Základ barcelonského festivalu Primavera Sound vždy tvoří trojice dnů (letos 1.-3. června) v areálu Parc Del Forum, přímo na mořském pobřeží. Pořadatelé i letos návštěvníkům nabídli nejen středeční warm-up zdarma, ale i doprovodný celotýdenní klubový program.
Nejen pro českého návštěvníka na Primaveře vyvstává dilema: jakou kapelu obětovat, aby viděl jinou? Často jde o hudebníky, kteří dosud v České republice nevystoupili. A občas i o ty, u kterých je tato možnost z ekonomických důvodů i v budoucnu jen velmi málo pravděpodobná.
Hvězda jménem Bon Iver
Hvězdou prvního večera byl jednoznačně Bon Iver. Intimní projekt někdejšího amerického písničkáře Justina Vernona trpěl hlučícím davem na hlavní scéně; křehké elektronické písně a emotivní, někdy až lkavý projev by lépe vyzněly v uzavřeném prostoru - jenomže kde vzít takový, kam by se vešlo několik desítek tisíc lidí? Zajímavé bylo střídání starších, tiše folkových písní s těmi z aktuálního alba, plného nejroztodivnějších elektronických zvuků.
Pravým opakem byli legendární metalisté Slayer. Frontman Tom Araya s prošedivělými vousy sice už vypadá jako důchodce, ale tlakem a energií i na Primaveře kapela potvrdila, proč patří na poli tvrdého rocku k jistotám.
Že stáří nemusí být překážkou bylo jasně patrné i z nervního a stále inovativního alternativního rocku někdejších legend hnutí Rock In Opposition This Heat, obnovených pod sarkastickým názvem This Is Not This Heat.
Skvělý koncert plný energie i sladkobolných melodií i tentokrát odehráli The Afghan Whigs a asi největším překvapením se stal uhrančivý set amerických psychedeliků a ctitelů Velvet Underground, texaských The Black Angels. Temné, ale skvěle vygradované písně vedle starších posluchačů přilákaly i značné množství těch mladých.
Komu to nestačilo, tomu nad ránem předvedl působivou hudební i vizuální show matador elektronické scény Aphex Twin. V jeho tepajícím setu se za doprovodu laserů zvolna proměňovaly taneční pasáže v experimentální zvukové hledačství, aby se jeho hudba, stále schopná překvapovat, pochvíli zase přelila zase jinam.
Ahoj, písničkáři!
Jestliže minulé roky přinesly především návrat zasněných shoegazerů a kosmicky rozevlátých kytarových vln, letos dominovali písničkáři všeho druhu - známi i ti, kteří se o pozornost teprve hlásí.
Ať už to byla křehce a bezbranně působící japonsko-americká slečna, vystupující jen pod svým křestním jménem Mitski, ještě intimnější a komornější písně hrající Američanka Weyes Blood, třiadvacetiletý Angličan s vizáží puberťáka King Krule, kanadská kytaristka Julie Doiron, schopná během pár desítek vteřin přejít z tiché folkové ukolébavky v noise-rockové hlukové běsnění, příjemný Mac Demarco (v létě přijede do pražského klubu MeetFactory), který podobně jako Bon Iver doplatil na nesoustředěný a "žvanící" dav, nebo nejpřesvědčivější ze všech, při zpěvu melancholická, ale v pauzách rozesmátá Angel Olsen (jež nedávno v MeetFactory zahrála). Její krásný zpěv a úchvatné melodie přilákaly dav a dá se předpokládat, že množina jejích příznivců i po tomto vystoupení bude bobtnat.
Solange, sestra Beyoncé
Ačkoli o Primaveře se často mluví jako o festivalu alternativní hudby, obzvlášť na hlavních scénách se odehrávají čistokrevně popová vystoupení.
Letos z programu na poslední chvíli bohužel kvůli zdravotnímu stavu vypadla největší očekávaná hvězda, zpěvák Frank Ocean (nahradil ho producent a DJ Jamie XX), přesto bylo u čeho relaxovat. Už opravdu masovou zábavou jsou britští Metronomy, kteří i tentokrát roztancovali značnou část publika. Znovu zářila i neosoulová hvězda Solange, která se už pomalu zbavuje degradující nálepky "sestru Beyoncé", a premiéru na festivalu si odbyl R´n´B idol Miguel.
