Hurvínek a Spejbl v počítačové animaci. To zní hodně nepřirozeně.
Možná. Ale pokud chceme, aby Hurvínek se Spejblem přežili, musí se přizpůsobovat, jako se přizpůsobovali skoro celých sto let své dosavadní existence.
Asociace obou postav s loutkami je samozřejmě silná a představit si jinou podobu bylo těžké i pro nás, ostatně ze začátku jsme uvažovali o filmu s fyzickými marionetami vloženými do počítačem vytvořeného prostředí.
S tím jsme celovečerního Hurvínka vyvíjeli celý první rok. Pak se ale ukázalo, že právě kvůli snaze uchovat co nejvíce věcí při starém u nás obzvlášť v porovnání se světem audiovizuální tvorba tak strašně stagnuje.
Díky bohatému a kvalitnímu archivu z padesátých až osmdesátých let žijeme v umělém prostředí a infrastrukturu animovaného filmu musí mladí tvůrci budovat úplně znovu.
Naštěstí nám ale demokratizace, zlevňování a zpřístupňování relativně pokročilých počítačových programů nyní konečně umožňují vykročit směrem ke světovým standardům.
Vidím ale problém v tom, že s počítačovou animací v našem prostředí zkrátka stále není možné dojít k takové dokonalosti, k jaké dochází západní, zejména americká produkce.
Film srovnatelný s americkou animovanou tvorbou nevyprodukuje nikdo mimo Spojené státy. I nedávného Malého prince, jenž se maskoval jako evropská koprodukce, režíroval Američan a vznikl z amerických prostředků a know-how. Proto se podle mě stal nejúspěšnějším "evropským" filmem tohoto druhu.
Američané zkrátka našli díky mnohaleté nepřerušené tradici klíč k vyprávění silných rodinných příběhů. Nejde tu zdaleka jen o úroveň animace, tento systém předchází počítače. Američané dokážou nastavit postavy, situace a odvyprávět příběh s úžasnou přesností a trefností.
Tím, co mohou nabídnout, navíc ze zbytku světa vysávají ty nejlepší animátory. Například Pixar má přes 1200 animátorů, zatímco největší evropské studio jich má 150. Proto v Evropě musí animované filmy vznikat v několika studiích naráz, ideálně podle silných stránek jednotlivých firem, takže produkcím pak chybí konzistence a celistvost.
Proč tedy do toho boje jdete? Zdá se předem prohraný. Nebylo by lepší najít jiný typ animace?
S Američany nemůžeme soupeřit, ale přesto se musíme touto cestou vydat. Jednoduše proto, že žádný jiný typ animace dnes není mainstreamový.
Když děláte Spejbla a Hurvínka, tedy lidovou zábavu, nemůžete zvolit artové pojetí, jímž dnes de facto jsou loutky. To se příčí podstatě věci. Podstatou Spejbla a Hurvínka totiž není, že jde o loutky, ale že jde o otce se synem. Loutkami doposud byli, protože v době jejich vzniku šlo o běžný způsob zábavy a později se tato podoba držela jako tradice. Jde ale o pouhou formu obou postav, nikoliv o jejich obsah.
Já vyrostl na Hurvínkovi v sedmdesátých letech, kdy byl silnou mainstreamovou značkou. Chodilo se na něj do divadla, sledoval se v televizi, hrálo se s hračkami vyrobenými podle něj. Na Silvestra pak dávali scénky pro dospělé, šlo o mezigenerační zábavu.
Ve stejné podobě už dnes působit nedokáže. A my nemůžeme natočit film, který bude den po premiéře patřit do muzea. Smysl má jen pojmout Spejbla a Hurvínka s ohledy na dnešek.
Opravdu to má smysl? Mluvíte o době, kdy byli Spejbl s Hurvínkem mainstream, tehdy ale bylo také o dost méně konkurence. Dnes nejde jen o technologický pokrok západních animáků, ale i to, co mohou Spejbl s Hurvínkem nabídnout kromě nostalgie.
Řekl bych, že jde o bohaté a vděčné charaktery pro komunikaci napříč generacemi. Jsme přesvědčení, že téma konfliktu otce se synem a střetávání světů dětí a dospělých je tak univerzální a funkční, že má ze své podstaty schopnost oslovit kdykoliv. Otázkou je jen "jak".
Mluvíte o vztahu otec - syn. Spejbl s Hurvínkem původně nebyli příbuzní, byly to zkrátka dvě loutky, které spolu komunikovaly. Dokonce ani nevznikly současně, Spejbl je starší a příbuzenský vztah jim byl přisouzen až časem. Když bychom chtěli o téhle situaci přemýšlet, tak kde je Hurvínkova matka? Moderní společnost se definuje ztrátou otců, kteří buď pracují, nebo z jiného důvodu s rodinou netráví čas. Absence matky a naopak blízký vztah s otcem je pro dnešní dobu něco velmi netypického. A opět se bojím, že to dělá dvojici nesoučasnou.
