"Narodil jsem se v roce, kdy se ponořil Titanic," říká malíř Kamil Lhoták (1912-1990) v krátkém dokumentu někdejšího studenta filmu Karla Vachka. Pár slov, jimiž výtvarník na konci 50. let vystihl celé své vidění světa.
Věčný souboj člověka a stroje, ticho před "bouří", život na periferii a místa, kde se zdánlivě zastavil čas, ale také Francie, cyklistika, balony a létání, surrealismus nebo okouzlení starými plakáty a obrázkovými časopisy - všechna tato témata jsou nyní k vidění na výstavě Retrospektiva. Její organizátoři z Retro Gallery připomínají, že větší Lhotákovu výstavu Česká republika neměla.
Obrazy malované na plátno, dřevěnou překližku i na karton visí ve dvou sálech Obecního domu. Není to náhoda, právě sem Lhotákova maminka Anna jedenáctiletého chlapce přivedla na iniciační výstavu francouzského malířství a právě sem pak dospělý malíř rád chodil za muzikou.
A ještě další důležitou roli v jeho životě sehrála maminka. Když Kamil dostával na gymnáziu z kreslení čtyřky, donesla jeho učiteli obrázky, které si skicoval doma.
"Profesor se divil a požádal studenta Lhotáka, aby si sedl a nakreslil cokoliv, co kolem sebe vidí. Kamil se podíval z okna a načrtl pohled do Resslovky a přidal portrét školníka," píše v objemné publikaci Kamil Lhoták a kniha malířův dlouholetý přítel, kunsthistorik František Dvořák. "Kreslím totiž jen to, co mě baví," konstatoval tehdy výtvarník.
Onen detail - přidaný portrét školníka - i samotná kresba vyvedená v učebně se pro Lhotáka později staly normou. "Nikdy nemaloval v plenéru, vzpomínky si v hlavě donesl do ateliéru a často je kombinoval," říká kurátor Retrospektivy Jakub Sluka před portrétem pojmenovaným Básník František Hrubín.
Básníka s malířem pojilo velké přátelství, a když mu Hrubín vyprávěl o víkendech strávených na chatě na Berounce, kde se vídal také s ilustrátorem Zdeňkem Burianem a kde si společně předčítali rodokapsy, zanesl to Lhoták promptně do jednoho obrazu. Za Hrubínovou tváří tak najdeme i detail "buffalobillského" sešitu.
O podobiznách, jimž je na výstavě věnovaná celá jedna část, Lhoták v knize Adolfa Branalda Můj přítel Kamil říká:
"Ze zásady si vybírám své portréty sám a pak se stává, že si je po namalování ponechám. Někdy takovým portrétem vytrestám namalovanou oběť a ona se pak na sebe musí stále dívat, pokud ovšem nestrčí obraz za almaru. Neznámé slečny vůbec nemaluju, zejména ne blondýnky."
Na výstavě visí celkem 120 olejomaleb ze sedmnácti státních institucí - čtrnáct obrazů zapůjčila Národní galerie - a od jedenatřiceti soukromníků. Lhotákovy motivy jsou všeobecně známé a divák, který před dvěma lety viděl výstavu Sic Itur Ad Astra v Muzeu Kampa, si možná bude pamatovat i některé konkrétní cyklistické a francouzské obrazy či malbu žiraf. Výstava v Obecním domě je však jedinečná pečlivou prací se soukromými sbírkami s důrazem na kvalitu 40. a 50. let.
Lhoták a falza
- Malíř Kamil Lhoták byl velmi produktivní, nebylo prý dne, kdy by nedokončil alespoň jednu kresbu či plátno. Všechny olejomalby pečlivě zaznamenával do soupisu maleb, který se dochoval a dodnes pomáhá odborníkům s identifikací děl.
- Muzeum Policie České republiky se Spolkem přátel Kamila Lhotáka současně s přehlídkou v Obecním domě pořádá výstavu Falza Kamila Lhotáka, která nepravé malby představuje v podobě výpisů z internetových nabídek a aukčních katalogů.
- Podle kurátora Jakuba Sluky bývají nejčastěji padělány Lhotákovy práce ze 60. a 70. let. "Pole, louka, jehlan - autoři falzifikátů mívají pocit, že se na těch obrazech nic neděje, což je samozřejmě mylná představa," konstatuje.
Hlavně: Retrospektiva ukazuje devatenáct doposud nikdy nevystavených obrazů. Je mezi nimi dnes znovu aktuální, Julesem Vernem inspirovaná malba zvaná Loď vystěhovalců, 1855, na níž se lidé plaví z Evropy do Ameriky, zatímco na palubě se dějí různé absurdní situace, dále Vejce ptáka Moa z roku 1946 nebo o šest let starší Soupeři. Obraz v původním rámu s balonem a autem zobrazuje souboj techniky a starého způsobu života.
Vedle visí Balony v ohradě, obraz, který patřil rodině Hrubínově, a také nově objevený kousek Svítání na periferii. Drobná malba na lepence z roku 1944 prošla pečlivým restaurátorským procesem, neboť v původní podobě nebyla k poznání.
Za pozornost ale stojí i surreálný výjev odkazující na poetiku Giorgia de Chirica a zároveň připomínající rukopis Lhotákova kolegy Františka Grosse. Ohrada s červenou tabulkou nebo Plátěná bouda na břehu moře ve Francii zase ukazuje jak autorovu pečlivost, s níž pracuje s odstíny hnědé či modré a pískové, tak okouzlení detailem v podobě červené cedulky a barevného míče. Obraz s boudičkou Lhoták věnoval své nenaplněné lásce, o mnoho let mladší a nemocné Aničce Schaeferové, již také často portrétoval.
Barevně atypický je pak oranžový Terč, ten publikum naposledy vidělo na výstavě u příležitosti výtvarníkových 65. narozenin.
Pátrání po dříve nevystavených obrazech, které ve většině případů odpočívají v domácnostech, přineslo podle kurátora Sluky nejedno překvapivé setkání. Na vernisáž do Prahy například ze zahraničí dorazil muž, jenž se s Lhotákem kdysi koupal v jižních Čechách. S výtvarníkovým synem, Kamilem juniorem, se uviděl po padesáti letech.