Publikum přitáhli i u nás dobře známí The xx a také svým "vyzívaným" projevem vtipní Sleaford Mods. Minimalistickou, ale přesto melodickou i taneční hudbou, a divokým hiphopovým chrlením slov znovu dokázali, že když je výrazný nápad a má se co říct, nepotřebuje k tomu nadprůměrné instrumentální výkony.
Kate Tempest nestačila scéna
Své místo má na Primaveře i hiphop. Letos se vrátili nejen hvězdní Run the Jewels a zazářila zdravě naštvaná Kate Tempest, u které pořadatelé zjevně podcenili zájem, protože kapacita menší scény jí viditelně nestačila, ale objevila se i nová svěží jména, například energičtí nositelé vtipného názvu Swep Shop Boys.
Pořadatelé si dobře uvědomují, že teenagerské publikum je na Primaveře v menšině, a pravidelně poskytují prostor hudebním matadorům. Irský soulový král Van Morrison neopomněl své největší hity a občas sáhl i po foukací harmonice či saxofonu.
Téměř démonicky se ve vizuálně atraktivním kostýmu představila i někdejší múza Andy Warhola, jamajská zpěvačka a modelka Grace Jonesová. Ačkoli příští rok oslaví sedmdesátku, její magický set plný dubových rytmů, výrazných basových linek a zahájený předělávkou Iggyho Popa Nightclubbing si všechny omotal okolo prstu.
Noví Arcade Fire
Největším jménem letošního ročníku se po sobotní půlnoci stali jednoznačně dnes už "velcí" Arcade Fire: davy proudící ze všech koutů areálu na jejich vystoupení působily až hrozivě. Arcade Fire zahráli i zcela nový singl Everything Now, jehož premiéru dali fanouškům jako speciální dárek. Koncert proběhl na rozdíl od "zahřívacího" vystoupení na improvizovaném pódiu, o kterém dala kapela vědět jen skrz sociální média, s plnou parádou a obvyklou vizuální show.
Nepsaným pravidlem Primavery je, že jediná kapela, která se každý rok opakuje, jsou Shellac. Triu amerického producentské ikony Steva Albiniho, stojícího i za úspěchy Nirvany, to i tentokrát během odsekávaných, repetitivních skladeb hrálo výtečně.
Častými hosty bývají,i do divokých hlukových stěn své mnohaminutové kompozice šroubující Swans, kteří opět vyvolali aplaus. Venkovní koncerty před početným publikem navíc u Swans bývají mnohem obřadnější a démoničtější než v ty v uzavřených sálech.
Comebacky jsou zážitek
Zážitkem bývají na Primaveře comebacky - ať už jednorázové, nebo ty, které otevírají další etapu působení. Letos to platilo především o vtipném i zároveň hudebně zdařilém návratu Make-Up, kdysi kultovního jména, které divoce míchá soul a garážově špinavé, syrové kytary. Zpěvák, jenž spojuje vizáž Jamese Browna s pohyby Micka Jaggera, částo podnikal výlety do publika a vkleče či dokonce ve stoje se nechal udržovat na ramenou nadšených diváků.
Skotští Arab Strap, kteří se loni obnovili po desetileté pauze, spíše než na živelnost a energii sázeli na důmyslné gradace skladeb, jež psychedelicky vyvěrají z komorní melodie v mohutná divoká a hlasitá finále. Ta se navác ještě několikrát proměnila v razantní elektronickou taneční jízdu.
Návštěvníci si užili i set stárnoucích zakladatelů americké pop-punkové scény Descendents, kteří se od svého vzniku v roce 1977 několikrát rozpadli a zase vrátili - naposledy v roce 2010. Sledovat, jak si v pokročilém věku užívají toho, co si většina posluchačů spojuje s postpubertální mládeží, bylo docela radostné.
Primavera Sound se letos konala už po sedmnácté a už dávno není undergroundovou přehlídkou. I letos nabídla celou řadu zcela nových jmen, která mnohde teprve budou tím, čemu říkáváme objev.
Nechutí jen recyklovat známá jména a snahou nejen bavit, nýbrž i vzdělávat a rozšiřovat hudební obzory, může být všem českým festivalům vzorem. O pořádku v areálu, o který se během večerů stará svižná úklidová četa, a dobrém zázemí (žádné žetony, vratné kelímky ani stanové městečko, neboť město má dost levných ubytovacích kapacit) ani nemluvě.
