Když v únoru 2015 přebíral zpěvák Beck cenu Grammy za nejlepší album roku, jako kdyby tomu sám nevěřil. Už nominace jeho tehdejší novinky Morning Phase byla překvapením, a když pak ceremoniář Prince přečetl z obálky Beckovo jméno, odstartoval ohňostroj kritiky, která se snesla na hlavu Národní akademie hudebního umění a věd.
Grammy tehdy asi skutečně měla dostat Beyoncé za svoji eponymní desku. Beckovi porotci pravděpodobně chtěli přiznat zásluhy, jež mu dlouhodobě odpírali.
Být v pozici Céline Dion, jež v roce 1997 vyfoukla stejnou cenu jeho přelomové nahrávce Odelay, si ale tenhle hudební revolucionář tak úplně nezasloužil. Kvality Morning Phase nakonec uznal i sám Kanye West, jenž samozřejmě na obranu Beyoncé vystoupil zmíněný večer jako první.
Optimismus musí být
Nečekaná Grammy změnila všechno. Z reliktu devadesátek se Beck stal znovu žhavou hvězdou. A na melancholickou nahrávku chtěl navázat něčím optimistickým a hlavně rychle nahraným.
Zavřel se tedy do studia s Gregem Kurstinem, svým někdejším spoluhráčem a nyní vyhledávaným producentem, který natáčel multiplatinové desky Adele nebo Foo Fighters, a všechno se zdálo být na dobré cestě.
Singl Dreams z léta 2015 měl být předzvěstí nového "funky alba v rychlém tempu", samotná deska Colors ale vychází až o dva roky a několik měsíců později. A skutečně dýchá nebývalým optimismem a nadějí, již ostatně zvěstoval i loňský singl Wow, v němž se Beck rozplývá nad krásou života. Ne všechno je ale na nové desce tak rozverné a růžové.
Beck je žánrový chameleon, který už víc než dvě dekády mění svůj zvuk s každým albem. V jeho portfoliu najdeme rozervaného barda, postmoderního šprýmaře i sexuchtivého milovníka. Naskakuje na trendy nebo odkazy slavných osobností popu a pak ze starých ingrediencí postaví něco vlastního.
Ať už to byl hip hop (Odelay, Guero), melancholický folk v duchu Elliotta Smithe (Sea Change, Morning Phase) nebo princovský funk (Midnite Vultures), Beck vždy v žánrovém kabátku dokázal působit zcela přirozeně. A když mu docházely nápady, zachraňoval to výrazným autorským rukopisem. S Colors se však poprvé zdá, že Beckova imaginace narazila na mělčinu.
Novinka je ve všech směrech popová deska a určitě nejpřístupnější z diskografie.
Beck možná vytušil, že po kritickém úspěchu Morning Phase má šanci natočit ještě jeden prodejní hit. Možná ale Colors skutečně odráží vyrovnanost a optimismus sedmačtyřicetiletého muže, jenž zjistil, že není nutné být pořád zachmuřený. Proč tedy nezkusit nasát, co se děje v současném popu, a nenatočit něco podobného?
Je tu ale jeden zásadní problém. Co je vlastně dnešní žebříčkový pop? Odmyslíme-li si žánrové zástupce jako hip hop, R&B, country nebo elektroniku, zůstane jen bezbarvá poprocková vata cílící na nejnižší společný jmenovatel vkusu. A právě k ní jako by se Beck na Colors chtěl vztahovat.
Krize středního věku
Najít spojnice s žebříčkovými hity posledních let není tak těžké. Je tu falešné reggae No Distraction, jímž by Beck možná rád zkopíroval úspěch hitu Rude skupiny Magic!. Square One zní jako přeborníci poprockové průměrnosti Maroon 5 a ve Fix Me si nelze nevzpomenout na žvýkačková dramata písní Coldplay, kteří už ostatně kdysi měli i hit podobného jména.
Optimismus skladeb jako Wow, I'm So Free nebo Colors je nakažlivý a odkazuje k Beckovu princovskému funky opusu Midnite Vultures z konce devadesátek. Podobné skladby jsou ale na desce v menšině, a když tempo poleví, Beck se zanoří do středněproudého bahna.
Hned druhá skladba - softrocková Seventh Heaven - se natahuje do nekonečna jako žvýkačka a Up All Night podkopává nohy klopotný verš v refrénu "Just wanna stay up all night with you / There’s nothing that I wouldn’t rather do".
Beck: Colors
Vydal Capitol, 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 50 %
Beckovu novinku lze těžko poslouchat bez vzpomínek na jeho někdejší největší zbraň: ironii. Jenže stárnoucí bard hudebního postmodernismu tentokrát chce, abychom jeho novou personu muže, který objevuje krásy života, brali smrtelně vážně. Jde to zatraceně těžko.
Možná má pravdu recenze v magazínu Drowned Sound. Colors popisuje jako typické album muže zápasícího s krizí středního věku: někdo si koupí motorku, jiný si pořídí milenku, jen Beck dostane nápad natočit před padesátkou desku, která chce ovládnout popové hitparády. Asi není třeba dodávat, že ve všech třech případech to nakonec dopadne podobně zoufale.
