Rozhovor - Jan Poláček možná nepatří k mediálně "nejprofláklejším" jménům české literatury, ale rozhodně patří k těm nejzajímavějším. Má za sebou úspěchy na poli fantastiky (jeho román Spěšný vlak Ch.24.12. si vysloužil v roce 2010 cenu Akademie za nejlepší domácí román) i na poli mainstreamu (v roce 2000 si odnesl Cenu Knižního klubu za knihu Spánek rozumu plodí nestvůry).
Nyní, po třech letech očekávání, vydává novou knihu. A opět jinou než předchozí tituly. Věnuje se totiž Ladislavu Fuksovi. Ostatně, křest napůl faktografického Příběhu spalovače mrtvol byl spojen s Fuksovým výročím a křtem reedice slavného psychologického románu Příběh kriminálního rady.
Zdánlivě odnikud se tak vynořil titul, který by nikomu, kdo to myslí s českou literaturou vážně, neměl uniknout, protože Jan Poláček, sám vybroušený stylista a vypravěč, vám bude více než jen zasvěceným průvodcem po Fuksově díle a životě:
"Má kniha zachycuje těžká období Fuksova života. Vychází z reálií a Fuks v nich promlouvá jako postavy v jeho románech či slovy pronesenými v dobových rozhovorech. Vznikl příběh člověka, který se zcela rozpustil ve svém díle," říká Jan Poláček.
Aktuálně.cz: Váš Příběh spalovače mrtvol vychází tři roky po ceněném Spěšném vlaku Ch.24.12. Zatímco jiní autoři publikují každý rok a jsou i poměrně dost "vidět" kupříkladu na sociálních sítích, o vás moc slyšet není. Nechcete to změnit?
Počítač mě živí, na počítači píši… když už se do toho dám. Trávím nad ním tolik času, že jsem rád, když se ho na nějaký čas můžu zbavit. Tedy žádné sociální sítě, žádné internetové diskuse nebo chaty. Před časem jsem si začal vytvářet webovou stránku, která měla být základem mého kontaktu s případnými čtenáři. Skončila ale rozdělaná kdesi na síti. Při troše hledání se tam dá najít, ovšem neúplná. Nejzajímavější mi na ní přijdou turistické průvodce po zajímavých a tajemných místech České republiky, které jsem před lety dělal pro přátele jako novoročenky.
A.cz: A ty dlouhé prodlevy mezi vašimi knihami?
Nepíšu každý den, věnuji se tomu, jen když mě to zrovna baví. Asi je to chyba, ale s tím nic nenadělám. Musel bych změnit přístup ke psaní. Třeba se jím chtít živit, což je skutečně iluzorní představa. Má témata, i když teď plynou spíše ve středním literárním proudu, nejsou většinová.
A.cz: Jste poměrně zvláštním typem autora. Ondřej Neff kdysi vzpomínal, jak na něj po pouhých pár letech bez nové knihy v podstatě celá jedna generace zapomněla. Uvědomujete si, že jste pravidelně zjevením pro nové a nové generace čtenářů? Nebojíte se někdy, že příště už se to nepovede?
Ke svým starším titulům přistupuji asi trochu macešsky. Nevracím se k tomu, co mi už jednou knižně vyšlo. Sice obdivuji autory, kteří mají dílo konzistentní od prvotiny až k x-té knize, ale přitom dělám všechno pro to, abych toho nikdy nedosáhl. Vnímám, že jsem se všemu postupně učil, a se stylistikou jsem spokojený vždy jen u poslední věci.
Jako většina autorů jsem začínal povídkami, které jsou shrnuty ve dvou sbírkách: v Ex machina a Kyberpunk & Heavy. Můj jediný fantasy románek V těch temných dobách má prvky kyber-fantasy. Psychologický román Spánek rozumu plodí nestvůry přinesl Cenu Knižního klubu. A poslední dvě knihy, Spěšný vlak Ch.24.12. a Příběh spalovače mrtvol, jsou v duchu toho, co jsem řekl, mými momentálními oblíbenci. Mezi tituly uplyne pokaždé několik let.
