Jaká byla Cernanova pozice v programu Apollo?
Měl za sebou náročný let v dvoumístné lodi Gemini 9A v červnu 1966 společně s Thomasem Staffordem, při kterém vystoupil na 130 minut do volného kosmu a zkoušel autonomní manévrovací zařízení AMU, kdy byl k lodi připoután pouze lanem dlouhým 7,6 metru. Byl tehdy třetím člověkem na světě po Alexeji Leonovovi a Edwardu Whiteovi, který něco takového uskutečnil. A nutno dodat v době, kdy taková činnost byla stále velkou neznámou a značným rizikem.
Jaké si těmito manévry vydobyl renomé?
Potýkal se s řadou nepříjemností, které však zvládl a prokázal své schopnosti. I to ho předurčilo, aby se stal členem záložní posádky lodi Apollo 7, kterou vedl opět Thomas Stafford. Tato trojice pak měla vzlétnout v Apollu 10, které ještě na sklonku roku 1968 podle tehdejšího plánu mohlo být první historickou misí s prvním přistáním na Měsíci.
K tomu ale nedošlo.
Ano, nic ještě tehdy pevně neplatilo. Záleželo na výsledcích prvních startů. Spolu s nimi byl tehdy třetím členem John Young. Nakonec tato trojice dostala možnost v květnu 1969 sice letět k Měsíci, ale přistání nebylo plánováno. Šlo o generální zkoušku chystaného prvního přistání určeného až pro let Apollo 11.
Pavel Toufar
Spisovatel, publicista a popularizátor kosmonautiky se narodil v roce 1948 v Praze. Vystudoval sice Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, ale jeho diplomová práce "Mezinárodně právní postavení kosmických orbitálních stanic" dávala tušit, kam bude směřovat. Již od 80. let spolupracuje s Českou televizí coby komentátor kosmonautických událostí. Na konci 60. let popularizoval svými články v časopisech americký program Apollo. Aktivně se účastnil několika experimentů v oblasti kosmologie. Je autorem desítek populárně-naučných knih, za titul Smrt číhá mezi hvězdami, která mapuje osudy lidí toužících dobýt vesmír, obdržel roku 1997 literární Cenu Egona Erwina Kische.
V čem tahle generálka spočívala?
Posádka "desítky" měla u Měsíce vyzkoušet všechny zásadní a kritické manévry. Na oběžné dráze se Cernan tehdy oddělil spolu se Staffordem ve výsadkovém modulu od mateřské lodi, v níž zůstal John Young, a sestoupili až do výšky téměř devět kilometrů nad měsíčním povrchem, kde odhodili přistávací část, zapálili startovací motor a vydali se zpátky na oběžnou dráhu k mateřské lodi. Museli vyřešit prudkou rotaci, řešili také třikrát opakovaný pokus o spojení s mateřskou lodí. Cernan tehdy opět prošel náročnou zkouškou.
Otevřelo mu to dveře k šéfování letu Apollo 17?
Donald Deke Slayton, který vedl americký kosmický tým a osobně odpovídal za sestavování posádek k jednotlivým letům, ho vybral jako velitele záložní posádky pro let Apollo 14. Podle "Slaytonova pravidla" rotace posádek měl velet letu Apollo 17, posádky ale byly vzhledem k výrazně zkrácenému počtu plánovaných startů přeskupovány a hrozilo nebezpečí, že přednost dostane jiná posádka, s níž se geolog Schmitt už dlouhodobě připravoval. Nakonec však došlo k dalším změnám a Cernan dostal šanci vést poslední misi člověka na Měsíc, do dnešních dnů zatím poslední.
V autobiografické knize Poslední muž na Měsíci Cernan líčí, že ani přes tvrdou dřinu, náročnou časově i fyzicky, neměl až do poslední chvíle jisté křeslo v kosmické lodi. Jak fungovalo vybírání posádek?
Slayton zvolil zásadu, že záložní posádka usedne do kabiny kosmické lodi jako hlavní o tři lety později. Nejprve zpravidla vybral velitele a s ním konzultoval možné další členy posádky. Již během příprav letu Apollo 14, kdy došlo ovšem k výraznému zkrácení programu z původně plánovaných deseti výprav s přistáním na Měsíci na sedm. Navíc vedení NASA požadovalo účast kvalifikovaného geologa Harrisona Schmitta jako prvního vědce na Měsíci. Slayton tak od svého pravidla musel ustoupit.
Jak posádky sestavoval potom?
Začal posádky přeskupovat po jednotlivcích tak, jak je znal a především poznal při výcviku a jak byl přesvědčen, že se k sobě i typově hodí pro náročnou misi, jakou bezesporu byla každá výprava na Měsíc. Vyvolení šťastlivci však neměli téměř do posledního okamžiku před startem vůbec nic jisté.
