nás bude moct zašít,“ naráží Honza na plány do budoucna.

Od okolí jsme se neodřízli, žijeme nomádsky

Tiny house je totiž pro něj a jeho ženu spíš přechodným bydlením, na kterém si chtěli vyzkoušet, jestli by se ve Vlčkové mohli usadit natrvalo, a protože se jim život ve vesnici zalíbil, přijde pravděpodobně brzy na řadu právě slaměný dům. Ten podle Honzy může někdy připomínat hobití příbytek s doškovou střechou jako z Pána prstenů, ale klidně taky může vypadat k nerozeznání od běžné stavby z ytongu s rovnou omítkou. Jeho hlavní výhody spočívají v tom, že se dá vybudovat za výrazně nižší náklady a že se oproti jiným domům staví z ekologických materiálů.

„Rádi bychom dům postavili nízkoenergeticky, schraňovali bychom například dešťovou vodu, kterou bychom si pak filtrovali, a při stavbě bychom použili převážně přírodní materiály, abychom nezatěžovali životní prostředí. Když se našemu Matesovi jednou nebude líbit, stačí, když ho shrne bagrem a zbude po něm jenom kýbl vrutů a hřebíků,“ uvažuje Honza. Pokud to se stavbou dobře dopadne, rozšířil by se jeho rodině životní prostor na více než jednu místnost a interiér o rozměrech deset krát pět metrů.

„Představujeme si, že bychom měli obyvatelné podkroví a k tomu ještě docela velkou zastřešenou terasu. Rádi bychom totiž co nejvíc času trávili venku, líbila by se nám třeba i venkovní ložnice, kuchyně a podobně. Máme už rozpracované nějaké návrhy, které ještě letos dokreslíme a pošleme kamarádům architektům, aby nám vytvořili projekt pro stavební úřad. Doufáme, že příští rok na jaře bychom mohli začít s přípravou prací,“ přibližuje Honza.

Navenek se může zdát, že se Honza a Vendula po nastěhování do Vlčkové odstřihli od rychlého tempa větších měst, opak je ale pravdou. Dvojici scénografů si totiž pravidelně zvou divadla v různých koutech Česka, aby jim Honza a Vendula připravili výtvarnou podobu jeviště. V posledním roce spolupracovali například s brněnskou Husou na provázku nebo pražským Divadlem Na zábradlí.

„Naše profese je spojená s nomádským životem. Jedeme do nějakého regionu přichystat scénu, divadlo nám tam poskytne svůj rezidenční byt, pár měsíců strávíme ve městě a pak se zase vrátíme sem, abychom si mohli odpočinout. Od okolního světa jsme se tím pádem určitě neodřízli. Spíš jsme si řekli, že bychom mohli přispět k tomu, aby se toho dělo víc i na Zlínsku. Na to, že je Zlín docela velké univerzitní město, nežije tam zatím kulturní scéna tolik jako v Olomouci nebo Brně,“ upozorňuje Vendula.

„Přestože Honza s Vendulou nemají značný ekonomický kapitál, tedy majetek či příjmy, tak disponují sociálním a kulturním kapitálem, který jim umožní ze substandardního bydlení učinit bydlení, se kterým mohou být spokojeni a kde mohou dlouhodobě (ať dočasně či trvale) bydlet. Na druhou stranu existuje řada lidí, pro které byl přesun například do chatové osady či zahrádkářské kolonie vyloženě nutností a nemohli je takto 'upgradovat', vylepšit na ideál.“ Tomáš Hoření Samec, sociolog

Z toho důvodu spolu s Honzou založili kulturní spolek Zvěřinec, který ve městě Tomáše Bati a jeho okolí pořádá koncerty, divadelní představení, přednášky i menší festivaly. „Snažíme se hledat zajímavé lokální umělce a propojovat je s těmi odjinud. Místní pak přijdou, aby si třeba poslechli kapelu svých známých, a díky tomu se dostanou i k muzikantům z jiných krajů, které zatím neznali. Ať už jsou to koncerty nebo divadlo, ukazuje se, že je tady po současné kultuře docela hlad. Hlavně mezi studenty ve Zlíně, kteří kolikrát potom, co vypadli ze školy, neměli kromě hospody kam zajít,“ pochvaluje si Honza a návštěva z Prahy mu až trochu závidí, jak hezky si v moravském regionu žije.

Příběh manželů Tomšů má přesto jeden zásadní háček. Kdyby neměli oporu ve stabilním rodinném zázemí, mohli by si o své venkovské idylce pravděpodobně jen nechat zdát.

„Uvědomujeme si, že bez podpory rodičů bychom tady žili jako Robinsoni, nebo bychom si to možná ani nemohli dovolit. Museli bychom si pronajmout byt a ty jsou pro spoustu mladých lidí, mezi kterými se pohybujeme, cenově nedostupné, a to i u nás ve Zlíně. A kdybychom si vzali hypotéku, mohli bychom si pravděpodobně koupit jenom pozemek a na samotné bydlení by nám už peníze nevyšly. Proto jsme zastánci názoru, že by měl stát bytovou situaci začít regulovat,“ uzavírá Honza.

Ta představa vypadá až romanticky – mladý pár se odmítá smířit s výší městského nájmu a ani nechce svůj život spojit na dalších 30 let se splácením hypotéky. Koupí si proto starou maringotku nebo tiny house, objekt opraví a konečně žije ve svém. Podobné alternativní formy bydlení jsou sice mediálně přitažlivé, jsou však spíše odrazem krize bydlení než jejím řešením. „Každý z nás se s nastalou situací vyrovnává, jak dovede. Nicméně bychom se zároveň drželi toho, že podobné typy individualizovaných strategií rozhodně nejsou řešením krize bydlení a neměly by být ani za řešení vydávány,‟ tvrdí v druhé části třídílného rozhovoru sociologové Tomáš Hoření Samec a Petr Kubala.

Na vlastní bydlení mají mladí Češi problém dosáhnout, v nájmu příliš dlouhodobě zůstat nechtějí. Jedním z řešení by mohly být jiné či alternativní formy bydlení. O co se jedná?

Hoření Samec: V naší práci používáme zastřešující pojem participativní bydlení, kdy více domácností aktivně sdílí určité aspekty bydlení – ať jsou to finanční náklady, právní subjektivita, fyzický prostor, sociální interakce nebo příprava a management projektu. Není individualizované a je tam důležitý prvek sdílení, který může být různě intenzivní – od společné zahrady po společenskou místnost. Zahrnujeme do něj družstevní bydlení, tzv. spolkové bydlení (tzv. Baugruppe), cohousing neboli sdílené bydlení. V českém prostředí je trochu problém, že kromě družstevního bydlení tu výše zmíněné formy reálně moc neexistují.

Kubala: V Česku je za normu považováno vlastnické bydlení v domě či bytě a poté ještě stále stigmatizované nájemní bydlení. Všechno ostatní je v tuzemském kontextu označováno za alternativu či jinou formu bydlení.

Jako alternativní formy bydlení se v médiích a na sociálních sítích s oblibou ukazují příběhy dobrodruhů, kteří se stěhují do maringotek a tiny housů. Často se jedná právě o projekty, jež jsou prezentovány jako „exit plány“ lidí, kteří se nechtějí zatížit hypotékou, jsou ekologicky odpovědní a mají rádi volnost. Jak podobné mediální výstupy jako sociologové vnímáte?

Kubala: Potenciální chybu těchto mediálních výstupů vidím v tom, že mohou, byť implicitně, vydávat takové individualizované snahy za řešení systémového problému. Celá debata o krizi dostupnosti bydlení se pak vychyluje do směru, kdy by si „to každý měl vyřešit sám“, což rozhodně není směr, v němž bychom měli pokračovat.

