Zní to jako sen každého školáka. Místo protivného vstávání a celodenního sezení v lavicích zůstat doma a učit se, na co zrovna má člověk chuť. Přestože se to může zdát jako sci-fi, o netypický přístup ke vzdělávání se v Česku již šest let zasazuje iniciativa SvobodaUčení.cz.
Vystudovaný ekonom Jiří Košárek ji založil poté, co se prostřednictvím přednášek na Vysoké škole ekonomické v Praze a prostudování článků amerického psychologa z bostonské univerzity Petera Graye dozvěděl o takzvaném sebeřízeném vzdělávání.
"V osobní rovině mě nejvíce zasáhlo uvědomění, co všechno mi způsobily školy, do kterých jsem tak dlouho chodil. Tolik ztraceného času, který jsem mohl využít mnohem lépe. Mohl jsem následovat své zájmy, ponořit se hluboko do témat, která mě v tu chvíli bavila. Místo toho jsem seděl tisíce hodin v lavicích a poslouchal učitele, kteří se mě snažili naučit fakta, data, bez hlubších souvislostí, bez většího zájmu, často zkreslené polopravdy, či dokonce lži," přibližuje na webu iniciativy. Dnes má stovky fanoušků a na Facebooku ji sleduje více než 15 tisíc uživatelů.
Škola v muzeu, akvaparku nebo na zámku
Právě následování vlastních zájmů, převzetí zodpovědnosti za sebe a možnost učit se prostřednictvím zážitků inspirovalo Zdeňku Staňkovou, konzultantku a mluvčí iniciativy, k tomu, aby své dceři umožnila vzdělávat se doma. "Dcera je na domácím vzdělávání, protože řekla, že nechce jít do školy. A já jsem neviděla důvod, proč bych ji do toho měla nutit," vysvětluje pro Aktuálně.cz.
Přestože každý den neusedá desetiletá Lucie do školních lavic, je zapsána ve vybrané škole, musí dodržovat školní vzdělávací program dané instituce a každého půl roku musí docházet na přezkoušení. Domácí vzdělávání je totiž výjimka z povinné školní docházky a žádá se o ni u ředitele konkrétní školy. V současné době je v domácím vzdělávání více než dva tisíce dětí a jeho obliba každým rokem roste.
Vzdělávací program svojí dcery řeší Zdeňka Staňková ze dne na den. "Když se nám chce, jdeme do muzea, na výlet na hrad nebo zámek nebo třeba do akvaparku. Občas se mnou chodí na schůzky, což se jí až zas tak nelíbí, anebo si hraje s ostatními dětmi," popisuje.
"Ona sama zjistí, co k čemu potřebuje"
"Když ji něco zaujme, najde si informace na internetu nebo se podívá na nějaký dokument," dodává Staňková s tím, že se všechny důležité věci, jako je čtení, psaní a počítání, naučila její dcera postupně sama. Role matky je tak spíše průvodcovská: "Zodpovědnost je na dceři, ne na mně. Ona sama zjistí, co k čemu potřebuje. Já jsem její průvodce, když chce."
Přezkoušení pak má formu rozhovoru. Do pátého roku školní docházky jsou podle Staňkové navíc výstupy doporučené, takže do školy, kde je dítě zapsané, stačí přinést složku s fotkami, texty, které dcera napsala, a vstupenkami z akcí, na nichž byly. "Všechno se to poskládá do předmětů. Na tom je vidět, že škola a život jsou úplně něco jiného. Život se nerozděluje do předmětů. Matematiku se učíte při nákupu v obchodě a vůbec nevíte o tom, že se ji učíte," tvrdí.
Zdeňka Staňková si myslí, že není důležité, jestli její dcera bude umět trojčlenku nebo Pythagorovu větu, protože si to bude moci kdykoliv zjistit. "Mým cílem je, aby byla šťastná, spokojená a byla si vědoma své zodpovědnosti, hranic, limitů a možností. Aby věděla, že se může kdykoliv pro cokoliv rozhodnout, když překoná nějaké překážky," upřesňuje.
Zodpovědnost za sebe sama
Právě zodpovědnost za sebe sama je podle někdejší učitelky v mateřské škole něco, na co škola nedokáže žáky dostatečně připravit: "Lidem bylo odmala říkáno, co je dobře, co je špatně, co mají dělat a jak se mají chovat. Ale pak vylezou ve třiceti z vysoké školy a neví, co se sebou mají dělat. A takových lidí je spousta. Myslím, že velká část problému tkví v tom, že dětem byla odebrána zodpovědnost za vlastní život, nedostaly možnost o sobě rozhodovat a nést následky těchto rozhodnutí," říká Staňková.
