Americký prozaik Michael Cunningham, který za svůj nejznámější román Hodiny (bravurně zfilmovaný Stephenem Daldrym) v roce 1999 získal Pulitzerovu cenu, patří u nás k zavedeným autorům a byl též hostem dvou ročníků Pražského festivalu spisovatelů.
Bezmála všechny jeho tituly – s výjimkou nejranějších – se dočkaly českého překladu, což platí i pro dosud poslední Cunninghamovu knihu, teprve loni vydaný svazek povídek Divoká labuť a jiné příběhy.
Deset krátkých próz přeložených Veronikou Volhejnovou doprovází obdobný počet původních celostránkových ilustrací, jejichž autorkou je v New Yorku žijící japonská výtvarnice Juko Šimizu.
Její kresby svým stylem i otevřenou erotičností připomínají díla Aubreye Beardsleyho a obvykle se jim daří vystihnout kýženou atmosféru dotyčného příběhu, potažmo vybrané scény, ať už v ní převažuje tón humorný, fantaskní nebo hrůzostrašný.
Nejen romanopisec, ale i povídkář
Cunningham začínal ještě jako frekventant kurzů tvůrčího psaní publikovat první povídky v různých časopisech, knižního vydání se ovšem dosud dočkaly pouze jeho delší prózy, byť některým z nich vtiskl formu románového triptychu.
Teprve nyní tak máme příležitost ocenit autorovo povídkářské umění, a to v žánru velmi specifickém a náročném – (post)moderní pohádce. Již po přečtení krátké předmluvy totiž čtenář začíná tušit, že nepůjde tak docela o tradiční příběhy pro děti s dobrým koncem a skrytým ponaučením.
Přitom již letmý pohled na názvy jednotlivých próz – jejichž český překlad se snaží (někdy až trochu křečovitě) o vtip a nápaditost – prozrazuje neskrývanou inspiraci texty ze světového pohádkového kánonu, až na výjimky pevně zakořeněnými rovněž v tuzemském prostředí.
Nechybí mezi nimi pohádky Hanse Christiana Andersena (Divoká labuť, Neochvějný. Cínový.), příběhy známé z převyprávění bratry Grimmy (Bláznivá stará ženská, Otrávená, Mužíček, Její vlasy), klasické texty původu anglosaského (Jackoby nic) či starofrancouzského (Zvířata) ani populární díla moderní literatury (Opičí pracka).
Konstatovat, že americký spisovatel tyto známé příběhy převyprávěl po svém, by zavánělo eufemismem hraničícím takřka s nejapností. Cunningham vzal ony pohádkové postavy, motivy a zápletky a zakomponoval je do zcela svébytných próz, napsaných současným jazykem a vykazujících místy až nezdravou míru cynismu.
Výsledek je možná překvapivý, avšak nepochybně zajímavý – deset neotřelých povídek, pracujících hojně s intertextovostí a literárními archetypy, odehrávajících se v prostředí napůl fantastickém a napůl reálném (typické pseudohistorické rekvizity jsou zasazeny do světa nočních barů či prodavačů aut, v němž ovšem vládne pohádkové bezčasí), pestrých co do způsobu vyprávění (mj. několik textů v du-formě) a pohrávajících si s jazykem i čtenářským očekáváním.
Postmoderní hra s pohádkovým kánonem
Autorovo zacházení s pohádkovým materiálem je poměrně odvážné, mnohotvárné a zacílené jednoznačně na dospělého čtenáře (nechybí ani jistá míra erotična), znalého ovšem v ideálním případě pojednávaných klasických příběhů.
Vypravěčův bytostný cynismus se odráží jednak v nemalém pochopení pro postavy takzvaně záporné a jejich (zlo)činy, přičemž autor – nepochybně zdatný psycholog – s oblibou apeluje na námi nepřiznávané pocity, názory či vášně, jednak v samotném vyznění přítomných próz, jejichž hrdinové nemívají právě nejčistší pohnutky a jen zřídka se dočkají skutečného happy endu. Osudy některých postav tu sledujeme až za onen známý, zdánlivě dobrý závěr, jindy zase Cunningham sám nastíní možný šťastný konec, který však poté nedojde svého naplnění.
Ani samotným čtenářům není dopřáno magického ponoru do pohádkového příběhu – naše recepce povídek je poznamenána častými odbočkami, vloženými úvahami nebo řečnickými otázkami. Na druhou stranu do vlastního autorova vyprávění jsme účinně vtahováni hned několika způsoby, k nimž patří již zmíněná du-forma (ocitáme se rázem takřka v pozici hlavního hrdiny – „Se Zvířetem ses už setkala.“), vypravěčský plurál („chlapec, o němž mluvíme“) nebo časté oslovování čtenáře.
Nahlížení tradičních pohádek z nezvyklých úhlů či jejich transformace do nových příběhů není dnes jevem ojedinělým, stačí vzpomenout kladně hodnocený seriál Once Upon a Time (Bylo, nebylo), který se letos dočkal již šesté série. Michael Cunningham dokázal s notoricky známými postavami a zápletkami naložit velmi originálně – jeho pohádky pro dospělé jsou nadmíru poutavé, rozkošně cynické i smutně pravdivé.
Michael Cunningham: Divoká labuť a jiné příběhy, překlad Veronika Volhejnová, Baronet, Praha, 2016, 1. vydání, 140 stran.