Hoření Samec: Mediální prostor naštěstí není úplně jednolitý. O problémech s bydlením se píše různorodě. Vznikají články, které i třeba v dobré víře vykazují jistou naivitu, řada autorů a autorek se ale naopak snaží vystoupit ze svého vnímání světa a provést reflexi. Přijde mi však zajímavé, že v rámci jednoho média či mediálního domu existují oba přístupy – jak ten informovaný, tak ten ukotvený v tom nereflektovaném pohledu na věc.

A jak se díváte na snahy lidí, kteří si někde opraví maringotku nebo postaví tiny house a bydlí v nich s tím, že nechtějí platit nájem a na hypotéku třeba nemají dost peněz?

Hoření Samec: Pronášel bych s velkou opatrností, jak to ti lidé mají. Když se podíváme do zahraničí, kde probíhaly výzkumy nebo systematická novinářská práce, jako byla nedávno zfilmovaná kniha Země nomádů od Jessicy Bruderové, tak tam se ukazovalo, že lidé bydlící v autě byli střední třída, která přišla během finanční krize o své místo na pracovním trhu i na trhu bydlení. A tohle pro ně zůstala jediná strategie, jak přežít. Až s postupem času byli schopni se s novým životním stylem identifikovat a ospravedlnit si, že to takhle chtějí a že jim to například dává svobodu.

Řekl bych, že v českém kontextu to bude podobné. Lidem, kteří se rozhodli, že si koupí louku a dají si tam maringotku nebo tiny house či si tam postaví hliněný dům, to přináší určitou míru svobody a radosti z toho, že i takhle to jde. Na druhou stranu je to pro ně omezující jiným způsobem – musí dojíždět, chybí jim občanská vybavenost, mají problémy třeba s elektrickou energií, v zimě s dodávkami vody...

Kubala: Tady bych s tou opatrností souhlasil. Nechceme v žádném případě ty lidi stigmatizovat. Každý z nás se s nastalou situací vyrovnává, jak dovede. Nicméně bych se zároveň držel toho, že podobné typy individualizovaných strategií rozhodně nejsou řešením krize bydlení a neměly by být ani za řešení vydávány. K řešení nás může přiblížit soustředěná a víceúrovňová politická akce. Jednou z nich může být právě i systematická podpora participativních forem bydlení – cohousingy nebo formy sdíleného spolkového bydlení, kde se propojuje dostupnost bydlení a environmentální aspekt.

Z vašeho výzkumu také vyplynulo, že mladí Češi o tyto jiné formy bydlení buď nejeví přílišný zájem, nebo o nich ani nevědí. Čím si to vysvětlujete?

Kubala: Jedna třetina respondentů z našeho průzkumu o podobných formách slyšela, zbytek o tom opravdu nemá ponětí. Rád bych upozornil, že my neříkáme, aby všichni bydleli tímto způsobem. Prosazujeme spíše názor, aby došlo k rozrůznění typů bydlení, čímž by se systém stal stabilnějším. Pokud totiž stojí jen na jedné noze, kterou napadne krize, tak nastává velký problém. Rozhodně bych ale tu jednu třetinu nepodceňoval. Lidé, kteří by o takovém bydlení uvažovali, v Česku jsou.

Mladým lidem totiž nejvíce vadilo, že neexistuje infrastruktura, která by podporovala a umožňovala vznik těchto projektů. Je to zkrátka nová věc, neexistují na to bankovní produkty, právní prostředí na to není zvyklé… Ale až se překonají tyto nedostatky, zvýrazní se pozitivní stránky podobných projektů, zejména sdílení nákladů, a až se tedy „prošlápne cestička“, může dojít ke změně. Když totiž nejste sami zodpovědní zajistit si bydlení, ale rozprostře se zátěž v rámci skupiny, vzniká zajímavá alternativa, která bude přitažlivá pro určitou skupinu lidí.

Lidé by o podobné typy bydlení měli zájem, ale narážejí na spoustu překážek a problémů, české prostředí na to není připravené a tím veškeré iniciativy zadusí. Sám jsem součástí skupiny, která se o něco podobného snaží, a narážíme na řadu praktických překážek, jež nám to velmi znesnadňují. Pro řadu lidí by to přitom mohla být zajímavá alternativa, pokud by tady existovalo prostředí, ve kterém by jim to bylo umožněno či aspoň usnadněno.

Na druhou stranu, co je špatného na tom bydlet sám ve vlastním, když mi to vyhovuje?

Hoření Samec: Neříkáme, že soukromé vlastnické bydlení nebo to nájemní je primárně něco špatného. Pro někoho je důležité, že když zavře dveře domova, tak má klid, a představa, že by musel něco řešit s ostatními, je mu nepříjemná. Participativní bydlení má velmi širokou škálu a je různorodé – od sdílené kuchyně po společný dvorek nebo garáže. V českém kontextu však chybí případy, na které by se dalo odkázat a ukázat tu pestrost. Odkazovat se na zahraničí je vlastně taky abstraktní – můžeme se bavit o Vídni či Berlínu, jenže pak se ochuzujeme o tu žitou zkušenost v našem prostředí. Rád bych zdůraznil, že pokud se někde bydlí sdíleně, tak to opravdu neznamená pořádat každý večer společné večeře.

Veronika a Radek žijí se svými dvěma dětmi v Praze v třípokojovém bytě o rozloze 80 metrů čtverečních. V podobně velkém prostoru bydlí se svou ženou a dětmi také jejich soused Adam, který je zároveň synem spolumajitelů nemovitosti, funkcionalistické vily se zahradou. Všichni místní obyvatelé platí nájem, který se v závislosti na velikosti bytu pohybuje mezi 13 a 20 tisíci korun, což odpovídá pražskému průměru.

Přestože má každá z domácností vlastní ledničku, pračku nebo sociální zařízení, u mnoha věcí běžné potřeby nájemníci využívají barterového obchodu. „Běžně si mezi sebou pujčujeme vrtačky, ale i auta,“ říká Radek a dodává, že si sousedé pro tyto účely zřídili skupinu na Telegramu. „Když nám něco chybí, stačí do skupiny napsat, že potřebuju třeba dvě vajíčka, a hned přiběhne někdo, kdo nám je půjčí,“ pochvaluje si Veronika.

Dodává, že mladé rodiny žijící v nedávno zrekonstruované funkcionalistické vile se zahradou mezi sebou kromě surovin často sdílejí také hotová jídla. Některé z domácností třeba zůstane od večeře pár porcí guláše, jinde se zase najdou volné kousky dortu. „V létě všichni pohromadě grilujeme a během letošního lockdownu jsme se s jednou z rodin střídali ve vaření večeří. Když jsme byli všichni na tři týdny zavření doma, byla jsem vděčná, že jsme se mohli se sousedy potkávat,“ vyzdvihuje Veronika.

Komunitní bydlení tak podle ní člověk ocení i ve chvílích, kdy se cítí sám a izolovaný. Sehraná parta sousedů z Nuslí přitom vznikla úplnou náhodou, většina místních obyvatel se seznámila až po nastěhování. Jediná vazba z minulosti je mezi Veronikou a její kamarádkou, která manželům o nemovitosti dala vědět. „Znaly jsme se už z vysoké školy, a když jsme s Radkem sháněli byt, upozornila mě, že se bude jeden uvolňovat tady. Sama tu tehdy bydlela už nějaké dva roky,“ přibližuje Veronika.