Takže astronaut mohl přijít o účast v misi třeba i několik týdnů před startem?
Ano, stačilo zhoršení zdravotního stavu, úraz, anebo jen to, že se dotyčný dostal do blízkosti infekčního onemocnění, byť třeba dětské nemoci zarděnek, jako se stalo Tomovi Mattinglimu z Apolla 13, kterého doslova pár dnů před startem nahradil Swigert ze záložní posádky.
Ve své knize Cernan dramaticky popisuje svou vážnou nehodu s vrtulníkem v roce 1971. Cernan chtěl ve vrtulníku nacvičit přistání na Měsíci, ale kvůli svým manévrovacím frajeřinkám zavadil o vodní hladinu a havaroval. Jak se dá ve vrtulníku nacvičit přistání na Měsíci?
Pro nácvik přistání v šestkrát nižší měsíční gravitaci se používal mimo jiné létající trenažér LLTV, což je zkratka z anglického označení Lunar Landing Training Vehicles. Pomocí proudového motoru mohl svisle vzlétnout a přistát. Motor byl seřízen tak, aby vyrovnával pět šestin hmotnosti stroje a manévrováním pomocí trysek na peroxid vodíku se poměrně věrně napodobovaly manévry v podmínkách nižší měsíční gravitace. Doplňkem byly lety ve vrtulníku, kdy některé manévry připomínaly manévrování lunárního modulu, byť bez napodobení menší měsíční gravitace.
Čím se Cernan nejvíce proslavil? Není nejslavnější to přízvisko "poslední muž na Měsíci"?
Přízvisko, které je ostatně i v titulu jeho vzpomínkové knihy, je patrně nejznámější. Eugene Cernan se však proslavil nejen svými třemi pozoruhodnými kosmickými výpravami, ale i tím, jak se choval ve svém životě. Všichni, kdo ho poznali, na něj budou vždy vzpomínat jako na především rovného a čestného člověka.
Havárie vrtulníků jsou pro Cernana prokletím. S vrtulníkem se zřítil i v jižních Čechách, když letěl navštívit rodiště svých předků. Z obou hrozně vypadajících nehod Cernan vyvázl jen s drobnými zraněními. Byl to klikař?
Ano, měl skutečně mnohokrát notnou porci štěstí. Ostatně svědčí o tom i málo známá historka o problému, do kterého se dostal pár hodin před startem k Měsíci v Apollu 10. Se skřípěním zubů mu tehdy šéf letů Deke Slayton dovolil, aby se zajel rozloučit s manželkou Barbarou a malou dcerkou Tracy, které tehdy pobývaly v domku na pobřeží Cape Canaveral u kosmodromu. Na zpáteční cestě však příliš sešlápl plynový pedál auta a zastavil ho policista v uniformě pomocníka šerifa. Choval se zdvořile, ale přísně, zejména když mu Gene nemohl předložit doklady o zapůjčení vozu a kdy v jeho kalifornském řidičáku našel nesrovnalosti.
Nicméně astronaut, jenž se za pár okamžiků chystá odstartovat k Měsíci, mohl mít výjimku, ne?
Gene nesměl říct, kdo je a jaká cesta ho za pár hodin čeká. Policista proto významně ukázal na želízka a řekl, že pojedou na policejní stanici. Když Cernan vyhrkl "to nemůžete", bylo to, jako by přilil oleje do ohně. Naštěstí jel kolem šéf startovací rampy Wendt, vzal policistu stranou a snažil se mu vše mezi čtyřma očima vysvětlit, protože scénu už sledovalo pár zvědavců. Cernan na vše později vzpomínal se smíchem.
Co na argument "Pusťte ho, za chvíli musí odstartovat k Měsíci!" říkal policista?
Policista k Cernanovi přišel a prohlásil: "Už jsem v životě slyšel spoustu naprosto pitomých výmluv, a jestli si myslíte, že vám tohle spolknu, tak jste se zbláznili. Kolem se motají tisíce lidí a já vám mám uvěřit, že právě já jsem jen tak z ničeho nic chytil astronauta, který se chystá letět na Měsíc? Koukejte zapadnout do svých aut a zmizte!" Pak se rozchechtal a ještě za Cernanem zakřičel: "Šťastnou cestu na ten váš Měsíc!"
Takže opět vše dobře dopadlo?
Gene Cernan neskončil na policejní stanici, velký šéf Donald Slayton se nic nedozvěděl a dotyčný policista nejspíš notně zíral, když o pár hodin později sledoval televizní přenos. Jak říkám, Eugen Cernan byl klikař.
