Kdo vezme do ruky novou sbírku básníka Petra Borkovce nazvanou Herbář k čemusi horšímu, nejspíš bude mít pocit, že koupil vadný výtisk. Nervózně přeskočí autorův latinsky psaný životopis, nalistuje jednu z prvních básní. "Ó přírodo ráno při kafi a cigáru! / Dnes ani žluna nemá den / …………postaru / ………." Verše básně nazvané Z pozůstalosti se odmlčí do teček.
O pár stran dál stojí text psaný v řečtině. A hlouběji v knize, záměrně prošpikované gramatickými chybami, překlepy i nedopsanými básněmi, je do písmenka zkopírovaná Erbenova Polednice.
Sbírka Herbář k čemusi horšímu působí jako on-line zápisník - nástěnka sociální sítě Pinterest nebo blog na Tumblru. Jako by se jeho autor z fraktálů tradiční poezie i "repostů" z on-line diskusních fór snažil znovu probudit k životu přírodní lyriku.
"V široké se zatáčejí / nektaroví dubové. / Silnoramní proudové - vidím záři vůkol sebe - / valné čeřny všudy lejí," začíná titulní báseň Herbáře, evidentně navazující na tradici vzletných českých obrozenců.
Třeba to byli oni, kdo se skrze poezii dokázal dostat k přírodě. Borkovec si zkouší zapamatovat verše ze dvě stě let staré Vznešenosti přírody Miloty Zdirada Poláka, trénuje daktyl a trochej, rytmické stopy, které v dnešní době působí všelijak, jen ne přirozeně. Jindy se radí s algoritmem.
"Slávik lebpe / slaviek štěhotá / slávik ůlepne / slaváček štěhotí / slavk lepne / slavíčkekšthotaá," koktá počítač v básni Slavíček, jednom z mnoha textů, který naznačuje, že jazyk podléhá stejnému rozkladu, vývoji i mutaci jako příroda v civilizaci.
V Borkovcově Herbáři lze nalistovat trsy vzácné staročeštiny, jinde čistě posekaný trávník vědeckých zkratek a odborné terminologie, sem tam bují nová divočina jazyka: neologismy i překlepy.
Nejpůsobivější texty v Herbáři jsou ty, v nichž se Borkovec snaží přiblížit přírodě po svém - bez algoritmů, bez citací inzerátů od "outdoor lidiček" či obrozeneckých personifikací jako "lodě šli už dávno spát".
"Vylovím spálené dřevo / z včerejšího ohně / a popíšu škebli říční," píše se ve Čtyřech pokusech o škebli říční, kterou snad před Borkovcem museli v duchu složit starověcí čínští básníci. "Bolí mě hlava, když zvedám / ponožku Burlington z řeky: / prst řízne vařená ryba, / míza se drolí do vody," stojí ve druhém ze čtyř pokusů - na poměry Herbáře snad až nečekaně "tradičně" znějící básni, jejíž okouzlující obraznost přichází neznámo odkud.
Borkovcova nová sbírka pokračuje v rozmělňování image autora, který v devadesátých letech minulého století psal přesně porcované verše, o něž se dalo říznout, a platil za pokračovatele křesťanské tradice.
Za více než dvě dekády působení ve středu domácí poezie ale Borkovec, mimo jiné organizátor vyhledávaných autorských čtení v kavárně Fra na pražských Vinohradech, několikrát zbořil a znovu postavil svůj básnický jazyk. Přinejmenším od dob Milostných básní z roku 2013 to vypadá, jako by ho teď nejvíce těšilo prohrabávat se odřezky a sutinami textů, potlačovat v sobě ověřené autorské postupy.
Herbář k čemusi horšímu není poznámkový aparát z textového editoru, který někdo omylem poslal do tiskárny. Je to sbírka ukazující hledání někoho, kdo v poezii strávil polovinu života a v posledních letech potřebuje zmapovat její hranice, otestovat limity. Zkouší, kde končí báseň a začíná příroda, divočina.
Petr Borkovec: Herbář k čemusi horšímu
Nakladatelství Fra 2018, 120 stran, 169 korun
Nejvíc toho, i když to zní jako klišé, Borkovec zjišťuje o člověku samotném. O jeho dojemné snaze katalogizovat exempláře brouků i ptáků a také o jeho problematickém vztahu s kormorány. To vše v době, která tak nějak pořád směřuje k opaku, kdy se města nezadržitelně plní auty, rybníky sinicemi a uhynulými kapry. A kdy se čeští zákazníci celé léto rozčilovali, že e-shopy čerstvě subtropické domoviny vyprodaly všechny větráky.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu - Radia Wave.