S manželem se po novém domě poohlíželi v době, kdy se po osmi letech v zahraničí vraceli z Berlína zpátky do Prahy a zjistili, že na vlastní bydlení vzhledem k současným cenám nedosáhnou. „Vzít si skoro ve 40 letech hypotéku na byt pro rodinu je finanční sebevražda. V Německu jsme využívali systém sociálního bydlení, které tam na rozdíl od Česka není vnímané negativně. Kdybych byl stát nebo město a mluvil bych s developerem, tak mu řeknu, ať nechá v každém postaveném činžáku nějaké dotované byty, na které by dosáhly i mladé rodiny s průměrnými příjmy,“ zdůrazňuje Radek.

„Hausprojekty“ a komunitní bydlení jsou v Česku po právní stránce doslova nevyšlapanou cestou. Devětadvacetiletý fyzioterapeut Tomáš Růžička i šestatřicetiletá metodička vzdělávání Kateřina Nekolová se to rozhodli s dalšími deseti lidmi změnit. Po vzoru německých projektů založili před čtyřmi lety spolek Sdílené domy a se sociálním družstvem První vlaštovka chtějí koupit činžovní dům v Praze, ve kterém by mohli společně bydlet a provozovat veřejné prostory bez toho, aby platili přemrštěné nájmy.

Co vás přivedlo k myšlence komunitního bydlení?

Kateřina Nekolová: Primární je pro nás sociální aspekt, kdy chceme do českého prostředí přivést jeden z modelů dostupného bydlení. Nechceme cítit bezvýchodnost a depresi z toho, že nájmy a ceny bytů stoupají závratným způsobem.

„Právní a institucionální prostředí není vůbec zvyklé a připravené na něco takového, byť se první pokusy rodí právě teď v Praze, Brně a dalších městech. Participativní bydlení je u nás neprobádaná oblast a vytváří to velkou bariéru pro rozvoj podobných projektů.“ Petr Kubala, sociolog

Tomáš Růžička: Chceme vytvořit další možnost způsobu bydlení vedle nejistého nájmu a koupě vlastního bytu. S lidmi kolem sebe jsem se začal bavit o možnosti komunitního bydlení v roce 2014, tehdy jsme ale přesně nevěděli, jak na to. Inspiroval nás Syndikát nájemních domů, který existuje v Německu. Řekli jsme si, že to by se nám líbilo, a začali jsme zkoumat, nakolik je tento systém aplikovatelný na české prostředí.

Můžete popsat, jak takový projekt funguje a jaká jsou jeho specifika?

Růžička: Hlavní myšlenka spočívá v tom, že takový dům je nezávislý na realitním trhu. Není možné s ním – ani s jeho částmi – jako jednotlivec dále obchodovat. Pokud nájmy v Praze nadále porostou, v našem domě se to dít nebude. V domě bydlí členky a členové družstva, kteří o něm společně rozhodují. Budeme sdílet společné prostory a zároveň mít soukromí jednotlivých bytů. Rádi bychom také v domě pořádali kulturní a komunitní akce – aby dům měl své místo v rámci daného sousedství.

Jak je tento systém, který jste poprvé viděli v Německu, kde v současnosti takto funguje 166 domů, převoditelný do českého prostředí?

Růžička: Vymyslet nám to zabralo dost času. Od první myšlenky a návštěv podobných projektů v Německu a Rakousku uběhla nějaká doba. Chtěli jsme zachovat stejné principy, které by ale fungovaly v českém právním prostředí. Vytvořili jsme spolek Sdílené domy, který plní stejnou funkci jako německý syndikát, tedy funkci koordinační a kontrolní. Zastřešuje a propojuje jednotlivé hausprojekty. Zároveň bylo založeno sociální družstvo První vlaštovka, se kterým sháníme ke koupi první nemovitost. Tuto formu jsme zvolili hlavně z toho důvodu, aby nebylo možné například dále prodávat jednotlivé bytové jednotky. Také jsme chtěli, aby měl každý jedinec hlas. V bytovém družstvu totiž jeden hlas odpovídá jednomu bytu. Navíc se nám líbí ta česká předválečná družstevní tradice, na kterou jsme chtěli navázat.

„V sociologii se občas používá trochu schematické rozlišení na 'společnost' a 'pospolitost/komunitu', které zavedl Ferdinand Tönnies. Pospolitost přísluší předmoderním dobám, venkovským, rodinným komunitám, kde si lidé byli blízko, podporovali se navzájem, pečovali o sebe, ale také na sebe dohlíželi a vytvářeli tlak. Společnost je potom moderní fenomén spojený s městy, se soukromím, s nukleárními rodinami, ale také atomizací, chaotičností, osamělostí. Cohousing a komunitní bydlení se snaží kombinovat to nejlepší z obojího – tedy vytvářet 'zvolenou komunitu', kde o sebe lidé pečují, hlídají si děti, sdílejí věci, komunitu, která by nebyla založena na rodinném základě a která by ponechávala lidem soukromí, individualitu, ale zároveň je ochránila proti anonymnímu městu a osamělosti.“ Petr Kubala, sociolog

V současné době máte připravené všechny dokumenty i finanční podklady pro koupi domu. Jak probíhá financování takového projektu?

Růžička: Financování koupě domu staví na jednoduchém principu, kdy se půjčka bude splácet z nájmů. Částku na pořízení nemovitosti skládáme ze tří dílů: půjčka od velkého věřitele, přímé půjčky od jednotlivců a členské vklady. Až 70 procent z potřebného objemu peněz máme přislíbeno ve formě půjčky od berlínské nadace Umverteilen, která podporuje projekty nejrůznějšího zaměření po celém světě. Dále spoléháme na naše podporovatelky a podporovatele, kteří nám půjčují, aby náš projekt podpořili. Částky se pohybují mezi 5000 korunami a jedním milionem. Výši úrokové sazby a délku splácení si mohou zvolit. Máme k tomu na webu i vytvořenou kalkulačku. A třetí složka jsou členské vklady od nás samotných. Stejně tak to funguje v Německu a Rakousku, kde často na koupi domu použijí hypotéku od banky. Ty české se k tomu ale zatím moc nemají.

Cílem není dům splatit co nejdříve, ale hlavně mít stabilní bydlení a platit rozumný nájem. Dům budeme splácet desítky let. Pokud by došlo na nějakou živelní katastrofu jako požár nebo záplavy, řešilo by to družstvo jako celek. Na nakládání s domem musí být shoda.

Na kolik vyjde měsíční nájem?

Růžička: Když počítáme, kolik by stála koupě a náklady na rekonstrukci u domů, které teď vídáme v nabídce, nájem zatím vychází lehce pod průměr pražských čísel. Ten dělá v současné době kolem 300 korun za metr čtvereční. Není to o moc výhodnější, ale pokud se v Praze budou zvyšovat nájmy stávající rychlostí, velmi brzy budeme pod průměrem.

Jaké je demografické složení spolku Sdílené domy?

Růžička: V současné době je to 12 dospělých a tři děti. Jsou mezi námi jednotlivci, páry i různé verze rodin. Věkové rozpětí je od 22 do 36 let a děti jsou od miminka po školačku. Během let část lidí ubyla a část přibyla – u nových členů jde většinou o kamarády kamarádů.

