Album I Can Spin a Rainbow, které Amanda Palmerová a Edward Ka-Spel vydali letos v květnu, je plné pomalých až meditativních písniček. Vzbuzovalo tak obavy, jak s ním muzikanti utáhnou celý večer.

Jejich koncertní minulost ale skeptiky uklidňovala: jakmile se na pódiu objevil Edward Ka-Spel se svou typickou šálou, slunečními brýlemi, naboso a v tenkém županu a Palmerová začala bušit do kláves, bylo jasné, že nikdo se nudit nebude. I melancholický song se dá zahrát s obrovskou energií.

Třetí do party, houslista Patrick Q. Wright, otevřel koncert poznámkou, že jde o jeho první návštěvu Československa. Omyl ale publikum přijalo s pobavením. V humorném duchu se pak nesl celý zbytek koncertu, který napůl připomínal divadelní představení. Všichni tři se do svých rolí maximálně ponořili, zpěv doprovázeli hereckým přednesem a bohatě komunikovali mezi sebou i diváky.

Obrovskou výhodou, a to i pro budoucí poslechy alba, jsou příběhy. Amanda Palmerová doplnila téměř ke každému songu historku o tom, co jej inspirovalo. Písně rázem dostaly úplně jiný náboj.

Například Shashla’s Missing Page má předlohu v příběhu vojačky, která jako malá dostala od svého otce lahvičku jedu. Jen tak, pro všechny případy, protože "svět je zlé místo". The Clock At The Back Of the Cage zase Palmerová uvedla vysvětlením "syndromu sloního mláděte" - když mladého slona přivážete na jedno místo, smyčka se mu po čase natolik zažere do mysli, že po jejím sundání se už nepokusí odejít. Atmosféru ovšem zpěvačka odlehčila věnováním písně svému manželovi.

Zdaleka nejsilnější zážitek však nabídla píseň Machete, kterou Palmerová napsala pro pohřeb svého nejlepšího přítele. I dva roky po této události se při hraní emoce zařezávaly hluboko pod kůži.

Nové pomalejší skladby dobře doplnily rozverné kousky Amandiny bývalé kapely The Dresden Dolls a songy od The Legendary Pink Dots Edwarda Ka-Spela. Koncert díky tomu ani na chvíli neztratil tempo a muzikanti ho ukočírovali až do úspěšného závěru, po kterém publikum potleskem a výskotem málem zbořilo Akropoli.