Často říkáte, že vše ve vašem životě vzniklo náhodou. Je to tak i s knihou Jedeme k moři?
Ano, stejně jako všechno v mém životě, i tato knížka vznikla náhodou. Vlastně je tak trochu i řešením mých problémů s vánočními dárky. Proto jsem se její vydání snažil směřovat právě na dobu před Vánocemi.
Téma moře a cesta za ním se nabízelo hned z několika důvodů. Jednak právě u moře kreslím nejvíc, za další tato místa znám také díky cestám za architekturou, které podnikáme s ateliérem, a na Balkáně jsme natáčeli i Šumné stopy. Název jsme zvolili záměrně až naivní. Jedeme k moři v sobě totiž ukrývá vůni 60. let a je připomínkou doby radostného socialismu.
Historka na začátku knihy o tom, jak jste usnul po kapkách na sennou rýmu za volantem a s celou rodinou jste skončili ve škarpě, je pravdivá?
Samozřejmě že je pravdivá. Já vždycky říkám pravdivé historky.
V knížce jsou vaše ilustrace, k nim krátké popisky a básně. Není to klasický průvodce, ale zároveň ani cestopis. Čím tedy kniha je?
Je takovým návodem na cestu a pro někoho možná pouhou rekapitulací.
Kromě jedné fotky jsou v knížce samé kresby. Dáváte přednost kreslení před focením?
Fotím taky, a to kvůli přednáškám na Dobešce. Lidi hodně fotí, na fotky pak ale zapomenou, a spadnou jim do archivu. Já bych to měl také tak, a právě proto pořádám architektonická setkání na Dobešce, která jsou takovou premiérou a zároveň derniérou mých fotografií. Spolu s kresbami mi dokonale pomáhají utřídit si myšlenky a vzpomínky.
Má kresba trvalejší hodnotu než fotografie?
Dokonce si myslím, že atmosféru okamžiku dokáže kresba zachytit přesněji. V kresbě je něco z vůně toho místa, což fotka v sobě nemusí mít. Kresba je navíc abstraktním náznakem, tím pádem dovolí člověku o trochu víc snít a hledat si v ní svoje vlastní pocity.
Pracujete podobně i při navrhování? Dostává od vás klient studii nakreslenou v ruce, nebo v počítači?
Já s počítačem neumím vůbec. Začínám vždycky skicou stvořenou rukou. Tyto polotovary pak v počítači překreslují moji kolegové. Není na světě lepšího spojení, které umí lépe vyjádřit architektonický stav mozku, než ruka a tužka. Alespoň pro mě. I když si myslím, že to tak platí obecně, protože počítač lehce vulgarizuje. Čára v něm je hrozně snadná. Když ale vybarvuju, trvá to nějaký čas a díky té barvě dostávám do inspirace reálný rozměr a vlastně si tak mnohem více uvědomuju, co dělám.
V rámci pořadu Šumná města jste procestoval téměř celé Česko. Natočilo se 66 dílů. Proč jste se ale vyhnul Praze?
Prvním důvodem je to, že Praha to nepotřebovala. Pořady vznikaly na začátku 90. let, kdy bylo třeba začít chránit industriální a funkcionalistickou architekturu. Doba se naštěstí už změnila. Dnes už se města touto architekturou chlubí. Záměrně jsme si ale tehdy vybírali města, kde o tyto klenoty zápasili. Ke konci jsme tvořili větší celky jako Polabí nebo města na Otavě, protože jsme věděli, že už se blížíme ke konci. Přišlo nám ale důležité ukázat stopy českých architektů v cizině. Na rozdíl od Bohuslava Martinů, který je součástí české kultury, takový Karel Pařík, který postavil celé Sarajevo, její součástí není. Zkrátka jsme to vnímali jako dluh českým architektům, kteří jsou v zahraničí uznávaní, ale doma neznámí.
V Praze se zboural hotel Praha. Podobný osud možná čeká i Transgas na Vinohradské třídě. Nezasloužila by si tedy i tato architektura "šumný" díl?
Tamhle stojící Vladimír 518 by samozřejmě zachraňoval daleko víc než já (rozhovor probíhal v kavárně Kaaba na pražských Vinohradech, pozn. red.). Možná bychom se třeba neshodli na Pragerově Komerční bance na Smíchově. Tu já totiž považuji za aroganci, ale jistou sílu jí připisuju. Dalo by se říct, že všeobecně tuto architekturu mám rád, ale ne všechno z té doby je kvalitní a ne všechno se musí zachránit. Například hotelu Praha já osobně nelituju. Byl sice pěknou figurou v krajině, ale vevnitř nebyl zrovna dobře řešený, takže náklady na jeho znovuoživení byly neúměrné. Zároveň byl asi pro mnohé symbolem stranické pýchy, nadřazenosti a zvůle. Na druhou stranu, když jsem byl s brazilsko-česko-židovským architektem Alfredem Willerem na prohlídce Müllerovy vily, označil hotel Praha jako kvalitní dům. Ale to máte stejné jako s industriální architekturou. Také nemůžeme zachránit každou továrnu. Jde totiž hlavně o to, aby to, co bude nahrazovat, bylo lepší.
To se ale moc neděje.
Ano, to se moc neděje.
Praze tedy podle vás nic nechybí?
Chybí jí havlovská architektura jako vyjádření lehce naivní, ale nesmírně krásné, svobodné a veselé periody tohoto státu. Tou by pro mě byla "chobotnice" Jana Kaplického. Proč myslíte, že se stala milovaná 70 procenty národa? Stane se dílo, které je, dá se říci, intelektuálním výstřelkem, davovou krásou? To přeci nebývá. A podle mého je to kvůli seriálu o chobotnicích, kdy chobotnička byla ten kamarád a pomocník člověka.
To je hezká spekulace. Přesto se stavba Národní knihovny nerealizovala. Vzniklo v poslední době něco, na co bychom mohli být pyšní?
Postavila se spousta výborných domů. Budu říkat jména. Pleskot, Kroupa, Hájek a Fránek. A zároveň řeknu ještě jedno město, a to je Litomyšl. A je možná dobře, že jenom jedna Litomyšl, protože bychom si nohy prošoupali. Samozřejmě je to ale trochu promarněná příležitost.
A proč zatím jenom v Litomyšli dokážou skloubit historickou architekturu s moderní?
To přeci souvisí se 40 lety bolševismu. Není to pro nás přirozené a znova se musíme učit a poznávat.
A kniha je ideálním pomocníkem?
Kniha je jenom takovým náhradním kamarádem, který vás na dané místo může odvést. Nejlepší je ale architekturu poznávat na místě jeho dýchání a jeho atmosféry. Proto já nikdy nehodnotím nic, co jsem neviděl.
Kritizujete někdy počiny svých kolegů architektů?
V 90. letech jsem v Šumných městech tu a tam něco pohanil. Ale dnes už mě to nebaví. Vlastně mi to nepřijde ani moc seriózní vzhledem k tomu, že dotyčný nemá prostor se k tomu vyjádřit. Baví mě mnohem více věci, které mě naplňují štěstím, a blbosti už mě tak nevzrušují.