„Tady je velký rozdíl mezi tiny housy a kolektivním/participativním bydlením. Zatímco tiny housy jsou většinou časově omezená řešení pro určitou etapu v životě člověka – než přijdou děti, než si našetří na dům či byt –, kolektivní/participativní bydlení může být časově neomezené a může uspokojovat různé potřeby rodinných či singl konstelací.“ Petr Kubala, sociolog

Nekolová: Teď jsme nábor nových členů pozastavili, abychom mohli v tomto stávajícím počtu realizovat koupi prvního domu. Ozývají se nám další jednotlivci, kteří by chtěli být součástí projektu nebo realizovat něco podobného se svými kamarády. Těm ale říkáme, ať pár měsíců počkají, až realizujeme první dům. Pak uvidíme, zda jim budeme moci nabídnout byt nebo je podpoříme v rámci druhého a dalších hausprojektů.

Co by měl splňovat váš ideální dům?

Růžička: Ideální by byl činžák v dosahu metra. Jedná se o komunitní bydlení, ale rozhodně to není tak, že budou všude probourané dveře. Část lidí chce mít byt pro sebe, část je ochotná mít vlastní pokoj a spolubydlet. Určitě chceme, aby měl dům společné prostory, které budeme sdílet. Skvělé by bylo, kdybychom je mohli poskytnou také veřejnosti a lidem ze sousedství. Například si otevřít kavárnu a pořádat různé kulturní a komunitní akce.

Nekolová: Náš vysněný dům by měl být dobře dostupný právě proto, aby lidé neměli problém účastnit se našich kulturních akcí, a zároveň by měl být dostatečně velký, třeba i s vnitroblokem nebo zahrádkou. Bohužel se v současné chvíli smiřujeme s tím, že z našich požadavků musíme ustoupit. Buď nás čeká velká rekonstrukce, nebo nekoupíme dům v příhodné lokalitě a potřebné velikosti.

U kolika domů jste už zvažovali koupi?

Růžička: Kroky směrem ke koupi jsme už v pár případech uskutečnili. Zatím to ale nikdy nedopadlo. U jednoho domu jsme si například nechali udělat kontrolu od statika a ukázalo se, že inzerované údaje jsou jiné než ty ve skutečnosti. Poslední dům zase nevyšel kvůli tomu, že jiný zájemce nabídl o několik milionů vyšší částku a platil v hotovosti. Někdy dům působí v inzerátu větší, než je v reálu, nebo se sejde více faktorů, kvůli kterým by nebylo možné daný dům pro naše potřeby využít.

Podobné projekty v Česku zatím neexistují, dívají se na vás majitelé domů podezřele?

Nekolová: Doptávají se, ale když jim dodáme finanční podklady, respektují nás. Spíš nás mrzí, že jsme ještě nenarazili na žádného majitele nebo majitelku, pro které by cena nebyla rozhodujícím kritériem prodeje a chtěli by třeba projekt tohoto typu podpořit.

Kromě výše zmíněného sociálního aspektu musíte mít také silné komunitní cítění. Jaký má takový život výhody?

Růžička: Touha po komunitním bydlení je u všech velká, jinak bychom se na to už dávno vykašlali. Musí tam být společná myšlenka, náhled na věc a vyšší cíl – že realizováním tohoto projektu prošlapeme cestu také dalším lidem. Já pocházím z velké rodiny a byl jsem zvyklý, že nás bylo vždy všude plno. Líbilo se mi, když mi děda vyprávěl, jak vyrůstal na vesnici. Neexistovala nějaká uzavřená rodina dvou lidí a dvou dětí, ale tvořila ji celá vesnice. Když se něco stalo a nebyla po ruce máma, šlo se za tetou. Velká část z nás chce vlastní byt, ráda si zaleze do vlastního klídku, ale zároveň může kdykoliv zazvonit na kamaráda vedle.

„To je přesně snaha o kombinaci nejlepšího z individualizovaného života, který je ovšem vpleten do komunitních vztahů. Takováto 'zvolená komunita' dává člověku určitou oporu a sociální kapitál, který lze lehce mobilizovat v krizových chvílích, jako je ztráta práce či rozvod. Navíc se to odehrává ve více nehierarchickém prostředí, než byly ty tradiční patriarchální rodiny.“ Petr Kubala, sociolog

Nekolová: Člověk má širší síť, má se na koho obrátit. Když se cítím pod psa, dám si víno s kámoškou. Když mi něco nejde, podívá se nás na to víc. Já bych si na některé věci sama netroufla, ale když mám oporu ve skupině nebo si rozdělíme zodpovědnost, je to jiné. Samozřejmě jsou tam někdy i otravné momenty, ale to se dá přežít. Také si myslím, že pro děti je nejlepší, když mají nablízku nějakou partu. Pro lidi v nevýhodném společenském postavení by tento typ bydlení mohl být ještě přínosnější.

Kdybych chtěla ve vašem dalším potenciálním hausprojektu bydlet, jaké podmínky musím splňovat?

Růžička: V první řadě je pro úspěšné fungování projektu důležité, aby každý něco dělal. Od začátku je třeba počítat s tím, že to zabere čas, obzvlášť v přípravné fázi. Musíte obětovat několik hodin týdně, v intenzivní fázi pracujeme na projektu každý den. Dále je důležité to, aby člověk uměl o problémech mluvit. Když se někomu něco nelíbí, problém se nevyřeší tím, že na sebe budeme zle koukat. A problémy budou, takže je důležité, aby člověk uměl naslouchat a byl empatický. V současné době se scházíme jednou týdně a tak jednou za tři měsíce máme externí supervizi, kde řešíme problémy, které se v kolektivu objevily – otevřeme ožehavá témata, probíráme s odstupem napjaté situace, je tam prostor pro vyjádření představ či frustrací jednotlivých členů a členek. To pomáhá.

Měli jste chuť se na to někdy vykašlat?

Růžička: Já ne, protože jsem si vždycky řekl, že bydlení budu muset stejně dřív nebo později řešit.

Nekolová: Já taky ne. I kdybych nešla hned bydlet do prvního domu, určitě bych chtěla, aby tady ta možnost byla. Jsem ráda, že jsem při tom.

Jaké jsou nevýhody takového bydlení?

Nekolová: Asi to, že kdyby si to někdo rozmyslel a z projektu z nějakého důvodu odešel, tak se mu nevrátí energie a čas, které do toho vložil. Ale beru to tak, že člověk neřeší jen svou osobní situaci, spíš chceme prosadit ten model.

Růžička: Vyrazili jsme společně na promítání filmu Vlastníci a zjistili jsme, že oproti jiným bytovým společenstvím jsme samá láska a jednorožci. Také tím, že už projekt připravujeme několik let, jsme sehraní. Když něco řešíme, máme schůzi, vše dobře připravíme a odsýpá to. Problémy budou, ale důležité je umět je řešit a mluvit o nich. Nejsme idealističtí sluníčkáři, máme reálné plány, zpracované finanční podklady, podporu mezinárodních organizací a schopnost komunikovat.

Je pro vás důležitý také environmentální rozměr jdoucí ruku v ruce s komunitním bydlením, které je postavené na sdílení?

Růžička: Jak už bylo řečeno, my řešíme hlavně sociální rozměr, ale je to pro nás určitě téma. Máme spoustu nápadů. Určitě bychom řešili dodavatele energií a minimalizaci spotřeby. Také bychom například měli rádi společnou prádelnu, aby každý nemusel mít vlastní pračku. Nebo potravinovou banku, kdy nakoupíme věci ve velkém množství a člověk nemusí jezdit neustále do obchodu. Když si něco odnesete, zaplatíte do kasičky. To funguje ve spoustě projektů, které jsme viděli, a může to sloužit i sousedům. Skvělé by bylo mít také společnou knihovnu, cyklodílnu, zahradu nebo hernu pro děti, aby každý nemusel mít doma sto hraček. Můžeme sdílet i auto. Časem bychom se snažili celý dům v této oblasti vylepšovat.

