Když portugalský spisovatel António Lobo Antunes začátkem minulého měsíce přijel do Prahy, aby na veletrhu Svět knihy představil svou tvorbu, vznikla paradoxní situace.

Světoznámý autor, v posledních letech opakovaně zmiňovaný jako kandidát na Nobelovu cenu za literaturu, se při setkání se čtenáři zaradoval, že se ocitl v zemi, kde je snad nejméně překládaný, a nikdo ho tedy nezná, takže "nemusí prchat před fotografy či čtenáři a nemusí odpovídat na otázku, co právě píše, i když zrovna nic nepíše". A pak hned zalitoval, že knihu Návrat karavel, která mu nyní jako jeho druhé dílo vyšla v češtině, a tudíž by o ní měl mluvit, psal před 30 lety, takže už si ji moc nepamatuje. Vždyť od té doby vytvořil ještě 20 dalších románů.

Po tomto kuriózním entré, z něhož čeští nakladatelé vyšli ne zrovna v lichotivém světle, se mohlo zdát, že s mužem, který "miluje rodný Lisabon, je hrdý na portugalské stavitele, mořeplavce a rybáře a nedovede si představit život bez moře", nebude lehké při osobním rozhovoru najít společné téma.

António Lobo Antunes ale zase překvapil. "Když po lisabonské ulici utíká malý kluk, lidi na něj často volají: ‚Zátopek!‘ To asi nevíte, že?" zahájil otázkou a dal se hned do vysvětlování, respektive do vyprávění příběhu. Bez klesnutí hlasem, překotně, tak trochu po hrabalovsku.

"Běžím po naší ulici, vyzouvají se mi boty, každou chvíli určitě upadnu, myslím na Zátopka, jak se žene jako lokomotiva, všichni zůstali za ním, lidé na tribunách vstávají, fandí tomu obyčejnému chlapovi, chci být jako on, tolik chci být jako on. Kolik mi tehdy bylo, možná deset, dvanáct, Zátopek byl zjevení, zázrak, můj hrdina, náš hrdina, všichni jsme ho milovali, milujeme."

Aktuálně.cz: Ještě dnes je tak známý? I mezi mladými lidmi?

To si neodvážím odhadnout, ale Zátopkovo jméno se v Portugalsku vžilo… Jak bych to řekl? Jako symbol. Síly, vytrvalosti, obrovské energie. A stále se používá jako příměr, synonymum odvahy a kdovíčeho ještě. Moje žena měla třeba svého času papouška, na něhož volala: "Zátopku!" Musím se jí zeptat, proč mu dala zrovna tohle jméno. Ale mě to vůbec nepřekvapilo, tak moc je u nás Zátopek populární.

Musím přiznat, že si nevybavuji jméno ani jednoho portugalského sportovce.

To je škoda. Nežijeme na druhé straně zeměkoule. V Portugalsku jsme samozřejmě také sledovali pražské jaro i ruskou invazi, vím, kdo byl Alexander Dubček, a obdivoval jsem Václava Havla. Myslím, že máme spoustu stejných témat, protože jsme žili v podobném politickém zřízení. Byť naše diktatura byla pravicová a ta vaše komunistická a my ji zakoušeli padesát let, od roku 1926 do 1974, kdežto vy necelých čtyřicet. Náš režim byl hodně tvrdý, násilnický, spousta lidí skončila ve vězení či pracovních táborech, spousta jich byla zabita.

Máme tedy podobné zkušenosti.

Proto mě také zajímala česká literatura. Přečetl jsem řadu věcí, ale zvláště blízké mi jsou texty Bohumila Hrabala. Škoda, že je už tak málo dobrých vypravěčů. A romanopisci? Ti snad už všichni vymřeli. Nejsou. Dokonce je nenajdete ani ve Francii, v zemi, kde se román zrodil, v zemi Célinea a Prousta.

Co se stalo?

To nevím. Těžká otázka. Prostě jsou čas od času takové krize. Anebo román došel na konec své cesty. Soumrak románu.

Literatura má dnes tvrdou konkurenci v podobě moderních médií.

Co tím myslíte? Internet? To nevím, neznám ho. Nepoužívám ho. A nemám ani mobil. Ani kreditku. Ani počítač.

A jak píšete? Na stroji?

V ruce. Vždy v ruce. Mám to rád. Ručně píši také dopisy a kratší texty, stejně jako knihy. Rukopis pak donesu do redakce nebo vydavatelství, aby to šikovná písařka přepsala. Vyhovuje mi to, rád také sleduji, jak se věty ohýbají, lehce proměňují, když je někdo jiný vkládá do stroje. A korektury jsou pak velmi zajímavé. Neuměl bych to dělat jinak. Maminka mne naučila číst a psát, když mi byly tři roky, a od té doby to tak mám.

Proč tak brzo?

Měla šest synů, všem se nám věnovala a všemu nás učila. Tak to dříve fungovalo v portugalské společnosti. Byla velmi konzervativní, rodina byla základ.