Neznamená to ale, že by mi to tak dlouho trvalo napsat. Mám i jiné zájmy. A myslím, že si čtenáři nijak nestěžují, když nevydávám každý rok novou knihu. Píšu ve svém tempu a pokaždé doufám, že někoho překvapím a zaujmu.
Asi nestojím o to, nabízet očekávané v pravidelných intervalech a bát se, že se jednou více odkloním od schématu, které mi v minulosti přineslo úspěch. Bylo by moudré vytvářet si čtenářské zázemí a postupně zvedat náklad. To já ale neumím. Jsem pokaždé jiný.
A.cz: Navzdory předchozí otázce Příběh spalovače mrtvol nemusel být pro některé čtenáře takovým překvapením. Cestu k němu jste si otevřel seriálem článků.
Na počátku bylo několik fotografií Fuksova bytu. Okouzlily mě a já napsal povídku, ve které hrály jistou roli. Nakonec vyšla, ale bez Fukse. Nahradil ho další můj oblíbenec, malíř Alén Diviš. Zbylo několik nepoužitých stránek textu a zájem o téma trval.
Nabídl jsem šéfredaktoru časopisu Pevnost Tomáši Němcovi článek o našem nejzáhadnějším spisovateli druhé poloviny dvacátého století a našel v něm spřízněnou duši. Začal jsem mu vyprávět, jak se chci vypravit do bývalého Fuksova domu a vyfotit si alespoň domovní dveře, a on mi řekl, že ten článek nemusí být jediný, že se můžeme dohodnut na celé sérii článků. Tak to začalo.
Navštěvoval jsem Památník národního písemnictví, oslovil jsem Fuksova "průvodce reálným světem" Jiřího Tušla, blízkého přítele Radko Tobičíka a další. Došel jsem i ke dveřím bývalého Fuksova bytu a nakonec na ně i zaklepal. Začala vznikat faktografická část a mě napadlo, že bych mohl využít i nabídky Ladislava Fukse zachycené v jeho pamětech. Obvykle mlžil. Bránil se hovořit o vlastní tvorbě, o svém životě, halil se do neprůhledného pláště a těm, co jím chtěli proniknout, řekl, že pokud o něm chtějí vědět něco víc, mohou si ho stvořit z jeho románů. V nich že je prý obsažen zcela.
A.cz: Fuksovská kniha tedy rozhodně není zjevením. Podobnost se stylem a postupy slavného "virtuosa temných strun" byla připomínána už u Spěšného vlaku. Máte pocit, že vás právě Fuks jako autor něčemu naučil? Inspiroval?
Přestal jsem vnímat knihu jako celek směřující odněkud někam. V tom se odlišuji, Fuks pečlivě plánoval. Ale začal jsem si víc všímat detailů, brousit stylistiku, spíš než šokovat navozovat pocit, popsat ho takovými slovy, aby obdobně ovlivnil i budoucího čtenáře. V tom byl Ladislav Fuks mistr, dokázal třeba úžasně ztvárnit strach.
Ne ten kingovský, nýbrž niterný, vznikající ze stavu duše, ne z děsivých kulis. Naučil jsem se, že každé slovo je důležité, že pořadí slov je důležité, že autor musí být přesný a že musí psát z vlastního prožitku. Protože to ostatní je, alespoň podle Ladislava Fukse, plytké. A pod vlivem tohoto poznání ve mně narůstají pochybnosti nad překladovou literaturou. Kolik jí vychází, kolik lidí se snaží překlady živit a kolik jich k práci přistupuje skutečně erudovaně a zodpovědně?
A.cz: Sám Fuks je ve vaší nové knize nejen tématem, ale i postavou. Čím si u vás vysloužil až takovou pozornost?
