Lukáš Musil alias Musa (33) hrával jako brankář závodně hokej, v pražské Slavii patřil k největším talentům a z mistrovstvi světa do 18 let v roce 2002 má bronzovou medaili. Pak ho hokej přestal lákat a přes tetování se vrátil k tomu, co měl rád už jako dítě: ke kreslení.

"Na Slavii jsem na kreslení úplně rezignoval. Pět let jsem nesáhl na tužku. Když jsem pak skončil s hokejem, nevěděl jsem, co budu dělat. Rozhodl jsem se, že si nechám udělat tetování. Úplně mě to pohltilo," vzpomíná na dobu, kdy se začala rozvíjet jeho kariéra vyhledávaného tatéra.

Dnes už zase žije tvorbou. Na výstavě Signatura v pražském Mánesu bude od 7. června vystavovat hlavně obrazy se zvířecí tematikou, které se začal věnovat před dvěma lety po výstavě v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. Když o tom tenhle introvertní muž mluví, rozsvítí se mu oči. Jako nějaké noční šelmě. 

"Mám moc rád přírodu, ale ta zvířata přišla do mých kreseb tak nějak sama. Najednou tu byla a já s nimi začal komunikovat. Cítil jsem se s nimi úplně dobře, vnímal jsem je jako kámoše," říká.

Tušíte, odkud se zvířata ve vašem světě vzala?  

Vždycky mě to táhlo spíš k abstraktním formám, ale před dvěma lety jsem po výstavě v Hluboké nad Vltavou odjel za přítelkyní do Budapešti. Neměl jsem tam ateliér, a tak jsem začal kreslit menší formáty, což mi do té doby vždycky činilo problémy. Při tetování mi to šlo, ale jakmile jsem měl kreslit jen tak, na papír, moc jsem kalkuloval. V Budapešti jsem to - ani nevím, jak - dokázal odšpuntovat a denně jsem dělal stovky kreseb. Kreslil jsem v podstatě od nevidim do nevidim. A tam se začala objevovat zvířata.

Musovo zvíře | Foto: Musa

Domácí zvíře máte?

Nemám, ale čím dál tím častěji myslím na to, že bych měl rád psa. Běhal by v ateliéru a mohli bychom spolu tvořit.

Kdy jste zjistil, že kreslení je to, u čeho budete šťastný?

Už jako malý kluk. Kreslil jsem odmala a vždycky jsem se u toho cítil v klidu. Bavilo mě to. Pak ale suverénně vyhrál hokej. Hrál jsem na dejvické Hvězdě, v patnácti jsem přešel na Slavii. Tehdy jsem taky dělal přijímačky na Střední uměleckou školu Václava Hollara, ale na Slavii mi řekli, že bych nestíhal tréninky, a zaplatili mi soukromou školu. V druháku jsem už trénoval s dospělými, na střední jsem tedy v podstatě vůbec nechodil.

Štve vás to?

Nemrzí mě, že jsem hrál hokej. Štve mě, že jsem se nevzdělával. Snažím se to teď alespoň trochu dohnat. Čtu a rád bych se naučil španělsky. Mám moc rád španělskou i mexickou kulturu.

Ke kreslení jste se v dospělém věku dostal přes tetování, v němž jste u nás patřil ke špičce. To, co mají vaše tetování i zvířecí kresby z výstavy do velké míry společné, je pudovost a intuitivnost. Řekl byste o sobě, že jste intuitivní člověk?

Jo, určitě. Intuice je pro mě důležitější než kalkul, programové vymýšlení. Spousta věcí mi nedochází, takže pořád dávám právě na intuici. I při kreslení velkých formátů jsem cítil pudovost, bývám do toho hodně vtažený.

Dá se podle vás kreslení naučit?

Do určité míry. Kreslení je pro člověka přirozené, hrozně důležitá je ale zároveň touha. Já taky nemám talent, mě vždycky hlavně bavilo jít po cestě, překonávat překážky a bojovat za to, ať je každý další obraz lepší.

Kreslil někdo u vás doma?

Ne, ale táta vlohy má. K Vánocům jsem mu koupil kurz grafiky a je z toho úplně nadšený.

Musovo zvíře | Foto: Musa

Četla jsem, že když jste začínal s tetováním, zkoušel jste to na pomeranči. Šlupka a lidská kůže mají vážně tak podobné vlastnosti?

Relativně ano. Vlastně nevím, jestli je lidské kůži něco podobnější než šlupka od pomeranče. Navíc je křehčí, což je velmi dobrá průprava. Navíc to není drahé.

Kdo byl váš první tatér?

Slovák Peter Bobek. Dnes je mu kolem čtyřiceti. Před deseti lety pro mě byl klíčová osoba. Nadchnul jsem se pro jeho práci a chodil mu koukat před rameno.

Čí tetování se vám líbí dnes?

Mám moc rád tetování bruselského tatéra Kosteka Stekkose, což je zásadní postava pro celou tatérskou scénu. Když jsem začínal, hodně mě podporoval. V Bruselu kdysi spoluzaložil zásadní studio La Boucherie Modern, svého času v něm tetovali nejprogresivnější tatéři na světě. Měl jsem štěstí, že mě vzali pod křídla.

Co znamená být progresivní tatér?

Já o tetování mluvím spíš jako o uměleckým řemeslu. Tihle tatéři překračují přístupem i vizuálem, který se blížil výtvarnému umění, běžnou tatérskou hranici. Jsou to osobnosti a lidi za nimi jezdí proto, že na sobě chtějí mít výtvarné dílo.

Odpovídaly tomu i ceny?

Drželi je v přístupných relacích. Je ale fakt, že Kostek mě vždycky sekýroval, ať si za své věci neříkám málo. S tím jsem totiž míval problém. Jak se ocenit, kolik si říct, když vím, že pro lidi to má často větší hodnotu než pro mě?

Je něco, co jste si z tetování přenesl do kreslení?

Možná syrovost a snahu o zkratku, technicky jde jinak o dvě úplně odlišné věci. Největší problém pro mě byl přejít z objemu těla na rovnou plochu. Na těle mě bavilo hrát si s anatomickými záhyby, které mi na plátně docela chyběly. To, co na těle působí dekorativně, může být na plátně na škodu.

Mluvíme spolu pár týdnů po mistrovství světa v hokeji. Sledoval jste ho?

Ale jo, zajímají mě hlavně výsledky brankářů. Mám tam ještě pár kamarádů, na Slavii jsem hrával třeba s Romanem Červenkou.

Zahrajete si občas ještě?

Vůbec, a ani mi to nechybí. Ale zajímá mě, jak se mají kluci a jestli hokej ještě vůbec mají rádi, když je to teď jejich zaměstnání.

Myslíte si, že by kamarádi z vašich hokejových časů přišli na vernisáž?

Přišli. Byli i před dvěma lety na Hluboké. Fandí mi a někteří mají doma moje obrazy, i když je to pro ně spíš cizí svět. Oni mě prostě berou tak, že jsem trochu jiný.