Vladimír Mečiar. Fascinující osobnost slovenské politiky. Jihlavský festival dokumentárních filmů dnes otevírá právě jeho portrétem, což je příhodné, protože dílo absolventky FAMU Terezy Nvotové dokonale reprezentuje mainstreamovou podobu českého dokumentu. V dobrém i ve zlém.

Snímek by se vlastně mohl jmenovat "Nvotová" stejně jako "Mečiar". O režisérčině rodině a osobnosti se toho divák dozví vlastně mnohem víc než o Mečiarových kořenech.

Nechvalný slovenský politik nepřestává být ani během závěrečných titulků tajemnou a nedostupnou postavou, jakýmsi fantomem. Odkrývá se pouze režisérčin postoj k němu.

O kom že to je?

Syndrom "nacpat se co nejvíc před kameru" je specialitou současné generace českých dokumentaristů, kteří jako by se nedokázali zbavit nutkání být hrdiny vlastních děl. Mísí se u nich jednak famácký narcismus, jednak snaha dát ne vždy objevnému materiálu alespoň trochu zajímavý rámec.

Téma Mečiar, přestože atraktivní, v sobě nese i možnou past. Kdo se k němu ještě nevyjádřil? Kdo neřekl vše, co mohl? Zasadit tedy příběh do ich formy, postavit se před kameru a začít vyprávět historky z vlastního dospívání je tím nejjednodušším způsobem, jak materiál obohatit.

Dokumentární Mečiar se tak stává přímo ukázkovým případem situace, kdy osobní zarámování výsledný film úspěšně zachraňuje od nudy a prázdnoty, ale také mu přistřihuje křídla potenciálu stát se opravdu důležitou a trvanlivou výpovědí.

Díky osobní optice se skutečně daří upoutat pozornost, přestože Nvotová nesděluje nic než dobře známá fakta, shrnuje několik dobře známých kauz a nabídne několik výpovědí Mečiarových dobře známých odpůrců. Někdy režisérka vynese soud jako samozřejmý fakt, aniž by ho stihla podpořit výpovědí.

Související

Glosa: Babišovský Selský rozum nemá na ČT co dělat. To ale mohlo být oběma stranám jasné od začátku

Snímek tak částečně trpí stejným neduhem jako nedávný Selský rozum o Andreji Babišovi v režii pedagoga FAMU Víta Janečka a Zuzany Piussi - osobnost Mečiara je v kruzích městských levicových intelektuálů považována za tak jednoznačně a nezpochybnitelně špatnou, že tento fakt není třeba dokazovat a existuje jaksi sám o sobě.

V případě Nvotové dává taková subjektivita větší smysl, protože celý film je subjektivitě oddán - nesnaží se o komplexní, vyčerpávající portrét plný neprůstřelné argumentace. Otázkou však je, jestli tím Nvotová nedělá totéž, co by udělal olympijský sprinter, kdyby v půlce trati opustil závod s tím, že uběhnout právě tolik mu stačí.

Na práci Nvotové se přesto dá i mnohé chválit. Její Mečiar devadesátiminutovou stopáž utáhne, aniž by se film stal nesnesitelným, což nejde říct ani o řadě objevnějších dokumentů.

Autorčina schopnost namixovat výpovědi tak, aby děj odsýpal, značí, že si spolu se střihačem Josefem Krajbichem s pořízeným materiálem vyhrála. Má také cit pro vyprávění, její cynický komentář netahá za uši a dokáže vtáhnout.

Snímek je svým způsobem fascinující a pro mladou generaci, která se tímto způsobem s Vladimírem Mečiarem setká poprvé, půjde o téměř fikčně strhující podívanou s jedním kmotrovským padouchem, spoustou bezvýchodnosti a nakonec se špetkou naděje, jež leží v nich - v mladých.

Přesto vyznívá paradoxně, že snímek za největší úspěch Slováků označuje oproštění se od emocí a vzepření se Mečiarově populismu. Přitom jediné, co Nvotová opravdu kvalitně vybuduje, je právě silná a osobní antimečiarovská emoce.