Zajímám se o několik osobností, sbírám o nich materiály, chodím po galeriích, výstavách, prostě mě fascinují. Krom Fukse je to třeba básník a grafik Bohuslav Reynek, sochař Aleš Veselý, již zmíněný malíř Alén Diviš. Občas zmínka o některém z nich probleskne tím, co píši. Snažím se do psaného vkládat reálie, zvyšovat tak autentičnost textu a upozornit čtenáře na zajímavého autora.
Příběh spalovače mrtvol měl určitý vývoj, a když jsem text před časem nabízel jednomu nejmenovanému redaktorovi významného nakladatelství, dozvěděl jsem se, že Fuks neměl až tak zajímavý život, aby se o něm dalo psát něco, co by čtenáře zaujalo. No nevím, musím se tomu zase pousmát.
A.cz: Jaký je vlastně váš přístup k psaní a co pro vás znamená? Promýšlíte své texty, nebo se řídíte intuicí? Při pohledu na vaše dílo jste spíše hráčem na temné struny.
Jednám intuitivně, a když nevím jak dál, jdu spát. Studoval jsem elektrotechnickou fakultu a ta je především o matematice. Pokaždé když jsem zabředl do problému dostatečně hluboko, třeba o zkouškách, řešil mi mozek problém i ve spánku… dokonce úspěšně. A takhle funguju i se psaním. Jsou známy proměnné, vztahy mezi nimi a je třeba vyřešit rovnici za dodržení jistých podmínek. Někdy jsou nejobyčejnější řešení ta nejsprávnější.
Lidé si během četby vytvářejí představu, co se bude dít, a pokud tomu tak není, jsou spíše zklamaní než potěšení genialitou autora. Jen se to musí umět dobře napsat. Vyvolat ve čtenáři patřičné pocity.
A.cz: Jaká byla samotná práce na vaší poslední knize?
Byla to pro mě docela nová zkušenost. Ještě jsem na něco takového za své praxe nenarazil. Příběh spalovače mrtvol je zčásti faktografická publikace a bylo třeba dohledávat zdroje k anonymním výstřižkům z novin, přesně citovat… prostě pracovat zcela jinak než u standardní beletrie. Na počátku cesty jsem nebyl zas tak pozorný a pečlivý, abych si dopodrobna zapisoval, odkud která informace je. Mnohdy se to z materiálu, který jsem měl, vyčíst ani nedalo.
Pak dostala mou knihu k redakci Daniela Iwashita a já zanedlouho pochopil, co znamená ověřovat zdroje a přesně citovat. Dokázala vyhledat úplně všechno v různých databázích, o kterých jsem neměl ani tušení. Mrzelo mě, když jeden ze čtenářů našel v mé předešlé knize několik chyb, a dost jsem se tím trápil. Teď už jsem poučený a snad i dostatečně opatrný. I když, chybě se nakonec stejně nevyhnete.
Mohl by o tom vyprávět i Ladislav Fuks, který kvůli jedinému údaji ve své poslední knize Vévodkyně a kuchařka jel do Vídně na centrální hřbitov. Zachytil chybu a ještě v korektuře ji stačil odstranit. Knihu po vytištění ale dostala do rukou herečka Stella Zázvorková, jedna z mála žen, kterou snášel. Ta prý knihu doplnila řadou zpřesňujících poznámek a pak ji vrátila autorovi. Byla mimořádně vzdělaná a sečtělá. Ani někdo tak precizní jako Fuks se omylům nakonec nevyhnul.
A.cz: Předchozí román by se dal označit za alternativní, možná však spíše delirickou historii. Je nějaký žánr, který vás v současnosti opravdu láká? Nebo se řídíte ve své tvorbě čistě tématy?
Přemýšlím o jisté variantě cestopisu. Ale pokaždé když o něčem dopředu mluvím, skončím jen u povídání. Rád bych už konečně napsal něco když už ne veselého, tak alespoň neutrálního. Nejsem si ale jistý, že to dokážu. V každém případě chci vycházet z vlastního prožitku a opět zlepšovat stylistiku, ať už to budoucí bude o čemkoli.
