Mnohokrát vystavovaný, dvoumetrový obraz z roku 2011 byl inspirován filmem Akiho Kaurismäkiho Mraky odtáhly. Jan Merta zachytil muže v uniformě, sedícího v kabině noční tramvaje. Jeho soustředěná tvář má rysy herce Pierra Brice, někdejšího Vinnetoua, a za jeho zády se o tyč opírá usmívající se žena.

"Jednou mě někdo upozornil, že to její gesto s prstem ukazujícím vzhůru připomíná Jana Křtitele od Leonarda da Vinciho," říká malíř, který si do té doby "odkazu" na slavného mistra nevšiml.

Ještě mi něco dojde

To se Mertovi prý stává často, že v hotovém díle najde další významy a nová spojení, která jej původně nenapadla. "Nápad se řetězí, jedno vyplývá z druhého. Nechávám ty představy volně proudit," usmívá se Merta. "Stává se, že něco vystavím, ono mi ještě něco dojde, a já to během výstavy změním," přiznává trochu vyhýbavě.

Také do Galerie Zdeněk Sklenář se chystá přijít s barvami, i když tentokrát půjde jen o technické opravy. Merta si všiml, že na jednom obrazu z roku 1988 malovaném uhlem je kousek plátna otřený. "Asi se to stalo při manipulaci. Vidíte? Tím v něm vzniklo světlo, které tam původně nebylo. To je můj rest, musím to zamalovat," říká a podobnou poznámku pronese i před rozměrným, žlutě zářícím plátnem U agregátu.

Obraz, který vznikal v rozmezí let 1997 až 2003, je bizarní a velkolepý: v sevření velehor se tyčí monstrózní zařízení s ochozem. Na něm, opřeni o zábradlí, si dávají pauzu dva dělníci velikosti mravenců. "To je vize, to nemá příliš co dělat s realitou. V prosluněném údolí v horách stojí agregát, záhadný stroj, který přeměňuje energii. Možná je v tom podobnost s tím, co dělá malíř, sochař nebo spisovatel. Také přeměňuje energii. Má to romantickou atmosféru a souvisí to s verneovkami, s knihou Ocelové město. Je tam také střet techniky a přírody," vykládá své dílo autor.

Obraz jako by zářil, ostrá žluť je skoro až nepříjemná.

Vpravo na snímku z výstavy je obraz U agregátu z let let 1997 až 2003. | Foto: Radek Vebr

Nemilosrdné světlo

Za svit může i zářivkové osvětlení, které Jan Merta v galerii nechal nainstalovat namísto toho bodového. "Chtěl jsem, aby bylo vše vidět. Mám rád nemilosrdné světlo, naopak mi vadí takový ten přísvit, když obraz není stejnoměrně osvícen. To se pak z toho stává něco dalšího, scénografický pohled, což u obrazu nemám rád."

Malíř, který současnou přehlídku koncipoval se svou ženou Lenkou Mertovou, jež mu často pomáhá, nechal změnit také podlahu galerie - zakryl ji neutrálním kobercem. "Architekt Josef Pleskot sem navrhl šedomodrou, lesklou podlahu, ve které by se obrazy odrážely, a to by v tomto případě bylo navíc," říká rozhodně.

Spolu s manželkou Merta na výstavu vybral například obrazy z 90. let minulého století malované kávou, olej Hadr malíře (Puškin) z let 2005 až 2006, jeden ze svých rozměrných Špinavých sněhů nebo heroickou Jarní práci II., na které slunce zapadá nad obří siluetou rýče.

Monumentálně působí i tmavá, tajemná malba V lese s drobným aktem na okraji plátna z let 2008 až 2009, nebo dva roky stará Ontologická díra v ledu.

Rozhovor sama se sebou

Přehlídku, jíž loni předcházela Mertova výrazně rozsáhlejší výstava v brněnské Fait Gallery, doprovází originální kniha, kterou jako dárek k malířovým 66. narozeninám připravila jeho žena. Kromě desítek reprodukcí do ní zahrnula osm rozhovorů s lidmi z uměleckého provozu - s galeristou, kurátorem, mecenáši umění, dokonce s jedním tramvajákem. Nechybí povídání Lenky Mertové se svým mužem, dokonce ani rozhovor sama se sebou.

