South Park vždy sloužil jako vzor toho, jak zůstat plný energie. Jak zůstat aktuální. Především v porovnání se skomírajícími konkurenčními Simpsonovými a prvoplánovým mechanickým humorem Setha MacFarlanea a jeho Family Guye.
Jeho moralistický a satirický pohled na Ameriku nikdy nesklouzl k prázdnému odkazování na popkulturu, tvůrci si zakládají na tom, že mluví k aktuálnímu společenskému dění a vyjadřují konkrétní názory.
Jednoduchá animace jim umožňuje předělávat epizody bezprostředně před odvysíláním, čehož letos hojně využili po prezidentských volbách. Po vítězství Donalda Trumpa byly v rychlosti přepsány scénáře zbytku celé série a už několik hodin po zveřejnění výsledků byla na světě epizoda k tomuto tématu.
I oni stárnou
Jde o obdivuhodné odhodlání, přesto se na obou tvůrcích, dnes čtyřicátnících, začíná projevovat, že už nejde o nadšené kluky. Přece jenom není snadné bouřit se proti establishmentu a rutině, když sami spadáte do nejprivilegovanější kasty na planetě „bohatý bílý heterosexuální muž, liberální Američan ve středních letech“.
Trey a Parker začali propadat tendencím běžným jejich postavení a věku. Projevuje se to třeba jejich výsměchem životnímu stylu symbolizovanému obchodem whole foods, u nás bychom tomu asi říkali „hipsterští vegani“, kdy se nestrefují do něj, ale spíš do stereotypní představy, jakou si o něm vytvořili jednoduše proto, že mu nerozumí.
I témata internetového trollingu, genderové rovnoprávnosti a nebezpečné nostalgie ovlivňující racionální uvažování jsou ve dvacáté sérii nahlížena způsobem odpovídajícím jejich stavu, což samozřejmě dává smysl.
Opustili dokonce kultovní dětskou čtveřici hrdinů a stále častěji se věnují jejich rodičům. Paradoxně i ti už jsou mladší než oni. A nabízí se otázka, jestli svět, který před dvěma dekádami stvořili, tento přerod ustojí. Stylizace South Parku je totiž založena na optice osmiletých až desetiletých dětí (do nichž se promítají především dvacetiletí diváci). Když tyto děti z děje mizí, celkový koncept se začíná rozpadat.
Dlouhý vtip bez konce
Největší a nejzásadnější změna South Parku je ale opuštění tradiční sitcomové struktury oddělených epizod s hlavním a vedlejším příběhem, kdy jsou oba na konci dílu uzavřeny a status quo se obnoví s minimálním posunem.
Toto železné a desítky let dodržované pravidlo sitcomů, komedií a krimiseriálů bylo Treyem a Parkerem následováno osmnáct let. Postupně ho začali narušovat a desetidílná dvacátá série South Parku už vypráví jeden kontinuální příběh.
Jde o velmi riskantní krok, na který i samotní fanoušci reagují rozporuplně. Na jednu stranu oceňují tvůrčí odvahu změnit tak výrazně vytyčenou trasu, na druhou jim vadí, že seriál ztratil svou svižnost a údernost.
Problém nespočívá v samotné kadenci vtipů, pilní diváci vypočítali, že jejich poměr na minutu zůstává takřka stejný, ale v samotném rozhodnutí rozebírat jednotlivé myšlenky do hloubky, rozvádět dlouze konkrétní témata.
Humor Parkera a Treye vždy spočíval v trefnosti přehnaného gagu, ne v hlubokomyslnosti a komplexitě. Skrz stylizované dětské hrdiny si mohl dovolit hledět na svět tvrdě, ale zároveň naivně. A ona jednoduchá čistota ze seriálu mizí, jak jsou autoři cyničtější, vyhořelejší a bohatší.
Svět South Parku je nastavený tak, že na posun k dospělosti, o nějž se tvůrci pokouší, možná vůbec není vhodný. Pokud jsou odhodlaní se vyvinout, asi by jim prospělo začít odznova, vytvořit novou show nadefinovanou tak, aby jejich nový přístup nepřipomínal pohyb slona v porcelánu, na který si sám desítky let šetřil.