Na Světu knihy jste říkal, jak jste vždy věděl, že chcete jen a jen psát, ale otec rozhodl, že budete lékařem.

Můj otec studoval lékárnictví v Portugalsku a medicínu v Německu, byl výborný patolog, který se navíc narodil do dobře situované, patricijské rodiny. Logicky předpokládal, že jeho děti budou stejně konzervativní, stejně úspěšné a zvolí si solidní profesi. Moje psaní otec nenáviděl. Nepovažoval ho za povolání, protože, jak říkal, neznal ani jednoho spisovatele, který by netrpěl hladem. Vedli jsme spolu otevřenou válku. Docela složitá situace. Otec byl šlechtic, budoucí vikomt, pro něhož bylo těžké akceptovat rebelujícího syna. Dnes už ho v lecčem chápu, musel to nést těžce. Když jsem v osmnácti řekl, že chci být spisovatelem, reagoval po svém. Pokýval hlavou: "To je výborný nápad! Půjdeš na medicínu." Vzal jsem to jako fakt, který nemohu změnit. Vystudoval jsem psychiatrii. A psal jsem a psal.

Ani po čase ta touha nevyprchala?

Občas o tom přemýšlím: kde se to vzalo? Doma jsme samozřejmě měli spoustu knih a četli si v nich skutečně od tří čtyř let. Nevázaně, maminka nám nechávala volnost. I cizí jazyky jsme si tak osvojovali: francouzštinu přes Flauberta, angličtinu přes Dickense a haldy dalších románů, které koneckonců měl rád i otec. Německých knih, což je s podivem, jsme tolik neměli, přestože otcova matka byla Němka.

Četla vám německy?

To si nevzpomínám. Mám ale k Německu vřelý vztah. Třeba protože vím, že u mého dědy, po němž mě pojmenovali a který si vzal německou babičku, za války přebývali židovští uprchlíci. Utekli z Německa a v dědečkově velkém domě se zahradou žili celé čtyři roky, unikli koncentráku. V tom domě uprostřed Lisabonu vždy vládla vstřícná atmosféra, měl jsem to tam moc rád, snad proto se dnes také v Německu cítím jako doma. Otec říkal, že Německo je zemí hudby, a představoval nám jej přes hudbu. Mně ale trvalo poměrně dlouho, než jsem objevil i německou literaturu a třeba výtvarné umění. Měl jsem v mládí období, kdy jsem jezdil od muzea k muzeu: madridské Prado, pařížský Louvre… A vydržel jsem třeba stát celé hodiny před Velázquezovým obrazem. V tichu. Jako bych potkal bratra. Věděla jste, že Velázquezův otec byl Portugalec? A znáte texty francouzského spisovatele Théophila Gautiera? Miluji jeho cestopisné reportáže ze Španělska. V Pradu jsem prožil něco podobného jako on.

Jinými slovy - i když jste vyrůstal v nesvobodné zemi, mohl jste cestovat. Chápu správně, že hranice Portugalska nebyly tak hermeticky uzavřeny jako ty naše za železnou oponou?

Za Salazarovy diktatury nikdo neměl automaticky pas. Když jste chtěla vycestovat, musela jste jít na politickou policii a žádat o povolení k zahraniční cestě, kterou vám mohli schválit maximálně na 15 dní a většinou jen do blízkých zemí, jako bylo Španělsko nebo Francie. Anebo také nemuseli. Naše rodina, protože patřila k privilegované horní vrstvě, umírněné a loajální, neměla s vycestováním potíže. Ano, nezastírám, nikdy jsme nešli do konfliktu s režimem. Měli jsme strach z perzekuce, z problémů. A měli jsme také štěstí. Vzpomínám si, jak jsme s bratry postupně začali klást rodičům otázky. Chtěli jsme vědět, proč jsou některé knihy zakázané, proč nemůžeme v kině vidět filmy Federica Felliniho. To už bylo poměrně nebezpečené. Kdokoliv nás mohl udat, policie platila udavače, mohli být mezi sousedy nebo příbuznými. To znáte také, ne?

Bohužel.

Diktatura se moc neliší, ať je zprava, nebo zleva. Kdykoliv se do té doby v duchu vracím, vytane mi otázka, kterou jsem zaslechl při jedné literární diskusi: Existuje v takové době vůbec nějaký život před smrtí? Život před smrtí, to je ten základní pojem. A musím konstatovat, že v Portugalsku neexistoval. Nežili jsme. Nad našimi hlavami se stále vznášela hrozba vězení. Byla to totální beznaděj. Tehdy spousta lidí zemřela sebevraždou. Respektive byli "zasebevražděni". Tak jsme říkali těm náhlým smrtím ve vězeňských celách či nečekaným skokům z balkonu.

Proč jste neemigroval, nýbrž dokonce narukoval k armádě? Bylo to na začátku 70. let, musel jste vědět, že vás pošlou do války v Angole.

