"Česká, ale můžeme říci i světová, literární věda přišla úmrtím Milana Jankoviče o výraznou vědeckou osobnost. Výraznou ne ve smyslu hlasitého prosazování svých názorů, ale právě naopak - výraznou svou skromností, přirozeností a srdečností. Výraznou svou jasností a hloubkou myšlenek, poctivostí a pokorou k textům a myšlenkám druhých," uvedl ÚČL.

Jankovič se narodil 1. září na Slovensku. Vystudoval bohemistiku a estetiku na Filozofické fakultě UK v Praze. V padesátých a šedesátých letech se zapojil do diskusí o podobě a hlavních úkolech literární teorie. Na jeho podnět vznikl koncem padesátých let v ÚČL diskusní Esteticko-teoretický klub, takzvaná Etelka. V něm debatovali o literatuře hlavně mladí literární badatelé.

V roce 1971 byl přeřazen mezi odborné pracovníky, později musel z politických důvodů z ústavu úplně odejít. Vrátil se do něj v roce 1990.

Jeho vědecké dílo je velmi rozsáhlé. Zajímal se o literární teorii, literární historii, estetiku, sémiotiku, sémantiku, ale také filozofii a ediční praxi. Zásadní vliv na jeho vědeckou práci a přístup měl strukturalismus, hlavně dílo jeho učitele Mukařovského. S Marií Havránkovou k vydání připravil komentáře k edicím Mukařovského univerzitních přednášek, s Miroslavem Červenkou pak vytvořil rozsáhlý dvousvazkový výbor z díla Mukařovského.

Je autorem řady studií, které publikoval samostatně nebo ve větších souborech. V souhrnné podobě vyšly ve dvou ucelených výborech nazvaných Cesty za smyslem literárního díla a Cesty za smyslem literárního díla II.

Vedle odborných aktivit se Jankovič věnoval také interpretacím a edicím literárních děl Haška, Hrabala nebo Josefa Václava Sládka. Státní cenu za literaturu dostal za knihu Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. Ve studiích z poslední doby se zabýval postmoderní prózou, zejména poetikou románů Daniely Hodrové.