A.cz: Jste ve svém díle rozkročen mezi mainstreamem a žánrovým ghettem. A stejně tak střídáte i nakladatelství. Cítíte se být součástí nějaké tvůrčí komunity, nějaké subkultury?
Je to takový uzavřený kruh. Pokud nepíšete něco, o čem nakladatel předpokládá, že se prodá, máte problém. Z tohohle hlediska by bylo asi lepší někam patřit. Velké cílové skupiny čtou o upírech, nebo třeba romance či erotiku, knížky, ve kterých se kupí mrtvoly a stříká krev, série knih s tisíci stran.
Pokud v téhle oblasti na počátku uspějete a potom vytrváte, máte zájem nakladatele zaručený. Jestli ale chcete experimentovat, budete střídat nakladatele. Tak to prostě je a musí to tak být. K provozu firmy jsou třeba peníze a zadarmo nikdo nedělá. Tedy krom spisovatelů, kteří píší, co zajímá je, a ne to, co si žádá trh.
V muzeu Boženy Němcové v Ratibořicích jsem se dočetl, že si přepisovačka Babičky vydělala víc než sama autorka. V tom se od té doby pro řadu autorů moc nezměnilo. Na to je náš trh moc malý.
A.cz: Když vám před několika lety vyšla sbírka povídek Kyberpunk and Heavy, byly v ní jednotlivé texty rozděleny podle hudebních žánrů. Jak jste na tom vy a hudba? A v jakém hudebním žánru by se nacházel váš aktuální počin?
Bohužel nepatřím k těm, kteří si pustí hudbu, usednou a vychutnávají ji, aniž se zabývají čímkoli jiným. Hudba je pro mě zvukovou kulisou, nejvíc ji asi vnímám v autě. Příběh spalovače mrtvol by asi měla podmalovávat italská opera někoho z božského tria Verdi, Bellini, Donizetti. Nelze jinak, když je to kniha o Ladislavu Fuksovi. Já dávám přednost blues Neila Younga.
A.cz: Knihy píšete i děláte (vaším sazečským studiem prochází knihy Odeonu, Talpressu a dalších), máte vůbec čas a chuť na "normální" čtení? Jak vlastně dnes přistupujete ke čtení? Je v něm pořád radost, nebo už obsahuje příliš mnoho profesionálních (autorských i pracovních) deformací?
Vlastně máte pravdu, podívám se na knížku v knihkupectví a především vnímám, když jsou chyby v sazbě. Dělám korekturu a do oka mi padne něco, co bych napsal jinak. Samozřejmě při úpravě knihy text nečtu, vnímám jen útržky. A samozřejmě do ničeho zasahovat nesmím a ani nezasahuju. Ve volném čase se hlavně vracím ke starým knihám, pro radost si přečíst něco už v minulosti čteného. Takové obnovení známého pocitu. Tehdejší sazba byla často ještě horší než ta dnešní, v tomhle případě mi to ale kupodivu nevadí.
Když si teď koupím nějaký titul, je to třeba monografie někoho, kdo mě zajímá, nebo kniha o výtvarném umění. Dříve jsem byl častým hostem antik a antikvariátů. Sbíral jsem některá první vydání, staré pohlednice, rytiny hradů… A pak jsem se dostal do situace, v níž jsem se musel probírat a likvidovat pozůstalost po rodičích. Od té doby jsem své sbírky ničím neobohatil. Všechno je záležitost věku, zkušeností a náhledu na svět. Už nic takového nepotřebuju. Stejně to skončí v šuplíku.
A.cz: Jedním z nejproklínanějších slov bývá pro spisovatele inspirace. A pochopitelně otázka: Kam chodíte na své nápady? Zajímalo by mě v tomto ohledu, zda sledujete i jiná média (hudba, film, malířství) a zda jste si někdy řekl, tak tohoto bych chtěl docílit v knize, tento postup bych rád upravil do slov?
