Je chvíli po půl desáté, v pražském klubu Roxy je tma a jen nad pódiem se vznáší světlem probarvená kouřová clona.

Sedmadvacetiletý Nicolas Jaar s brýlemi na nose a sluchátky na uších za svými počítači a syntezátory vypadá jako čaroděj, chemik z laboratoře anebo IT odborník. Místo nových vědeckých teorií ale tento muž do světa vysílá hudbu.

Zvuky vypůjčené z kolejí

Po rozpadu dua Darkside, s nímž před třemi lety zařídil magický večer na festivalu Colours of Ostrava, se věnuje sólové kariéře. Jak řekl v rozhovoru pro britský The Guardian, plné zuby už měl skladeb o osobním životě a do kompozic z posledních dvou let se snažil dostat poselství se společenským a politickým přesahem.

Politika ovšem byla to poslední, co včera ve vyprodaném pražském klubu fanoušky zajímalo. 

Výrazně větší roli hrála Jaarova schopnost dovést publikum skrz sonické krajiny pomalu, ale jistě do momentu osobního minitransu. Zdánlivě nečitelná změť zvuků, které Jaar vyrábí, totiž ve skutečnosti má poměrně jasnou a promyšlenou strukturu. Probublává jako láva ze středu země, nabírá na intenzitě a ústí v rytmickou katarzi.

Jaar nápaditě kombinuje špinavý zvuk kapel, jako byli například Joy Division, s na kost oholenými beaty, popovější melodií i živým hraním na saxofon.

Když už to vypadá, že se posluchač začíná ve skladbě orientovat, přidá Jaar zvuk, který jako kdyby si vypůjčil odněkud ze železáren. Anebo z džungle, jíž právě projíždí vlak. Tak by se možná dala popsat skladba Three Sides of Nazareth z posledního alba Sirens.

Kdyby Roxy neparalyzoval vydýchaný vzduch (bez možnosti nadechnout se toho čerstvého - podle vyjádření pořadatelů by se vycházením na ulici mohl narušit noční klid), zařídil by Jaar, jenž se s publikem rozloučil jen roztomile rozpačitým zamáváním, skvělý večer. 

Nicolas Jaar
Praha, Roxy, 23. 8. 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 80 %