První republika se svým otevřeně demokratizačním a otevřeně nacionalizačním charakterem symbolicky i fakticky snažila zbavit souvislostí s mnoha aspekty starého rakouského prostoru. Velkým obloukem se proto vracela ke kontextu třicetileté války. Dobovou mluvou řečeno, chtěla "odčinit Bílou horu". Šlechtické rody tak rázem začaly hrát úlohu cizáckého nepřítele v těle probuzeného národa. Vlastenectví se již nemělo odvíjet po linii lásky a vztahu k místu a zemi, nýbrž k zemi a jazyku.
Předpremiéru podcastu Přepište dějiny si můžete poslechnout zde:
Již v prosinci 1918 byl schválen zákon, který rušil šlechtické tituly, v roce 1920 k němu dokonce přibyla i norma definující sankce za jejich úmyslné a veřejné užívání. Následovala pozemková reforma, kterou sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk považoval vedle vzniku státu za největší revoluční krok. Mezi lety 1919 a 1920 bylo přijato také několik paragrafů jako záborový, přídělový a náhradový, na jejichž základě mohl stát zabavit pozemky a poskytnout je za úplatu méně majetným občanům. Nakonec vlády sáhly na 786 velkostatků a zkonfiskovaly mírně přes 30 procent veškeré půdy českých zemí.
Přestože se nový československý stát snažil prosazovat občanský princip a zahlížel na někdejší šlechtická privilegia, z řad české a moravské šlechty vlastenectví nezmizelo. Dokladem budiž hned několik deklarací, jež nositelé "modré krve" vydali v krizových letech 1938 a 1939.
V září 1938 se například zástupci rodů Belcredi, Kinský, Czernin, Colloredo-Mansfeld, Lobkowitz, Schwarzenberg či Sternberg vydali k prezidentu Benešovi. Jednak chtěli dát najevo loajalitu ke státu a také podpořit územní celistvost proti henleinovským snahám o odtržení části republiky. Projevili tak nesporné vlastenectví, které vycházelo z jejich vztahu k zemi i historickým tradicím.
Konec války přesto vrátil do veřejného prostoru nacionální rétoriku, posílenou nenávistným vztahem ke všemu německému, což padalo na významnou část šlechty. Speciální případ představovala hlubocká větev Schwarzenbergů, u níž nebylo možné argumentovat německým charakterem ani spoluprací s okupanty, protože realita byla přesně opačná. Přesto se stát rozhodl zabavit jejich majetek, a to dokonce speciálním zákonem. Ten byl přijat v roce 1947 na návrh sociálnědemokratického poslance Vilíma. V diskusi jej podpořila také poslankyně národních socialistů Milada Horáková.
Po roce 1948 pak již vůči šlechtě přichází čistá perzekuce. Komunistická moc ji líčí jako cizácký element, což se propsalo nejen do učebnic dějepisu, ale také do charakteru spousty pohádkových postav - zmatených a zdegenerovaných lidí komolících češtinu. Stačí pro příklad vzpomenout na jičínského knížepána z pohádek o loupežníku Rumcajsovi či krkonošského pána z Trautenberka.
V odporu vůči šlechtě se česká společenská tradice lišila - a stále ještě v lecčems liší - od té polské či maďarské. Komunismus nemusel v tomto ohledu dělat vlastní tlustou čáru za minulostí, ta zde již byla narýsována přinejmenším od dob první československé republiky.
Vítejte u podcastu Přepište dějiny, který si v předpremiéře můžete poslechnout na platformách: Soundcloud, Spreaker, Spotify, Apple Podcasty a Google Podcasty.