Když jsem psal knihu Spěšný vlak Ch.24.12., ve které se hovoří i o magické síle energie, říkal jsem si, jak by bylo krásné mít hudební skupinu, která by ke tvorbě zvuku používala silnoproudá zařízení - transformátory, výboje mezi izolátory, tyristory, ty znáte z tramvají, nebo třeba jiskřící Van de Graaffův generátor. Jako dítě jsem pokládal ucho na dřevěné sloupy elektrického vedení a naslouchal šumu, který v nich rezonoval. Teď už takové sloupy nejsou a u těch nových jsem to nezkoušel. Prostě asi takový nějaký zvláštní druh blues-techna. Dlouhé bručivé tóny vyvolávající mravenčení…
Elektrostatická energie ve vzduchu, tak silná, že po ní vstávají chlupy na těle. Anebo aspoň pěkně nabuzená elektrická kytara. Doufám, že bychom ten koncert všichni přežili. Psával jsem s hudbou a nechával se inspirovat její náladou, teď mám radši ticho anebo něco monotónního s pomalým vnitřním tempem. Před lety jsem napsal povídku Srdce technopopu, kde lídrem kapely je člověk s vadou srdce a pro hudební základ skladeb se snímá jeho tep. To je pro mě asi to pravé.
A.cz: Ve vašem portfoliu nalezneme články, povídky i romány. Ovšem ani to není vše, že?
Ano, mám ještě něco, čemu říkám soukromé tisky. Dokážu si je napsat, doplnit obrazovým doprovodem, vysadit a vytisknout. Vznikají v nákladu desítek kusů a dostávají je většinou přátelé. Už jsem zmínil průvodce po tajemných místech České republiky. K těm neobvyklejším patří tenká složka fotografií s básničkami, která vznikla na jedné Loutkářské Chrudimi, což je festival vybraných amatérských souborů.
Ti, kteří si myslí, že loutkové divadlo je jen pro děti, by se tam asi dost divili. Kromě představení tu probíhají i další aktivity a já s manželkou jsme se k nim jednou připojili vlastní performancí. Z drátu, papíru a polystyrénu jsme si vyrobili dvě kostřičky a ty pak fotili v různých situacích na ulicích nočního města. Vznikla tenká knížečka, kterou mám moc rád.
Chtěl bych také vybídnout čtenáře k jedné performanci - možná, lépe řečeno, k uctění mimořádného člověka, který by 24. září oslavil devadesáté narozeniny. Pokud si myslíte, že vás Ladislav Fuks svým dílem zasáhl, pokud cítíte potřebu dát najevo, že vás těší, že byl, přijďte toho dne na Olšanské hřbitovy a rozsviťte na jeho hrobu svíčku. Plánek jeho zapomenutého hrobu je v mé knížce, ale ne, nemusíte si ji kvůli tomu kupovat…
Vstupte do novější části hřbitovů z ulice Želivského (nad Židovskými hřbitovy) a středem hřbitova projděte k pravoslavnému kostelíku, obejděte ho z levé strany, za ním nalevo začíná oddělení 22, v páté uličce, orientačním bodem je náhrobek, který nemůžete přehlédnout - až uvidíte, pochopíte -, se nachází hrob Ladislava Fukse. Před zavřením hřbitova se můžeme přijít podívat, jak to dopadlo.
A.cz: Jste jedním z mála autorů, kteří nepíší žádné cykly, nerozbíháte vícedílné projekty… Neláká vás ale někdy si něco přepsat? Nemáte někdy chuť či nutkání se vrátit k už napsanému a publikovanému?
Nemám ambice v téhle oblasti a ani nemám chuť a sílu zabývat se jedním tématem po řadu let. Mám strach, že bych se stal někým jiným, anebo ještě hůř, že bych se zcela transformoval do hlavního hrdiny. A to byste, a to mi věřte, skutečně číst nechtěli. Bavilo by mě, kdyby někdo usoudil, že něco z toho, co jsem napsal, je dostatečně inspirativní i pro něj, a realizoval by třeba nějaké scénické čtení.
