Kapela Elán oslaví příští rok padesátileté výročí. Jaké je podle vás tajemství jejího úspěchu?
Podle mě jsme úspěšní proto, že jsme dobří, inteligentní a měli jsme a stále máme vynikajícího textaře Borise Filana. Děláme muziku ze života, z toho, co prožíváme. A zpíváme jen o pravdě a lásce, takže těžko udělat nějakou chybu.
Elán je inteligentní kapela, má výborné texty a výbornou filozofii. Kdyby byl recept na to, jak být populární a oblíbený, tak by to byli všichni. Ale na to recept není. Musíš být sám sebou, věřit si, a když to funguje, tak to funguje, a když ne, tak je potřeba změnit systém.
Ale samozřejmě každé další album se dělá hůř než to předchozí, protože laťka je strašně vysoko a lidi mají obrovské očekávání. Chtějí, aby každá písnička byla stejná, ale lepší, anebo trochu jiná. A my to stále musíme nějak vymýšlet, a to je těžké.
Chodí na vaše koncerty pořád stejná věková kategorie, nebo dojde sem tam i nějaký mladší ročník?
Najdou se tam lidi od dvou měsíců po 70 let. Naštěstí pořád chodí i mladí lidé, a dokud chodí, má smysl hrát. Mladí totiž ví, co je dobré. Myslím, že život historicky ukazuje, že mladí lidé vždycky udělali všechno ke zlepšení tohoto světa.
Dnes odehrajete zhruba patnáct koncertů ročně, dříve jich bylo až dvě stě za rok. Jak tehdy vypadal život rockerů?
Většinu dne sedíš v autě, přesouváš se od 50 do 150 kilometrů na další štaci. Přijedeš, dáš si oběd, pak je zkouška, oddech, koncert a pak se sedí a chlastá. Ráno se vstane, jde se na snídani, pak se jde hodinu hrát fotbal, sedne se do auta a jede se dál. A pořád to samé dokola. Kdo to vydrží, ten je slavný.
Udržujete pořád svůj fotbalový rituál?
Už tolik ne, ale sportovci jsme samozřejmě zůstali. Když na to přijde, tak si zahrajeme. Ale kdysi jsme hráli povinně každý den, takových patnáct let, všichni - technika i kapela, to nás drželo při životě. Dokázali jsme se při něm i pobít, ale na fotbale se všechny zlé emoce vykopaly a na koncertě pak byla pohoda.
A jaký post jste při svých fotbalových zápasech zastával vy?
Cokoliv, to je jedno. Ale jsem spíše takový útočný typ, takže spíše útočníka než obránce.
Za svůj dosavadní život jste odehrál a odzpíval stovky koncertů téměř po celém světě. Kam se rád vracíte na pódium?
Rád hraji v Bratislavě, ve svém rodném městě. A pak například Praha je vynikající město. Všechny koncerty jsou svým způsobem jedinečné, ale rádi vzpomínáme na Letnou, kam na nás přišlo 130 tisíc lidí. Nebo Lucerna je bombastická. Když je kapela dobrá, je i publikum dobré. Když je kapela špatná, je i publikum špatné. A my máme dobré publikum, tak co vám budu povídat.(smích)
Kdysi jste řekl, že energie publika na koncertech vám údajně pomohla po vaší vážné nehodě v roce 1999 zpátky do života. Proč?
Lidé, národ se modlil, podporoval mě a ta energie způsobila, že žiji. Moje nehoda byla dost jednoduchá. Jel jsem ze studia na motorce, kde jsem mixoval Voda, čo ma drží nad vodou, a najednou byla tma a vzbudil jsem se za dva měsíce rozlámaný v nemocnici. Měl jsem čtyři operace a dva roky jsem se učil chodit, bylo to dost těžké.
Takže když jste ležel na nemocničním lůžku a pak jste se učil chodit, představoval jste si, že jednou budete zase stát na pódiu a zpívat?
Určitě, věřil jsem tomu. Přišly mi tehdy tisíce podporujících dopisů, lidé stáli u nemocnice, kde jsem ležel, to bylo strašné.