Jak se vůbec díváte na současnou bytovou situaci – je bydlení každého věc, nebo by se o něj měl stát víc starat?

Růžička: Nemůžu mluvit za všechny v našem kolektivu. Můj názor je ten, že stát to nemůže a nechce řešit, dokud nehrozí sociální nepokoje. A pokud už něco udělá, tak vždy jen potřebné minimum na udržení statu quo. Proto se musíme o bydlení zasadit sami, ale ne ve smyslu jednotlivců vydaných napospas realitnímu trhu, ale jako sdružení jedinců sledujících společný cíl, protože jen tak dosáhneme nějakého výsledku.

Nekolová: Myslím, že je to věc každého v tom smyslu, že má na bydlení každý nárok. Přála bych si, aby stát vytvořil takové podmínky, aby to nebylo hlavní téma, které člověk musí v životě řešit.

V délce vyřízení stavebního povolení se Česko řadí mezi rozvojové země, v roce 2019 trvalo získání všech povolení v průměru 246 dní. Jenže ani samotná rychlá výstavba není spásným řešením bytové krize. „Pokud se bavíme o nové výstavbě, je nutné při ní myslet i na středněpříjmové a nízkopříjmové skupiny – musí se nastavit udržitelné nájemné a zajistit obecní byty,“ tvrdí v poslední části rozhovoru sociologové Tomáš Hoření Samec a Petr Kubala a společně nastiňují možná řešení a scénáře, jak krizi bydlení zpomalit a řešit.

Často se argumentuje, že krize bydlení je kvůli tomu, že se málo staví a že stavební řízení je příliš složité. Předpokládám, že tak jednoduché to zase nebude.

Hoření Samec: Máte pravdu. I kdyby vypukla masivní výstavba, tak pořád zůstává otázka, kdo by byty kupoval ve velkých městech jako Praha či Brno, kde je o ně enormní zájem. Skupovali by je investoři hledající bezpečný přístav, kam zaparkovat kapitál? Pravděpodobně ano. „Obyčejní lidé“ by ale prohráli, protože by si museli pracně vyřizovat hypotéku či jiné financování, které by je znevýhodňovalo. Dostupnost bydlení se nezlepší tím, že se bude pouze a jen stavět. A to není jen můj pocit. Máme příklady ze zahraničí, například ve Španělsku (tzv. španělský paradox) docházelo k masivní výstavbě, kterou doprovázel růst cen nemovitostí – sice se zvýšila nabídka, ale s ní také cena. Pokud se bavíme o nové výstavbě, je nutné při ní myslet i na středněpříjmové a nízkopříjmové skupiny – musí se nastavit udržitelné nájemné a zajistit obecní byty.

Kubala: Na druhou stranu nechceme říkat, že podporovat výstavbu nových bytů a zrychlit stavební řízení je úplný nesmysl. Jde o to, aby se to neprezentovalo jako jediné a nejdůležitější řešení nastalé situace, což se teď děje všude, kam se člověk podívá. A co znamená stavět? Znamená to soukromý development bez toho, aby by se stavěla infrastruktura? Aby součástí toho byly dostupné a sociální byty? Nebo to je výstavba městská, kde budou městské byty? A kde se bude stavět? V zemích, kde se staví rychle, jsou byty také drahé, ta krize dostupnosti v urbánních centrech je globální. Zrychlení výstavby je zkrátka jedna z dílčích možných reakcí. Navíc se jedná o povrchní řešení, které naznačuje, že pomalá výstavba je pouze drobný zádrhel v systému, který jinak funguje a je zcela v pořádku – trh rozděluje bydlení, alokuje zdroje a stačí jen oslabit stát, zrychlit byrokratické mechanismy a všechno se vyřeší. Je to jednoduchá, lehce sdělitelná myšlenka, která se dobře prezentuje v médiích, ale není přesvědčivá.

Bavme se více o financializaci bydlení, tedy že se z bydlení stává lukrativní investice spíše než domov, než pořád dokola opakovat, že bychom měli více stavět, „vrhnout na trh tisíce bytů“, čímž by se situace měla téměř zázračně vyřešit.

A kdyby se v horizontu pár let čistě hypoteticky postavily desetitisíce bytů navíc oproti běžnému průměru, opravdu by to situaci nezlepšilo?

Hoření Samec: Možná by to pomohlo současné střední třídě, ale pro lidi, kteří jsou na tom hůře s příjmy, například osaměle žijící senioři, to řešení není. Ti si byt na hypotéku už nepořídí, mohli by žít možná tak v nájmu, pokud by se jejich výše snížila, ale to opravdu jen spekulujeme.

Kubala: Pořád bychom mohli říct, že i v případě výstavby desetitisíců bytů se nemusí masivně stavět dostupné domovy, ale další a další investiční příležitosti. A to je součást problému, ne jeho řešení. Mantra „stavět, stavět, stavět“ také pomíjí aspekt, že města prostě nemohou růst donekonečna. Fyzický prostor je omezený, nemůžeme zabírat další zelené plochy. Chceme se dostat do situace, kdy uvnitř měst budeme mít prázdné investiční byty a lidé budou muset žít na periferiích, popřípadě budou vyhánění do podstandardních forem bydlení? I tento růst má své limity.

Co se podle vás musí změnit, aby se krize bydlení ustálila?

Kubala: Bytová politika a režimy bydlení jsou jako rozjetý vlak. Změnit jeho směr je složité a pomalé. Někdy se ale začít musí. To, co by situaci mohlo pomoct, je minimálně mezi těmi, kteří se trochu zabývají bydlením, poměrně známé, ale daleko hůře se to provádí: masivní rozšíření městského bytového fondu, který města nemají kvůli privatizaci v 90. letech, podpora participativního bydlení a jiných forem sdíleného bydlení, schválení zákona o sociálním bydlení, regulace krátkodobých pronájmů (typu Airbnb), asertivní vyjednávání s developery ze strany měst, omezování financializace bydlení třeba daňovou politikou, jako je progresivní zdanění nemovitostí. Pro lidi by pak nebylo nejvýhodnější volbou investovat do nemovitostí a nevyplatilo by se jim tolik držet čtyři nebo pět bytů. V českém veřejném prostoru je však složité něco takového říkat nahlas, aniž by se člověk nezdiskreditoval.

Hoření Samec: Určitě by pomohlo, kdyby ty jiné formy bydlení byly pro lidi jednoduše zaříditelné. Aby nemuseli x let vymýšlet, jakou právní formu musí zvolit a jak mají komunikovat s institucemi. A to je těžké, musí vzniknout pilotní projekty, které tu vyšlapou cestičku, a dobrá legislativa. Jenže napsat dobře zákony, aby fungovaly v praxi tak, jak mají, rozhodně není nic triviálního.

V určité nadsázce má člověk momentálně vlastně na výběr dvě možnosti – vzít si na 50 let hypotéku, protože jednogenerační úvěry jsou již nesplatitelné, nebo bydlet v nájmu, který odčerpává polovinu příjmů domácnosti. Je potřeba, aby existovaly i jiné typy bydlení a do řešení se aktivně zapojil stát a obce.

Kubala: Jak už jsem zmiňoval, cílem je rozrůznění způsobů bydlení, čímž se systém stává stabilnějším. Stát a obce v tom musí hrát důležitou roli. Nezbude nám nic jiného než opustit příběh o tom, že bydlení je striktně soukromá záležitost, kterou si každý musí vyřešit sám. Bydlení by mělo přestat být investicí a stát se znovu více prostě bydlením a domovem. Není to iPhone či rohlíky, je to základní lidská potřeba a právo.