Toužil jsem po komiksu, ale se změnou stylu psaní mě už to přešlo. Některé komiksové knížky mě ale fascinují, asi bych si něco měl namalovat sám, ale tak dobře to neumím. A vracet se sám k něčemu starému a přepisovat? Proč? Když někdo chce přetisknout něco staršího, projdu to a zbavím se slov, která mě v mezičase začala rozčilovat. Vyškrtám všechna "jež" a žádné velké úpravy nedělám. Prý ani Ladislav Fuks nová vydání svých děl nijak neupravoval.
Měl jsem ale příležitost spolupracovat na vydávání knih Arnošta Lustiga. Ten přepisoval pokaždé, vpisoval dialogy, dopisoval texty… Pokaždé to byla trochu jiná kniha. Nepsal příliš čitelně. Často v textech používal němčinu. Dělat takovou korekturu bylo mnohdy utrpení. Do jedné z knih mi ale napsal hezké věnování a dostal jsem od něj nějaké košer víno a slivovici. Tu láhev mám ještě schovanou, čeká na nějakou slavnostní příležitost.
A.cz: Vše se vyvíjí, v čem si myslíte, že jste se jako autor změnil od svých počátků nejmarkantněji?
Asi jsem se vypsal - jsem citlivější k jazyku, k zvukomalbě slov. Pochopil jsem význam zdánlivě nevýznamného detailu. Na nějaké smysluplné verše ale zatím stále nemám. Možná časem. Až pochopím něco zásadního.
A.cz: Jste držitelem několika cen, žánrových i mainstreamových. Kde myslíte, že bylo těžší prorazit?
Pokaždé je to spíš náhoda. To, že si nakladatel vybere váš rukopis, automaticky neznamená, že budete úspěšný, a to, že vás odmítne, neznamená, že jste právě nenapsali bestseler. Pokaždé když nějak uspěju, jsem překvapený. Předvídat to nedokážu. V minulosti byla širší nabídka mainstreamových titulů, a tudíž bylo i obtížnější se v ní prosadit. Dnes vychází takové množství žánrové literatury, že se šance vyrovnaly.
Ovšem, žánrová větev má aktivnější fanouškovskou podporu. Existují hojně navštěvované servery, které poskytují aktuální informace o vydávaných titulech, nabízejí recenze, zajímavosti a diskuse, které si hysterií, co se v nich mnohdy rozpoutá, nezadají se svou bulvární obdobou. Je to překotně se rozvíjející oblast, která vytváří nové celebrity. Jak se zvětšuje podíl žánrové literatury na trhu, pronikají odborníci, které vyprodukovala, do většinových médií. Ti pak ovlivňují větší skupinu potenciálních čtenářů a z literatury nazývané kdysi braková se stává žádaný produkt.
Pokud mám říct svůj subjektivní pocit - v současnosti je prosadit se stejně obtížné v obou oblastech. Doba sci-fi klubů, kamarádů, literárních soutěží v tom starém slova smyslu, kdy společný zájem stmeloval fanouškovský fandom, je téměř pryč. Vznikají obchodní společenství.
A.cz: Hlodá ve vás už nějaký další nápad či téma?
Nápady ve mně hodlají často, ale většinou je úspěšně zapomenu. Zřejmě to ještě nejsou ty pravé. Notýsek na poznámky s sebou nosím, až když píši. Ale ono je to tak, že pokud chci skutečně psát, něco mě napadne. Obyčejné věci, které se kolem nás dějí, jsou námětem na román, jen to dokázat dobře napsat. Konstruovat mě nebaví, takový způsob psaní jsem už opustil.
A.cz: Jakého ocenění či odměny za vaši práci si ceníte nejvíc?
Nejvíc mě asi potěší, když mi někdo řekne, že mou knížku přečetl a že se mu líbila. Je to osobní a víc si to užiju. Z předávání cen, přestože mě samozřejmě těší taky, mám jakožto introvert spíš trauma.
