Může naprosto banální situace odstartovat životní dobrodružství? Podle Emila Hakla ano. Hlavní hrdina si na začátku nového románu zabouchne dveře od bytu při vynášení koše a odstartuje tím řetězec situací, na jejichž konci je setkání s femme fatale, jaké není na světě rovno. Je totiž umělá a její stvořitelé ji svěří hlavnímu hrdinovi na zkoušku do péče.
Začátek knihy pracující se sci-fi motivem má atmosféru i tempo. Spádu čtení hodně pomáhá členění na kratičké kapitoly prokládané ilustračními fotografiemi zachycujícími konkrétní scény. Čtenář Uminou verzí listuje svižně a pohodlně, nebude problém přečíst knihu za dva večery, klidně i za jeden.
Tempo bohužel ztrácí román uprostřed, kdy se hlavní hrdina zasvěcující ženu-stroj do všech krás lidského života vlastně zase jenom motá... ve svém vlastním fádním životě. Desítky stran se chodí na procházky, venčí pes, pracuje u počítače, popíjí alkohol nebo souloží. Je pravda, že erotické scény postavené na propojení muže a robotky jsou v české beletrii netradiční, a tudíž vděčný motiv, ale zbytek zdlouhavých pasáží utáhne pouze Haklův dobře známý vypravěčský styl a dialogy, které umí psát jako málokdo.
Obsahově je to už horší a román nabere znovu obrátky až ke konci, kdy se hrdinův příběh všedních dnů mění v na obálce avizované frankensteinovské drama.
Umina verze oproti výše vyřčenému není špatná kniha. Jen několik zajímavých motivů nedokázala propojit v dobře fungující celek. V jednu chvíli to vypadá, že se hrdina zapletl do lidské pavučiny děsivé jako v Rosemary má děťátko, o pár stránek dál zase idea velkého plánu, v němž každý z okolních tajnůstkářů hraje nějakou roli, nedává vůbec smysl.
Samotné postavy jsou však vymyšleny báječně, dvojice hrdinových protihráčů jsou groteskní figurky jak z pera jiného současného prozaika Miloše Urbana, tajemná Uma je od počátku fascinující bytost, se kterou by se chtěl po Praze procházet každý bez rozdílu věku i pohlaví.
Emil Hakl napsal příběh, který skončil na půli cesty. Obsahuje svěží netradiční téma, které brzdí limity životní rutiny a okoukaného prostředí. Právě tu rutinu a zacyklenost umí Hakl vykreslovat bezchybně, a kdo to na něm obdivuje, toho nová kniha nezklame. Přesto se při jejím čtení nelze zbavit dojmu, že až jednou Hakl popustí úplně uzdu fantazii a zkusí si napsat echt sci-fi, bude to teprve pecka.
