Jak funguje váš koncept domácích koncertů, které si může uspořádat kdokoliv doma?
Koncept, se kterým jsme přišli, je podle mne úspěšný v tom, že se nesnažíme domácí koncerty přisvojit. Domácí koncertování tu bylo odjakživa, má velkou tradici, nám však přišlo škoda, že se aktuálně moc neprovádí. Když jsem před dvěma roky dělal takový malý průzkum, ukázalo se, že domácí koncerty se v Čechách téměř vůbec nepořádají. Naopak v Berlíně, kde již deset let žiji, je to doslova denní chléb. Vymysleli jsme tedy projekt Vážný zájem, který domácí koncerty zpopularizoval a povedlo se to na jedničku.
Takže se vám ozvu a vy mi pomůžete do mého obýváku sehnat hudebníky, které zahrají mně a mým přátelům?
Ano, pokud chcete uspořádat koncert, je to velmi jednoduché. Stačí vám alespoň trochu prostorný obývák. Počet hostů by se měl pohybovat alespoň okolo patnácti, pozvat můžete rodinu, známé nebo třeba i sousedy. Máme skvělou zkušenost, že domácí koncerty jsou ideální příležitostí pro poznání vašeho sousedského okolí. Na našem webu dokonce dáváme možnost vyhledat ve vaší blízkosti zájemce o poslouchání, které můžete pozvat. Skrz tento web také probíhá veškerá organizace. Zajistíme vám vhodného hráče, pošleme příručky, které popisují, jak nejlépe uspořádat domácí koncert.
Předpokládám ale, že nechat si zahrát od profesionálních hráčů přímo doma nebude asi úplně levné…
To je právě to. Lidé se nejčastěji ptají, kolik vlastně celá věc stojí. Pořadatele to nemusí stát nic, jeho role je především poskytnout zázemí a svolat hosty. U hostů se poté očekává, že přispějí na dobrovolné vstupné, a také, že přinesou něco na zub. Po každém koncertě totiž nastává ta příjemná část - debata s hudebníky u chlebíčku a sklenky vína.
Jaký je o domácí koncerty zájem?
Ohromný. Původně jsme mysleli, že se zapojí jen pár skalních nadšenců, ale ukázalo se, že pořádat chtějí opravdu všichni. Mladí hipsteři na Vinohradech, rodiny s dětmi, společnost vážených doktorů… V tom je mimochodem ta největší krása, každý domácí koncert je úplně jiný.
Proč myslíte, že tento originální koncept tak dobře funguje?
Je to díky kontaktu posluchače s hráčem, který v klasickém koncertním sále tak snadno nenavážete. Tedy, navážete, pokud jste zkušený posluchač. Pokud jste nováček, spíše vás v koncertním sále znervózní veškeré návyky, tradice, kterým nemůžete rozumět. V obýváku tohle vše odpadá. Tam vás hudba dostane, i pokud jste vážnohudební bažant.
Jak vznikl váš další projekt - Silent Classic - klasické nástroje v ruchu velkoměsta?
Když jsme spouštěli projekt popularizace domácích koncertů, nedošlo nám, že strhneme velký zájem o vážnou hudbu jako takovou. Začali se nám ozývat pořadatelé akcí, kteří by jinak vážnou hudbu nechtěli nebo by nevěděli, jak se k ní dostat. Stala se z nás taková hlásná trouba vážné hudby. A jelikož se okolo nás objevila velká spousta fanoušků, řekli jsme si, že bychom to celé mohli posunout dál. Začali jsme tedy dělat i jiné happeningy, právě třeba Silent Classic.
Jak to přesně funguje? Hudebníci a kolem nich diváci s bezdrátovými sluchátky…
To vypadá tak, že jdete po ulici, ve které najednou z ničeho nic stojí uprostřed klavírní křídlo. U něj se ve vášni zmítá klavírista, ale je tam háček - vůbec nic není slyšet. Musíte si totiž nasadit bezdrátová sluchátka a užít si tak klavírní recitál uprostřed města. Ten efekt nás hodně baví a chceme ho rozvíjet. Podle nás je to skvělá vizitka pro vážnou hudbu. Říkáme tím: jsme tu pro vás, poslechněte si nás, ale musíte pro to něco málo udělat. Nasadit si sluchátka…
Obecně - jak jde dohromady klasická hudba a moderní technologie? Není to vlastně protimluv?
Ono slovo technologie možná až příliš zavádí k představě čtyřjádrového superpočítače, ale už samotné housle nebo violoncello jsou ohromně pokročilé technologie. Představte si, že člověk doposud nevyvinul lepší konstrukci smyčcového nástroje než italští a jiní mistrové v 18. století. To je přeci neuvěřitelné! Klasická nebo vážná hudba je tedy od počátku spjata s moderními technologiemi a i dnes se to projevuje. Každý rok přijde nový vynález, který posouvá zvukové hranice nástrojů ještě dále.