Údajně vás zájem fanoušků až trochu otravuje.
Popularita je svým způsobem sice božská, ale zároveň je nesnesitelná. Lidé nemají zábrany a myslí si, že si můžou dovolit všechno. Já bych si v životě nedovolil to, co si ke mně dovolují někteří z nich. Někteří to myslí dobře, ale když je jich tolik, nedá se to vydržet. Kdyby to šlo, dělám hudbu i bez popularity.
Máte nějakou hodně špatnou zkušenost se svými fanoušky?
Zážitky jsou všelijaké, ale řeknu vám jeden za všechny. Před pár lety mi zavolala gynekoložka z Brna, že má u sebe sedmnáctiletou holku, kterou jsme prý vzali na hotel, znásilnili a já jsem údajně otec jejího dítěte, a že to chce řešit. A já říkám: "To není možné, já takové věci nedělám." Bylo to šílené, týdny se to vyšetřovalo, doma jsem měl spoustu zmatků. A nakonec se zjistilo, že si to holka vymyslela. Viděla nás v hotelu, vymyslela si příběh a zkusila to. Miluju svoje publikum, ale fanoušci jsou občas nesnesitelní. Prvních sto fanoušků, kteří vás pozdraví na ulici, vám udělá radost, ale když je to dvoumiliontý, tak už je to moc. I dneska se mi to stalo už čtyřikrát. Proto už radši nikam nechodím.
V poslední době se o vás hodně psalo i ve spojitosti s kontroverzními výroky souvisejícími s podporou komunistické ideologie, Ruska či nenávisti k Číňanům. Ztratil jste kvůli nim hodně fanoušků?
Nevím, ale nemyslím si, že bych jich ztratil moc, mám mnoho fanoušků. A za vším, co říkám, si stojím, neříkám nic zbytečně. Komu se to nelíbí, ať neposlouchá a nestará se o mě. Svoje názory měnit nebudu. Celý život říkám, co chci.
A co si myslíte o současné hudební scéně? Zaujala vás nějaká mladá kapela nebo pěvecký talent?
Muziku vůbec nesleduju, takže o ní nevím vůbec nic. Vím, že existuje spousta talentů a že jsou výborní, ale nikoho z nich neznám a muziku vůbec neposlouchám. Ale nedávno jsme nahráli píseň Neodchádzaj s Lenkou Lo Hrůzovou, což je český talent, výborná holka. Kdysi jsem nazpíval taky s Peterem Nagym Psi sa brania utokom, ale jinak jsem samotář, dělám všechno sám, v branži jsem se s nikým moc nespojoval.
Před časem jste prohlásil, že příští rok skončíte svoji hudební kariéru a z umělecké scény nadobro odejdete. Proč končíte?
Končím, protože chci. Kapela tomu nevěří, myslí si, že mě přemluví, abych hrál dál. Přemlouvají mě už dlouho, ale tentokrát jsem rozhodnutý, že končím. Nejsem unavený a publikum miluju, ale vím, že končím a hotovo.
Co vlastně plánujete dělat, jakmile opustíte hudební showbyznys, budete celé dny ležet na kanapi a odpočívat?
Nebudu dělat nic, absolutně vůbec nic. Ne že bych ležel na kanapi, ale nebudu pracovat a nebudu k dispozici, nikde mě nenajdete. Miluju, když je pět hodin odpoledne, zatažené závěsy, vypnuté telefony, sedím se svou manželkou v obýváku, v jedné ruce mám skleničku dobré irské whiskey, ve druhé kubánský doutník. A povídáme si nebo mlčíme a máme svatý pokoj. To je nejlepší.
V jednom rozhovoru jste se vyjádřil, že jste s kapelou rád, ale jakmile nepracujete, vůbec se spolu nebavíte. Takže bude vám vůbec Elán chybět?
To nevím. Ale nikdy mi nechyběli, protože jsem s nimi strávil spoustu času. A když nepracujeme, každý chce mít svůj klid. Takže zatím mi nechyběli, ale pokud mi chybět budou, vyhledám je.