Lenka Mertová se hravě a s lehkostí ptá na smysl umění. Z pozice ženy, která si umění nevybrala, ale s láskou k manželovi jej přijala jako všudypřítomnou skutečnost svého života, má nadhled. A také právo klást ty nejzákladnější, zdánlivě dětské otázky. Proč je umění důležité? "Cítíš se dobře ve společnosti umělců?" ptá se například svého muže.

10:25

K Mertově současné výstavě vzniklo také doprovodné video. Režie: Lucie Klímová, kamera: Yvon Teysslerová, střih: Zuzana Staregová. | Video: Galerie Zdeněk Sklenář

"Nejsem ani znalec, ani teoretik umění, postupně jsem se ale stala kurátorkou, tedy spolutvůrcem manželových výstav," definuje se autorka. "Moje práce neoddělitelně souvisí s tvorbou mého manžela-umělce. Jsme spolu 24 hodin denně, 365 dnů a 365 nocí v roce… Pokud se nenacházíme fyzicky na jednom místě, voláme si," píše dále Lenka Mertová a její myšlenky mají přitažlivost špiona, který se dostal do kruhu spiklenců umění. "Žiju s uměním vlastně pořád a současně se mu ustavičně také bráním, nenechám se jím zahltit, snažím se udržet si odstup."

Vystudovaná překladatelka se za socialismu nemohla věnovat své profesi. "Abychom měli aspoň jeden pravidelný příjem, prodávala jsem například dost dlouho postele a matrace a navrhovala lidem na míru nábytek v obchodě se zdravým spaním," vzpomíná.

To bylo ale před tím, než se Jan Merta stal jedním z nejvyhledávanějších českých malířů. Pak se i Lenka Mertová proměnila v "děvče pro všechno".

Vidím to dřív než manžel

Ve své práci prý zažívá i hodně stresu. "Když se něco dokončí, řekněme, než se zahájí výstava, už běží zase něco dalšího a dalšího, jen málokdy nastane chvilka klidu. Ale okamžik opravdové radosti a uspokojení zažívám ve chvíli, kdy v ateliéru uvidím, že obraz je hotový. Někdy to vidím dřív než manžel, on bývá prací tak pohlcen a vyčerpán, že nemá odstup a nedokáže vypnout svůj kritický pohled," odkrývá zákulisí Lenka Mertová.

Otázkami svého manžela navede i do hlubin. "Umělec někdy prožívá kvůli své citlivosti něco, co nazývám existenciální nevolností. Současně mi ale malování a moje věrná žena pomáhají z hlubokých depresí," vyznává se v knize Jan Merta. "Tvorba jako podivná a pozoruhodná nutnost existuje i tam, kde nemá vhodné podmínky. Je to činnost bytostná. Je to krásné i trpce zničující bláznovství, bez kterého by se člověk stal idiotem, nebo by si tak aspoň připadal."

Jan Merta: Tramvaják II, 2011, akryl, plátno, 190 x 220 cm | Foto: Lukáš Jasanský, Galerie Zdeněk Sklenář

Při otázce, jestli se zajímá o věci veřejné, se autor sympaticky drží zpátky. "Pokud jedinec rezignuje na politický život, nemělo by ho udivit, že ho někdo nečekaně rychle připraví o základní svobody a práva," píše Merta.

Ani zmínka o nedávném aktivismu, kvůli němuž skončil na policii a který by jiný umělec využil k sebepropagaci.

Psaly o tom všechny noviny: před podzimními komunálními volbami šel Jan Merta do svého ateliéru a na pražském Andělu uviděl propagační stánek hnutí ANO. Zastavil se a neznalost i manipulovatelnost lidí jej tak zaskočila, že se rozhodl něco udělat.

Z ateliéru přinesl štětec a kýbl bílé barvy a hodlal na chodník kolem stánku napsat: "Babiš podvádí a podvede i vás. Češi nepotřebují führera. Jděte, prosím, k volbám!"

Ze vzkazu ale napsal jen první slova. Potom přišli policisté a Mertu odvedli na stanici.