Viděla jsem video, na němž ukazujete, jak místo z papírových not hrajete z tabletu a stránky v něm obracíte pomocí pedálu. Mně přijde, že zatímco papírové noty jsou jistota, tablet může kleknout, vypnout se, lesknout se, můžete překliknout jinam. Nebo vás opravdu ještě moderní technologie při koncertě nezklamala?
Z tabletu hraji často a moc rád. Není to žádná frajeřinka, je to naopak ohromné usnadnění práce. Když pominu fakt, že s sebou nemusím tahat kilogramy notových svazků, tak to má ještě jeden zásadní efekt, a to, že mohu skladby lépe interpretovat. V tabletu mám totiž uložené nejen samotné noty, ale i podklady k těm skladbám, třeba rukopis skladatele.
Jak vám to pomáhá při hraní?
Zkuste si přečíst Shakespeara z tištěného vydání. Vzniká otázka, jaký je to překlad, co je to za vydání, na jakém papíru je to vytištěno. Pokud jste fajnšmekr a podíváte se přímo na Shakespearův rukopis, můžete jít ještě dál, vidíte, v kterém místě se autor zamyslel, kde přitlačil na pero, kde třeba připsal poznámku. Úplně stejně to funguje i s hudebními skladbami. Všechny ty podklady by bylo velmi obtížné dát dohromady v papírové podobě, spoustu rukopisů si stahuji do tabletu přímo z internetu. Samozřejmě máte pravdu, že v mé výbavě je nyní kromě náhradních strun a kalafuny ještě nabíječka.
Vy hrajete na violoncello už od pěti let, to je celkem brzy. Měl jste nějaké "violoncellíčko"?
Věk čtyř nebo pěti let je pro začátek hry na nástroj ideální. Jedním z důvodů je i fakt, že dítě oddělí hru na nástroj a školu, tedy má šanci brát hudbu jako radost a ne jako povinnost. Nástroje pro malé děti jsou opravdu roztomilé, zrovna nyní jsem od svého profesora Škampy dostal violoncello velikosti větších houslí, na které budou už za chvíli hrát mé děti Josefína a Tobiáš. Tedy - chceme jim dát s ženou svobodnou volbu, jestli také je bude hra na nástroj bavit.
Přijde mi, že nejdřív o vás bylo slyšet jako o veleúspěšném debutantovi, mladém nadaném violoncellistovi, nyní spíše jako o experimentátorovi a inovátorovi. Je to tak, že už jste si nejnáročnější violoncellové cíle splnil, takže toto je cesta, jak se dostat ještě dál?
Hledání a objevování patří k uměleckému povolání a já doufám, že mi to vydrží po celý život. Mám v tomto okolo sebe velké vzory, kterých si velmi vážím, třeba právě zmíněného profesora Mirko Škampu. Ten celý svůj život zasvětil výchově mladých talentů, má na svědomí celé generace spokojených hudebníků a hudebnic. U něj jsem vypozoroval, že člověk k takovému úspěchu potřebuje nejméně dvě věci: víru v hodnotu člověka a otevřenost novým věcem. Tedy odtud asi plyne to moje hledání. Rád bych našel polohu, ve které mohu v budoucnu i já být přínosem pro své okolí.
Hrajete po celém světě, ale velmi oblíbený jste zejména v Japonsku, kam se často vracíte. Ostatně velká část interpretů klasické hudby, s nimiž jsem dělala rozhovor, mi říkala, že se odtamtud před časem vrátila a zase se tam chystají. Čím to je? Proč zrovna Japonsko?
Japonsko je opravdu moje milovaná země, vracím se tam moc rád. Japonci milují českou kulturu a už několikrát jsem s japonskými přáteli řešil otázku, proč tomu tak je. Přiznám se, že na to stále nemám odpověď, možná to bude proto, že někde hodně hluboko jsme hodně poetické a fantazijní duše. Když jsem byl v Japonsku poprvé, ohromilo mne, jak japonský sbor spustil melodie Bedřicha Smetany. Zpívali to jako nějakou japonskou národní písničku.
Jaké další futuristické hudebně-technické sny a cíle ještě máte?
Mám jich ohromnou spoustu. Ale nechci rozvíjet žádné další nápady, dokud nezkrotím ty, které již realizuji. Vždy jsem měl pocit, že chci být maximalista, užívat si od všeho trochu, zhlížet se v pestrosti. Čím dál tím více však cítím, že není nic špatného na tom být střídmý minimalista. Minimalisté spasí svět spíše než maximalisté.
