Napsala knihu o nejtajemnější rybě, které si nikdo neváží. "Brzy vymře," varuje Cima

Petr Kořínek Petr Kořínek
4. 11. 2022 13:25
Její debut Probudím se na Šibuji se stal překvapením. Japanoložka Anna Cima zaujala čtivým stylem a atraktivním spojením české a japonské kultury. Očekávána je proto i nová kniha Vzpomínky na úhoře. Čtenáře zve opět do Japonska a na více než 700 stranách dokazuje, že úspěch její prvotiny nebyl náhodný. V rozhovoru vysvětluje, proč jí úhoř nechutná a proč by ho neměl jíst ani nikdo jiný.
Spisovatelka a japanoložka Anna Cima žije v Japonsku se svým manželem Igorem Cimou.
Spisovatelka a japanoložka Anna Cima žije v Japonsku se svým manželem Igorem Cimou. | Foto: Aktuálně.cz

Mohu vám na začátku něco přečíst?

Dobře. 

"Okny sem svítilo na stůl slunce a nejen tác, ale i úhoři se leskli ve zlatě. Byli náhle zlatí jako zlato na královské koruně anebo na pokladech Tutanchamonových." Víte, kdo to napsal?

Tipla bych asi Ota Pavel, ne?

Je to tak. Pro Otu Pavla je úhoř vzácná ryba, protože se nedá chytit. Pro hlavní hrdinku vašeho románu, Čecho-Japonku Sáru Fukuharovou, je vzácná, protože vymírá. Je vědkyní z ústavu pro výzkum mořských organismů a román začíná interview, které vede s novinářem Tojamou o japonských úhořích. Pojďme si tu literární situaci zopakovat. Redaktor uvádí, že zatímco úhoř evropský je kriticky ohrožený, úhoř japonský je zatím "jen" ohrožený. V Japonsku je to nesmírně oblíbená ryba. Jak je možné, že ji Japonci stále smí jíst?

To je vlastně otázka, která mě částečně vedla k tomu, abych román napsala. Odpověď neznám. Jsou tu sice různé pokusy, jak tento rybolov regulovat a jak regulovat i odchov úhořů v sádkách, ale nestačí to. Poptávka je stále obrovská, takže úhoř mizí. 

Vím, že jste úhoře minimálně od napsání knihy nejedla, ale jak vlastně chutná? 

Druhá kniha spisovatelky Anny Cimy Vzpomínky na úhoře.
Druhá kniha spisovatelky Anny Cimy Vzpomínky na úhoře. | Foto: Aktuálně.cz

Úhoře jsem okusila už velmi dávno. Vlastně mi moc nechutnal. Je to tučná ryba, proto se v Japonsku jí tradičně hlavně v létě. V zemi jsou vyčerpávající vedra a konzumenti věří, že jim tučný úhoř pomůže náročné léto překonat. Ve skutečnosti je to samozřejmě zavádějící, zmíněné tvrzení je spíše reklamou, protože úhoři ulovení v létě zdaleka nejsou tak tuční jako ti chycení na podzim. Je kolem toho taková bublina, která tady přetrvává už od období Edo (období japonských dějin mezi lety 1603-1867 - pozn. red.). Jí se v různých řetězcích rychlého občerstvení a dá se běžně koupit v každém druhém obchodě mražený nebo v konzervě, což je šílené.  

Fascinující je také životní cyklus úhořů, dlouho se vyvíjejí a pak urazí obrovskou vzdálenost. Rozmnožují se v Mariánském příkopu, vylíhnou se v Pacifiku, jejich larvy pak putují na Tchaj-wan a do Jižní Koreje a Japonska. Proč je tak obtížné je vypěstovat v zajetí?

V první řadě musím upozornit, že nejsem biolog, informace jsem čerpala z různých článků a dalších vědeckých materiálů. Z toho, co vím, úhoř pohlavně dospívá během dlouhého putování z řek do místa vytření v moři. Nasimulovat tu plavbu v umělém prostředí je velmi obtížné, ryba v něm přirozeně nedospěje. Existují velké snahy vypěstovat ji nějak laboratorně a dosáhnout toho, aby se co největší množství úhořů narodilo z uměle oplodněných vajíček. Pohlavní dospívání pak chovatelé dohánějí vpichováním různých hormonů. V takových podmínkách je možné vypěstovat druhou a třetí generaci, ale je to velmi náročné. Úhoř navíc dospívá mnohem déle než ostatní ryby, takže je to dost riskantní metoda, protože mnoho jedinců nepřežije. Procento vypěstovaných dospělých ryb z vajíček je velmi malé a obrovskou poptávku vůbec nepokryje. Věda je ještě velmi daleko od okamžiku, kdy by si mohla říct: "Jsme za vodou, úhoř je zachráněn."

