Česká televize připravila na letošní vánoční sezónu již tradičně hned tři pohádky. Pozitivní je, že jsou navzájem odlišné. A že mají vzestupnou kvalitu. Konkrétně od úplného dna se dostanou až k průměru.
Na Štědrý den byl vybrán Pravý rytíř, snímek v režii Martina Dolenského. Jde o studenou sprchu v tom, jak hluboko jde produkčně i autorsky klesnout. Česká televize jakoby podlehla předtuše štědrovečerního opojení, shovívavosti publika nebo vědomí příliš silné konkurence, nad Rytířem zlomila hůl a energii soustředila raději do dvou následujících, o několik tříd lepších produkcí.
Hluboce pod úrovní
V první řadě zaskočí mizerná řemeslná stránka hluboko pod standardem veřejnoprávní stanice. Postsynchrony herců zní jako pořízené na dně studny a obraz silně evokuje studiový vzhled, dokonce i v exteriérech. Tento efekt běžně vzniká uspěchanou prací s osvětlením. Pravý rytíř zkrátka vypadá a zní ošklivě, přičemž nejde o věc vkusu, ale technických chyb, které jde snad obhájit v podvratného artu, u mainstreamu ale jen stěží.
I kdyby však šlo projevit vstřícnost vůči nekvalitnímu provedení, opravdové peklo přichází se scénářem, pod nímž je podepsaný Petr Hudský. Nebo spíš s tím, jak ochotně byl text ponořen do těch největších klišé a stereotypů žánru a vyválen v nich.
Mladý rytíř (Jan Komínek) se za doprovodu starostlivého otce (Lukáš Vaculík) a náhodných kumpánů vydává na cestu za záchranou princezny (Lucie Černá). Překážky, s nimiž se setká, postavy, jež potká, i jeho posun k hrdinovi jen nenápaditě opakují notoricky známá schémata typu "odolej pokušení a nesejdi z cesty".
Což by bylo málo vždy, tím spíš ale u české pohádky. Té je obzvlášť potřeba trochu vzdorovat. Proto se ty nejlepší, předně skoro parodické S čerty nejsou žerty nebo Tři oříšky pro Popelku se svou silnou hrdinkou, vyznačují tím, že vědomě narušují určitá očekávaná klišé.
Jako žánr jsou totiž pohádky velmi zvrácené. Učí lhát a podvádět, když to hrdinovi pomůže. Učí rozlišovat okolní svět na plnohodnotné (dobré) bytosti a neplnohodnotné (zlé) karikatury, jež je třeba za každou cenu ničit. A v neposlední řadě tvrdě rozděluje na muže (hrdiny s vývojem) a ženy (pasivní trofeje).
Pravý rytíř trpí tím vším, zdaleka nejvíc ale genderovým dělením. Jsou tu jen dvě výrazné ženské postavy, královna víl (Táňa Pauhofová) a princezna. Nemají osobnost ani rozměr, obě skončí v zajetí a musí být zachráněny. V případě princezny je až bizarní, jak ji černokněžník (Jaromír Hanzlík) posadí do svého hradu, ona bez náznaku aktivního odporu přijme osud unesené panny a začne zpívat o tom, kdy ji asi přijde vysvobodit rytíř. V mnoha okamžicích se zdá, že by mohla nějak zasáhnout, místo toho si ale jen dokola stěžuje.
Proč je to tradice?
Motivu dámy v nesnázích se jistě jen tak nezbavíme. Zdaleka nejen v pohádkách a jistě ne výhradně v Česku. Přesto takřka všude na světě už se s ním pracuje velmi opatrně a uvědoměle. V jeho naivní podobě už se takřka nevyskytuje, protože společnost alespoň oficiálně ženám přisuzuje rovnocenné postavení. I v popkultuře tedy mají nárok být soběstačné a přinejmenším se podílet na své záchraně. Po Teorii tygra a Padesátce by ale asi nemělo být překvapivé, že u nás si s tím hlavu neděláme.
Možná padne argument, že jde o tradiční motiv, že princezny se prostě unášejí a princové je zachraňují. Jenže přijmout apriorně tradici může být nebezpečné. Vždy se je třeba ptát, proč se zrovna tento stereotyp zažil? Proč se zrovna k němu (oproti tolika odloženým motivům, třeba dřív hojnému trestu prozřetelnosti za provinění) neustále vracíme?
A především: Jestliže jsou pohádky zidealizovaným zobrazením světa, do nějž diváci rádi utíkají, proč tolik lidí považuje za ideální stav společnost, v níž krom dalších pochybných aspektů jsou ženy očividně podřadné nejen zlým černokněžníkům, ale i svým princům?
Jak jsme sem došli?
Vlivem komplikovaného společenského vývoje v českých zemích se do pohádek namixovala feudální, náboženská, sekulární, marxistická i normalizační ideologie a vytvořila velmi podivný mustr. Paradoxně ať už v něm zrovna hraje prim gotická nebo barokní stylizace, vyznívá ve své neuchopitelnosti konzistentně. Diváci ho přijímají a orientují se v něm, přestože si jednotlivé prvky vypůjčené z různých dob a různých filosofií navzájem protiřečí a vyvracejí se.
Průběh dvousetletého procesu, na jehož konci konzumujeme tuto nepopsatelnou, ale přitom podivně povědomou kaši, je svým způsobem fascinující. Nakonec v ní totiž neomylně uvízlo to, s čím se publikum nejvíc intuitivně ztotožnilo.
České pohádky jsou tedy silně lidový žánr. Tvůrci se během jejich tvorby často vědomě vzdávají autorství a naplňují to, co cítí jako společenskou poptávku. Jako celek nedávají jejich výtvory smysl, ale v každém jejich prvku se zrcadlí něco konkrétního. A jestliže jediným sítem se tu stala líbivost, znamená to tedy, že se stále ještě podstatné části obyvatel "líbí" ospravedlňování pokrytectví, odsuzování lidí s jiným cílem či názorem a podřadného postavení žen.
Každý má samozřejmě právo sledovat, co ho baví. Problém je, že tyto pohádky jsou naoko určené dětem. Sice jde jen o záminku a větší uspokojení z nich mají jejich rodiče, ale ratolesti u nich pořád sedí a naivně přijímají, co vidí. Smějí se pitvoření, jako se smějí všemu, čemu mohou, a vidí perverzní obraz světa, který může být velmi nebezpečný.
Hodnocení: 10 %