V naší čtvrti jsme měli největší dům, ale všichni okolo - včetně mých dobrých kamarádů - byli chudí. Neměli na cestu do zahraničí, asi by je ani nepustili, takže mí přátelé před vojenskou povinností utéct nemohli. Naopak všichni bohatí spolužáci hned po studiích odjeli do Paříže a už tam zůstali. V pařížských kavárnách pak vedli plané "revoluční řeči". Nechtěl jsem takhle dopadnout. Zaprvé jsem si nedokázal představit, že bych žil v exilu, jsem velmi spjat s vlastí. To pouto bylo silnější než strach, že padnu v Angole. O tom jsem vlastně vůbec nepřemýšlel. Jel jsem do války odčinit svůj strach. Chtěl jsem toho sraba v sobě jednou provždy zahubit.

Co bylo nejhorší?

Všechno. Válka je strašná. To vám snad nemusím říkat. Prošel jsem snad vším, byl jsem také raněn, dodnes mám problémy se sluchem a mnoho dalších neduhů. Ale nelituji. Chlapci, vojáci, byli skvělí. Byli jsme vlastně ještě děti. Vojákům bylo osmnáct devatenáct, někomu jedenadvacet. A my, důstojníci? Dvacet sedm, sotva třicetiletí. Válka kluků.

Je možné na to někdy zapomenout?

Nikdy. Moje žena říká, že občas křičím ze spaní, hledám obvazy, volám o pomoc. Znovu prožívám ty bojové akce, ošetřuji zraněné… Nebo chci zbraň. Ráno se vzbudím a nic nevím. Ale z hlavy se to vyhnat nedá. Tak už se tomu nebráním. A každý rok chodím na společný oběd se spolubojovníky. S těmi, co ještě zůstali. Stále jsme těmi pětadvacetiletými kluky. Také neuvěřitelné. Chlapi vždy zůstanou chlapci, občas naivními, hravými. A vy, ženy? Jste ženy.

Související

Avraham Jehošua na Světu knihy: Literatuře už chybí boj o morálku, dobra se zlem

Kdy jste se vrátili domů?

V roce 1973, po 27 měsících. A v roce 1974 vypukla revoluce. Promluvili spolubojovníci! Byli to vojáci, kdo svrhl diktaturu. Režim se zhroutil jako domeček z karet. Byl to nádherný den - a v ulicích ani živáčka. Vojáci, kteří převzali moc, varovali v rádiu, že by mohlo dojít ke střetům s jednotkami věrnými vládě, ať tedy nevycházíme. A když se pak situace vyjasnila, ukázalo se, že vojáci nebudou střílet do svých kamarádů. Konečně jsme byli svobodní. Ten pocit jste také zažila, ne?

Ano. Nádhera. Jak jste si poradili se svobodou?

Zpočátku to byl docela zmatek. Lidé dlouho nevěřili, že je to opravdický převrat. Báli se, že vojsko se vrátí. A pak se zase začali bát komunistů, že jim přijdou "ukrást stříbrné lžičky". Když jsem otevřeně přiznal, že jsem tou změnou nadšený, mé tety mě považovaly za vyvrhele, který fandí levici. Takže se to nejprve trochu zvrtlo, asi dva roky se ještě bojovalo. A když už nebyl nepřítel, možná si řada lidí kladla také otázku, co vlastně budeme dělat. To už je ale dávno pryč. Dnes je Portugalsko demokratická evropská země. I když s tou Evropou je to u nás složitější.

Jak dojde na Evropu, máte jisté pochyby. Při diskusi s čtenáři na Světu knihy jste řekl, že žádný Portugalec se necítí být Evropanem. Jak to?

Portugalec je pyšný na Portugalsko. A miluje moře. S ním v Portugalsku všechno začíná i končí. Jsme hrdí na své předky, kteří se touhou po objevování vyrovnali mnohonásobně početnějším národům, byli svébytní. A to v nás prostě zůstalo. Mám k tomu krátký příběh z války. Už jsme měli po základním výcviku, nasedli jsme na vlak a jeli do přístavu, odkud nás měli odvézt do Afriky. Jeli jsme podél moře, když se najednou jeden kluk zeptal: Co je tohle za tak velkou, krásnou řeku? Všichni jsme ustrnuli. A pak jsme se skoro rozbrečeli. Někteří si fakt utírali slzy. Jak to, že ten chudák nikdy neviděl moře? Všichni přece žijeme v rytmu mořských vln, já tak i píšu.

Mají to tak i vaše tři dcery?

Myslím že ano, i když jsou tolik podobné německé babičce. Jsou zlatovlasé, modrooké. Když jsem byl malý, kluci na mě také volali: "Němčoure!". Je zajímavé, jak jsou tyhle geny v naší rodině silné. To mě fascinuje. Možná proto se nikde necítím jako cizinec. Kdoví. Člověk je záhada, trochu bláznivá. Občas.