Vábení neodolal ani uznávaný čtyřiapadesátiletý slovenský prozaik Pavol Rankov, jehož román Legenda o jazyku: Nepomucký 1972 včera vyšel v českém překladu u příležitosti Velkého knižního čtvrtka.
Oživuje legendu o Janu Nepomuckém, ale ne tak, že by ji převypravoval novým způsobem. Nosný nápad spočívá ve vsazení příběhu mučedníka ze 14. století do éry počínající normalizace 70. let století minulého: čtveřice nově nastoupivších studentů historie na pražské filozofické fakultě je vystavena dochovaným lidovým i dějepisným verzím příběhu o zpovědníkovi královny Žofie, manželky Václava IV. Děje se tak proto, že ambiciózní soudruh asistent chce mladým touto legendou ilustrovat škodlivost všeho náboženského, obzvláště katolického.
Román se soustředí na pátrání protagonistů po pramenech, které pak rozebírají v semináři, čímž vzniká ucelená dějová linie Nepomuckého života a mučednické smrti.
Kritický odstup, který si čtveřice studentů drží od devótně marxistického výkladu pedagogova, zároveň vytváří druhou rovinu: inscenuje nastupující normalizační temno, jež zjevně funguje analogicky jako temno středověké, kdy se za vlády Václava IV. rozpadá pracně budovaná říše jeho otce - to jsou v rámci oné analogie "zlatá šedesátá" léta minulého století.
Bystrý čtenář, který princip paralely mezi středověkem a normalizací v průběhu čtení zaregistruje, pak jen čeká a spekuluje, kdo z hrdinů bude tím novodobým mučedníkem. Na což mu závěr románu nabídne vyčerpávající odpověď.
Druhou rovinu textu představuje vypravěč, situovaný do internetové současnosti. Pátrá po osudech své tetičky, která počátkem sedmdesátých let studovala v Praze, za podivných okolností tu zešílela a po desetiletích, kdy - pro ostatní příbuzné zcela bláznivě - mluvívala jenom o Janu Nepomuckém, nyní umírá.
Čtenáři opět nedá příliš práce obě roviny propojit a odhadnout, že tetička kdysi patřila k oné čtveřici studentů historie. A protože vše je budováno v důsledné symetrii genderové i federální - dva studenti a dvě studentky, dva z Česka, dva ze Slovenska -, snadno identifikuje i konkrétní postavu.
Dějový konstrukt je tedy založený na zrcadlení středověku a normalizace, na hledání souvislostí mezi vypravěčovou současností a minulostí jeho příbuzné. Funguje poměrně nosně, byť pozornému čtenáři je snad až příliš evidentní a prvoplánový.
V románu bohužel selhává spíš výplň, která má tuto příběhovou kostru zživotnit. Detailní výčty faktů, hypotéz, ale také nejistot o tom, co víme o skutečném Janu Nepomuckém, mohou dobře sloužit fanouškům historických vyprávění - ti si při četbě osvěží již známé a snad se dozvědí podrobnosti dosud netušené.
Kdo ale román bude číst spíše kvůli podtitulu, slibujícímu obraz normalizace, ten se asi časem začne nudit: zmíněný princip zrcadlení odhalí a zároveň vytuší, že paralelní nemůže být úplně vše. A tak asi nebude uvažovat, kdo by mohl být tím normalizačním Václavem IV. nebo Janem z Jenštejna.
Normalizační život kniha bohužel líči poněkud schematicky - autor obětoval životnost postav pro to, aby mu sloužily jako nástroje pro rozvíjení zrcadlícího se dějového konstruktu. I když do děje zahrnul dva mladé muže a dvě dívky, vztahy mezi nimi drží v zárodku. Studenti prostě jen chodí do školy a odříkávají vyčtené pasáže z prací o životě Jana Nepomuckého, aby tento historický materiál vypravěč mohl dostat do hry.
Postavy proto působí trochu jako brigádníci v budovatelských románech - věnují se jen své práci a ilustrují to, co si žádá románové vyznění. S chutí a často poslouchají bigbít, ale bohužel o něm mluví tak jako v následující pasáži, kde je řeč o písni Bob Dylana nazvané A Hard Rain's a-Gonna Fall: "Představ si, že ta písnička je už deset let stará," řekl Martin. "Tolik? To není možné!" zachyboval Tomáš. "O dešti je spousta songů," zamyslel se Martin. "Třeba Hendrix má Still Rainin’." "Still Rainin’, Still Dreamin’," doplnil název Tomáš, spokojený, že může poopravit takového znalce, jakým je jeho spolužák. "Perfektní kytarová psychedelika." A potom potěšila Tomáše svými hudebními vědomostmi i Táňa: "The Doors - Riders on the Storm, to je taky taková psychedelika, že?" "Geniální skladba," potvrdil Martin.
Strojenosti a krkolomnosti, až se čtenář ošívá. Český překlad Petry Darovcové bohužel tyto pasáže možná trochu zvýrazňuje, ale problém je už v originálu.
Využití postav mladých Slováků, kteří studují v Praze, umožňuje vypravěči naservírovat i slušnou porci pražského místopisu. Otec jednoho studenta buduje metro, a tak se při návštěvním dnu na stavbě dozvíme leccos o ražení tunelů. Procházíme Václavským náměstím, příznačně rozkopaným a ověšeným lešeními. Projdeme koleje na Větrníku (včetně poučení o etymologii výrazu kolej) a přilehlé sídliště na Petřinách.
Kromě pražských míst autor do románu vnáší i reálné postavy, vesměs ale ve vedlejších rolích - například fakultních a univerzitních funkcionářů z rané normalizace. Tyto retroefekty, které starším čtenářům oživují tehdejší realitu, včetně důrazu na federalizační zrcadlení, ale poněkud tlumí to, že i Slováci v románu mluví důsledně česky - tak jako zrcadlově v originále všichni hovoří slovensky.
Pavol Rankov: Legenda o jazyku: Nepomucký 1972
(Přeložila Petra Darovcová)
Nakladatelství Host 2019, 327 stran, 349 korun
Próza Pavola Rankova tedy poskytuje docela zajímavou a svébytnou variaci do plejády obrazů normalizace, jak ji nabízejí desítky knih, filmů i televizních pořadů. Vzhledem k tomu, kolik prostoru v románu zabírá paralelní svět středověké legendy, ale tyto obrazy působí schematicky - jsou obětovány nápadu, aby se středověk a normalizace co nejvíc zrcadlily.
Rankovovo dílo je tak možná lepší číst jako pozoruhodný pokus o univerzitní román, což je žánr, který jako by ve středoevropském prostoru odmítal zapustit kořeny. Proto je dobré, když se to zkouší zas a zas.
