Seriál České televize Život a doba soudce A. K. je - v pozitivním slova smyslu - nezvyklý úkaz. Vyhýbá se většině typických rysů českých kriminálek: nemá zapotřebí budovat sympatické postavy, z jejichž souznění vyplývá pohoda i tváří v tvář zločinům. Nabízí jen otázky a pochyby.

Konceptuálně jde o odvážný počin, na kterém se navíc podílí jedni z nejzajímavějších českých filmařů Robert Sedláček, Radim Špaček a Bohdan Sláma. Ti z něj v první sérii dokázali vytěžit funkční příběh o zoufalém člověku, jenž má rozhodovat o pravdě, i když ji nevidí.

Columbo metoda

Druhá řada se snaží o oživení. Volí "Columbo" metodu vyprávění - divák na začátku sleduje provedení zločinu (vražd), takže zná identitu pachatele a ví celou dobu víc než všichni vyšetřující.

V seriálu s Peterem Falkem tak naoko popletený detektiv dravě směřoval k rozlousknutí případu a divákova potěcha spočívala v tom, že na rozdíl od zločince chápal jemné náznaky, jimiž detektiv postupně utahoval smyčku.

Soudce A. K. oproti tomu nikdy nic nerozlouskne. Jde o seriál ukotvený v realitě, na čemž si ostatně zakládá, takže po spáchání zločinu nepřichází geniální rozřešení. Děj se začne utápět v relativitě a nerozhodnosti a soudce nakonec nešťastně přednese verdikt, i když mu sám příliš nevěří.

Jde o odvážně nihilistický přístup, který nabourává jakoukoliv víru v systém a uspořádání společnosti. Zatímco většina českých kriminálek má tendenci systém upevňovat - sleduje pilný tým, který odvádí tu nejlepší práci a většinou pachatele dopadne -, zde tvůrci představují soudce otráveného svou prací, jenž ani nevěří, že ji může odvádět plnohodnotně. Obklopují ho prospěcháři a chybující vyšetřovatelé, kteří nakonec těch pár idealistů semelou.  

Tento dojem ve druhé sérii ještě zdůrazňuje právě skutečností, že divák zná celou pravdu a vidí, jak okolo ní všichni tancují, aniž by se jí dotkli.

Související

Příběhy 20. století ukazují, že nejpůsobivější je nechat člověka mluvit

Tvůrci říkají, že cílem seriálu je vyzvat diváky, aby se nebáli o věcech pochybovat. Mnohem silnějším "poselstvím" se ale zdá být spíš nemožnost dosáhnout jakékoliv spravedlnosti, které se proto ani nemá smysl domáhat.

Nezní to moc pěkně, nicméně povinností filmařů není předávat pozitivní poselství a návody na lepší život. Soudce A. K. rozhodně podněcuje všeobecnou nedůvěru ve struktury společnosti.

Potud má seriál potenciál být nejlepší české procedurální drama, srovnatelné jen s Terapií od HBO. Soudce A. K. má však jeden velký problém - scénář, pod nímž je podepsaný Zdeněk Zapletal.

Jsem tak rozervaný!

Kvalitní procedurální drama musí být precizně vystavěné a bezchybně provedené. Každý krok v něm musí dávat smysl, každý prvek musí sloužit celku.

Důležité je také komunikovat s divákem, jehož inteligenci by dílo mělo předpokládat. Tady ale přichází první problém. Soudce A. K., jak u seriálů českých celoplošných stanic bývá, si o svých divácích mnoho dobrého nemyslí a všechno jim vysvětluje jak malým dětem.

Scénář je plný nesnesitelných a primitivních vnitřních monologů hlavního hrdiny Adama Klose, které odpovídají myšlenkovým pochodům dospívajícího rozervaného básníka.

Máloco působí tak směšně, jako když se David Švehlík uprostřed procesu zadívá dramaticky do prázdna před sebou a dumá: "Proč pořád o všem pochybuju? Asi proto, že mi všichni lžou!"

Co by se dalo vyřešit správným vedením herce, odbývají podobně legrační fráze Polopaticky zdůrazňované rozebírání relativity tu neodpovídá intelektu soudce a dělá z hrdinovy rozervanosti frašku.

Seriál jako Život a doba soudce A. K. prostě nemůže být pro všechny. A nesmí se bát udělat čáru a říct nahlas, že mu budou rozumět jen chytří lidé. A že chytří lidé jako diváci mu stačí. Třeba by se nakonec ukázalo, že chytrých diváků nepotřebujících návod není zase tak málo.

Přesvědčení, že publikum není schopné pochopit, že člověk, který neustále opakuje matce, jaké vnitřní rozkoly cítí, cítí ony rozkoly i tehdy, kdy o nich nemluví nahlas, je zhoubné.

A pod touto nedůvěrou se celý seriál a s ním práce tolika schopných filmařů rozpadá.