O Japonsku se v souvislosti s neetickým rybolovem hovoří často, třeba i kvůli lovu velryb. Svět ale kvůli změně klimatu a vymírání druhů postupně ideově zelená. Nejvíc asi Evropa a v závěsu za ní Spojené státy. Jak je na tom Japonsko, mění se už tímto směrem, nebo nikoliv?

Když budu mluvit jen za sebe, tak takový vývoj v překotně pozitivním smyslu nepozoruji. Čistě v souvislosti s rybami se ve velkém konzumují úhoři, velryby i tuňáci. Ne že by lidé neměli informace, ale nedospělo to do fáze, že by si na to dávali extrémní pozor a některým druhům se třeba vyhýbali. V obecném měřítku tu tendence ke zlepšení jsou, objevují se elektrická auta, třídí se odpad a tak podobně. I když v souvislosti s tím tříděním zase Japonci nesmírně nadužívají plastové obaly.

Úhoř jako božský posel

Redaktor Tojama se po rozhovoru o úhořích ztratí. Jeho zmizení je motorem příběhu vaší knihy a spojí dohromady tři ženy, které se ocitly v kritickém bodě svého života. Vy jste autorkou, která nerada příliš prozrazuje z děje svých knih a říká: "Přečtěte si anotaci." Když se vrátím k Otovi Pavlovi, tak pro něj je úhoř tajemná mystická ryba, pro vás také, funguje tak i v japonské mytologii?

Z knihy spisovatelky Anny Cimy Vzpomínky na úhoře.
Z knihy spisovatelky Anny Cimy Vzpomínky na úhoře. | Foto: Aktuálně.cz

Při rešerších ke knize jsem se právě na mytologii zaměřovala. Není to úplně kodifikováno, ale můžeme se v té souvislosti bavit o dvou hlavních oblastech. První z nich je šintoismus. Zvířat, která Japonci považují za božská, je více a úhoř je jedním z nich. Je sluhou božstev v mišimské svatyni, to znamená, že nosí modlitby lidí tamním božstvům, zároveň jej věřící opěvují jako posvátnou bytost. Symbolizuje velkou vitalitu, Japonci se k němu modlí za bezpečný porod a spojují ho i s mateřstvím. V přeneseném slova smyslu zaručuje ryba také nekonfliktní manželství. Druhou oblastí jsou lokální legendy. Traduje se v nich například, že úhoř někoho utopil a jak se s takovým bájným tvorem místní vypořádali. Obecně však povědomí o úhoři v mytologii není nijak velké.  

Myslíte, že by Japonci úhoře jedli méně, kdyby o něm měli větší povědomí?

To nedokážu vůbec odhadnout. O jeho mytologickém významu se sice moc neví, ale to, že vymírá, je známé dlouho. V Japonsku jsou i místa, kde se úhoř nejí vůbec, nebo oblasti, kde ho úřady úplně zakázaly lovit. V této konkrétní lokalitě ho pak lidé opravdu nejedí, ale hned za horou konzumace vesele probíhá. To je vlastně jeden z rozporů, který mě vedl knihu napsat. 

Kurosawa, Murakami, Kawakami

Vy jste se k Japonsku dostala přes taková ta hlavní kulturní tykadla, jako jsou spisovatel Haruki Murakami, herec Toširó Mifune, režisér Akira Kurosawa. Do západního povědomí proniká Japonsko také přes mangu. Když se budeme držet literatury, velký úspěch zaznamenala nedávno Mieko Kawakami s dvojprózou Prsa a vajíčka. Roli v ní hraje chudoba, místo ženy v patriarchální japonské společnosti a nemožnost počít dítě formou asistované reprodukce, protože ta je v Japonsku zakázaná. Rozumíte úspěchu této knihy doma i na Západě? Kawakami v ní totiž popisuje dost vágní skutečnost…