Jde o tabu, které jsme se rozhodli respektovat. Určitě se jedná o celkem zásadní otázku, která člověku musí při hlubším zamyšlení nad vztahem těch dvou přijít na mysl. Rozhodli jsme se ale respektovat výchozí situaci a zachovat ji tak, jak vždy byla, kdy se o matce nemluví.
Už tak nás čekal obtížný úkol přenést oba hrdiny do dobrodružného žánru, který pro ně není typický.
Myslíte si tedy, že ve svém archetypálním nastavení Spejbl s Hurvínkem utáhnou moderní celovečerní film?
Uvědomuji si, že Spejbl a Hurvínek jsou z principu vhodní pro krátké skeče a komické scénky. Teď jsme museli zařídit, aby během celovečerní stopáže prošli psychologickým vývojem.
Aby bylo zajímavé sledovat je déle než pár minut, potřebují větší rozsah, hloubku, schopnost sebereflexe a posunu. Jde u nich vlastně o něco velmi obtížného, protože se pro ně těžko hledá přesvědčivý vnitřní konflikt. S ničím takovým se za svých skoro sto let nemuseli potýkat.
Jen na námětu jsme proto pracovali půl roku. Měli jsme velké štěstí, že jsme se střetli s dánským scenáristou Jesperem Møllerem, který s postavami nebyl tak blízce spjatý a jeho vnější pohled byl velmi užitečný při hledání jejich lidského rozměru oproštěného od vší tradice a nostalgie.
Tím lépe. Řekl bych, že Spejbl a Hurvínek ve skutečnosti nejsou hluboké charaktery, hluboká je jen jejich tradice. Proto těžko říct, jak mohou oslovit publikum nepodléhající nostalgii - tedy mladší generace a zahraniční diváky.
Byli jsme jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Alfou a omegou našeho snažení bylo totiž najít funkční střet tradice, výchozího nastavení dvojice, a hloubky, tedy smysluplnosti nového příběhu.
Důležité je dodat, že snímek nevzniká pouze pro české publikum, což bylo jasné od chvíle, kdy jsme se rozhodli pro počítačovou animaci. Těch skoro dvě stě milionů korun se muselo sehnat napříč zeměmi a samozřejmě počítáme s tím, že snímek se i v různých zemích bude promítat. Protože jsme v první pětici největších animovaných evropských filmů roku, stojí mě to mnoho starostí navíc, ale věřím, že koprodukce slouží kvalitě jak technicky, tak i vypravěčsky.
Jesper Møller nás například odradil od původního nápadu použít jako námět cestu kolem světa. Řekl nám, že Praha je jedno z nejhezčích měst na světě, ke kterému Hurvínek historicky patří, a nedává tedy smysl ho od Prahy oddělovat.
Přesně tohle uvažování nám chybělo - my považovali za atraktivní ozvláštnit Hurvínka exotikou, což je ale zajímavé pouze pro české publikum. Z jakéhokoliv jiného úhlu pohledu je ta nejatraktivnější kombinace právě Hurvínek v Praze.
V příběhu pak ze stejného důvodu pracujeme s motivy loutek - Spejbl a Hurvínek budou bojovat za záchranu muzea marionet. Přestože jsme je tedy opustili jako loutky, samotné téma loutkařství dál užíváme, což se ukázalo jako funkční řešení, jak pracovat s tradicí.
Nedávno jsem v kině viděl upoutávku. Technicky vypadala o kus líp, než jsem čekal. Myslíte si, že překonáte nedůvěru, jež se okolo vašeho filmu hromadí? Nemá cenu si něco nalhávat. I z důvodů, které jste sám jmenoval, jsou diváci před českými animáky obezřetní.
S touhle překážkou se potýkám řadu let, samozřejmě jsem si vědom toho, kolik předsudků diváci mají. A otisk Hurvínka v našich mozcích je tak silný, že představa počítačové animace zní jako urážka. Proto jsem zdržoval co nejdéle propagaci, na tým jsem uvrhl informační embargo. Nechtěl jsem, aby se o filmu mluvilo, než budou venku reprezentativní upoutávky.
Na filmu jsem pracoval osm a půl let, z toho tři roky se vyvíjel příběh. Hodně by mě mrzelo, kdyby mě diváci odsoudili dopředu. Což by se stalo, kdybychom dva roky budovali očekávání s prázdnýma rukama - proto začala kampaň relativně pozdě, kdy už bylo co ukazovat.
Protože věřím, a jsem si tím dnes už jistý, že ten film jednak vypadá dobře a jednak funguje jako příběh.
