Románový debut čtyřicetileté tatarské prozaičky Guzel Jachinové Zulejka otevírá oči je bez přehánění jednou z knižních událostí letošního podzimu.

Zulejku předcházela vynikající pověst: záhy po vydání se románu dostalo velice vřelého přijetí kritikou, získal několik prestižních cen a vzbudil zájem i v zahraničí. Na aktuálnosti pak téma nabylo s nedávnou ruskou okupací Krymu. Znovu se připomněla pohnutá historie Tatarů, ve třicátých letech nuceně vysídlených na Sibiř.

Historickou prózu debutující autorky, která tvůrčí schopnosti získávala v marketingu, údajně inspiroval životní příběh její babičky. To ale nakonec není podstatné. Podstatné je, že Jachinové se podařilo napsat čtivý, poutavý historický román moderního střihu.

Poplatnost intelektuální módě tu není nic, nad čím by čtenář musel ohrnovat nos anebo snad projevovat nedůvěru. Postavy - z hlediska "velkých dějin" marginální - nějak žijí svůj příběh, jenž je dostatečně silný a který autorce umožňuje neotřele ilustrovat dobové pozadí.

Žiji, protože to potřebují jiní

Titulní protagonistka Zulejka je mladá tatarská žena, která - alespoň z dnešního úhlu pohledu - v životě nemá příliš štěstí. Žije v tradiční muslimské rodině, musí snášet nadávky a ústrky své tchyně a starat se o manžela, jenž k ní příliš lásky neprojevuje.

Rodina není zrovna bohatá, navíc přišla o všechny děti. Žádná z dcer se nedožila vyššího věku. V tom ji zastihne ruská revoluce a nájezdy rudé hordy. Bere vše, a když už není co vzít, pokládá to jako záminku k zabavení majetku a vystěhování.

Zulejčin muž se pokouší schovat zbytky obilí, aby rodina přežila krutou zimu, leč na cestě zpět ho vojáci zastaví, tatarský sedlák zemře rukou rudého důstojníka Ignatova a Zulejku odvlečou do sibiřského vyhnanství.

Související

Nobelovu cenu za literaturu získal britský autor románů Kazuo Ishiguro

Do vyhnanství ale dorazí jen část Tatarů. Mnozí podlehnou útrapám cesty, další se utopí během plavby přes řeku, na niž je nekompetentní soudruzi vyšlou v děravé lodi. Hranice mezi vězněnými a vězniteli se postupně smývá, takže někdejší vězeň nakonec díky své úlisnosti vystoupá po stranickém žebříčku, zatímco někdejší oficír Ignatov klesá do zapomnění.

Nejsilnější stránkou knihy je to, jakým způsobem se se životem vyrovnává Zulejka.

Jako mnozí jiní z transportů a koncentráků chce především přežít, i když ani to si zprvu nepřeje. Pak ale zjistí, že nepřežívá pro sebe, což její vůli upevní. Sled okolností ji nakonec svede dohromady s vrahem manžela, s Ignatovem.

Jeho osud sledujeme ve fragmentech a ani ten není radostný. Někdejší revoluční nadšení se mění v deziluzi, zoufalství a nakonec smíření. Smířeni s osudem jsou nakonec všichni, kdo přežili.

Zulejka je úchvatná postava a se svým údělem se srovnává s velkou vnitřní silou. Její přístup k životu dodává celému vyprávění naléhavost a působivost. Kniha tak přináší další z neradostných portrétů dvacátého století, v němž jsou lidé pouhé figurky bez hodnoty, posunované sem a tam po šachovnici.

Jenže Zulejčin stoicismus a nešťastný osud má na druhé straně i nivelizující účinek. Tradiční prostředí, v němž Zulejka vyrůstala a v němž se provdala, k ní nebylo dvakrát laskavé, nicméně v porovnání s pozdějším komunistickým terorem jde o rozdíl druhu, nikoliv jen stupně. Silný osobní příběh protagonistky právě tento fakt ve vyprávění zastírá.

Je to pochopitelné, protože nakonec jde o příběh psaný v ruštině a primárně pro ruské publikum.

Smíření, které román evokuje, je pro ruské čtenáře nepochybně atraktivní. Nicméně nedávné události na Krymu a pokračující perzekuce tatarských aktivistů jasně ukázaly, jak pošetilé je namlouvat si, že tehdy šlo čistě o stalinský exces. Ne, nešlo, a je škoda, že silný a brilantně napsaný román Guzel Jachinové tak působí.