Myslí si, že v případě, že její dcera bude chtít dále pokračovat na střední a vysokou školu, zvládne se na přijímací zkoušky připravit sama nebo s pomocí jiných lidí a vědomosti vyučované ve škole jí chybět nebudou. I proto, že školní systém zná dcera nejen od svého staršího bratra, který celou povinnou školní docházku absolvoval v lavicích, ale také od svých vrstevníků, se kterými se pravidelně potkává.
"Právě proto, že si pěstuje zodpovědnost, se může rozhodnout jít nebo třeba nejít na střední školu. Třeba bude chtít jít pracovat, ale to už je pak na domluvě s námi rodiči a nastavení nějakých hranic a podmínek," dodává Staňková.
Tradiční škola se matce desetileté dívky a šestnáctiletého dospívajícího chlapce také nelíbí kvůli tomu, že je založena na zvenku dané autoritě a následování příkazů.
"Učitel má faktickou moc nad dítětem. Ve chvíli, kdy jej rodič dá do školy, se dítě nemůže svobodně pohybovat, nemůže si rozhodovat o tom, co se bude učit. Děti často během hodin nemůžou jíst a pít, některé se nesmí o přestávkách ani pohybovat. Učitelé často evidentně ze zoufalství vymýšlí kolektivní tresty, které jsou nespravedlivé," myslí si.
"Mám úctu k člověku, kterého vnímám jako autoritu, ale ne proto, že má nějakou funkci nebo zaměstnání, ale proto, že je morálně na výši, je konzistentní, má co nabídnout," dodává Staňková.
Domácí úkoly zasahují do volného času rodiny
Problémy rodičů s učiteli řeší také facebooková skupina, do které se může přidat kdokoliv, kdo hledá radu v případě, že se jeho dítě mohlo setkat s nespravedlivým postihem. V poslední době se také vehementně probírala otázka domácích úkolů.
"Jeden z mých kamarádů začal zjišťovat, jestli domácí úkoly mají oporu v zákoně, tedy jestli je učitelé mohou vyžadovat, hodnotit a známkovat. Ptal se i právníků a ti mu řekli, že na to kantoři nemají právo, protože nic takového v zákoně není," popisuje Staňková s tím, že podle členů spolku SvobodaUčení.cz jde o zásah do volného času rodiny.
Domácí, potažmo svobodné vzdělávání naopak podle Staňkové umožňuje propojovat každodenní život s celoživotním vzděláváním, stejně jako motivovat děti k tomu, aby na sobě po celý život nepřestaly pracovat. "Člověk musí být připraven na změny a na to, že se bude muset celý život učit," tvrdí.
Jako příklad uvádí nedávný pobyt rodiny na Srí Lance, při němž se její dcera sama rozhodla pilovat angličtinu pomocí aplikace Duolingo a během nějž nasála spoustu informací například o buddhismu.
"Nejsilnější mechanismus učení jsou zážitky"
Staňková si ani nemyslí, že by její dceři kvůli domácímu vzdělávání chyběl kontakt s vrstevníky z různých sociálních skupin. "Nedovedu si představit, co by děti, které nechodí do školy, měly mít za problém. Setkáváme se s různými typy lidí, nejsme sekta," ohrazuje se a dodává, že její dcera se pravidelně vydává také do jiných rodin. "Lucie vždycky přijde s novými informacemi od ostatních dětí a vypráví mi o nich. Nejsilnější mechanismus pro učení jsou rozhovory a zážitky," uvádí.
Přiznává však, že domácí vzdělávání nemusí být vhodné pro každého a mělo by být otázkou volby rodičů i dětí: "Každý máme nějaký názor na to, jak má fungovat vzdělávací systém, a je samozřejmé, že to, jakým způsobem funguje teď, nemůže vyhovět všem. Ale právě proto je špatná centralizace. Myslíme si, že systém by se měl rozvolnit a umožnit dětem i rodičům rozhodnout se, zda chtějí do školy chodit."
Staňková také dodává, že současný vzdělávací systém není přizpůsoben tomu, co je po dětech vyžadováno - aby byly samostatné, kreativní a zodpovědné. "Systém byl vytvořen pro výchovu dělníků u pásu," myslí si. Podle ní by další možnosti vzdělávání mohly pomoci také dětem, které jsou "onálepkovány" jako hyperaktivní či mimořádně nadané.
Přestože se iniciativa aktivně snaží o změnu legislativy, podle Staňkové je důležitá také aktivita ze strany rodičů. "Velká většina je asi spokojená s tím, jak to funguje teď. Anebo možná nejsou spokojení, ale nic s tím neudělají. Když bude ale poptávka, začne se to měnit," myslí si.
Svoboda učení tak bojuje za to, aby byla povinná školní docházka vyměněna za povinné vzdělávání, jak je tomu ve většině západoevropských zemí. "Nechceme nikomu nic zakazovat, nechceme rušit školy, chceme jenom rozšířit paletu vzdělávacích možností," uzavírá Staňková.