Považujete regulaci v podobě daně z nemovitosti či zastropování nájemného za funkční nástroj, který stát a města nevyužívají dostatečně?

Kubala: Tohle je v Česku velmi ožehavé téma. Dám příklad proč: Asi před dvěma roky jsme byli na konferenci, kde byli úředníci z Berlína, Düsseldorfu, Mnichova a Vídně a prezentovali své politiky bydlení v jednotlivých městech. A všude tam zaznívalo dokola jedno slovo: regulace. Jestliže tam chce developer stavět, má k tomu jasně daná pravidla, například že 40 procent z toho bude dostupné bydlení. Na konferenci byl i zástupce z Prahy, který říkal, že kdyby něco podobného bez obalu říkal v Česku, tak ho všichni označí za komunistu a nikdo se s ním nebude bavit.

Máte pocit, že jsme v Česku k debatě o regulacích ještě nedospěli, nebo jsme si již v minulosti užili dost a nemá smysl se k ní vracet?

Kubala: Pokud máme směřovat na onen mytizovaný Západ, tak Západ znamená také tohle – progresivní zdanění, regulace a většinou i nějakou formu sociálně-tržní nebo smíšené ekonomiky, ve které veřejné instituce hrají významnou roli.

Hoření Samec: Myslím si, že to je politická otázka, která v sobě nese ideu, kam chceme směřovat – zda chceme společnost, která bude nerovnější, nebo více rovnostářská. Regulace směřují k tomu, aby snížily míru nerovnosti ve společnosti. To je případ Berlína, kde probíhala velká diskuse ohledně zastropování nájemného. To je sice funkční pro lidi, kteří tam bydlí, ale je otázka, zda to nezpůsobuje exkluzi těch, kdo by se tam chtěli stěhovat, ale nemohou, protože kdo by se vystěhovával z bytů s regulovaným nájemným... Na druhou stranu to je možná dobře, protože noví lidé, kteří by se tam přistěhovali, by byli movitější a vytlačili by nízkopříjmové nájemníky, kteří by museli hledat, kam jít. Ale to je přesně ta politická otázka, co je a co není pro společnost žádoucí.

V jiných městech, na rozdíl od Berlína, regulace funguje také, ale není tak viditelná, respektive medializovaná a kritizovaná. Dost záleží i na tom, jak je vše komunikováno. Když se podaří vysvětlit, že regulace má přínosy pro většinu lidí, tak to je podle mého názoru politicky přijatelné. Vyšší zdanění nemovitostí nemíří na lidi, kteří bydlí na vesnici v rodinném domě a mají třeba chatu nebo chalupu, ale předmětem regulace by byli případně, jako je to v zahraničí, majitelé od vyššího počtu nemovitostí. Tak to je srozumitelné a je zvláštní, že se to nedaří.

Zmínili jste vícegenerační hypotéky, je úvěr na 50 let efektní nástroj k řešení bytové krize, nebo symbol zoufalosti celého systému?

Hoření Samec: Hypotéky samy o sobě nejsou špatné, ale pokud jsou takto přehnané, tak to nevyřeší strukturální problém. Určitě se najdou lidé, kteří si vezmou i padesátiletou hypotéku, nechci to odsuzovat. Nedovedu si však představit, že by se pro to někdo rozhodl dobrovolně nebo s nadšením. Jenže už to zaznělo a dává se tomu prostor i v médiích, kde mluvčí jedné banky říká, že „to tak bude muset být“, a už se podobná věc prezentuje jako nutnost a nevyhnutelnost, jako by nebyla jiná cesta, což je na tom nejabsurdnější. Cest je mnoho a stačí se podívat na dobré příklady do zahraničí.

Kubala: Pro mě je to jeden z indikátorů, že se situace začíná dostávat do nesmyslného stavu. Navíc se zmíněný posun prezentuje jako přirozený proces a jediné, co můžeme udělat, je přizpůsobit se tomu. To je absurdní.

Tomáš a Tereza bydlí v plechové maringotce nad údolím poblíž Slapské přehrady. Kromě čísla popisného jim údajně nic nechybí a hlavní přednost spatřují v nízkých nákladech a možnosti žít téměř celý rok venku. Bojí se akorát, aby v okolí developeři nevystavěli bytové domy.

„Zaparkujte raději u nás na pozemku, ta branka, před kterou stojíte, patří sousedovi a on už touhle dobou jezdí domů z práce,“ zvolá hubený muž sedící na kovových schůdcích, které na rovném terénu působí jako jeho rozhledna. Ze zahrady, která obklopuje maringotku kolem dokola, mezitím přichází jeho přítelkyně s kávou a čerstvě upečeným rybízovým koláčem.

Na rozhraní obcí Štěchovic a Masečína, v místě, které připomíná zahrádkářskou kolonii, se Tomáš zabydlel před dvěma lety. Jak říká, nebyla to jeho vysněná volba, dovedla ho k tomu spíš životní situace. „Rozpadl se mi vztah a já neměl, kam jít narychlo bydlet. Zdědil jsem po babičce zahradu, a tak jsem si za malý peníz pořídil karavan bez techničáku a začal v něm bydlet.“

Při teplých letních nocích si Tomáš vystačil jen s dekou. Když se na trávě začala lesknout první jinovatka a rtuť na teploměru šla neúprosně dolů, uchýlil se k rodičům a přečkal s nimi zimu. „Po Novém roce jsem už měl vyhlídnutou maringotku, kterou její majitel dříve využíval k rýsování na stavbě. Prodal mi ji asi za 50 tisíc korun, dalších šest jsem zaplatil odtahovce za převoz sem na kopec,“ vzpomíná čtyřicátník.

Na zahradě začínalo pomalu léto, když se v Tomášově životě odehrála další změna. Do jeho života přišla Tereza. „Moje rozpoložení bylo takové, že jsem se zrovna rozhodovala, jestli má cenu setrvávat v podnájmu, nebo se raději přestěhovat zpět do svého rodného domu. Do toho přišel Tomáš a já tu čas od času začala přespávat. Postupně jsme zjistili, že nás to spolu baví a máme i společný náhled na život,“ usmívá se.

K životu toho moc nepotřebují

Vztah se postupně utužoval energií, kterou pár vkládal do zvelebení prostoru o 20 metrech čtverečních. Spoustu vybavení sehnal z druhé ruky. „Zjistili jsme, že k životu toho vlastně moc nepotřebujeme. Předtím jsem bydlela v garsonce a už tam jsem některé věci začala přehodnocovat. Postupně jsem se naučila na věcech tak nelpět,“ líčí Tereza a z pohledu, který hodí na Tomáše, lze číst, že na hromadění je tu expert spíše on.

„Tato zkušenost ukazuje na tu neurčitou hranici mezi dočasností a trvalostí podobných forem bydlení. Například v některých chatových nebo zahrádkových osadách je možné bydlet nebo přebývat pouze v období jaro–podzim, a to nejen kvůli chladu v zimě, ale i kvůli sezonnímu přívodu vody.“ Tomáš Hoření Samec, sociolog

S většinou úprav se dvojice vypořádala sama. Tomáš je technicky i řemeslně zručný, a tak si poradil s rozvodem vody a odpadu, instalací kuchyňské linky i zapojením bojleru. „Všehovšudy jsme do maringotky investovali asi 150 tisíc korun. Věci jsme často řešili, až když nás začaly skutečně pálit. S přicházející zimou jsme například zjistili, že nám nestačí venkovní sprcha. V prosinci se zase ukázalo, že teplo z klimatizace není pocitově takové jako to z krbových kamen, a tak jsme do maringotky sháněli něco s malým výkonem a externím přívodem vzduchu, aby to člověku nebralo kyslík,“ říká Tomáš, který si dnes přivydělává dovážením kamen z Kanady.

