Lima - V pravěku bylo všechno větší nežli dnes. Přesličky stejně jako plazi. Platí to i pro tučňáky. Dokazují to kosterní zbytky nalezené americkými paleontology v jižním Peru.
Objevený druh Icadyptes salasi měřil půldruhého metru. Dnešní tučňák Humboldtův, obývající peruánské pobřeží, tak ve srovnání s ním připomíná trpaslíka.
Mnohem důležitější než tělesná výška prapředka dnešních tučňáků je ale skutečnost, že stáří fosilie posunuje dobu, kdy se tito nelétaví ptáci vydali z Antarktidy na sever, a to o třicet milionů let nazpátek, než se zatím soudilo.
Pozoruhodné je i to, že Icadyptes salasi byl vybaven zobákem, jehož délka z něj činila vcelku nebezpečnou zbraň. Měřil třicet centimetrů.
"Až doposud se věřilo, že tučňáci se dostali do blízkosti rovníku poměrně nedávno, před čtyřmi miliony lety. Především ale až po dvou dlouhých obdobích globálního ochlazení planety. První nastalo na rozhraní eocénu a oligocénu před 34 miliony let, druhé přibližně před 15 miliony let," řekla BBC paleontoložka Julia Clarkeová ze Státní univerzity v Severní Karolině.
Clarkeová vedla vědecký tým, který prováděl vykopávky v departementu Ica jižně od peruánské metropole Limy. Výsledek své expedice představila v posledním čísle časopisu "Proceeding of the National Academy of Sciences".
Stokilový tučňák?
Vedle Icadyptese salasi nalezl americký tým zkamenělé kosterní zbytky čtyř dalších tučňáků. Fosilie je ale výjimečná i tím, že byla vůbec poprvé nalezena lebka se zobákem a velký počet dalších kostí, které umožnily velmi přesně určit výšku tučňáka.
Icadyptes žil na dneším území Peru před 36 miliony let a zjevně dával přednost teplému podnebí. To odporuje zažitým představám, podle kterých si tučňáci za své životní prostředí záměrně vybrali Antarktidu a pobřeží chladných jižních moří.
Jednou z mála výjimek je tučňák galapážský, obývající souostroví Galapágy, jež se rozkládá na rovníku před pobřežím Ekvádoru. V Peru byl tučňák Humboldtův nejseverněji spatřen na ostrově Lobos de Tierra. Tedy šest stupňů pod rovníkem.
Objev, který učinil tým vedený Clarkeovou ovšem není prvním nálezem obřího tučňáka. V devadesátých letech našli polští vědci na Antarktickém poloostrově kosterní zbytky ptáka, který mohl vážit až sto kilogramů. Pro srovnání: největší z dnes žijících druhů této čeledi, tučňák císařský, váží 50 kilogramů a měří 110 cm.
Tučňáci na severní polokouli
Icadyptes migroval podle Clarkové postupně na sever a přemístil se v průběhu mnoha generací až na vzdálenost pěti tisíc kilometrů. Rovník ale podle všeho nikdy nepřekročil. Tučňák galapážský představuje nejsevernější výskyt dané čeledi.
Tučňák Humboldtův, kterého chytil do své sítě v roce 2002 u břehů Aljašky jeden kanadský rybář, se na severní polokouli pravděpodobně dostal jako mazlíček posádky na palubě kutru lovícího tuňáky, jenž se ocitl v peruánských pobřežních vodách.
Totéž podle všeho platí pro tučňáka magellanského obývajícího Magellanovu úžinu, který se objevil u pobřeží Peru letos na jaře.
Tučňáci byli ve dvacátých letech minulého století uměle vysazeni v Norsku. Během jednoho desetiletí ale všichni uhynuli. Klima severní Evropy a zejména místní predátoři jim nesvědčí.