Kawakami je zajímavý fenomén. V textu popsala problémy, o kterých se v médiích příliš otevřeně nemluvilo. Svým zpracováním k nim přitáhla pozornost. To bylo určitě pozoruhodné. Knížka, o níž mluvíte, měla zajímavý vznik. Próza pod názvem Prsa a vajíčka vyšla už před mnoha lety, tehdy to byla kratší novela a dostala Akutagawovu cenu (prestižní literární ocenění spojené s odměnou v hodnotě jednoho milionu jenů - pozn. red.). Mimo jiné si ji vysloužila i za moc pěkný styl. Kawakami také kromě standardní japonštiny využívala i kansaiský dialekt, konkrétně ósacký, čímž byla velmi zajímavá. Převádět dialekt do češtiny je oříšek, ale v českém překladu Kláry Macúchové se to myslím podařilo. Později Kawakami Prsa a vajíčka přepracovala, doplnila o delší druhou část a román vydala pod názvem Letní příběh, který ale v zahraniční distribuci vyšel pod názvem původní novely.

Domnívám se nicméně, že se bohužel zapomíná na ženské autorky, které v Japonsku vycházejí už velmi dlouho a píší mnohem otevřenější, experimentálnější a výraznější texty. První z poválečných feministických autorek, Kurahaši Jumiko, psala například už od 60. let velmi bizarní a odvážné prózy. Vycházejí tu i další autorky, které píší o vztazích mezi muži a ženami či o mateřství. Z nějakého důvodu se ale tolik nepřekládají a pozornost se soustředí právě na Kawakami, která je velmi činná na Twitteru, dříve psala i blog, takže se pohybuje někde na pomezí dráhy spisovatelky a populární osobnosti. Je trochu škoda, že se pozornost veřejnosti upírá jen k ní, ale třeba se budou více překládat i ostatní autorky. Pomalu se to mění. 

A neprošlapává Kawakami vlastně těmto autorkám, včetně těch, které přišly před ní, cestu?

Kéž by ano. Trend ženských japonských autorek už pár let probíhá a zlepšuje se to. Vydávají se ale spíš ty současné spisovatelky, starší ročníky trochu chybí. 

Nechci být Japonkou, ani to nejde

Z vaší knihy Vzpomínky na úhoře mám pocit, že je váš výraz velmi expresivní. Třeba v úvodu popisujete saténové povlečení takovým způsobem, že člověk skoro cítí jeho jemnost. Jak moc je pro vás vedle samotného dějového oblouku důležitá forma vyprávění, rytmus, řeč i expresivita?

Snažím se, aby kamkoliv čtenáře zavedu, získal z toho prostoru nějaký vjem, nějaký pocit, aby tam bylo něco zapamatovatelného a on se v tom prostoru orientoval. Když máte tak dlouhý text, myslím, že je úkolem autora poskytnout čtenáři všechny prostředky, aby se neztratil a nějaký ten detail mu v hlavě zůstal. Nejsem ale úplně stoprocentně autor, který by mimořádně řešil stylistickou podobu textu, že bych si extrémně hrála se slovíčky. Obdivuji autory s vytříbeným stylem, ale na sedmi set dvaceti stránkách je to docela nemožné. Spíš jsem vypravěčsky funkční při zachování nějaké obrazotvornosti.

Kniha spisovatelky Anny Cimy Vzpomínky na úhoře.
Kniha spisovatelky Anny Cimy Vzpomínky na úhoře. | Foto: Aktuálně.cz

Příběh knihy Vzpomínky na úhoře se odehrává v Jokohamě ve čtvrti Koganečó. Zasadila jste ho tam i proto, že v ní máte řadu přátel. Říká se, že když se někdo přestěhuje do Spojených států, může se stát Američanem, když se ale Američan přestěhuje do Japonska, nebudou ho místní lidé nikdy brát jako Japonce a to platí i pro míšence, kteří se v Japonsku narodili. Hrdinky vaší knihy se ptají, jestli umí japonsky, policisté ji legitimují, jestli má povolení k pobytu, i když je Japonka. Jak se vlastně cítíte v okruhu svých japonských přátel? Jste pro ně řekněme rovnocennou partnerkou, nebo jste takovou milou kuriozitou, která je pro ně stále cizinka?

