Film Strážci Galaxie z roku 2014 se stal důkazem, že disneyovská divize Marvel může ze svého obřího komiksového archivu vytáhnout cokoliv včetně takřka neznámé série s bizarními postavami, jako je pohyblivý strom a mluvící mýval, a mainstreamové publikum nebude mít problém takový experiment přijmout. Nerdská popkultura, dřív okrajová a vysmívaná, naplno opanovala Hollywood.

Od té doby mohly dostat šanci další obskurní postavy jako Ant-Man a Doctor Strange, doposud považované za do filmu nepřeveditelné. Tvrdilo se totiž, že co funguje na papíře, bude na plátně vypadat příliš směšně a dětinsky.

Strážci ale ukázali, že právě po nadsázce, smršti popkulturních odkazů a především výrazných hrdinech diváci prahnou možná ještě víc než po opulentní akci. O filmech Marvelu i přes jejich vysoký rozpočet a dlouhé akční scény platí, že publikum si zamilovalo především protagonisty, jejich povahy a vztahy mezi nimi: kritiky se často dočkává jednolitá audiovizuální stránka i příběhy, málokdy ale hrdinové. Ti svým šarmem většinou s přehledem přebijí zápory celého filmu. A Strážci Galaxie měli ty vůbec nejšarmantnější hrdiny.

Dělí nedělitelné

Druhý díl to jen potvrzuje. Nejsilnější je ve chvílích, kdy režisér a scenárista James Gunn opět nabízí škorpení Chrise Pratta, Zoe Saldany a Bradleyho Coopera, kteří za zvuků popových hudebních hitů osmdesátých let na jednu stranu bojují za svobodu celého vesmíru, na druhou se svému pachtění vysmívají. Není důležité, co vybuchuje ani za co se bojuje, ale že to dělají právě oni.

Samotný příběh proto nemá smysl představovat - stačí říct, že většinu postav udržuje v pohybu, takže film dlouhý 130 minut uteče poměrně rychle a najde se v něm dost záminek pro utržení se ze řetězu. A právě na kontrastu velkolepých výzev a parodického, sebereflexivního a nekorektního (tedy tak, jak konzervativní studio Disney dovolí) humoru přece Strážci Galaxie stojí.

Problémy se ale najdou ve chvílích, kdy se Gunn příliš odklání od výše popsaného principu. Když začne spoléhat na akci a když spolu postavy z nějakého důvodu nemohou komunikovat, což se bohužel děje poměrně často. Právě tehdy ztrácí snímek energii a mění se v "přeplácané omalovánky".

Chris Pratt bohužel stráví velký kus stopáže oddělený od své party a vede nudné dialogy s Kurtem Russelem. Jeho přátelé zatím na různých koncích Galaxie sice prožívají dobrodružství, ale chybí jim pojící prvek, jímž byl minule Prattův Star Lord.

Nevrtat se v tom

Jednička zvládla představit velké množství zcela neznámých postav, aniž by - hlavně díky špičkovému obsazení - působila nesnesitelně přehlceně. Kdo mohl tušit, že z komika Chrise Pratta se přes noc stane jeden z nejžádanějších herců? Castingové oddělení Marvelu si jistě na Vánoce odneslo domů tučný bonus.

Když ale Pratt nyní většinu času pasivně čeká, co se okolo něj stane, ztrácí kus potenciálu. A hrozí, že dojde k nejhoršímu: že divák začne přemýšlet o věcech, o nichž se u akční space opery přemýšlet nemá. Bude se rýpat v logice děje, v konzistenci zobrazovaného světa, v přesvědčivosti motivací.

Mechanismus Disneyho manufaktury se začne odhalovat a divák už nemá šanci propadnout představě, že jde o víc než chladně kalkulované dílo od talentovaných tvůrců, které producenti svázali tolika pravidly, že všechny marvelovské filmy nakonec vypadají takřka stejně. Je to škoda, protože lepší marvelovky na to dovolují zapomenout.

První Strážci Galaxie touhle iluzí vládli o kus lépe než dvojka. A na rozhození rovnováhy stačilo málo: rozdělit hrdiny a nenechat je spolu dostatečně komunikovat. Výsledek pak vypadá nesoudržně, zahlceně a strojeně. Hřích přitom není tyto neduhy mít, ale nebýt schopný od nich odpoutat pozornost.

Druzí Strážci Galaxie jsou sice opět špičková holywoodská produkce, jistě poctivá řemeslná práce a pro příznivce žánru jasný důvod k návštěvě kina. Ale kalkul jim tentokrát víc kouká z očí.