Dvaapadesátiletý Jiří Hájíček je spisovatelem, kterého nejlépe charakterizuje slovo neokázalost. Ačkoliv jde o tvůrce vzdělaného a sečtělého, sám píše tradičně, přehledným, srozumitelným lineárním způsobem, bez stylistických exhibicí a kompozičních fines.
Neokázalé jsou i příběhy, které vypráví: osobní, případně rodinná dramata líčená jemným střízlivým tónem. Název svého nejúspěšnějšího románu Rybí krev vysvětloval trochu chladnou a nevzrušivou povahou lidí z jižních Čech, odkud sám pochází a kde se odehrává většina jeho próz. I jeho texty by se touto metaforou možná daly charakterizovat.
Platí to také o letošní novince Plachetnice na vinětách, navzdory tomu, že jde vlastně o romanci, tedy žánr, kde jiní spisovatelé nešetří emocemi a vypjatými situacemi. Způsob, jakým Hájíček pojednává životní peripetie čerstvě rozvedené sedmačtyřicetileté pražské profesorky literatury, je především zdrženlivý.
Marii sledujeme ve 12 kapitolách podle 12 měsíců jednoho roku, který výrazně změní její dosavadní život. Hájíček přitom na první místo předsadil kapitolu z října, nejspíš proto, aby scénou rozchodu zralé ženy s o 20 let mladším mužem nasměroval pozornost čtenářů (či spíše čtenářek) k atraktivní milostné zápletce. Postupně se však ukáže, že to byla především návnada, protože letní románek s prodavačem v krumlovském knihkupectví je jen epizoda v ději podstatně vrstevnatějším, nicméně na dramatické okamžiky spíše zdrženlivým. Ostatně i milostné scéně se romanopisec nakonec vyhne, jakkoliv předtím vybudoval působivé erotické dusno.
Mariin život je komplikovanější, nelze jej redukovat na letní erotické vzplanutí. Poté, co se s ní v lednu po dlouholetém soužití rozvede kvůli mladší milence manžel, úspěšný podnikatel, protagonistka tápe, co dál s životem, jehož jedna výrazná jistota se vytratila. A protože dospělá dcera studuje ve Vídni, Marie čím dál častěji navštěvuje sestru a churavějící rodiče ve vesnici poblíž Českého Krumlova, odkud pochází. Zčásti proto, aby utekla osamělosti, zčásti proto, aby splatila dluh rodičům i starší sestře, která na rozdíl od ní na venkově zůstala a starcům věnuje značnou péči, jak Marii několikrát vyčítavě připomene.
A protože Marie se stále udržuje v dobré kondici, v průběhu oněch 12 měsíců narazí hned na tři nápadníky. Víc už se z děje nesluší prozrazovat, snad jen to, že končí sice zdrženlivým, ale zřejmým happy-endem. Minulost, jejíž křivdy bývají podstatnými motivy Hájíčkových románů, se tentokrát do příběhu zamíchá spíše nepatrně: narazíme tu na letitý sousedský spor, který má pozadí ve 40. a 50. letech minulého století. Marie ani čtenáři se ale nedozvědí podstatné detaily nevraživosti, která i starce nad hrobem vyprovokuje ke rvačce.
Z pokleslejších romancí si Hájíček půjčuje atraktivní, melancholicky prožívané prostředí Prahy, Českého Krumlova či Berlína, i postavu kamarádky, která hrdinku zprvu povzbuzuje, aby žila živelněji, ale když odhalí jeden její románek, prudce ochladne její povzbuzování i letité přátelství. Nebo triky s událostmi či pocity, které si postavy nesdělí - zatímco čtenáři o nich vědí - a rozbourají si tím vzájemné vztahy: Marie se naopak snaží podobné situace řešit rozumně, napřímo a s chladnou hlavou.
Jiří Hájíček své hrdince možná posílá do cesty nápadníky až příliš snadno, většina žen, kterým táhne na padesát a opustil je manžel, asi takové štěstí mít nebude. Žánr romance ale vyžaduje hrdinku váhající, volící mezi možnostmi. Marie z Plachetnice na vinětách tak přitom činí se sympatickou nejistotou i noblesou, střídá sebezpytné a pochybující nálady s těmi suverénnějšími. Čtenářky v tom správném věku si její příběh jistě zamilují a patřičně spoluprožijí.
Autor je redaktorem časopisu iLiteratura.cz.
Jiří Hájíček: Plachetnice na vinětách
Nakladatelství Host 2020, 296 stran, 349 korun