Věřím, že jsem pro ně rovnocennou partnerkou, ale samozřejmě fakt, že jsme z různých prostředí, vidíme, jsme si toho vědomi, a naopak to slouží k nějakému prohlubování našeho vztahu. Já se nesnažím být Japonkou a ani to nejde, na druhou stranu se ani nestydím za to, že jsem cizinec. Kolikrát se ráda nechám poučit o věcech, které neznám, nebo naopak s přáteli řešíme, jak by nějaká konkrétní situace probíhala jinde. 

Necítíte se tedy jako gaidžin (hanlivé slovo pro cizince - pozn. red.) ?

Mezi přáteli se jako gaidžin necítím, nebo mi to alespoň nedávají najevo. 

A v japonské společnosti obecně?

Samozřejmě záleží na tom, kam vstoupíte. Je to skupina od skupiny, když jste student na univerzitě, jste prostě jedním z nich, když opouštíte školu, jste v té velké společnosti zase cizinec. Záleží na tom, kde a s kým jste. 

Mluví se o tom, že ženy moc mluví

V japonské společnosti jsou dominantní muži, pokud v rodině nerozhoduje otec, pak to bývá starší bratr, žena je údajně v roli spíše jakési asistentky. Jak se cítíte v Japonsku jako cizinka a žena? 

To, co jste řekl, je taková představa, která už není tak platná, jako bývala. Situace se mění a záleží na konkrétní rodině. Myslím, že mladší generace to už má jinak. Jsem člověk, který hodně žije ve své bublině. Nepracuji v žádné velké japonské firmě, nepřicházím do kontaktu s nějakým velkým kolektivem, nemám žádné kolegy ani kolegyně, se kterými bych mohla něco sdílet, takže nejsem povolaná k tomu hodnotit, jak to tady mají ženy ve společnosti. Samozřejmě čas od času vypluje na povrch nějaký incident, kdy nějaký starší muž pronese nějakou poznámku směrem ke svým kolegyním, a je to dost strašlivé. Ale na druhou stranu, kde se to neděje? Měli jsme tu incident v souvislosti s olympijskými hrami, kdy si jeden z mužů stěžoval, že schůze trvají příliš dlouho, protože ženy moc mluví. Občas něco takového vyplave a pak se to propírá, na druhou stranu je samozřejmě dobře, že je to propíráno, a ideálně by to mohlo vést k nějakému zlepšení. Ale to jsou takové věci, které chytám z médií, já prostě žiju velmi uzavřený život, hodně sama a s manželem. 

Anna Cima (*1991)
Autor fotografie: Aktuálně.cz

Anna Cima (*1991)

  • Česká japanoložka, překladatelka a spisovatelka
  • Za debut Probudím se na Šibuji získala v roce 2019 Magnesii Literu pro objev roku a stala se laureátkou Ceny Jiřího Ortena
  • S manželem (rovněž japanologem) Igorem Cimou žije v Japonsku. Spolu přeložili několik knih, například detektivku Sódžiho Šimady Případ astrologických vražd
  • Její druhá kniha nese titul Vzpomínky na úhoře.

Když jsme spolu mluvili naposledy, říkala jste, že se necítíte jako spisovatelka, ale spíše jako japanoložka. Nevychýlilo už těch sedm set stran váš životní pocit spíš na stranu té spisovatelky? Už jste spisovatelkou?

Asi trochu ano. Je to přece jen hodně let, kdy to člověk psal. 

Román Probudím se na Šibuji vyšel v japonštině, jaký má ohlas?

Mám samé pozitivní a nadšené reakce od mnoha lidí, jsem strašně šťastná, že knížka vyšla. Překlad je skvělý, přeložili to společně pan Abe Ken'iči a pan Sudó Teruhiko, kteří jsou oba vynikající překladatelé. Když se třeba na spisovatelském pobytu setkám s odborníky na literaturu, kteří knihu znají a říkají, že se jim líbí, jsem strašně spokojená a spokojenější být ani nemohu.

Mohlo by vás také zajímat: Medailon spisovatelky Anny Cima před udílením cen Jiřího Ortena v roce 2019

Medailonek Anny Cimy natočený pro letošní Cenu Jiřího Ortena. | Video: Nakladatelství Paseka
 

Právě se děje

Další zprávy