Jen venku pod nebem

Nad zákoutím se zahradním nábytkem se sklání vzrostlá bluma a za našimi zády jsou rozmístěné ručně vyrobené záhony z palet, ve kterých dvojice pěstuje různé druhy rostlin a zeleniny. „Máme to na zahradě vzájemně rozdělené. Tomáš, který je profesionální zahradník, si pěstuje to svoje. Já pečuju převážně o květiny a zeleninu. Tedy hlavně o to, co se hodí do kuchyně,“ dodává s úsměvem Tereza.

Největší výhodu na svém stávajícím životě vidí pár v tom, že většinu času tráví venku pod širým nebem. „Původně jsme měli v plánu, že maringotka bude dočasné řešení, protože část pozemku Tomáše a některých ze sousedů byla před několika lety změněna územním rozhodnutím bez předchozí konzultace na biokoridor, čímž odpadla možnost si tu cokoliv postavit. Nyní je to v řešení, ale i díky tomuto zdánlivému omezení žijeme vlastně tři čtvrtě roku na zahradě. Změnily se nám hodnoty a nedávno jsme si zrovna říkali, že nic měnit nepotřebujeme,“ říká dvojice.

K bydlení v zahrádkových osadách či chatových koloniích se může vázat horší infrastruktura, a to jak horší dopravní obslužnost (autem i hromadnou dopravou), tak i špatná dostupnost pitné vody, napojení na kanalizaci či elektřinu, ale i obecněji občanské vybavenosti. Tomáš Hoření Samec, sociolog

Na svou situaci si ani jeden nestěžuje, a to i přestože Tomáš kvůli práci pendluje mezi Štěchovicemi a Prahou. Tereze se postupně mění práce z domova, kde pracuje jako markeťačka na poloviční úvazek, v realizaci zahrad pro jiné. Díky vlastnímu blogu Bydlíme na zahradě má stále více zakázek i dotazů od lidí, kteří vyznávají podobný styl života.

Bydlení, voda a energie je vyjdou na necelé dva tisíce korun měsíčně. „Nechceme splácet hypotéku ani bydlet v nájmu. Chceme být minimálně závislí na systému a nevyhazovat peníze oknem,“ říká Tomáš, který si právě balí cigaretu. „Čím vyšší má člověk nároky na materiální život a s tím spojené náklady, tím zároveň více času tráví v práci. Dříve jsem pracovala 12 až 16 hodin denně, dnes si můžu lépe volit, na čem a kdy chci dělat,“ dodává Tereza s tím, že je ale každého věc, jak vnímá své potřeby.

Bez čísla popisného

Na bydlení v malém prostoru neshledávají Tomáš ani Tereza žádná velká negativa. Zimy tráví lehkou prací na zahradě, přípravou na příští sezonu, sledováním filmů nebo četbou knih. Jídlo si z velké části vypěstují sami, zbytek koupí v nedalekém obchodě. Na jejich bydlení si stěžují spíš jejich známí, kteří se před cestou na návštěvu marně dožadují čísla popisného. „Nemáme ho. Je sem těžké doručit i poštu. Vyřešili jsme to tak, že trvalé bydliště máme u rodičů, kteří bydlí v nedalekém okolí, a tak pošta chodí tam nebo si objednané zboží vyzvedáváme třeba v Zásilkovně,“ vysvětluje zahradník.

Tomáš s Terezou se charakterizují jako obyčejní lidé. Mají rádi vyrovnanost ve všech sférách života a ztotožňují se s bytím v přítomném okamžiku. „Všichni si v sobě neseme vzorce a zkušenosti z minulosti a představy budoucnosti, ale to není skutečnost. Přítomnost tady a teď je jediná opravdová, a tak bereme život, jak je, nehroutíme se z toho, co přijde. O tom, co bude, nepřemýšlíme dopředu,“ popisuje Tereza a přiznává, že možná i z toho důvodu si na maringotku neplatí žádné pojištění, kromě povinného ručení.

Tento názor kontrastuje se zjištěním z našeho výzkumu o mladých dospělých z českých velkých měst, jako jsou Praha, Brno, Olomouce a Pardubice. Ti většinou hovořili o tom, že „něco“ je potřeba s krizí bydlení dělat, byť se ne vždy shodli, co přesně nebo do jaké míry by stát a obce měly případně zasahovat a krizi řešit. Tomáš Hoření Samec, sociolog

Dvojice má občas lehké obavy, že tam, kde je teď jejich zahrada s maringotkou, může do budoucna vzniknout výstavba s drahými byty. Přesto je toho názoru, že stát by měl do vývoje i cen bydlení zasahovat minimálně. „Stejně se to vše děje podle svých vlastních pravidel, a to i přestože máme zákony. Jsme spíš pro to, aby stát dal lidem větší svobodu. Někomu se nelíbí růžový dům, jinému může vadit naše maringotka. A ať chceme, nebo nechceme, trh určuje poptávka a investoři. Tak to prostě je,“ shoduje se dvojice.

Jediné, co je v tuto chvíli čílí, jsou stavební úřady. „Nechápeme, že každý úřad uplatňuje na stavební povolení jiná pravidla, a tím pádem je mezi lidmi zmatek. Co se tak bavíme s lidmi ve skupinách podobně bydlících, tak někde stavební úřad dělá problémy, jinde jsou tomuto stylu bydlení otevření. Spousta lidí dnes tápe, je-li k umístění maringotky nutný štempl, či nikoli. Doufáme, že s novým zákonem se tahle situace změní,“ myslí si Tereza.

I když otázka budoucnosti není na zahradě příliš časté téma, dvojice si podle svých slov dokáže představit, že by v maringotce dožila až do stáří. „Jsme teď spokojení a neměnili bychom. Jedna z výhod je i ta, že nepotřebujete tolik uklízet a ani vás to tolik netáhne jinam, protože čas raději strávíte na zahradě. Další výhoda je ta, že maringotku od zahrady dělí v podstatě dva kroky, a to je neskutečná pohoda.“

Novomanželé Lucie a Stanislav donedávna žili v malé dřevěné chatě v zahrádkářské kolonii v Praze. Ve stavení o jedné místnosti v zimě neteče voda, vaří se na plynové bombě a pere na valše. Jen díky dočasnému nepohodlí se jim podařilo ušetřit na základ hypotéky, a mohli si tak splnit sen o vlastním venkovském statku, který nyní rekonstruují.

Stanislav měl k nájemnímu bydlení odjakživa nedůvěru. „Máma samoživitelka nás vychovávala tři kluky a bydleli jsme v podnájmech. Vždy jsme někde měli nějaký nedoplatek a pak jsme se museli stěhovat,“ vzpomíná na dětství. Svůj domov musel jako kluk opustit asi šestkrát. Sám bydlel nějaký čas v podnájmu, pak ale přesídlil do podkrovního ateliéru v Dejvicích. Později si sháněl jiné bydlení a naskytla se mu možnost přechodně bydlet u kamaráda ze střední školy, který bydlel právě v jedné ze zahrádkářských kolonií v Praze.

„Kamarád jednou za čas vyjížděl na zaoceánský parník, kde dělal asi půl roku číšníka. Vždy, když takhle odjížděl, dal někomu klíče od chatky, aby se mu o ni staral. Jednou dal ty klíče mně a já jsem zrovna sháněl bydlení. Říkal jsem si, že by to nemuselo být špatné, že tam budu bydlet a budu mít více času na to, abych si něco sehnal,“ vypráví.

