Animace nepatřila nikdy výhradně dětem, až poslední roky se ale některé "adult TV" kreslené seriály posunuly rovnou na pozici těch nejchytřejších a nejkomplexnějších, jaké jsou v televizi k vidění. Nebo mají alespoň takovou pověst.
Mezi ty nejoceňovanější patří dílo internetové stanice Netflix BoJack Horseman, jehož celá čtvrtá série byla před pár dny vypuštěna, aby fanouškům všude na světě překopala plány následujících dnů.
Jak být tím nejlepším koněm?
BoJack vypráví o světě téměř identickém s tím naším, tedy s rozdílem, že se mezi obyvateli Los Angeles pohybují i antropomorfní zvířata, která se chovají podobně jako lidé. Hlavním hrdinou je pak kůň, jenž byl v devadesátých letech hvězdou slavného sitcomu, ale v současnosti vegetuje v Hollywoodu, nasycený alkoholem a drogami, oplakává zašlou slávu a sní o comebacku.
Seriál se věnuje především existenciální tísni - snaze a zároveň neschopnosti být dobrým člověkem (nebo koněm), povrchnosti hollywoodského pozlátka, ale nakonec i povrchnosti představy o tradiční rodině a společnosti.
Čtvrtá série se vrací ve chvíli, kdy se BoJack dostal na úplné dno - bývalá dětská hvězda, s níž před lety zářil na obrazovkách, se v jeho přítomnosti předávkovala a zemřela, nedokázal navázat vztah s dávnou láskou a přetrhl kontakt se svými přáteli. O BoJackovi nikdo už rok neslyšel a jeho blízcí se víceméně bez problému naučili žít bez něj.
Vše na povrchu
Scenáristé se nebojí hlubokých (a atraktivních) témat. Jde ale opravdu o tak hluboký a až geniální seriál, za jaký ho jeho početní příznivci mají?
Právě premiérová čtvrtá řada ještě víc odhaluje slabiny konceptu BoJacka. Předně ukazuje, že přívlastek "hluboký", který k němu lidé tak rádi přidávají, je vlastně nepatřičný z principu. Premisa seriálu ostatně spočívá v tom, že animálnost některých povah se projevuje i jejich fyzickou podobou - tedy že hloubka se přenáší na povrch.
Tahle myšlenka zachází ještě dál - BoJackovi jsou vlastní dlouhé monology a dialogy, v nichž hrdinové nahlas demonstrují každou myšlenku. Se zdrcující sebereflexí sdělují své nedostatky, aby se v nich nihilisticky koupali a opět jim propadali, ale rozhodně o nich nepochybovali. Vše z vnitřku se opět promítá v prvním plánu.
A to až na úrovni, kdy pod povrchem nezůstává nic - vše je nahlas vyřčeno, vše je proměněno ve slova a význam všeho je jednoznačný. Protože nic není umístěno ve vrstvách, lidské problémy, komplexy a nedokonalosti najednou vypadají jako banální série příčin a následků. Flashback do minulosti může odhalit dětské trauma, po němž najednou vlastnosti dané osoby dávají dokonalý smysl. Člověk není v BoJackovi o moc víc než matematická rovnice a hluboký není víc než papír, na němž je ta rovnice napsaná.
Co ještě zbývá?
Potěcha ze sledování tak vyplývá nejspíš právě z toho, že všechny nejistoty a strachy, jež se v reálném světě drží pod pokličkou, v různých vrstvách a jsou zdroji nejistoty a sebezapření, tu jsou přeneseny na jednu rovinu. Najednou se zdají samozřejmé, statické, jednoznačné a vlastně se s nimi nedá nic dělat - proto BoJack tak často propadá sebedojímání. Zná všechny své chyby, ale žádnou z nich nemůže změnit.
Jde o podobnou kompresi, jaké se divákům dostalo ve vile VyVolených nebo podobných reality TV pořadech, jež mají být mikrokosmem lidské společnosti očištěným od zbytečné komplexnosti a nuancí - a cílem nakonec není nic jiného než sledovat střety egoistů neschopných se ovládat.
Takový koncept je do značné míry atraktivní alegorie, ale rychle se vyčerpá. Ve čtvrté řadě BoJacka už hrdina nemá co o sobě objevovat - jeho osobnost už byla obnažena a není se kam posunout. Jediné, co mohou scenáristé dělat, je vepisovat nové postavy, jako když do vily VyVolených v případě nudy přichází noví obyvatelé. Zde přichází BoJackova domnělá dcera, aby poznávala jeho vrtochy znovu od začátku.
Děj je nastaven i celou zápletkou s BoJackovou matkou, jež doslovně zopakovala dřív jasné náznaky hrdinova dětství. Povrchní linie s volební kampaní nebo vše, co se týká sidekicka Todda, nepřidává mnoho nového k ústřednímu tématu, pouze zaplňuje stopáž.
Alegorie mají nárok na zjednodušené a povrchní vnímání psychologie i společenských struktur - jde o efektivní a atraktivní způsob, jak odhalit mechanismy našeho světa. Jde o legitimní přístup k vyprávění. Problém BoJacka Horsemana je, že svůj potenciál už vyčerpal. A hlubokou psychologickou sondou začne být jen stěží, samotný princip seriálu to znemožňuje. Nastává stagnace.
Hodnocení: 65%