Bydlení v chatičce se mu nakonec zalíbilo, a navíc mu vyhovovaly nízké náklady na žití v kolonii. „V nájemním bydlení už jsem nechtěl bydlet kvůli vysokým cenám. Živím se ilustrací, což nezajišťuje pravidelný příjem, výdělky jsou spíše nárazové. Těžko si pak najdete bydlení, kde musíte pravidelně platit. Musel bych se tohoto vzdát a jít pracovat do normální práce, nejspíše nekvalifikované, protože jako ilustrátora mě nikde nezaměstnají jen tak,“ vysvětluje.

Výtvarník si proto od souseda sehnal telefonní čísla na majitele ostatních zahrádek a vyhlédl si ty, které vypadají opuštěně. „Tuhle chatku měl starý pán, který byl nemocný, bolela ho záda a nemohl se o ni starat. Hned jsem se s ním domluvil na koupi,“ říká. „Bylo to tady hrozně zarostlé, v podstatě les. Propadala se podlaha, byla vymlácená okna,“ vzpomíná na dobu, kdy chatku koupil.

Stanislav se věnoval tři měsíce opravám. Stavení bylo ve špatném stavu, ale koupil jej za výhodnou cenu. „Sháněl jsem hlavně něco levného, a tady nejsou skoro žádné náklady. Platím jen nájem obecního pozemku, což je asi šest tisíc ročně, pak elektřinu a vodu. Chatka je moje,“ vyjmenovává. Upozorňuje ale, že nízkonákladovému bydlení je třeba věnovat čas. „Musíte si obstarat na zimu dřevo, nanosit si vodu, protože tu nám na zimu vypínají, postarat se o zahradu,“ říká.

Romantika, dobrodružství, hypotéka

Asi po roce a půl, co žil Stanislav v kolonii, se do jeho chatky o jedné místnosti přistěhovala také Lucie. Učitelka dějepisu, výtvarné a mediální výchovy přiznává, že si dříve rozhodně nepředstavovala, že jednou bude bydlet právě takto.

„Ale toužili jsme náš vztah posunout dál a Standa se nechtěl stěhovat nikam do bytu, tak jsem se nastěhovala sem,“ vysvětluje Lucie. „Pak přišel nápad, že bychom si chtěli pořídit statek. To bylo ideální, protože jsme mohli začít šetřit na základ hypotéky. S běžnými nájmy bychom asi nenašetřili tak rychle,“ míní.

„Nájemnímu bydlení by pomohla určitá destigmatizace, tu může přinést nějaký krizový moment, například kdy většina lidí začne bydlet v nájmech, protože jim zkrátka nic jiného nezbude, a tím pádem se z toho stane normálnější součást života. Ruku v ruce s tím musí jít i právní proměna, aby se nájem stal dlouhodobým a plnohodnotným bydlením, kde je možné si vytvořit domov a kde nebudete muset prodlužovat smlouvu každý rok.“Petr Kubala, sociolog

Lucii se bydlení v chatce nakonec zalíbilo a zvykli si i její rodiče. „Nejprve se s tím nemohli smířit a říkali nám, že bydlíme jako socky. Teď se jim tu už ale líbí a jezdí i na návštěvu,“ říká. Tvrdí, že čím déle v zahrádkářské kolonii bydlela, tím jí to přišlo romantičtější a dobrodružnější. S manželem ale plánují rodinu a oba se shodují, že žít v malé chatce s dítětem by bylo neúnosné.

Na obecním pozemku, který si pronajímá zahrádkářský svaz, navíc nemohla mít dvojice trvalé bydliště, oba byli nahlášení u svých rodičů. Chatka nemá číslo popisné a není pojištěná. Stanislav se domnívá, že by jim dřevostavbu nikdo nepojistil už jen proto, že si ji vytápí kamny a komín je podle výtvarníka vyřešený „na punk“.

V zimě opruz, v létě mejdan

Přestože mají manželé nyní svůj vlastní statek, dřevostavba zatím prázdná nezůstane. Rádi by tam přečkali ještě letošní školní rok, oba totiž učí v Praze a z nového obydlí ve středních Čechách by museli dlouho dojíždět. „Chtěla bych ještě jeden školní rok zůstat na škole v Praze, protože je mi tam dobře. Rozhodli jsme se proto, že do našeho nového domu budeme jezdit na víkendy, a tady budeme pobývat během týdne,“ vysvětluje Lucie.

Pár se přitom shoduje, že přes zimu je bydlení v kolonii nejméně pohodlné. „V zimě je to prostě opruz, protože nám vypínají vodu a člověk ji sem musí tahat odjinud. My máme štěstí, že tady kousek v lese je studánka, kam si člověk může zajít s kanystry,“ říká Stanislav. Před vypnutím vody se s manželkou snaží naplnit všechny nádoby, které doma mají. Voda jim vydrží pár dnů, pak se pravidelně vydávají s krosnou plnou barelů ke studánce, kde potkávají pár dalších lidí, kteří žijí v kolonii natrvalo.

Během zimních měsíců se v chatce také nedá moc umýt. Učitelka Lucie se proto chodí sprchovat do školy, kde vyučuje, a Stanislav se jezdí jednou za pár dnů vykoupat k matce. U rodičů dvojice v zimě také pere, v létě pračku supluje valcha. Manželé se museli smířit také s tím, že když jsou celý den pryč, v chatce je večer zima. Prostor je ale malý, proto se vytopí rychle.

Vaření probíhá na plynové bombě a v malé elektrické troubě. „Uvařit se tady ale dá úplně všechno, návštěvy se mi vždycky diví, že tady dokážu vystrojit hostinu,“ směje se Lucie, která před chvíli dopekla bábovku.

Složitá byla pro pár také distanční výuka, hodiny si museli plánovat tak, aby se navzájem nerušili. Důležitá je podle nich velká vzájemná tolerance, pokud spolu má pár žít na malém prostoru. Místnost se dá rozdělit pouze závěsem u lůžka, který Lucie zatahuje, když Stanislav pracuje dlouho do noci a ona chce už spát. Chatka mu totiž slouží také jako ateliér.

Přes všechny těžkosti by manželé doporučili bydlení v zahrádkářské kolonii i ostatním, jsou si ale vědomi toho, že to není pro každého. Za velkou výhodu považují to, že mají zahradu, i když bydlí uprostřed Prahy. „V létě k nám chodí hodně kamarádů a často děláme různé mejdany,“ říká Lucie.

Chatička zůstane dětem

Stanislav považuje nedostupnost bydlení za komplexní problém a je si vědom toho, že jeho řešení nepříznivé situace je extrémní. Je ale přesvědčený, že pokud by bydlel standardně, vlastní nemovitost by si koupit nemohl.

„Na byt v Praze bychom nedosáhli už vůbec,“ míní. „Ty jsou tak drahé, že náš kamarád si koupil garsonku dráž než my statek. Takže myslím, že bychom měli akorát tak na garsonku na kraji Prahy. Kdybychom chtěli něco, kde bychom mohli mít rodinu, alespoň 2+1 nebo 2+kk, tak by to byly závratné částky, na které bychom nebyli schopni našetřit,“ říká.

S téměř nulovými náklady na bydlení si pár našetřil na základ hypotéky za dva roky. Nyní se Lucii a Stanislavovi splnil sen o bydlení ve vlastním venkovském stavení. Představují si, že pokud půjdou jejich děti na studia do Prahy, využijí pak chatku ony.